USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr.
Karla Svobody, PhD., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka
Poledny v exekuční věci oprávněných a) R. T., narozené dne XY, a b) P. T.,
narozeného dne XY, oběma bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Radkem Ondrušem,
advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova č. 502/42, proti povinným 1) K. V.,
narozené dne XY, a 2) V. V., narozenému dne XY, oběma bytem XY, oběma
zastoupeným JUDr. Radkem Židlíkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše
Bati č. 1560, pro splnění povinnosti odstranit stavbu, vedené u Okresního soudu
ve Zlíně pod sp. zn. 24 EXE 1570/2018, o dovolání povinných 1) a 2) proti
usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 19. 4. 2022, č. j. 60
Co 261/2021-212, takto:
Dovolání povinných 1) a 2) se odmítá.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 19. 4. 2022, č. j. 60
Co 261/2021-212, potvrdil usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 9. 2021,
č. j. 24 EXE 1570/2018-166, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinných
1) a 2 ze dne 18. 10. 2018 na zastavení exekuce vedené na základě pověření
soudního exekutora, vydaného Okresním soudem ve Zlíně pod č. j. 24 EXE
1570/2018-53, ze dne 19. 9. 2018.
Proti usnesení odvolacího soudu podali povinní 1) a 2) dovolání. Nejvyšší soud
dovolání povinných podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II
bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť dovolání
nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 241a odst. 2
o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují
splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí
být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace není
postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem
čtyři rozdílné a vzájemně se vylučující předpoklady přípustnosti dovolání. Může-
li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3332/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2839/2019). Jiný výklad by vedl ke zjevně
nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání
je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel
vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013,
ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014). Těmto požadavkům dovolatelé, ač zastoupeni advokátem, nedostáli, neboť ve svém
dovolání neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve
smyslu ustanovení § 237 o. s.
ř. a aniž by zvolili některý ze čtyř rozdílných
předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5328/2017, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5475/2017, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3032/2016). Podstatou
dovolání povinných je všeobecná polemika se závěry odvolacího soudu, avšak
předpokladem přípustnosti se ve vztahu k těmto námitkám vůbec nezabývá. Dovolatelé ve svém dovolání sice poukazují na judikaturu dovolacího soudu,
konkrétně v rámci námitek B/ a D/, avšak ani v tomto směru přípustnost dovolání
řádně nevymezují. V rámci námitky stran nedostatku aktivní legitimace
oprávněného a neoprávněného vedení exekuce proti povinným (viz námitka B/),
odkazují dovolatelé na právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v rozhodnutí 20
Cdo 882/2020, avšak v tomto směru se zabývají pouze kritikou nesprávně
zjištěného skutkového stavu a závěrů, ke kterým dovolací soud ve věci dospěl. Odkazují-li následně (viz námitka D/) dovolatelé na uvedené rozhodnutí
Nejvyššího soudu (sp. zn. 20 Cdo 882/2020), je tento odkaz uveden pouze v
souvislosti s argumentací oprávněných a nikoliv v rámci vymezení předpokladů
přípustnosti ze strany povinných. Se zřetelem k tomu, že dovolatelé dále
nepoukazují na jakoukoli další konkrétní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, a
to alespoň v rovině právních závěrů dovolacího soudu, nelze se z celého textu
dovolání dobrat toho, že by předpoklad přípustnosti dovolání byl pro
posuzovanou věc založen. Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání již nelze odstranit, poněvadž lhůta
pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b
odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v
dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit
přípustnost dovolání. Vzhledem k tomu, že dovolání povinných 1) a 2) není přípustné, Nejvyšší soud je
v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 10. 2022
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu