23 Cdo 1882/2022-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Inpora s.r.o., se sídlem v Praze 1, Nové
Město, Opletalova 983/45, identifikační číslo osoby 03594807, zastoupené JUDr.
Pavlem Pohorským, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 767/25, proti
žalované FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem v Praze 10, Strašnice, Vinohradská
3217/167, identifikační číslo osoby 48115908, zastoupené Mgr. Ludmilou
Kutějovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 935/13, o
zaplacení 4 598 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 32 C 24/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 1. 2. 2022, č. j. 3 Co 93/2021-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 32 670 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
právního zástupce žalobkyně.
Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky ve výši 4 598 000 Kč s
příslušenstvím jako z titulu neuhrazení části sjednané ceny za výrobu a
postoupení práv potřebných k užití pořadu „Motorsport“. Žalovaná uplatněný
nárok neuznala a tvrdila, že žalobkyní uplatněný nárok v důsledku započtení
zanikl.
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 5. 2021, č.
j. 32 C 24/2020-103, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 598
000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
II). K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, v němž
namítla, že uplatněnou kompenzační námitku odvolací soud bezdůvodně nevypořádal
a posoudil ji v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a
Ústavního soudu. V této souvislosti žalovaná dále uvedla, že splnila veškeré
procesní povinnosti s uplatněním kompenzační námitky spojené, neboť doložila
nezbytné podklady a prokázala existenci pohledávky představující právo na
vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaná zdůraznila, že zákonné předpoklady
uplatnění kompenzační námitky byly splněny, a současně žalovanou aktivně
započítávaná pohledávka nebyla nejistá či neurčitá, přičemž v tomto směru
odkazuje na závěry judikatury dovolacího soudu. Odvolací soud dle žalované
taktéž pochybil, posuzoval-li kompenzační námitku pouze v rámci smluvního
vztahu, o který opírá svůj procesní nárok žalobkyně, a nikoliv v kontextu celé
obchodní spolupráce žalobkyně a žalované. Konečně žalovaná namítala, že obecné
soudy uplatněnou námitku započtení řádně nezhodnotily a řádným způsobem ani
neodůvodnily její irelevantnost. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání považuje za nepřípustné,
jelikož žalovaná pouze opakuje tvrzení, argumentaci a důkazy, které neúspěšně
uplatňovala již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení. Žalobkyně měla za to, že ke vzniku bezdůvodného obohacení žalobkyně na úkor
žalované nedošlo, jelikož žalovanou zpochybňované plnění bylo žalobkyní řádně a
včas poskytnuto. Skutečnost, že žalobkyně předmětné plnění nedohledala, je
důsledkem nedůsledné evidence přijatých plnění žalovanou, případně úmyslného
zatajení takové skutečnosti. Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud
dovolání žalované odmítl, případně zamítl, a přiznal žalobkyni náhradu nákladů
dovolacího řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II
a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud proto zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se uplatnění kompenzační
námitky žalovaným ve smyslu § 98 o. s. ř. se podává, že citované ustanovení
obsahuje dva právní instituty. Jednak „vzájemný návrh“, jednak „uplatnění
pohledávky k započtení“. Koncepce zmíněného ustanovení totiž předpokládá, že
uplatnění pohledávky k započtení žalovaným v řízení proti žalobci může být
považováno za vzájemný návrh jen tehdy, pokud žalovaný navrhuje, aby mu bylo
přisouzeno více, než co uplatnil žalobce. Jinak jde pouze o (procesní) obranu
žalovaného proti návrhu žalobce. K tomu, aby bylo možno i uplatnění pohledávky
žalovaného vůči žalobci k započtení považovat za vzájemný návrh se všemi s tím
spojenými důsledky (včetně možné překážky litispendence ve smyslu ustanovení §
83 o. s. ř.), je především třeba, aby žalovaný uplatnil svoji (jinak
započitatelnou) pohledávku k započtení a navrhl, aby mu bylo přisouzeno více,
než co uplatnil žalobce. Pokud oba tyto předpoklady nejsou splněny v plném
rozsahu, není možné projev žalovaného, kterým uplatňuje svoji pohledávku k
započtení, považovat za vzájemný návrh tak, jak je to uvažováno ustanovením §
98 o. s. ř. Tak tomu bude především tehdy, nepožaduje-li žalovaný, aby mu bylo
přisouzeno více, než co uplatnil žalobce, a to bez ohledu na samotnou celkovou
výši pohledávky žalovaného, neboť z uvažovaného hlediska je rozhodná právě výše
žalovaným požadovaného přísudku, a nikoliv výše jeho pohledávky. V tomto
případě má uplatnění pohledávky povahu procesní obrany žalovaného proti žalobě,
obdobné námitce promlčení, námitce zaplacení dluhu apod. Soud se proto nejprve
zabývá otázkou důvodnosti pohledávky uplatněné žalobou a teprve v případě
zjištění opodstatněnosti posuzuje i otázku přípustnosti navrhovaného započtení
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5844/2017,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1506/96). Vznese-li účastník řízení před soudem prvního stupně jako obranu proti žalobě
námitku započtení, je soud povinen se touto jeho obranou zabývat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 852/2017, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2068/2009, a nález
Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16). Se shora uvedenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu je napadený
rozsudek odvolacího soudu v souladu. Soudy se v projednávané věci nejdříve
zabývaly důvodností pohledávky uplatněné žalobou a následně též obranou
žalované spočívající v kompenzační námitce. Žalovaná byla v řízení opakovaně
vyzývána soudem prvního stupně, včetně postupu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby tvrdila a prokázala skutečnosti svědčící o vzniku a kompenzabilitě
aktivně započítávané pohledávky.
Na základě provedeného dokazování však soudy
dospěly k závěru, že se žalované existenci pohledávky namítané k započtení
proti pohledávce žalobní nepodařilo prokázat, neboť žalovaná v řízení jednak
tvrdila existenci odlišných pohledávek bez jasné specifikace, jednak z
následných tvrzení žalované nebylo možné vyvodit dostatečně konkrétní závěry ve
vztahu k pasivně započítávané pohledávce žalobkyně. Nadto odvolací soud svůj
závěr o tom, že žalobkyní uplatněná pohledávka nezanikla započtením, podpořil
také zjištěním, že k uhrazení fakturované pohledávky žalobkyně došlo nikoliv z
důvodu provedeného započtení, nýbrž na základě rozhodnutí příslušného
statutárního orgánu žalované. Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že správnost skutkového stavu věci
zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů ovšem v dovolacím řízení v žádném
ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen
výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu
nemá tudíž žalobkyně k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak
skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014,
a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Namítá-li dále žalovaná, že jí započítávaná pohledávka nebyla nejistá či
neurčitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., nemůže ani tato námitka přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. V projednávané věci se žalované (přes
soudem poskytnutá poučení) nepodařilo prokázat skutečnosti, na jejichž základě
měla jí započítávaná pohledávka vůbec vzniknout a z jakého důvodu, ani to, zda
je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. Za
takového stavu se odvolací soud neodchýlil od judikatury dovolacího soudu,
jestliže uzavřel, že žalobou uplatněná pohledávka žalobkyně započtením
nezanikla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo
684/2020, uveřejněný pod číslem č. 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo
1736/2021). Nepřípadná je rovněž výtka žalované, že kompenzační námitka měla být posuzována
v kontextu celé obchodní spolupráce účastníků. Vzhledem k tomu, že se žalované
v řízení nepodařilo prokázat skutečnosti, na jejichž základě měla jí
započítávaná pohledávka vůbec vzniknout, nemohl odvolací soud ani posuzovat,
vznikla-li z téhož vztahu založeného např. stejnou smlouvou mezi účastníky. Uvedená výtka se tak míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, a nemůže
proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod
číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2115/2021). K námitce žalované, že napadené rozhodnutí dostatečně neodůvodňuje
irelevantnost vznesené námitky započtení, dovolací soud uvádí, že žalovaná tím
namítá toliko vadu řízení, nikoliv otázku hmotného či procesního práva (§ 237
o. s.
ř.), přičemž taková námitka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k
takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není. Nejvyšší soud
navíc konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje
všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu
uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v daném případě nebyly.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o.
s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení
§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k
celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti
rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve
vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v
uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani
přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 12. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu