23 Cdo 1643/2023-131
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce M. Z., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Láníkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 1274/8, proti žalované SABAI, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Na Příkopě 859/22, identifikační číslo osoby 27098915, zastoupené doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Železná 490/14, o zaplacení 3 790 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 233/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2022, č. j. 53 Co 372/2022-110, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 28 749,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
Žalobce se podanou žalobou na žalované domáhal zaplacení celkové částky 3 790 000 Kč s příslušenstvím, kterou v období od 1. 8. 2018 do 1. 9. 2019 poskytl žalované jako bezúročnou zápůjčku. Žalovaná jednak popírala, že by jí žalobce zápůjčku v uvedené výši poskytl, jednak proti žalobcem uplatněné pohledávce započetla svou pohledávku za žalobcem, vzniklou podle jejích tvrzení v důsledku porušení péče řádného hospodáře při výkonu funkce jednatele. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 5. 2022, č. j. 23 C 233/2020-83, uložil žalované zaplatit žalobci částku 3 790 000 Kč se
zákonným úrokem z prodlení od 1. 12. 2020 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II). K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 3 790 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 29. 12. 2020 do zaplacení, ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 3 790 000 Kč od 1. 12. 2020 do 28. 12. 2020 jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včas podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Žalobce v podaném vyjádření k dovolání nesouhlasil s dovolací argumentací žalované, měl napadený rozsudek odvolacího soudu za věcné správný, neboť podle jeho názoru odpovídá právní úpravě i aktuální judikatuře, a navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná v podaném dovolání namítala, že se soudy nedostatečně zabývaly námitkou započtení jako procesní obranou žalované proti nároku žalobce uplatněnému v žalobě, přičemž přípustnost dovolání ohledně této právní otázky spatřovala žalovaná v tom, že rozhodovací praxe dovolacího soudu je při jejím řešení rozdílná (s poukazy na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, resp. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 67/2005). Podle žalované se měl odvolací soud vznesenou námitkou započtení zabývat, neboť se jednalo o pohledávku peněžitou, splatnou a určitou, která byla zcela způsobilá k započtení.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že se dovolací soud k otázce, kdy se jedná o (aktivní) pohledávku „nejistou a neurčitou“, která ve smyslu § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“ není způsobilá započtení, vyjádřil již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn.
31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z něhož recentní rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1882/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1006/2023). Podle citovaného rozsudku „nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu ustanovení § 1987 odst. 2 o. z. je (zásadně) pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky, tj. místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky.
Aktivně započítávaná pohledávka nebude jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. zpravidla tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší, než je tomu v případě pasivní pohledávky.
Výklad § 1987 odst. 2 o. z. však nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami. Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje § 1987 odst. 2 o. z., jsou přitom rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení – projev vůle dlužníka pasivní pohledávky – účinné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3908/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 564/2020). Zhodnocení, zda je určitá pohledávka ve smyslu výkladu § 1987 odst. 2 o. z. nejistá nebo neurčitá, vyžaduje komplexní úvahu soudu zohledňující individuální okolnosti případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3379/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1347/2022).
V posuzované věci není závěr odvolacího soudu, že (aktivní) pohledávka žalované namítaná k započtení proti (pasivní) pohledávce žalobce není pro nejistotu a neurčitost způsobilá k započtení, v rozporu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu, pokud k němu odvolací soud dospěl na základě zhodnocení individuálních okolností projednávané věci, podle kterých pochybnosti o existenci žalovanou namítané pohledávky vyvolává nejen spornost její právní kvalifikace, nýbrž i náročnost zjišťování skutkových předpokladů jejího vzniku, a s tím spojené prodlužování řízení, jakož i skutečnost, že aktivní pohledávka podle tvrzení žalované nevyvstala ze stejného právního vztahu jako pasivní pohledávka uplatněná žalobcem v žalobě.
Výše uvedená otázka žalované tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Ani další žalovanou předložená námitka, podle které soudy v řízení nesprávně odmítly provést jí navrhované důkazy pro nadbytečnost, aniž by takový postup blíže odůvodnily, čímž tyto důkazy opomněly, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu je ustálena v závěru, že za „opomenutý důkaz“ je považována také situace, pokud soud o navrženém důkazu (důkazech) nerozhodne, případně nevyloží, na základě jakých důvodů navržený důkaz (důkazy) neprovedl (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4618/2014, ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08, ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 2343/08, anebo ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nezbytně vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají relevantní souvislost s předmětem řízení, nejsou způsobilé prokázat tvrzenou skutečnost, případně jsou nadbytečné, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2055/2020, případně nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, uveřejněný pod číslem 54/2015 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14, nebo ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, uveřejněný pod číslem 38/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V posuzované věci se z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu podává (srov. bod 14 odůvodnění napadeného rozsudku), že provádění dalších důkazů navržených žalovanou by v rozporu s ustanovením § 1987 odst. 2 o.
z. a se shora citovanou judikaturou vedlo k prodlužování řízení složitým prokazováním aktivní pohledávky žalované za situace, kdy existenci pasivní pohledávky žalobce měly soudy za zjištěnou.
V poměrech projednávané věci tak nedošlo k opomenutí důkazů navrhovaných žalovanou, neboť v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu odvolací soud vyložil, na základě jakých důvodů nebyly předmětné důkazy v řízení provedeny.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. Žalovaná v dovolání současně navrhla odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad právní moci a vykonatelnosti nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2549/2022). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. 6. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu