USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny
a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v
exekuční věci oprávněného K. M., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného
Mgr. Davidem Matějkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č.
802/56, proti povinnému M. S., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému
JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady č.
433/10, pro 491 623 Kč s příslušenstvím, o návrhu povinného na zastavení
exekuce, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 68 Nc 778/2008, o
dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2021,
č. j. 16 Co 93/2021-927, takto:
Dovolání povinného se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 16. února 2021, č. j. 68 Nc
778/2008-879, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce a uložil mu, aby
zaplatil České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4 náhradu nákladů řízení
ve výši 22 071, 50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Povinný ve
svém návrhu na zastavení exekuce uvedl, že exekuce byla nařízena pro vymožení
závazku, který povinný uhradil ještě před nařízením exekučního řízení, neboť
dne 14. července 2008 předal oprávněnému částku ve výši 539 363 Kč a oprávněný
mu následně předal podepsané potvrzení o převzetí uvedené peněžité částky. Své
tvrzení povinný dokládal (mimo jiné) originální listinou s názvem Potvrzení o
zaplacení částky. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů, zejména
znaleckých posudků, uvedl, že na listinách se s největší pravděpodobností
nachází razítko oprávněného, avšak nelze s jistotou určit, že oprávněnému patří
i podpis. Soud tak dospěl k závěru, že povinnému se ani po předložení
originálních listin nepodařilo prokázat, že došlo k předání peněžité částky
oprávněnému a za těchto okolností nejsou dány podmínky pro zastavení exekuce. K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. dubna 2021, č. j. 16 Co 93/2021-927, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud se
zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jehož závěry shledal na základě
provedených důkazů jako logické a jednoznačné, přičemž dále uvedl, že s
ostatními námitkami povinného se soudy vypořádaly již v pravomocném rozhodnutí
o předcházejícím návrhu na zastavení exekuce. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost spatřoval
v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu při řešení otázek procesního práva, a to, jak by měl soud přistupovat k
hodnocení důkazů znaleckým posudkem, a dále, jak se má soud vypořádat s různými
závěry dvou znaleckých posudků v rámci jednoho řízení ohledně stejné otázky. Dovolatel namítal, že odvolací soud i soud prvního stupně bez dalšího převzaly
závěry znaleckého posudku, a nehodnotily jej ve vzájemné souvislosti s dalšími
důkazy, ani se nezabývaly tím, zda jsou závěry znaleckého posudku logicky
odůvodněny. Dále dovolatel namítal, že soudy opominuly dřívější znalecký
posudek z roku 2016, ze kterého dle názoru dovolatele vyplývají odlišné závěry,
než z pozdějšího znaleckého posudku. Odvolací řízení bylo též postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože rozhodnutí
bylo vydáno bez nařízení jednání, aniž by pro to byly dány zákonné předpoklady. Dovolatel závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a navrhl odklad vykonatelnosti rozhodnutí,
protože neprodleným provedením exekuce mu může být způsobena závažná újma. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl
o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č.
296/2017 Sb.) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
usnesení odvolacího soudu bylo podána oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení
ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta
první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle
ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241a odst. 3 se důvod dovolání
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Ačkoliv dovolatel uvádí, že důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci
odvolacím soudem a přípustnost spatřuje v odchýlení odvolacího soudu od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z obsahu dovolání takové
skutečnosti nelze dovodit. Podstatu dovolání povinného představuje kritika
hodnocení důkazů soudem druhého stupně a jeho skutkových závěrů, což však
přípustnost dovolání bez dalšího založit nemůže (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Samotné hodnocení důkazů přitom nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení
důkazů, zakotvené v § 132 o. s. ř., úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 25 Cdo
4250/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016, sp. zn. 21 Cdo
664/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2015, sp. zn. 25 Cdo
4293/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2017, sp. zn. 23 Cdo
2948/2017). Dovolací soud nezjistil žádný extrémní nesoulad mezi skutkovými
zjištěními a provedenými důkazy odvolacího soudu. Hodnocení důkazů nevykazuje
žádné znaky libovůle, odvolací soud skutková zjištění dostatečným a logickým
způsobem odůvodnil.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani výhrada dovolatele směřující do vad
řízení. Podle § 237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, tedy otázky právní. Dovolací soud je proto oprávněn zabývat se
eventuálními vadami řízení pouze u přípustného dovolání. Aby se určitou
procesní vadou mohl dovolací soud zabývat, musela by být splněna podmínka
plynoucí z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., případně by taková vada sama
musela představovat dovolací důvod. Vytýkal-li tak dovolatel odvolacímu soudu,
že rozhodl bez nařízení jednání, uvedená námitka přípustnost dovolání založit
nemůže (srov. shodně např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února
2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. července 2014, sp. zn. 32 Cdo
842/2014, ze dne 7. listopadu 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14.
listopadu 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. září 2014, sp. zn. 32
Cdo 1254/2014).
Vzhledem k tomu, že dovolání povinného není přípustné, Nejvyšší soud jej podle
§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatel současně navrhl odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení
odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn.
III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí
dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není
„projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním
napadeného rozhodnutí odvolacího soud, protože jde o návrh akcesorický. S
ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 8. 2021
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu