20 Cdo 1897/2025-131
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné L. D., zastoupené JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 7, Jablonského 640/2, proti povinnému M. S., zastoupenému JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, pro nepeněžité plnění, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 EXE 1377/2024, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. února 2025, č. j. 17 Co 24/2025-97, t a k t o: Dovolání se odmítá.
1) Ve shora specifikované věci Krajský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 2. 2025, č. j. 17 Co 24/2025-97, k odvolání povinného potvrdil usnesení Okresního soudu v Rakovníku (dále „okresní soud“ či „soud prvního stupně“) ze dne 24. 10. 2024, č. j. 6 EXE 1377/2024-64, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného ze dne 20. 8. 2024 na zastavení exekuce vedené pověřeným soudním exekutorem JUDr. Erikem Smolou, Exekutorský úřad Strakonice (dále „soudní exekutor“), pod sp. zn. 212 EX 67/24 pro vymožení povinnosti povinného „zajistit vyvázání oprávněné z úvěru vůči ČSOB Stavební spořitelně, a.
s., IČO 49241397, plynoucí z meziúvěrových účtů stavebního spoření č. XY, č. XY a č. XY a z úvěrového účtu stavebního spoření č. XY, dále k vymožení povinnosti povinného zajistit zrušení zástavního práva váznoucího na bytové jednotce č. XY v budově č. p. XY, XY v XY stojící na pozemku parc. č. st. XY včetně spoluvlastnického podílu o velikosti 62/1000 na společných částech uvedené budovy a pozemku, to vše zapsáno pro obec a katastrální území XY, a to ve lhůtě 6 měsíců od právní moci usnesení o schválení tohoto smíru, a oprávněná se zavazuje poskytnout k tomu veškerou součinnost“ (dále též „povinnosti“ či „povinnost“) podle vykonatelného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3.
11. 2022, č. j. 27 Co 139/2022-873, jímž byl schválen smír účastníků (dále „exekuční titul“). 2) Odvolací soud po skutkové stránce vyšel z odůvodnění exekučního titulu, v němž je mj. deklarováno, že dohodou (smírem) byla za vypořádáním společného jmění manželů a celkově za dosavadními majetkovými vztahy manželů záměrně učiněna tzv. tlustá čára. Povinný projevoval ochotu a solventnost za účelem toho, aby se oprávněná plně vyvázala z úvěrů ze stavebního spoření a z překlenovacích úvěrů, jež jsou zajištěny zástavním právem na tam vyjmenovaných nemovitých věcech, které na základě vypořádání společného jmění manželů připadly do vlastnictví povinného.
Povinný přijal vedlejší závazek poskytnout oprávněné potřebnou součinnost ke zrušení jejího závazku coby spoludlužníka či ručitele vedených úvěrů tak, aby se tato interní dohoda manželů projevila i navenek do vztahu k věřiteli. 3) V důvodech usnesení odvolací soud shledal smysl ujednání o „vyvázání“ oprávněné z úvěrových smluv a o „zrušení“ věcného břemene k nemovitostem k zajištění úvěru v tom, že povinný svým právním jednáním hodlal docílit stavu, kdy oprávněná nebude nadále účastna smluvního vztahu ze smlouvy o úvěru a kdy v exekučním titulu přesně popsané nemovitosti nebudou zatíženy zástavním právem.
Z formulace povinností je zřejmé, komu jsou ukládány a jaká je lhůta k jejich plnění. Jde přitom o povinnosti k nepeněžitému plnění, které je povinen splnit vůči oprávněné pouze povinný, přičemž konkrétní způsob plnění je ponechán na jeho vůli. Exekuční titul lze z popsaných důvodů hodnotit jako materiálně vykonatelný. Je nepochybné, že „vyvázání“ oprávněné z úvěrových smluv a „zrušení“ věcného břemene k nemovitostem se nutně dotýká práv třetích osob, zakládá-li úvěrová smlouva právní vztah mezi povinnými coby úvěrovanými a bankou, resp.
spořitelnou coby úvěrujícími. Zástavní smlouva jakožto prostředek zajištění závazku zakládá obdobně právní vztah mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem, eventuálně zástavcem. Z uvedeného však ještě nelze dovozovat (odvolatelem prosazovanou) počáteční nemožnost plnění či nevymahatelnost exekvovaných nároků, umožňuje-li právní úprava plnění bez ohledu na vůli třetích osob. Zaniká-li závazek splněním dluhu podle § 1908 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o.
z.“), tedy bez nutnosti jakékoli ingerence věřitele, potom existuje zákonný způsob, jak dosáhnout vyvázání oprávněné ze smlouvy o úvěru, který není závislý na vůli třetí osoby. Obdobné k zániku zástavního práva dochází buď v důsledku zániku zajištěné pohledávky (§ 1376 o. z., případně ve spojení s § 3028 odst. 2 o. z.), nebo samotným zánikem zástavního práva (z důvodu zániku zástavy, uplynutí doby, dohody o zániku závazku, zaplacení odstupného, splynutím, odstoupením od smlouvy, prominutím dluhu).
Přestože řada způsobů zániku zástavního práva předpokládá souhlas zástavního věřitele, i zde existuje způsob, jak dosáhnout jeho zániku bez ohledu na postoj zástavního věřitele; konkrétně se nabízí splnění zástavním právem zajištěného dluhu, v důsledku čehož dojde k zániku pohledávky zajištěné zástavním právem a tím i k zániku zástavního práva. Nedůvodná je rovněž námitka povinného, má-li jít o rozpor vykonávaného ujednání s dobrými mravy z důvodu dopadu do práv třetích osob, zachovává-li právní úprava třetím osobám náležitou zákonnou ochranu.
Jestliže povinný mylně předpokládal, že zajištění nemovitostmi již zatíženými zástavním právem bude pro věřitele úvěrů dostatečné, jde o jeho pochybení, jímž si patrně situaci zkomplikoval, avšak které k zastavení exekuce nevede. Podání exekučního návrhu nejeví rovněž žádné znaky šikany, protože povinnému byl před zahájením exekučního řízení fakticky poskytnut dostatečný časový prostor pro splnění povinností, značně přesahující lhůtu k plnění podle exekučního titulu.1)
2) Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, v němž dovolacímu soudu ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), předložil k řešení následující právní otázky: a/ „zda lze s úspěchem po povinném žádat splnění povinnosti v rámci exekučního řízení, pokud jeho splnění závisí na rozhodnutí třetí osoby, která se splněním povinnosti nesouhlasí“, kterou odvolací soud rozhodl v rozporu s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003, a ze dne 21.
ledna 2010, sp. zn. 20 Cdo 4533/2007, b/ „zda formulace v exekučním titulu „zajistit zrušení zástavního práva“ je formulací určitou a srozumitelnou, tedy činí exekuční titul vymahatelným“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2024, sp. zn. 20 Cdo 189/2024, a c/ „zda se může oprávněný dožadovat po povinném splnění povinnosti, ačkoliv není vlastníkem nemovitosti, ke které se splnění povinnosti vztahuje, a ani není v žádné právním vztahu k právnímu jednání, o které se jedná, tj. není stranou úvěrové smlouvy, není zástavní věřitel ani dlužník“, jejíž řešení neodpovídá rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 7.
června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2772/2016, a ze dne 20. dubna 2020, sp. zn. 21 Cdo 1353/2019. 1) V podrobnostech dovolatel uvedl, že odvolací soud nesprávně vyložil povinnost „zajistit vyvázání oprávněné z úvěru“ jako povinnost vymahatelnou, ačkoliv jde o právní jednání závislé na vůli třetí osoby, tj. banky, která není stranou exekučního titulu. Uvedená povinnost je tzv. nepravá nepodmíněná obligace třetí osoby, tedy závazek s neurčitým výsledkem, který není v dispozici výlučně povinného. Rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom nepřipouští výkon rozhodnutí, pokud titul neobsahuje určité a vykonatelné plnění, nebo závisí-li plnění na vůli třetí osoby.
Odvolací soud sice nastínil, jak by mohlo splnění vymáhané povinnosti vypadat, avšak samotná skutečnost, že k prvnímu konkrétnějšímu vymezení exekvovaného plnění došlo až v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, přisvědčuje důvodnosti námitky, že exekuční plnění je neurčité a nesrozumitelné. Exekučně vymáhané plnění rovněž zasahuje do práv třetích osob, konkrétně banky a vlastníka jednotky. Tím dochází k nepřípustné ingerenci do práv těchto subjektů, které nejsou účastníky řízení, což je v rozporu s § 580 a § 588 o.
z. a s judikaturou týkající se absolutní neplatnosti právního jednání. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2772/2016 (uveřejněném pod číslem 72/2019 Sb. rozh. obč.), uvedl, že právní jednání, které zasahuje do práv třetích osob, může být absolutně neplatné, pokud není v souladu s právními předpisy. Pokud bude soudním smírem přijatý závazek interpretován ve světle § 1769 o. z., jsou dovolatelovy aktivity „dostatečné k tomu, aby soud shledal splnění takto vymezeného závazku za dostatečné“.
2) Oprávněná se k dovolání vyjádřila podáním ze dne 19. 6. 2025, v němž zdůraznila, že usnesení o schválení (svobodně uzavřeného a společně formulovaného) smíru nabylo právní moci dne 24. 11.
2022; povinný se tedy sám dobrovolně zavázal ke splnění předmětných povinností, do dnešního dne však ani jednu z dvou nepeněžitých povinností nesplnil. Odvolací soud srozumitelně vysvětlil, z jakého důvodu lze exekuční titul považovat za materiálně vykonatelný. Dovolací důvod prezentovaný povinným je zjevně neopodstatněný. 3) Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o.
s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné. 4) Ohledně otázky materiální vykonatelnosti, určitosti a srozumitelnosti exekučního titulu, zejména jde-li o vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byla exekuce nařízena, je judikatura dovolacího soudu dlouhodobě konzistentní v závěru, že z hlediska materiálního jsou rozhodnutí nebo jiné tituly uvedené v ustanovení § 274 o.
s. ř. vykonatelné jen tehdy, obsahují-li přesnou individualizaci oprávněného a povinného, přesné vymezení práv a povinností k plnění, přesný rozsah a obsah plnění a přesně stanovenou lhůtu k plnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, publikované pod číslem 4/2000 Sb. rozh. obč.). V usnesení ze dne 30. června 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003, dovolatelem obšírněji citovaném, Nejvyšší soud zdůraznil, že jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnosti rozhodnutí je, aby v něm byl vymezen rozsah a obsah povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí nařízen.
Je tomu tak proto, aby vykonávací orgán věděl, co vlastně má být vynuceno, a aby nemusel teprve v průběhu vykonávacího řízení zjišťovat, co je obsahem uložené povinnosti. Neobsahuje-li exekuční titul všechny předpoklady materiální vykonatelnosti uvedené v § 261a odst. 1 o. s. ř., může podle něj být exekuce nařízena jen v případě, že chybějící údaje nebo údaje v něm uvedené nepřesně, nesrozumitelně nebo neurčitě lze doplnit nebo nahradit postupem podle § 261a odst. 2 a 3 o. s. ř. Není-li možné z exekučního titulu náležitosti materiální vykonatelnosti uvedené v § 261a odst. 1 dovodit ani výkladem s přihlédnutím k povaze uložené povinnosti nebo ke způsobu exekuce, nemůže takový titul být způsobilým podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí (srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
dubna 2008, sp. zn. 20 Cdo 3386/2006, a ze dne 15. dubna 2008, sp. zn.
20 Cdo 5255/2007).1)
2) Exekuční titul ukládající povinnost nikoli peněžitou je současně materiálně vykonatelný jen tehdy, je-li možné nařídit jeho výkon některým ze způsobů uvedených v § 258 odst. 2 o. s. ř. Způsob exekuce na nepeněžité plnění se řídí povahou uložené povinnosti. Při zkoumání této povahy soud vychází, přihlížeje k předepsanému způsobu exekuce, z obsahu rozhodnutí, především z jeho výroku, případně i z odůvodnění, avšak pouze za účelem výkladu výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti; výrok titulu nelze jakkoli doplňovat či opravovat.
Ukládá-li exekuční titul povinnost k nepeněžitému plnění, které neodpovídá některému ze způsobů exekuce uvedenému v § 258 odst. 2 o. s. ř., nelze vyhovět požadavku zakotvenému v ustanovení § 257 o. s. ř. a takový titul není proto možno z materiálního hlediska vykonat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2012, sp. zn. 20 Cdo 3305/2010, ze dne 16. srpna 2012, sp. zn. 20 Cdo 3682/2010, nebo ze dne 29. března 2022, sp. zn. 20 Cdo 602/2022). 3) Z citované judikatury dovolacího soudu je zřejmé, že pro posuzovanou věc rozhodný exekuční titul, zde soudem schválený smír, ukládající dovolateli zajistit vyvázání oprávněné z blíže specifikovaných úvěrových smluv, jakož i zajistit zrušení zástavního práva k nemovitým věcem, hlediskem materiální vykonatelnosti obstojí, jestliže je prima facie zřejmé, že ve vykonávaném výroku třetí osobě (úvěrující bance či spořitelně) není ukládána žádná povinnost a splnění povinnosti (poskytnout součinnost) uložené oprávněnému ani nezávisí na vůli třetích osob.
Správný je totiž závěr odvolacího soudu, že vyvázat oprávněnou z úvěrové smlouvy lze i bez vůle a dohody s úvěrujícím, a to např. splněním dluhu. Potom ovšem pozbývá dovolací otázka a/ jakékoli relevance, vychází-li její konstrukce ze zjednodušeného názoru, že dovolatel ve své moci splnění povinnosti reálně nemá (že plnění je nemožné). Rovněž povinnost zajistit zánik zástavního práva a s tím spojená volba konkrétního právního jednání, kterým k zániku dojde, jíž má plně ve své dispozici povinný, není v žádném ohledu neurčitá či nesrozumitelná.
Dovolatel přitom ani nenamítá, že by nemohl vymáhanou povinnost splnit, tvrdí-li pouze, že výčet možností „nastínil“ až odvolací soud. Ukládá-li exekuční titul, aby povinný ve smyslu ustanovení § 350 o. s. ř něco obstaral, zajistil či zařídil, aniž by však bylo striktně stanoveno, jak požadovaného cíle naplnit, je pochopitelně na povinném, aby způsob splnění své povinnosti zvolil sám. Materiální nevykonatelností však jen z tohoto důvodu exekuční titul být postižen nemůže. Ani otázka b/ proto přípustnost dovolání nezakládá, jelikož k žádnému rozporu mezi napadeným usnesením a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nedošlo.
K zodpovězení otázky c/ lze toliko poznamenat, že okolnost, že povinný „není vlastníkem nemovitosti, ke které se splnění povinnosti vztahuje, a ani není v žádné právním vztahu k právnímu jednání, o které se jedná, tj.
není stranou úvěrové smlouvy, není zástavní věřitel ani dlužník“, nepředstavuje překážku pro vymožení exekvovaného plnění. Není zřejmé, jak by se obrana dovolatele spočívající v opětovném a výše vyvráceném tvrzení co do závislosti možnosti plnit na vůli třetí osoby, resp. ohledně zásahu do práv banky, vlastníka jednotky a vlastníka dotčené nemovitosti, měla projevit ve vztahu k předestřené otázce. Přípustnost dovolání proto není ani v tomto ohledu a rozsahu naplněna. 1) 2) Nejvyšší soud dovolání povinného v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
3) O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (s odkazem na § 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 11. 2025
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu