23 Cdo 1643/2023-131
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní
věci žalobce M. Z., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem
Láníkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 1274/8, proti žalované SABAI,
s.r.o., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Na Příkopě 859/22, identifikační číslo
osoby 27098915, zastoupené doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se
sídlem v Praze 1, Železná 490/14, o zaplacení 3 790 000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 233/2020, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2022, č. j. 53
Co 372/2022-110, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 28 749,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jeho právního zástupce.
Žalobce se podanou žalobou na žalované domáhal zaplacení celkové částky 3 790
000 Kč s příslušenstvím, kterou v období od 1. 8. 2018 do 1. 9. 2019 poskytl
žalované jako bezúročnou zápůjčku. Žalovaná jednak popírala, že by jí žalobce
zápůjčku v uvedené výši poskytl, jednak proti žalobcem uplatněné pohledávce
započetla svou pohledávku za žalobcem, vzniklou podle jejích tvrzení v důsledku
porušení péče řádného hospodáře při výkonu funkce jednatele.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 5. 2022,
č. j. 23 C 233/2020-83, uložil žalované zaplatit žalobci částku 3 790 000 Kč se
zákonným úrokem z prodlení od 1. 12. 2020 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II). K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobci částku 3 790 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 29. 12. 2020 do zaplacení, ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 3 790 000 Kč od
1. 12. 2020 do 28. 12. 2020 jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku
odvolacího soudu), ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před odvolacím soudem (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včas podaným dovoláním, které však
Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (čl. II a XII zákona č. 286/2021
Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Žalobce v podaném vyjádření k dovolání nesouhlasil s dovolací argumentací
žalované, měl napadený rozsudek odvolacího soudu za věcné správný, neboť podle
jeho názoru odpovídá právní úpravě i aktuální judikatuře, a navrhl proto, aby
Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl a žalované uložil povinnost
zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou,
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalovaná v podaném dovolání namítala, že se soudy nedostatečně zabývaly
námitkou započtení jako procesní obranou žalované proti nároku žalobce
uplatněnému v žalobě, přičemž přípustnost dovolání ohledně této právní otázky
spatřovala žalovaná v tom, že rozhodovací praxe dovolacího soudu je při jejím
řešení rozdílná (s poukazy na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, resp. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 67/2005). Podle žalované se měl odvolací soud vznesenou námitkou
započtení zabývat, neboť se jednalo o pohledávku peněžitou, splatnou a určitou,
která byla zcela způsobilá k započtení. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že se dovolací soud k otázce, kdy se jedná o
(aktivní) pohledávku „nejistou a neurčitou“, která ve smyslu § 1987 odst. 2
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“ není způsobilá
započtení, vyjádřil již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn.
31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod číslem
37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z něhož recentní rozhodovací
praxe dovolacího soudu vychází (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1882/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1006/2023). Podle citovaného rozsudku „nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu ustanovení § 1987
odst. 2 o. z. je (zásadně) pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do
základu a/nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli
pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v
jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky, tj. místo
uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši
aktivní pohledávky. Aktivně započítávaná pohledávka nebude jistá a určitá ve
smyslu § 1987 odst. 2 o. z. zpravidla tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako
objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné
argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo
výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému
prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Za nejistou či
neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra
nejistoty ohledně ní vyšší, než je tomu v případě pasivní pohledávky. Výklad §
1987 odst. 2 o. z. však nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání
vztahů mezi dotčenými stranami. Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných
pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi
stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Pro posouzení, zda
jednostranné započtení odporuje § 1987 odst. 2 o. z., jsou přitom rozhodné
toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení – projev vůle
dlužníka pasivní pohledávky – účinné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo
3908/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo
564/2020). Zhodnocení, zda je určitá pohledávka ve smyslu výkladu § 1987 odst. 2 o. z. nejistá nebo neurčitá, vyžaduje komplexní úvahu soudu zohledňující individuální
okolnosti případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo
3379/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo
1347/2022).
V posuzované věci není závěr odvolacího soudu, že (aktivní) pohledávka žalované
namítaná k započtení proti (pasivní) pohledávce žalobce není pro nejistotu a
neurčitost způsobilá k započtení, v rozporu s výše uvedenou judikaturou
dovolacího soudu, pokud k němu odvolací soud dospěl na základě zhodnocení
individuálních okolností projednávané věci, podle kterých pochybnosti o
existenci žalovanou namítané pohledávky vyvolává nejen spornost její právní
kvalifikace, nýbrž i náročnost zjišťování skutkových předpokladů jejího vzniku,
a s tím spojené prodlužování řízení, jakož i skutečnost, že aktivní pohledávka
podle tvrzení žalované nevyvstala ze stejného právního vztahu jako pasivní
pohledávka uplatněná žalobcem v žalobě. Výše uvedená otázka žalované tak
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Ani další žalovanou předložená námitka, podle které soudy v řízení nesprávně
odmítly provést jí navrhované důkazy pro nadbytečnost, aniž by takový postup
blíže odůvodnily, čímž tyto důkazy opomněly, přípustnost dovolání podle § 237
o. s. ř. nezakládá. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu je
ustálena v závěru, že za „opomenutý důkaz“ je považována také situace, pokud
soud o navrženém důkazu (důkazech) nerozhodne, případně nevyloží, na základě
jakých důvodů navržený důkaz (důkazy) neprovedl (např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4618/2014, ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08, ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 2343/08, anebo ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). Současně
však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nezbytně vede k porušení práva na
spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy
účastníků řízení, které nemají relevantní souvislost s předmětem řízení, nejsou
způsobilé prokázat tvrzenou skutečnost, případně jsou nadbytečné, resp. mohou
být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2055/2020, případně nálezy
Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, uveřejněný pod
číslem 54/2015 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 23. 6. 2015,
sp. zn. II. ÚS 2067/14, nebo ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16,
uveřejněný pod číslem 38/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V posuzované věci se z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu podává
(srov. bod 14 odůvodnění napadeného rozsudku), že provádění dalších důkazů
navržených žalovanou by v rozporu s ustanovením § 1987 odst. 2 o. z. a se shora
citovanou judikaturou vedlo k prodlužování řízení složitým prokazováním aktivní
pohledávky žalované za situace, kdy existenci pasivní pohledávky žalobce měly
soudy za zjištěnou.
V poměrech projednávané věci tak nedošlo k opomenutí důkazů
navrhovaných žalovanou, neboť v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího
soudu a Ústavního soudu odvolací soud vyložil, na základě jakých důvodů nebyly
předmětné důkazy v řízení provedeny.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o.
s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení
§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k
celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti
rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve
vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v
uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani
přípustné.
Žalovaná v dovolání současně navrhla odklad právní moci a vykonatelnosti
dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu
ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li
splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§
243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti a
právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o
návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad
právní moci a vykonatelnosti nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2549/2022).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. 6. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu