USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného P. L., zastoupeného JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 4, Antala Staška 510/38, proti povinné G. A., zastoupené Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, pro 445 522 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 72 EXE 412/2019, o dovolání oprávněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2024, č. j. 16 Co 213/2022-371, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Ve shora specifikované exekuční věci Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“ nebo „obvodní soud“) usnesením ze dne 3. 5. 2022, č. j. 72 EXE 412/2019-240, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Vyšel ze základního zjištění, že exekuce je aktuálně vedena pod sp. zn. 151 EX 186/19 soudním exekutorem JUDr. Filipem Exnerem, Exekutorský úřad Praha 7 (původním exekutorem byl Mgr. Jan Beneš, Exekutorský úřad Praha-západ), podle vykonatelného rozsudku obvodního soudu ze dne 15. 3. 2018, č. j.
29 C 302/2016-126, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2019, č. j. 70 Co 418/2018-229 (dále „exekuční titul“), za účelem vymožení pohledávky oprávněného ve výši 445 522 Kč, která vznikla z důvodu soudem uložené náhrady nákladů řízení (exekuční titul nabyl právní moci 21. 1. 2019 a ohledně vymáhané částky se stal vykonatelným dne 25. 1. 2019). Účastníci řízení jsou bývalí manželé, jejichž manželství trvalo od 7. 10. 1993 do 30. 10. 2008, přičemž v roce 2004 vznikl oprávněnému výlučný (deliktní) závazek vůči OPBH v Praze 2, s.
p. v likvidaci (dále „OPBH“), ve výši 7,65 milionu Kč, který OPBH (a následně její právní nástupkyně PON Praha, a. s.) od roku 2012 po oprávněném exekučně vymáhal (nejprve v exekuci vedené pod sp. zn. 087 EX 867/12, později pod sp. zn. 191 EX 6299/2016) prostřednictvím exekučního příkazu prodejem nemovitých věcí povinné, a to se zřetelem k tomu, že účastníci uzavřeli dne 24. 3. 2005 formou notářského zápisu sepsaného notářkou JUDr. Marií Malou pod sp. zn. NZ 185/2005, N 237/2005, s účinky vkladu práva ke dni 4.
4. 2005 smlouvu o zúžení společného jmění manželů (dále „smlouva o zúžení SJM“). Podle ujednání manželů se výlučným vlastníkem v dohodě specifikovaných nemovitých věcí v katastrálním území XY, obci XY, a to pozemku č. parc. XY, zahrada, a pozemku č. parc. XY, jehož součástí je budova čp. XY (dále „nemovité věci“), stala povinná. Nemovité věci byly prodány v dražbě a výtěžek 16 500 000 Kč rozdělen rozvrhovým usnesením soudního exekutora ze dne 24. 5. 2017, č. j. 191 EX 6299/2016-256, tak, že v první skupině byl uspokojen soudní exekutor Mgr.
Jan Beneš s náklady exekuce v částce 2 123 642 Kč, ve druhé skupině oprávněná PON Praha a. s. s pohledávkou 7 729 000 Kč a ve třetí skupině tatáž společnost coby přihlášený věřitel v rozsahu 6 647 358 Kč (na dílčí úhradu pohledávky 20 000 000 Kč - viz dále). Výtěžek dražby byl dne 26. 5. 2017 věřitelům vyplacen.
2. Soud prvního stupně posuzoval návrh povinné na zastavení exekuce, argumentovala-li navrhovatelka tím, že exekvovaná pohledávka zanikla započtením, což bylo oprávněnému i jeho zástupci oznámeno dopisem ze dne 21. 1. 2019. Započítanou pohledávku povinné představovala regresní náhrada škody, která vznikla prodejem nemovitých věcí povinné ve veřejné dražbě provedené exekutorem Mgr. Janem Benešem, z níž byl výtěžek ve výši 16 500 000 Kč použit na úhradu dluhu oprávněného ve výši 20 000 000 Kč vůči společnosti PON Praha a. s. (uvedený dluh byl po oprávněném vymáhán podle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2016, č. j. 46 Cm 159/2006-922, v exekuci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 68 EXE 2026/2016 a šlo o výlučný závazek oprávněného vůči PON Praha a. s. v podobě soudem schváleného smíru).
3. Soud prvního stupně vylíčil provedené důkazy, k nimž citoval, zejména pak k otázce započtení, ustanovení § 1876 odst. 2, § 1958 odst. 1, § 1982 odst. 1, § 2913 odst. 1 a § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), rovněž poukázal na znění § 143 odst. 1 písm. b) a § 143a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013, dále „obč. zák.“ (k rozsahu a modifikacím společného jmění manželů), a uzavřel, že návrh povinné na zastavení exekuce, jehož důvody soud posuzoval podle § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), není opodstatněný. Konstatoval, že povinná v rámci exekuce, kde byl vydražen její majetek, nepodala návrh na zastavení exekuce a „tvrzení jinak neuplatnila, tím méně prokázala“; započítávaná pohledávka je proto nejistá či neurčitá (§ 1987 odst. 2 o. z.), čemuž svědčí i chování povinné, která „údajnou pohledávku“ vůči oprávněnému „neuplatnila žádnou žalobou“. Pohledávka povinné z titulu regresní náhrady škody není dána, protože oprávněný nemohl před uzavřením smlouvy o zúžení společného jmění manželů porušit smluvní povinnost z takové smlouvy a chybí i příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem újmy na straně povinné. Povinná rovněž nemohla platně započítat svou údajnou pohledávku ani z titulu bezdůvodného obohacení (z titulu plnění za jiného), neboť tato pohledávka by nebyla v době zápočtu splatná ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. Soud prvního stupně současně uzavřel, že vydražené nemovité věci povinné byly v jejím výlučném vlastnictví a že v exekučním řízení prodejem uvedených nemovitých věcí nedošlo při postupu soudního exekutora k žádnému pochybení.
4. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání povinné rozsudkem (správně měl rozhodovat usnesením) ze dne 21. 5. 2024, č. j. 16 Co 213/2022-371, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuci (zcela)
zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Připomněl důvody předchozího kasačního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2024, sp. zn. 20 Cdo 1570/2023 (dále „kasační rozhodnutí dovolacího soudu“), a za rozhodnou právní úpravu označil ustanovení § 1982 odst. 1 a odst. 2, § 1987 odst. 1 a odst. 2, § 1989 odst. 1 a § 2991 odst. 1 o. z. Konstatoval výlučnou povahu dluhu oprávněného vůči OPBH ve výši 7,65 milionu Kč, který vznikl „trestnou činností“ oprávněného v roce 2004, „ke které nedala tehdejší manželka A. souhlas, závazek přesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a vyplývá z pravomocného trestního rozsudku“ (k témuž závěru dospěly soudy v řízení o excindační žalobě podané povinnou a vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 38 C 12/2013).
5. Odvolací soud „po částečném zopakování a doplnění dokazování listinami“ uzavřel, že povinná disponovala vůči oprávněnému započitatelnou pohledávkou ve výši 9 852 642 Kč (z výtěžku dražby nemovitých věcí povinné 16 500 000 Kč odvolací soud odečetl částku 6 647 358 Kč přikázanou z rozvrhu výtěžku ve třetí skupině PON Praha a. s.). Neuznal pochybnosti oprávněného o základu pohledávky, „její výši a právní kvalifikaci“, neboť to bylo „bez obtíží“ zjištěno ze smlouvy účastníků o zúžení SJM. Bezdůvodné obohacení oprávněného nastalo na základě vědomého plnění povinné za dlužníka - oprávněného, v daném případě „za specifických (exekučních) podmínek“, jestliže si „všichni účastníci exekuce vedené pod sp. zn. 191 EX 6299/16 byli vědomi toho, že v exekuci je postižen výlučný nemovitý majetek A., že je postižen na základě speciální úpravy chránící věřitele (§ 262a o. s. ř., § 150 odst. 2 obč. zák.), a všem bylo též zřejmé, že se tak děje za účelem úhrady dluhů“ oprávněného.
6. Smlouvu účastníků o zúžení SJM odvolací soud označil za platnou (ke skutkovým námitkám oprávněného), avšak podotkl, že i v případě její neplatnosti s účinky ex tunc by se rozsah bezdůvodného obohacení oprávněného „omezil na polovinu výtěžku dražby“, tudíž i taková pohledávka povinné by byla proti vymáhané pohledávce oprávněného „dostatečně jistá a určitá, aby byla způsobilá k započtení ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z.“. Zápočet provedla povinná dopisem ze dne 21. 1. 2019, který považuje odvolací soud za prokázanou výzvu k plnění podle § 1958 odst. 2 o. z., zástupci oprávněného doručenou nejpozději 5. 2. 2019, kdy na ni v e-mailové odpovědi reagoval. Splatnost započítávané pohledávky za uvedeného stavu nastala 6. 2. 2019 a k témuž dni došlo ke střetu s exekvovanou pohledávkou oprávněného, která zápočtem zanikla. Zápočet by byl účinným jednáním i tehdy, pokud by byl oprávněnému doručen před splatností jeho pohledávky (s odkazem na § 1962 o. z., podle něhož může dlužník plnit i předčasně).
7. Započítávanou pohledávku povinné označil odvolací soud za zcela nepochybnou (k čemuž postačilo jednoduché dokazování listinami a „chronologické uspořádání právně významných objektivních dílčích událostí“) a doplnil, že jednostranný zápočet nemůže být obstrukcí exekučního řízení či projevem „liknavosti povinné při nakládáním se svojí pohledávkou“, která v době zápočtu (střetu pohledávek) nebyla z titulu bezdůvodného obohacení promlčená.
8. Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost vymezil s odkazem na ustanovení § 237 o. s. ř. tvrzením, že „se odvolací soud při řešení otázek hmotného i procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž napadené rozhodnutí na řešení těchto otázek závisí“. Za tyto otázky dovolatel považuje, zda se odvolací soud „odchýlil od právních názorů obsažených“ v kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, konkrétně při posuzování „údajného bezdůvodného obohacení“ dovolatele (zda k němu došlo, či nikoli), a při posuzování „nezpůsobilosti započtení nejisté pohledávky vůči pohledávce vymáhané v exekučním řízení“. Další otázkou podle názoru dovolatele je, zda „za vědomé plnění (a to jak obecně, tak ve skutkových okolnostech této věci) lze považovat i nucené strpění úhrady dluhu“, neboť není správný dílčí závěr odvolacího soudu, že si všichni byli vědomi toho, že v exekuci je postižen výlučný majetek povinné.
9. K bezdůvodnému obohacení dovolatel uvedl, že v jeho případě nebyly splněny předpoklady vzniku takového závazku, tj. že ochuzený poskytl třetí osobě (věřiteli dlužníka) plnění, které má majetkovou hodnotu, že ochuzený nebyl povinen plnit, že právní povinnost poskytnout plnění měl obohacený (dlužník) a že mezi tím, kdo plnil, a tím, komu bylo plněno, bylo zřejmé, že je plněno za jiného (za dlužníka). V této souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2379/99, ze dne 22. června 2011, sp. zn. 25 Cdo 4388/2008, uveřejněný pod číslem 9/2012 Sb. rozh. obč., ze dne 17. února 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013, nebo ze dne 7. listopadu 2017, sp. zn. 28 Cdo 5970/2016, uveřejněný pod číslem 18/2019 Sb. rozh. obč. V případě povinné nebyla patrná její vůle plnit za jiného, tj. povinná neměla v úmyslu plnit dluhy za oprávněného, právě naopak, všemi prostředky se snažila odvrátit postižení svého (podle jejího názoru výlučného) majetku.
10. V otázce způsobilosti zápočtu se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, krom již odkazované rovněž od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněného pod číslem 37/2021 Sb. rozh. obč. (dále „R 37/2021“). V posuzované věci odvolací soud ani po provedeném dokazování neměl jistotu ohledně výše započítávané pohledávky, jestliže uzavřel, že „to bude minimálně více než 445 522 Kč“ (tedy více než v posuzované exekuci vymáhané plnění). Chybně rovněž rozšířil závěry vyslovené pro oblast nalézacího řízení do poměrů exekučního práva, a to v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2022, sp. zn. 20 Cdo 459/2022. Z nadepsaných důvodů proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený „rozsudek“ změnil tak, že potvrdí usnesení soudu prvního stupně ze dne 3. 5. 2022, č. j. 72 EXE 412/2019-240.
11. Povinná se k odvolání oprávněného nevyjádřila.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání oprávněného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
13. Problematikou jednostranného započtení aktivní pohledávky ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. (k níž předestřené otázky dovolatele směřují) se Nejvyšší soud opakovaně zabýval, přičemž za výkladově komplexní lze považovat dovolatelem zmíněné R 37/2021, v němž dovolací soud vysvětlil, že ochrana poskytovaná tímto ustanovením se prosadí zpravidla až v soudním řízení, v němž se věřitel pasivní pohledávky domáhá jejího splnění. Uplatní-li žalovaný dlužník pasivní pohledávky v tomto řízení námitku započtení a vznese-li žalobce (věřitel pasivní pohledávky) námitku relativní neplatnosti jednostranného započtení, musí soud posoudit, zda je započítávaná (aktivní) pohledávka jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., a tedy způsobilá přivodit svým započtením (v rozsahu, v jakém se pohledávky kryjí) zánik žalobou uplatněné (pasivní) pohledávky. Tak tomu zpravidla nebude v případě, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. V úvahu je přitom třeba vzít i stav řízení v okamžiku, kdy byla námitka započtení vznesena. Je-li námitka započtení vznesena v okamžiku, kdy je řízení teprve na začátku a prokazování skutečností rozhodných pro posouzení aktivní pohledávky nebude významně složitější, než je tomu v případě žalobou uplatněné pohledávky, bude zpravidla na místě závěr, že započtení neodporuje § 1987 odst. 2 o. z. Naopak, námitka započtení uplatněná až na konci nalézacího řízení, či dokonce až jako obrana v exekučním řízení, obstojí pouze v případě, bude-li aktivní (započítávaná) pohledávka zcela nepochybná (nebude-li nutné k jejímu zjištění provádět žádné složitější dokazování).
14. Zároveň však platí, že dovolací soud může úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda je konkrétní pohledávka ve smyslu výkladu § 1987 odst. 2 o. z. nejistá a neurčitá, či nikoliv, přezkoumat toliko v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2023, sp. zn. 33 Cdo 3255/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2023, sp. zn. 23 Cdo 1643/2023, ze dne 28. června 2023, sp. zn. 23 Cdo 2068/2022, či ze dne 22. dubna 2025, sp. zn. 23 Cdo 3064/2024). Stěžejním interpretačním vodítkem je judikaturní požadavek, aby výklad § 1987 odst. 2 o. z. nebránil poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami; vznikne-li totiž z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné (srov. opětovně důvody R 37/2021, dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2021, sp. zn. 23 Cdo 3980/2020).
15. Za nejistou či neurčitou tudíž nelze vzhledem k výše uvedeným závěrům dovolacího soudu považovat aktivní (započítávanou) pohledávku pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že její spornost (nejednoznačnost) spatřuje (pouze) v její právní kvalifikaci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2022, sp. zn. 23 Cdo 1736/2021).
16. Jestliže tedy dovolatel v posuzované věci žádným relevantním tvrzením nezpochybnil skutečnost, že za účelem uspokojení jeho výlučného deliktního závazku (20 000 000 Kč), vzniklého za trvání jeho manželství s povinnou, byly exekučně vydraženy nemovité věci ve výlučném vlastnictví povinné (jeho bývalé manželky) a z výtěžku jejich prodeje závazek oprávněného částečně (v konkrétním rozsahu, avšak - což je podstatné - exekvovanou pohledávku oprávněného převyšujícím) ve prospěch třetí osoby uspokojen, je právní důvod likvidity aktivní pohledávky dán, tj. byl ( a je) přítomen právní titul pro povinnou provedený zápočet pohledávky.
17. Vzhledem k uvedenému proto nemůže být relevantní, zda započítávaný regresní nárok z bezdůvodného obohacení oprávněného (které nastalo snížením majetkového statusu povinné) mělo být plněním ochuzeného za toho, kdo měl třetí osobě (věřiteli) plnit sám, či nikoli, tj. námitky dovolatele ohledně právní kvalifikace započítávané pohledávky nemohou přivodit její neurčitost; stěžejní totiž je zjištění, že vznik regresní pohledávky povinné spočívá v zániku dluhu obohaceného - zde oprávněného - vůči třetí osobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2011, sp. zn. 25 Cdo 4388/2008, uveřejněný pod číslem 9/2012 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2023, sp. zn. 26 Cdo 3141/2022). Přihlédnuto bylo současně k tomu, že dovolatel prostřednictvím jakýchkoli relevantních dovolacích námitek nezpochybnil samotný zápočet (jeho existenci a správnost) ze strany povinné (po skutkové stránce by k tomu ani neměl v dovolacím řízení primární opodstatnění) a že explicitně nebrojil proti majetkové modifikaci manželů (zúžení SJM), která sice nebránila provedení exekuce prodejem nemovitých věcí, jejichž vlastnictví bylo po zúžení SJM vypořádáno ve prospěch povinné, ale z níž plyne (a přímo se nabízí) potřeba poctivého a spravedlivého uspořádání poměrů dnes již rozvedených manželů (mj. i prostřednictvím povinnou provedeného zápočtu).
18. Odvolací soud se shora uvedenými aspekty určitosti jednostranného zápočtu zabýval, čímž respektoval předchozí kasační rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud současně neměl důvod otázku neurčitosti aktivní pohledávky hlediskem zjevné nepřiměřenosti v dovolacím řízení přezkoumávat, neboť řešení uvedené otázky odvolacím soudem koresponduje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Takový závěr nutně vede k tomu, že dovolatel jím zvolený předpoklad přípustnosti dovolání nedokázal (nemohl) prosadit.
19. Nejvyšší soud proto v souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání oprávněného odmítl.
20. Výrok o nákladech dovolacího řízení je dán výsledkem řízení (neúspěšný dovolatel právo na náhradu dovolacího řízení nemá) a skutečností, že povinné žádné účelné náklady nevznikly (§ 146 odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 243c odst. 3 větou první o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 6. 2025
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu