20 Cdo 2658/2025-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné PS & JA INVESTMENT s. r. o., se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 1349/2, identifikační číslo osoby 03804356, zastoupené Mgr., Mag. iur. Janem Toscherem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Jiráskova 3960/32, proti povinnému M. F., zastoupenému JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova 252, za účasti manželky povinného M. F., zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova 252, pro 202 539 Kč s příslušenstvím, zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitých věcech, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 12 E 8/2023, o dovolání povinného a manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2024, č. j. 20 Co 300/2024-56, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2024, č. j. 20 Co 300/2024-56, a usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. 5. 2024, č. j. 12 E 8/2023-43, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vyškově k dalšímu řízení.
1. Okresní soud ve Vyškově (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 7. 5. 2024, č. j. 12 E 8/2023-43, zamítl návrh povinného a jeho manželky na zastavení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na pozemku p. č. XY (jehož součástí je stavba v obci XY, část obce XY, č. p. XY, rodinný dům), který leží v katastrálním území XY, nařízeného usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. 12. 2023, č. j. 12 E 8/2023-23 (výrok I), a uložil povinnému a jeho manželce společně a nerozdílně zaplatit oprávněné na náhradě nákladů řízení částku 2 541 Kč (výrok II).
2. Soud prvního stupně zjistil, že oprávněná jako úvěrující uzavřela s povinným jako úvěrovaným dne 17. 8. 2021 smlouvu o úvěru, v níž povinný vystupoval jako podnikatel s uvedením svého identifikačního čísla a místa podnikání; předmětem smlouvy bylo poskytnutí úvěru ve výši 145 000 Kč, čl. I smlouvy obsahuje prohlášení povinného, že je podnikatelem, smlouvu uzavírá výlučně v rámci své podnikatelské činnosti a veškeré poskytnuté finanční prostředky podle smlouvy se zavazuje použít pro své podnikání. Exekučním titulem je notářský zápis sepsaný notářem JUDr. Tomášem Strnadem dne 10. 9. 2021 pod č. j. NZ 1445/2021, N 1717/2021, o uznání dluhu se svolením k přímé vykonatelnosti pro částku 145 000 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně uvedl, že povinný vystupuje též v dalších exekučních věcech jako povinný z titulu pohledávek plynoucích z podnikatelských úvěrů, jež mu byly poskytnuty coby úvěrovanému. Dospěl k závěru, že povinný nejen vůči oprávněné, ale též vůči dalším úvěrujícím subjektům jednal způsobem, který zakládá důvodné podezření ze spáchání úvěrového podvodu podle § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kdy ani v jednom případě povinný neupozornil úvěrující subjekty, že ve skutečnosti nepodniká a potřebuje v rámci nebankovního sektoru získat peněžní prostředky s tvrzenou legendou aktivního podnikatele, jenž potřebuje úvěr pro své další podnikatelské aktivity. Četnost sjednaných úvěrových smluv podle názoru soudu prvního stupně svědčí o tom, že povinný si cíleně vybíral nebankovní subjekty. Soud prvního stupně dále konstatoval, že manželka povinného musela vědět o transakcích svého manžela a s pravděpodobností rovnající se jistotě povinný v této věci obdržel souhlas s takovým právním jednáním. Uzavřel, že návrh na zastavení výkonu rozhodnutí není důvodný, neboť kdo jedná způsobem, který vykazuje podvodné jednání, nemůže těžit z vlastní nepoctivosti. Povinný věděl, že jedná protiprávně, neboť v takovém rozsahu jím realizovaná úvěrová jednání, jímž vždy předcházelo ze strany povinného úvěrujícím společnostem sdělení pro poskytnutí úvěru nepravdivých informací, v důsledku nichž byly tyto společnosti uvedeny v omyl, zcela jednoznačně svědčí o jednotícím záměru povinného podvodně získávat peněžní prostředky a následně namítat, že byl do těchto situací úvěrujícími subjekty vmanévrován.
3. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil povinnému a jeho manželce společně a nerozdílně zaplatit oprávněné náhradu dalších nákladů výkonu rozhodnutí ve výši 1 270,50 Kč. Zdůraznil, že povinný neupozornil úvěrující subjekty na zásadně významnou okolnost pro posouzení poskytnutí úvěru, a to, že ve skutečnosti nepodniká a potřebuje v rámci nebankovního sektoru získat peněžní prostředky na provoz své domácnosti s tvrzeným příběhem aktivního podnikatele, vypovídá o neserióznosti a nečestnosti jeho konání.
Povinný nekalým způsobem uvedl oprávněnou v omyl, neboť jí sdělil a vystupoval s ní při jednání jako aktivní podnikatel. Z obsahu spisu nelze dovodit, že by oprávněná svým jednáním uvedla povinného v omyl. Manželka povinného musela vědět, resp. věděla o transakcích povinného, kdy ze získaných úvěrových peněžitých částek povinný měl hradit náklady na domácnost a běžné provozní výdaje. Lze tedy uzavřít, že závazek plynoucí z předmětné úvěrové smlouvy se stal součástí zákonného majetkového společenství.
Uvádí-li nyní povinný, že se ocitnul v tzv. dluhové pasti, z níž pro něj podle jím sdělených informací nebylo úniku, odvolací soud nemůže pouze na základě této skutečnosti dovodit či jakkoliv konstruovat příznivější procesní postavení povinného a jeho manželky v tomto řízení. Ocitl-li se skutečně v dluhové pasti, pak měl tuto skutečnost řešit jinak než uzavíráním nových úvěrových smluv. Soudu prvního stupně proto nelze vytknout, že neprováděl povinným navržené důkazy, které měly prokázat, že se měl nezaviněně ocitnout v dluhové pasti, neboť nejsou pro
právní posouzení věci určující.
4. Proti výše uvedenému usnesení podali povinný a manželka povinného dovolání. Přípustnost spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu: a) Soudy při posuzování platnosti smlouvy o úvěru nezjišťovaly její faktický účel a vyšly čistě z jejího označení. b) Soudy odmítly pro nadbytečnost provést dovolateli navrhované důkazy, ačkoliv posléze rozhodly v jejich neprospěch. c) Odvolací soud porušil právo dovolatelů na legitimní očekávání, neboť rozhodl jinak než v obdobné věci. d) Soudy nenařídily ústní jednání, ačkoliv nebyly splněny podmínky podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2714/2005.
5. K dovolací otázce pod písm. a) dovolatelé poukázali na rozsudek ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1685/2015, v němž Nejvyšší soud uvedl, že pro posouzení, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem [§ 52 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“)] je v postavení spotřebitele (§ 52 odst. 3 obč. zák.), je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Dovolatelé odkázali též na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 1176/21, podle kterého pro určení, zda smlouva byla uzavřena mezi podnikatelem a spotřebitelem, není relevantní výslovně ujednaná smluvní identifikace stran, ale je třeba zkoumat faktický stav věci, tj. odlišit, zda podnikající fyzická osoba jedná v rámci své podnikatelské činnosti či nikoli; osoba s živnostenským oprávněním tak může vystupovat v konkrétním vztahu také jako spotřebitel, jedná-li mimo rámec své podnikatelské činnosti. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat pouze tak, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva „skrytě“ obsahuje ve formulářových ustanoveních blíže neurčené označení „podnikatelské účely“.
6. Dovolatelé zdůraznili, že smlouva o úvěru byla ze strany poskytovatele úvěru formálně a účelově koncipována jako úvěr určený pro podnikatelskou činnost povinného, ovšem bez vědomí povinného, který s poskytovatelem vůbec o podnikatelském účelu úvěru nejednal a nežádal o něj. Povinný se v době žádosti o úvěr nacházel v dluhovém kolotoči, který započal čerpáním spotřebitelských úvěrů k zajištění finančních prostředků na běžné výdaje sebe a své rodiny, a tyto úvěry následně vyplácel úvěry dalšími, poskytovanými za horších podmínek a často zastřenými jako úvěry podnikatelské, byť jimi měly být hrazeny dřívější osobní závazky povinného, které s jeho podnikatelskou činností neměly nic společného. Veškerá komunikace probíhala pouze se zprostředkovatelkou D. P., která povinnému předložila k podpisu formulářovou smlouvu o úvěru a povinnému ani nebyl poskytnut časový prostor pro prostudování smlouvy. Před podpisem smlouvy ani zprostředkovatelka, ani poskytovatel úvěru nijak nezjišťovali účel čerpání finančních prostředků a nezajímala je podnikatelská činnost povinného; rozhodující bylo pouze vlastnictví nemovité věci, z jejíhož prodeje se oprávněná případně bude moci uspokojit. Povinný neměl možnost jakkoli obsah smlouvy ovlivnit, pouze ji nepodepsat. Soudy nižších stupňů v rozporu s výše uvedenou judikaturou vyšly čistě z označení stran ve smlouvě a zcela odhlédly od jejího skutečného účelu. Dovolatelé poukázali na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2009, č. j. 2 As 93/2008-115, podle kterého je to právě poskytovatel úvěru, který musí prokazovat, že se skutečně jedná o smlouvu o podnikatelském úvěru a že coby odborník zjišťoval, jaký druh úvěru má být dlužníku poskytnut. Dovolatelé považují smlouvu o úvěru z důvodu obcházení zákona ze strany oprávněné za absolutně neplatnou, skutečný důvodem byl podle nich úmysl věřitele vyhnout se do budoucna přezkumu smlouvy podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který by znamenal zneplatnění úvěrové smlouvy pro rozpor s ustanoveními na ochranu spotřebitele a rovněž proto, že oprávněná nemá pro poskytování spotřebitelských úvěrů licenci udělovanou Českou národní bankou.
7. K dovolací otázce pod písm. b) dovolatelé uvedli, že soudy obou stupňů v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 904/2016, a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4263/2019) odmítly provést celou řadu dovolateli navržených důkazů, které byly způsobilé prokázat skutečnou povahu a účel smlouvy o úvěru.
8. K dovolací otázce pod písm. c) dovolatelé dodali, že odvolací soud rozhodl v neprospěch dovolatelů v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1428/2018, kterým bylo rozhodováno v obdobné věci a z něhož plyne, že pokud je účelem prezentace dlužníka ve smlouvě jako podnikatele zastřít skutečnost, že úvěr se poskytuje spotřebiteli s cílem eliminovat aplikaci kogentně stanovených pravidel na ochranu spotřebitele, a zlepšit tak na úkor dlužníka právní postavení věřitele, jde o obcházení zákonných předpisů na ochranu spotřebitele; o simulovaný právní úkon nejde tam, kde bylo úmyslem smluvních stran dosáhnout výsledku, který odporuje zákonu nebo jej obchází, ale takový právní úkon je podle § 39 obč. zák. neplatný. Povinný přitom vylučuje, že by žádal o podnikatelský úvěr a oprávněná ani zprostředkovatelka účel čerpání úvěru nikdy nezjišťovaly, přesto povinnému byla k podpisu předložena smlouva o podnikatelském úvěru, kterou si nemohl dopředu prostudovat či konzultovat.
9. K dovolací otázce pod písm. d) dovolatelé vyjádřili přesvědčení, že k projednání jejich návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí mělo být nařízeno jednání. V projednávané věci byly splněny podmínky pro zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neboť předmětný notářský zápis se svolením k vykonatelnosti nemůže být způsobilým exekučním titulem z důvodu, že věřitel nemá na hmotněprávní plnění z důvodu neplatnosti smlouvy o úvěru nárok. Soudy tak měly nařídit jednání, neboť skutkové okolnosti týkající uzavření dodatku dohody o úhradě dluhu nebyly mezi účastníky nesporné.
10. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu.
11. Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelé pouze polemizují se skutkovými závěry a hodnocením důkazů, přičemž nevymezili žádnou právní otázku. Tam, kde dovolatelé namítají odchýlení od judikatury, jde ve skutečnosti o aplikaci práva na konkrétní zjištěný skutkový stav (nikoliv o právní otázku „obecnou“). Námitky o spravedlivém procesu nejsou samostatným dovolacím důvodem a obstát by mohly pouze tehdy, pokud by současně otevřely relevantní právní otázku, což se nestalo. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl a přiznal oprávněné náhradu nákladů dovolacího řízení.
12. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky, zda smlouva o úvěru, jež je podkladem exekučního titulu, je smlouvou spotřebitelskou, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je též důvodné.
13. V projednávané věci je exekuční titulem notářský zápis sepsaný podle § 71a zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnost (notářský řád), dne 10. 9. 2021 JUDr. Tomášem Strnadem, notářem se sídlem v Třebíči, pod č. j. NZ 1445/2021, N 1717/2021, v němž povinný jako dlužník a osoba povinná zastoupený na základě plné moci D. P., uznal co do důvodu a výše svůj dluh ve výši 145 000 Kč s příslušenstvím ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 17. 8. 2021 mezi povinným a oprávněnou a svolil k vykonatelnosti notářského zápisu. Na základě návrhu oprávněné ze dne 27. 11. 2023 Okresní soud ve Vyškově usnesením ze dne 11. 12. 2023, č. j. 12 E 8/2023-23, nařídil podle uvedeného notářského zápisu k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 202 539 Kč s příslušenstvím výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitých věcech ve společném jmění povinného a jeho manželky – pozemku p. č. XY, jehož součástí je rodinný dům č. p. XY, v k. ú. XY. Povinný a jeho manželka se podáním ze dne 22. 12. 2023 domáhali zastavení výkonu rozhodnutí z důvodu, že smlouvu o úvěru, jež je podkladem notářského zápisu, považují za absolutně neplatnou, neboť její ujednání jsou v rozporu s dobrými mravy, oprávněná obešla zákon o spotřebitelském úvěru a nezkoumala úvěruschopnost povinného, kdy povinný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, nikoli podnikatele, jak byl ve smlouvě toliko formálně označen.
14. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
15. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v tom směru, že pro odpověď na otázku, zda je fyzická osoba v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu, potažmo povaha a účel smlouvy. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem (podnikatelem) irelevantní. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat jen tak, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva obsahuje blíže neurčené označení „podnikatelské účely“. Úvěrující musí vždy odstranit pochybnosti o tom, k čemu je úvěr poskytnut (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 7/2014, vymezující postavení spotřebitele z pohledu § 52 odst. 2 obč. zák., které je však plně aplikovatelné též v projednávané věci v poměrech o. z., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2666/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1545/2019, ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 33 Cdo 158/2021, ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 20 Cdo 1107/2023, ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. 20 Cdo 2852/2024, či ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. 20 Cdo 680/2025).
16. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (sám dokazování neprováděl ani nedoplňoval), který zjistil, že povinný v letech 2021 až 2023 uzavřel nejméně 9 podnikatelských úvěrů ve výši od 120 000 Kč do 540 000 Kč a že v předmětné smlouvě o úvěru ze dne 17. 8. 2021 je povinný označen identifikačním číslem a místem podnikání a prohlašuje, že je podnikatelem, že smlouvu uzavírá v rámci výkonu své podnikatelské činnosti, že veškeré poskytnuté finanční prostředky se zavazuje použít pro své podnikání a že účelem smlouvy je poskytnutí úvěru k financování jeho podnikání.
17. Dospěl-li odvolací soud na základě uvedeného k závěru, že jde k tíži povinného, neupozornil-li oprávněnou, že potřebuje získat finanční prostředky na provoz své domácnosti a ve skutečnosti sám nepodniká, odchýlil se od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jelikož se důsledně nezabýval tím, zda a jakým způsobem si oprávněná v konkrétní věci ověřila souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním povinného.
18. Protože právní posouzení věci odvolacím soudem je v tomto směru neúplné, a tudíž (prozatím) nesprávné, Nejvyšší soud (aniž by bylo třeba zabývat se dalšími dovolacími námitkami) rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
19. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
20. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2025
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu