20 Cdo 680/2025-240
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Monty Invest s. r. o., se sídlem v Praze 5, Zbraslavská č. 12/11, identifikační číslo osoby 08386234, proti povinnému M. F., za účasti manželky povinného M. F., oba zastoupeni JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova č. 252, o výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, o návrzích povinného a manželky povinného na zastavení výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 12 E 1/2024, o dovolání povinného a manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. září 2024, č. j. 20 Co 456/2024-83, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. září 2024, č. j. 20 Co 456/2024-83, a usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 12. července 2024, č. j. 12 E 1/2024-52, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vyškově k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Vyškově (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne
12. února 2024, č. j. 12 E 1/2024-27, nařídil výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva (dále též jen „výkon rozhodnutí“) na pozemku p. č. 646 (jehož součástí je stavba v obci XY, část obce XY, č. p. XY, rodinný dům), který leží v katastrálním území XY, a to podle notářského zápisu sepsaného JUDr. Tomášem Strnadem, notářem se sídlem v Třebíči, dne 14. září 2021, č. j. NZ 1468/2021, N 1743/2021 (dále též jen „předmětný notářský zápis“ nebo „exekuční titul“), k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 109 594 Kč (jistina úvěru), 35 221 Kč (kapitalizovaný úrok z úvěru), 2 940 Kč (splatný úrok z 28.
nesplacené částky) a 3 507 Kč (smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z nesplacené jistiny úvěru k 21. lednu 2024). Povinný a manželka povinného podáním ze dne 28. února 2024 navrhli zastavení výkonu rozhodnutí. Povinný uvedl, že úvěrová smlouva, na jejímž základě byl sepsán předmětný notářský zápis, představuje absolutně neplatné právní jednání, jelikož je účelově konstruovaná jako podnikatelská, aby se oprávněná vyhnula aplikaci právní úpravy na ochranu práv spotřebitelů. Manželka povinného namítla, že vymáhaný dluh není součástí společného jmění manželů, protože o podpisu úvěrové smlouvy nevěděla.
Okresní soud ve Vyškově usnesením ze dne 12. července 2024, č. j. 12 E 1/2024-52, zamítl návrh na zastavení výkonu rozhodnutí a uložil povinnému a manželce povinného povinnost zaplatit oprávněné náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že oprávněná (coby úvěrující) dne 18. srpna 2021 uzavřela s povinným (coby úvěrovaným) smlouvu o úvěru, ve které povinný vystupoval jako podnikatel s uvedením svého identifikačního čísla, místa podnikání a živnostenského oprávnění. Výslovně prohlásil, že je podnikatelem, smlouvu uzavřel výlučně v rámci své podnikatelské činnosti a veškeré poskytnuté finanční prostředky se zavázal použít pro své podnikání.
Dále uvedl, že jeho manželka byla o sjednání předmětného úvěru informována a udělila s ním souhlas. Soud prvního stupně odkázal na závěry učiněné v dalších exekučních řízeních povinného, podle kterých povinný uzavřel velké množství úvěrových smluv s různými úvěrujícími subjekty, vydával se přitom za osobu aktivně podnikající, která potřebuje úvěr pro své další podnikatelské aktivity, ve skutečnosti však nepodnikal a úvěrem získané peněžité částky používal na hrazení běžných provozních výdajů své domácnosti, o čemž manželka povinného věděla (resp. musela vědět).
Soud uzavřel, že ve věci nejsou dány pochybnosti vedoucí k závěru o absolutní neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy a ve smyslu § 579 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), nelze přihlížet ani k povinným vznesené námitce relativní neplatnosti právního jednání. Krajský soud v Brně (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 4. září 2024, č. j. 20 Co 456/2024-83, k odvolání povinného a manželky povinného potvrdil usnesení soudu prvního stupně a uložil povinnému a manželce povinného povinnost zaplatit oprávněné náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud
se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí. Konstatoval, že povinný nekalým způsobem uvedl oprávněnou v omyl, poněvadž při jednání s ní vystupoval jako aktivní podnikatel, aniž by jí sdělil skutečnosti, které nyní tvrdí v návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí a ve svých dalších procesních návrzích. Uvedené okolnosti nemohou jít na vrub oprávněné, nýbrž naopak na vrub povinného. Závazek plynoucí z předmětné úvěrové smlouvy se stal součástí společného jmění manželů, protože manželka povinného o uzavření úvěrové smlouvy věděla.
Usnesení odvolacího soudu napadli povinný a manželka povinného dovoláním, jehož přípustnost vymezili tak, že napadené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odvolací řízení pravomocně skončeno, závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když napadená rozhodnutí odvolacího soudu i soudu I. stupně jsou nesprávná a taktéž spočívají na vyřešení otázek, které doposud nebyly dovolacím soudem vyřešeny.
Podle dovolatelů soudy obou stupňů jednaly a rozhodovaly v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2016, sp. zn. 33 Cdo 1685/2015, protože vyšly pouze z obsahu předpřipravené formulářové smlouvy o úvěru, aniž by jakkoliv zjišťovaly skutečnou povahu smlouvy o úvěru, její účel a rovněž to, zda se o skutečné užití finančních prostředků poskytovatel úvěru jakkoliv zajímal (otázka A). Dovolatel o podnikatelský úvěr nežádal, s oprávněnou ohledně úvěrové smlouvy nikdy nejednal, veškerá komunikace probíhala přes zprostředkovatele, kterého povinný oslovil proto, že z jeho internetových stránek (na které zprostředkovatel odkazuje i ve smlouvě o zprostředkování) se podává, že (mimo jiné) zprostředkovává půjčky pro zaměstnance.
Dovolatel smlouvu o úvěru (jakož i zmocnění zprostředkovatele k uznání dluhu spolu se svolením k přímé vykonatelnosti) podepsal se zprostředkovatelem na Czech pointu v situaci, kdy neměl dostatek časového prostoru seznámit se s obsahem smlouvy, k uvedenému však přistoupil z důvodu nedostatku finančních prostředků na běžné výdaje pro sebe a svou rodinu. Dovolatelé namítali odchýlení odvolacího soudu od rozsudku ze dne 20. dubna 2017, sp. zn. 21 Cdo 904/2016, nebo usnesení ze dne 30. března 2020, sp. zn. 23 Cdo 4263/2019, jelikož soud prvního stupně i odvolací soud odmítly pro nadbytečnost provést řadu dovolateli navrhovaných důkazních prostředků, které byly způsobilé prokázat skutečnou povahu a účel smlouvy o úvěru, následně však soudy rozhodly v neprospěch dovolatelů (otázka B); nadto rozhodly v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26.
března 2020, sp. zn. 32 Cdo 1428/2018, kterým bylo rozhodováno v obdobné věci jako je věc nyní projednávaná (otázka C). Zároveň se podle dovolatelů soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jelikož v rámci projednání dané věci nenařídily ústní jednání, ačkoliv pro tento postup nebyly splněny podmínky stanovené v rámci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2006, sp. zn.
20
Cdo 2714/2005. Podle dovolatelů dosud nebyly řešeny dále uvedené otázky: E/ „Zda je notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti způsobilým exekučním titulem při střetu zájmů v situaci, kdy zprostředkovatel, který je oprávněn na základě smlouvy o zprostředkování uzavřené s oprávněnou zprostředkovávat zájemci smlouvy o úvěru, tento následně podepíše smlouvu o zprostředkování rovněž s tímto zájemcem, kterému podpis této smlouvy o úvěru zprostředkuje, a podepíše s tímto současně plnou moc, na základě které je nadto oprávněn zájemce, tedy dovolatele, zastupovat před jakýmkoliv notářem ve věci sepsání jednostranného uznání dluhu s přímou vykonatelností dle ust. § 71a notářského řádu?“
F/ „Zda dle ust. § 4 odst. 2 a § 5 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, poskytovatel úvěru, který se ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, v rámci odborné péče dostojí své povinnosti zjišťovat účel úvěru, přestože s žadatelem o úvěr nijak nejedná, a veškerá komunikace s žadatelem o úvěr probíhá výhradně prostřednictvím zprostředkovatele, od kterého se tento následně zcela distancuje?“
G/ „Zda byl povinný coby žadatel o úvěr uveden ze strany oprávněné coby poskytovatele o úvěr v omyl, či zda byl případně v omyl uveden zprostředkovatelem úvěru, a to právě z důvodu předložení formulářové smlouvy obsahující podnikatelské účely úvěru, ačkoliv tento účel nekoresponduje s žádostí a informacemi sdělenými žadatelem o úvěr?“ Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. (neboť při řešení dovolateli namítané právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.
s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi (srovnej např. rozsudek ze dne 29. listopadu 2016, sp. zn. 33 Cdo 1685/2015, usnesení ze dne 23. února 2021, sp. zn. 33 Cdo 158/2021, usnesení ze dne 15. ledna 2025, sp. zn. 20 Cdo 2852/2024) uzavřel, že pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem (§ 52 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.
prosince 2013) je v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem irelevantní.
Souvislost půjčovaných
prostředků s podnikáním nelze prokazovat jen tak, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva obsahuje blíže neurčené označení "podnikatelské účely“. Nejvyšší soud dále v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozsudky ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004, ze dne 31. října 2012, sp. zn. 33 Cdo 3376/2011, ze dne 20. září 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008) zdůraznil, že pro závěr o tom, zda vztah mezi dvěma osobami je vztahem mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, je určující podstata společenského vztahu, v němž vystupovaly.
Stejně tak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. května 2023, sp. zn. 20 Cdo 1107/2023, řešil, co je rozhodující pro posouzení, zda se jedná o podnikatelský či spotřebitelský úvěr. Z toho vyplývá, že je to vždy úvěrující, kdo musí odstranit pochybnosti o tom, k čemu je úvěr poskytnut. Ze skutkových zjištění soudů (dovolací soud je skutkovým zjištěním, ke kterému soudy dospěly na základě provedeného dokazování, vázán) se podává, že dovolatel uzavřel v letech 2021-2023 několik podnikatelských úvěrů, a že smlouva o poskytnutí úvěru ze dne 18.
srpna 2021, uzavřená mezi dovolatelem a oprávněnou, obsahuje identifikační číslo osoby dovolatele, místo jeho podnikání a účelem smlouvy je „financování podnikání úvěrovaného“ (zde dovolatele). Dospěl-li odvolací soud na základě uvedeného k závěru, že jde k tíži dovolatele, neupozornil-li oprávněnou, že potřebuje získat finanční prostředky na provoz své domácnosti a ve skutečnosti sám nepodniká, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jelikož se důsledně nezabýval tím, zda a jakým způsobem si oprávněná v konkrétní věci ověřila souvislost půjčovaných
prostředků s podnikáním dovolatele. Právní posouzení věci odvolacím soudem je v tomto směru neúplné, a tudíž (prozatím) nesprávné. Protože Nejvyšší soud shledal danou námitku důvodnou, nebylo třeba se zabývat dalšími dovolacími námitkami.
Dovolací soud neshledal podmínky pro změnu napadeného usnesení (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) jej zrušil (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro usnesení soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 4. 2025
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu