20 Cdo 2737/2025-85
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného Společenství vlastníků S.V. J. XY. zastoupeného JUDr. Janem Mejzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Nekázanka č. 881/9, proti povinným 1. L. S., 2. M. S., oběma zastoupeným Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická č. 4, pro nepeněžité plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 1617/2025, o dovolání povinných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2025, č. j. 91 Co 229/2025-72, takto:
Dovolání povinných se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne
5. června 2025, č. j. 49 EXE 1617/2025-40, zastavil exekuci vedenou na základě pověření soudu prvního stupně ze dne 25. dubna 2025, č. j. 49 EXE 1617/2025-12, ve spojení s opravným usnesením ze dne 26. května 2025, č. j. 49 EXE 1617/2025-36, podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. prosince 2024, č. j. 7 C 85/2024-18 (dále též jen „exekuční titul“) k vymožení nepeněžité povinnosti - odstranění nástavby postavené na severní terase v 5. nadzemním podlaží domu č. p. XY na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, kterážto nástavba spočívá ve zřízení místnosti, která navazuje na severní straně na jednotku č. XY (zapsanou na LV č. XY, k. ú. XY, obec XY) a na jednotku č. XY (zapsanou na LV č. XY, k. ú. XY, obec XY), a povinnosti zaplatit
náklady exekuce a náklady oprávněného (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a nákladů exekuce (výrok II a III). Soud prvního stupně přisvědčil námitce povinných, že exekuční titul není materiálně vykonatelný, neboť povinní v době vyhlášení exekučního titulu nebyli vlastníky uvedených bytových jednotek (zcizili je ještě před vydáním exekučního titulu L. S., a M. S.,), a proto nejsou schopni splnit vymáhanou povinnost. Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 15.
srpna 2025, č. j. 91 Co 229/2025-72, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh povinných na zastavení exekuce zamítl. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že exekuční titul je formálně i materiálně vykonatelný. Byl řádně doručen účastníkům řízení, nelze již napadnout odvoláním a uplynula lhůta k plnění. Obsahuje přesnou specifikaci osoby oprávněné, osob povinných, obsah a rozsah povinnosti, která má být vymožena. Jeho exekuci lze provést podle § 59 odst. 2 písm. d) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „e.
ř.“, provedením prací a výkonů. Skutečnost, že povinní postrádali pasivní věcnou legitimaci ke dni vyhlášení exekučního titulu, na jeho vykonatelnost nemá žádný vliv. V nalézacím řízení žalovaní (povinní) zmeškali první jednání, které se konalo ve věci, a žalobce (oprávněný) navrhl vydání rozsudku pro zmeškání. Nalézací soud proto pokládal tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech za nesporná a na tomto základě rozhodl. Z obsahu spisu rovněž neplyne, že by již došlo ke splnění vymáhané povinnosti.
Odvolací soud dále uvedl, že exekuční soud zásadně není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (k tomu odkázal např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2009, sp. zn. 20 Cdo 3907/2007 nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11). V projednávané věci neshledal žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo třeba exekuci zastavit ve smyslu rozhodovací praxe Ústavního soudu vyslovené např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 1.
listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16 nebo ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18. Neoprávněnou stavbu postavili právě povinní. Stavba narušuje izolaci, způsobuje protékání a zatékání do budovy a jiné jednotky. V průběhu nalézacího řízení o odstranění stavby pak převedli (zjevně účelově) vlastnické právo k uvedeným jednotkám na své příbuzné (mj. i na nezletilé dítě), aniž by o tom informovali nalézací soud či oprávněného. Exekuční titul byl povinným doručen, přičemž proti jim uložené povinnosti nijak nebrojili.
Námitku nedostatku pasivní věcné legitimace mohli uplatnit již v nalézacím řízení. Pokud povinní neoprávněnou nástavbu postavili, čímž neprávem zasáhli do práv vlastníků jednotek ke společným částem domu, jsou ji povinni odstranit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2024, sp. zn. 20 Cdo 110/2024, proti kterému byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. srpna 2024, sp. zn. I.
ÚS 2176/24). Usnesení odvolacího soudu napadli povinní dovoláním. Namítli, že odvolací soud posoudil otázku, zda výkonem exekučního titulu dochází ke zcela zjevné nespravedlnosti, v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 12. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17). Chybně se zabýval pouze okolnostmi ve vztahu k povinným, nikoliv ve vztahu k vlastníkům bytových jednotek, do jejichž práv je výkonem exekučního titulu bezprostředně zasahováno.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2024, sp. zn. 20 Cdo 110/2024, nicméně na rozdíl od této věci ve zde projednávaném případě vlastníci bytových jednotek nebyli účastníky nalézacího řízení a nemohli bránit svá práva (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. října 2024, sp. zn. II. ÚS 2167/24). K tomu podotkli, že se nejednalo o účelový převod vlastnických práv, nýbrž o vypořádání majetkových práv bývalých manželů po rozvodu manželství.
V souvislosti s již uvedeným předložili dovolacímu soudu k řešení otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a to zda lze vykonat rozhodnutí, jímž byla uložena povinnost osobě odlišné od vlastníka nemovitosti, které se výkon rozhodnutí týká, v případě, že vlastník nemovitosti nebyl účastníkem nalézacího řízení. Podle názoru povinných takový exekuční titul vykonat nelze. Pro podporu svého tvrzení odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 458/2005, z něhož vyplývá, že stavebníku nelze uložit odstranění přístavby, pokud stavebník není vlastníkem stavby hlavní a přístavba se stala její součástí, neboť nelze uložit stavebníku, aby zasahoval do vlastnictví osoby na řízení nezúčastněné.
Změnou vlastnictví bytových jednotek včetně předmětné nástavby proto zaniklo právo oprávněného domáhat se vůči povinným jejího odstranění. Nadto povinní dodali, že exekuční titul postrádá účinky materiální vykonatelnosti, protože ke dni jeho vyhlášení neměli pasivní věcnou legitimaci. S ohledem na shora uvedené navrhli, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje, případně aby napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Povinní ve svém dovolání rozporovali materiální vykonatelnost exekučního titulu, protože ke dni jeho vyhlášení již nebyli vlastníky bytových jednotek, jejichž součástí je i neoprávněně postavená nástavba. Podle § 261a odst. 1 o. s. ř.
výkon rozhodnutí lze nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti. Nezbytným předpokladem pro nařízení výkonu rozhodnutí tedy je, aby práva a jim odpovídající povinnosti byly ve vykonávaném rozhodnutí určeny přesným a nepochybným způsobem. Rozhodnutí musí vždy obsahovat přesnou individualizaci oprávněného a povinného, přesné vymezení práv a povinností k plnění, jakož i přesný rozsah a obsah plnění a přesně stanovenou lhůtu k plnění tam, kde tuto lhůtu nestanoví přímo procesní předpis.
Rozhodnutí, které tyto náležitosti nemá, není rozhodnutím vykonatelným a nemůže být podkladem pro výkon soudního rozhodnutí (srov. Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí, sp. zn. Cpj 159/79, Nejvyššího soudu ČSR z 18. února 1981, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981, č. 21, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2001, sp. zn. 21 Cdo 1531/2000). Mezi materiální předpoklady vykonatelnosti exekučního titulu naopak nepatří věcná legitimace, neboť její existencí se zabývá soud v nalézacím soudním řízení.
Případné nedostatky lze zhojit již v rámci nalézacího řízení skrze opravné prostředky. Odvolací soud proto v souladu se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu uzavřel, že nedostatek pasivní věcné legitimace nemá na materiální vykonatelnost exekučního titulu žádný vliv. Dovolatelé dále nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že v této věci výkonem exekučního titulu s ohledem na konkrétní okolnosti případu nedochází ke zcela zjevné nespravedlnosti. Povinní se svými námitkami domáhají přezkumu věcné správnosti exekučního titulu v exekučním řízení.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne
25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, a ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, nebo nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15). Judikatura Ústavního soudu (např. nález ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16) ve zcela výjimečných případech přikazuje soudům zohledňovat mimořádné okolnosti dané věci, jejichž existence je s to odůvodňovat zastavení exekuce za použití ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s.
ř., to však nic
nemění na skutečnosti, že stále platí zásada, podle které obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost exekučního titulu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. července 2019, sp. zn. III. ÚS 3700/17, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019). Je proto třeba respektovat rozdíly mezi nalézacím a vykonávacím řízením s tím, že prostor pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se vytváří jen tehdy, když „nespravedlnost“ plnění exekučního titulu je již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, že je nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 12. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, nebo bod 16. nálezu Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17). Exekuční titul v nyní řešené věci je soudním rozhodnutím vydaným na základě zákonem pevně ukotvené a předvídatelné procedury předepsané zákonem. Opětovně je namístě zdůraznit, že judikatura Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, nebo ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16) připouští, že zcela výjimečně může dojít k zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. i v případě soudního rozhodnutí, jestliže by exekuce vedla ke zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí těmito ústavněprávními hledisky zabýval a dospěl k závěru, že zde takové mimořádné okolnosti srovnatelné s těmi, jež vyplývají z rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 1941/14 – podpis povinného na směnce byl získán jednáním oprávněného později kvalifikovaným jako trestný čin vydírání, nález ze dne 17.
prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14 – šikanózní exekuční návrh, nález ze dne 8. srpna 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15 – ukládání poplatků za svoz komunálního odpadu nezletilým – body 26, 27, nález ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16 – jízda nevidomého na černo, či nález ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18 – možnost částečně zastavit exekuci v případě nepřiměřené výše vymáhaných úroků z prodlení), nenastaly. Povinným jako účastníkům nalézacího řízení náležely opravné prostředky, jimiž se mohli přezkumu věcné správnosti domáhat.
Pokud jich nevyužili, nelze exekuční řízení zaměňovat s řízením přezkumným. S tím souvisí i jejich odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 458/2005, jelikož se vztahuje k otázce věcné legitimace zkoumané v nalézacím řízení.
Dovolací soud se s právní argumentací odvolacího soudu ztotožnil a považoval za stěžejní pro posouzení případné mimořádnosti případu přihlédnout zejména k tomu, že se zde jedná o odstranění neoprávněně vybudované stavby povinnými, která neprávem (a podstatným způsobem) zasahuje do práv ostatních vlastníků jednotek ke společným částem domu. Exekuční titul ukládá povinnost přímo stavebníkům, byť v době jeho vyhlášení již nebyli vlastníky předmětných bytových jednotek, protože svá vlastnická práva převedli na osoby jim blízké (své příbuzné).
Součástí bytových jednotek nicméně již v době převodu byla neoprávněně postavená nástavba. Novými vlastníky těchto bytových jednotek se přitom staly osoby, které v nich zároveň bydlely, je tedy nepochybné, že o neoprávněnosti stavby, jakož i o problémech, které ostatním vlastníkům bytových jednotek taková stavba působí, musely vědět. Z obsahu spisu nadto neplynou žádné skutečnosti, jež by zpochybňovaly správnost výroku exekučního titulu jako takového, tedy že by se například nejednalo o neoprávněnou stavbu.
Dovolací soud proto s přihlédnutím k výše popsanému neshledal v tomto konkrétním případě dostatečné důvody pro prolomení zásady zákazu přezkumu věcné správnosti exekučního titulu. Zjevnou nespravedlnost by spíše představovalo odepření účinků formálně i materiálně bezvadnému exekučnímu titulu. Námitku povinných, že právo oprávněného vůči povinným zaniklo před vydáním exekučního titulu z důvodu změny vlastnictví, nelze považovat za důvodnou. Změnou vlastnictví nabyvatel vstupuje do stávajících právních vztahů, které se týkají dané věci, neznamená to však, že by právo jako takové zaniklo, nýbrž že se v případném sporu mění pasivní věcná legitimace.
Tím ovšem povinní opět směřují do přezkumu věcné správnosti exekučního titulu, o čemž bylo pojednáno již výše. Nad rámec shora uvedeného dovolací soud odkazuje na možnosti soudního
exekutora provést exekuci i proti původním vlastníkům (povinným). Dovolací soud s ohledem na shora uvedené neshledal důvod pro zastavení exekuce. Protože odvolací soud postupoval zcela v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (resp. Ústavního soudu), přičemž není žádný důvod, aby byly dané právní otázky dovolacím soudem vyřešeny jinak, Nejvyšší soud dovolání povinných podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení a k Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě pro rozhodnutí dovolacího soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 23.
srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16) není návrh dovolatelů na odklad právní moci napadeného usnesení (§ 243 písm. b/ o. s. ř.) opodstatněný, přičemž dovolací soud v tomto případě zvláštní zamítavé rozhodnutí nevydává (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. 20 Cdo 2481/2017). O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].