23 Cdo 1736/2021-217
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců
JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně
Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, a.s., se sídlem v Jablonném nad
Orlicí, Slezská 350, PSČ 561 64, IČO 48173398, zastoupené JUDr. Jiřím Slezákem,
advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, PSČ 500 02, proti
žalované FOCUS – METAL, s.r.o., se sídlem ve Valašském Meziříčí, Krásno nad
Bečvou, Jiráskova 399/11, PSČ 757 01, IČO 62303414, zastoupené Mgr. René
Gemmelem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, o
zaplacení částky 360 796 Kč příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně
– pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 116 C 25/2014, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2021, č. j. 15 Co
141/2020-198, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 12 197 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
zástupce žalobkyně.
o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, č. j. 15 Co 141/2020-198, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok
pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Proti výroku pod bodem I tohoto rozsudku podala žalovaná dovolání. Podle žalované se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení věci. Přípustnost dovolání žalovaná spatřuje ve vyřešení tří otázek, které doposud v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly řešeny:
1) Zda v poměrech projednávané věci, kdy vůči žalovaným pohledávkám
žalobkyně v celkové výši 360 796 Kč započítává žalovaná opakovanými zápočty své
pohledávky za užívání svých 27 pozemků žalobkyní bez právního důvodu za různá
období, a to jednak tak, že započítává nárok za jednotlivé dny užívání pozemků
až do dne, kdy výše započítávané pohledávky dosáhne celkové částky 360 796 Kč
(určení přesného časového období pak závisí na stanovení obvyklé ceny za
užívání pozemků znaleckým posudkem), a dále tak, že započítává pohledávky v
konkrétní výši za přesně stanovený časový rozsah užívání, kdy tato celková výše
pohledávek vždy přesahuje celkovou výši pohledávek, vůči nimž zápočet směřuje,
je zápočet určitý a platný, či nikoliv? 2) Zda pluralita započítávaných pohledávek a pluralita pohledávek, vůči
nimž zápočet směřuje, je důvodem neurčitosti a neplatnosti zápočtu, pokud úkon
započtení neobsahuje spárování vzájemných pohledávek, za stavu, kdy doposud
nebylo zjištěno, že by některá ze započítávaných pohledávek neexistovala, vše
za stavu, kdy součet započítávaných pohledávek je vyšší než součet pohledávek,
vůči nimž započtení směřuje? 3) Zda lze (týká se zápočtu učiněného u jednání dne 15. 3. 2016 ve
spojení s přípisem ze dne 14. 4. 2016) spatřovat neurčitost v tom, že konkrétní
časový rozsah užívání, za který započítávaná pohledávka započtením zanikne,
bude moci být určen až na základě znaleckého posudku, který stanoví obvyklou
úplatu za užívání pozemků? Podle žalované skutečnost, že časový rozsah užívání bude postaven najisto až na
základě stanovení obvyklé ceny užívání, kterou soud teprve stanoví na základě
posudku znalce, nečiní zápočet neurčitým. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání žalované uvedla, že považuje
rozhodnutí odvolacího soudu za zcela správné a souladné s rozhodovací praxí
Nejvyššího soudu. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované
odmítl, případně zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k
tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval,
zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je
přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle § 237 přípustné proti
rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání
rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč,
včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že přípustnost
dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s
odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům
samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a
zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem [srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné pod č. 9/2000 v
časopise Soudní judikatura, usnesení ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo
1373/2004, důvody usnesení ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013,
uveřejněného pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
usnesení ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014; což platí i pro
aktuální znění § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, a ze dne
12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4304/2018]. Žalobkyně se podanou žalobou proti žalované domáhala vydání bezdůvodného
obohacení spočívajícího v plnění z právního důvodu, který následně odpadl, když
na základě soudních rozhodnutích, která byla následně zrušena, uhradila
žalované na náhradě nákladů řízení postupně částky 40 726 Kč, 2 760 Kč, 308 496
Kč, 960 Kč, 5 117 Kč a 2 737 Kč. Všechny tyto nároky představují nároky se
samostatným skutkovým základem. Dovolání je proto v části, kterou je napadán
rozsudek odvolacího soudu v rozsahu nároků určených částkami 40 726 Kč, 2 760
Kč, 960 Kč, 5 117 Kč a 2 737 Kč, podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
Dovolání však není přípustné ani ve zbývajícím rozsahu, neboť napadené
rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu týkající se způsobilosti
pohledávky k započtení. K právní otázce určitosti právního úkonu zápočtu se Nejvyšší soud vyjádřil
např. v rozsudku ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3330/2011, uveřejněném pod
číslem 56/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud na
základě usnesení ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004 (ústavní stížnost
proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 322/05), rozsudku ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 421/2006, usnesení
ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, a usnesení ze dne 26. 6. 2012,
sp. zn. 33 Cdo 4735/2010, shrnul, že „podle ustálené judikatury soudů je pro
neurčitost (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále jen
„obč. zák.“) neplatný právní úkon započtení (§ 580 obč. zák.), kterým dlužník
započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek, převyšujících ve
svém součtu pohledávku věřitele, aniž by bylo patrno, která část započítávaných
pohledávek zanikla a která nikoli. K tomuto závěru se Nejvyšší soud dále
přihlásil např. též v rozsudku ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2300/2012,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2014, pod číslem 18“. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3407/2020, odkázal
na závěry obsažené v rozsudku ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2196/2016,
popřípadě v usnesení ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 302/2017, v nichž
přijal a odůvodnil závěr, podle něhož „o neurčitosti právního úkonu (jednání)
započtení jde tehdy, pokud součet pohledávek na straně jedné převyšuje počet
pohledávek na straně druhé, přičemž z projevu vůle kompenzujícího nelze určit,
které pohledávky zanikly a které nikoliv. Pokud však součet pohledávek
započítávaných na obou stranách je shodný, nejde o případ uvedený v předchozím
odstavci a neurčitost zápočtu nezpůsobuje ani to, že v něm není konkrétně
uvedeno, které pohledávky proti kterým se započítávají, neboť za této situace
všechny započítávané pohledávky zápočtem zaniknou“. V prvním shora citovaném
rozsudku pak Nejvyšší soud přijal závěr, že výše uvedené závěry přijaté podle
právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, jsou aplikovatelné i na započtení řídící
se právní úpravou zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovanou uplatněný zápočet ve výši 361
077,96 Kč proti pohledávce žalobkyně ve výši 360 796 Kč je neurčitý proto, že
žalovaná jednak „nespárovala“ konkrétní pohledávky, a současně není podle
odvolacího soudu jasné, za jaké konkrétní období užívání v rozsahu částky 360
796 Kč žalovaná používá k započtení část své pohledávky v celkové jí uvádění
výši 361 077,96 Kč. Rovněž v souvislosti se zápočtem učiněným žalovanou podáním
ze dne 23. 7.
2014 odvolací soud uvedl, že v něm žalovaná započítává proti
pohledávkám žalobkyně v celkové výši 360 796 Kč své pohledávky v celkovém
souhrnu tuto částku převyšující (36 908 720 Kč), což v souhrnu s tím, že na
každé ze stran započtení se setkává pluralita pohledávek, činí započtení rovněž
neurčitým. Tímto právním posouzením se odvolací soud neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, resp. rozhodl v souladu s ní. Dovolatelka dále předkládá Nejvyššímu soudu otázku, zda lze spatřovat
neurčitost ve vymezení zápočtu ze dne 15. 3. 2016 a 14. 4. 2016 v tom, že
konkrétní časový rozsah užívání, za který započítávaná pohledávka započtením
zanikne, bude moci být určen až na základě znaleckého posudku, který stanoví
obvyklou úplatu za užívání pozemků. Tato otázka není způsobilá založit
přípustnost jejího dovolání už proto, že odvolací soud neurčitost těchto
zápočtů spatřoval nejen v nedostatečném vymezení výše a období, za něž žalovaná
požaduje bezdůvodné obohacení, nýbrž též v nevymezení jakých konkrétních
pozemků se měl uplatňovaný nárok týkat. Přičemž do této části právního
posouzení dovolatelka své námitky nesměřovala. V této souvislosti Nejvyšší soud
připomíná, že již opakovaně judikoval, že i podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud
potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních
otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve
smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto
otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek
nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či
obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97,
uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003,
uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Předkládá-li dovolatelka k vyřešení otázku okolností, za nichž lze uplatněnou
protipohledávku považovat za nejistou a neurčitou, tedy k započtení způsobilou,
pak k této otázce (nad rámec již výše uvedeného), resp. k výkladu § 1987 odst. 2 o. z. zaujal Nejvyšší soud komplexní stanovisko v rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo
684/2020, v němž rozvedl závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 5711/2017.
Nejvyšší soud dovodil, že smyslem a účelem vykládaného ustanovení je ochrana
věřitele pasivní pohledávky před tím, aby dlužník pasivní pohledávky zabránil
jejímu uspokojení či toto uspokojení oddálil jednostranným započtením své
sporné (nejisté či neurčité) pohledávky za věřitelem pasivní pohledávky, a
dosáhl toho, že místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden
spor o existenci a výši aktivní pohledávky. „Nejistou nebo neurčitou“ ve
smyslu vykládaného ustanovení je (zásadně) právě pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá), a jejíž
uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení
vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného
zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši
aktivní pohledávky. Aktivně započítávaná pohledávka nebude jistá a určitá ve
smyslu § 1987 odst. 2 o. z. zpravidla tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako
objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné
argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo
výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému
prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Za nejistou či
neurčitou však nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává
(odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace;
musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu,
popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše
apod. Současně dovolací soud poukázal na to, že výklad § 1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými
stranami. Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá
zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto
pohledávky byly vzájemně započitatelné (srov. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, v němž Nejvyšší soud rozvedl závěry rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017; dále srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, a ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3908/2020). V nyní posuzované věci však dovolatelka v řízení nespecifikovala řádně žádnou
pohledávku, kterou by mohla způsobile započíst proti pohledávkám žalobkyně. Ač
žalovaná uvedla, že žalobkyně neoprávněně užívala 27 jejích pozemků a z toho
titulu se proti ní domáhá bezdůvodného obohacení, u žádného z těchto pozemků
konkrétně nespecifikovala za jaké období a v jaké výši se bezdůvodného
obohacení domáhá, a pokud tak učinila, jednalo se o souhrnné vymezení v celkové
částce převyšující výši pohledávky žalobkyně (k tomu viz výše). Žalovaná ve
svých podáních opakovaně měnila období, za něž se bezdůvodného obohacení
domáhá, jakož i výši tohoto bezdůvodného obohacení.
V některých podání sama
žalovaná uváděla, že jí není známa výše tohoto bezdůvodného obohacení, tudíž jí
není ani známa výše pohledávky, kterou používá k započtení. Odvolací soud
uvedl, že bez takového určení (za jaké období a v jaké výši za užívání
konkrétního pozemku žalovaná požaduje po žalobkyni zaplacení bezdůvodného
obohacení za užívání jí konkrétně uváděných pozemků) neměl jasno ani v tom,
jaké konkrétní skutečnosti mají být v řízení prokazovány. Pokud se žalovaná
domnívá, že pohledávka je dostatečně určitě vymezena bez uvedení konkrétní její
výše i období, za které se domáhá bezdůvodného obohacení, přičemž přesnou výši
by měl zjistit soud v řízení bez adekvátních skutkových tvrzení a v návaznosti
na zjištění této výše by žalovaná dopočítala počet dní, který by odpovídal výši
nároku žalobkyně tak, aby proti němu mohla v řízení započíst tuto svou
pohledávku, nelze jí dát za pravdu. Takto (ne)vymezená pohledávka je
pohledávkou neurčitou. Dovolatelkou předkládaná otázka, jež má za dosud neřešenou, je tudíž otázkou v
rozhodovací praxi již vyřešenou a Nejvyšší soud ani v poměrech nyní posuzované
věci neshledává důvody, pro které by se měl od této své již ustálené
rozhodovací praxe odchylovat. Se shora uvedenými závěry rozhodovací praxe
dovolacího soudu přitom napadený rozsudek odvolacího soudu není v rozporu. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.