28 Cdo 852/2017-379
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce J. S., Č. L., proti žalované B. Z., Č. L., zastoupené JUDr.
Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Sokolská 295, o zaplacení
částky 394.959,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě
pod sp. zn. 12 C 167/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 83 Co
24/2016-342, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze
dne 16. listopadu 2016, č. j. 83 Co 24/2016-342, se - vyjma zamítavého výroku
II. - zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k
dalšímu řízení.
Okresní soud v České Lípě (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 18. 11. 2015, č. j. 12 C 167/2010-300, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
částku 251.209,50 Kč se 7,75 % úrokem z prodlení ročně od 3. 11. 2010 do
zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení další částky 143.750,-Kč se zákonným
úrokem z prodlení od 10. 2. 2010 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z
částky 5.040,50 Kč od 10. 2. 2010 do 2. 11. 2010 zamítl (výrok II.) a rozhodl,
že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 69.381,- Kč k
rukám advokátky JUDr. Jarmily Holovčákové (výrok III). Vyšel ze zjištění, že
žalobce, který měl se žalovanou známost, se investicemi a svojí prací, jakož i
prací svých známých, podílel v období let 2000 až 2009 společně se žalovanou a
její rodinou na zhodnocení objektu v obci B. ve spoluvlastnictví žalované a
jejího bývalého manžela, a to na základě příslibu žalované, že na něj převede
svůj spoluvlastnický podíl (což dokládají i provedené listinné důkazy -
darovací smlouva sepsaná mezi účastníky dne 6. 5. 2009 a darovací smlouva bez
data, na níž byly notářsky ověřeny podpisy účastníků), že žalobce za tímto
účelem čerpal v roce 2006 úvěr ve výši 50.000,- Kč, že z „prodeje“ svého bytu
měl přes 100.000,- Kč a že žalovaná si na rekonstrukci objektu vzala v roce
2009 úvěr ve výši 100.000,- Kč, přičemž další částky na investice platila ze
svých příjmů, neboť kromě důchodu měla i příjmy ze zaměstnání. Ze znaleckého
posudku znalce z oboru ekonomiky se zvláštní specializací k oceňování
stavebních prací a rozpočtování staveb M. M. soud dále zjistil, že rozpočtový
seznam stavebních prací na předmětné nemovitosti a přístavku k ní v období 2000
až 2009 činil částku 673.634,- Kč, a ze znaleckého posudku znalce z oboru
oceňování majetku Ing. Patrika Žďárského a z jeho výpovědí před soudem vzal za
zjištěné, že obvyklá cena objektu byla v důsledku úprav provedených v daném
období zvýšena o 410.000,- Kč, přičemž znalec rozdělil cenu materiálu a práce v
poměru 1:1 a odměnu za přípomoc a odbornou práci v poměru 1:3. Soud prvního
stupně především nepřisvědčil námitce žalované, že došlo k promlčení nároku
žalobce, neboť v souladu s právním názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho
předchozím rozsudku v této věci ze dne 25. 3. 2014, č. j. 83 Co 32/2013-127,
vyšel z toho, že „pro promlčení práva na vydání vlastníkova bezdůvodného
obohacení spočívajícího ve zhodnocení nemovitosti v důsledku investic učiněných
nevlastníkem na základě příslibu převodu vlastnictví, jenž odpadl, platí
dvouletá promlčecí doba počítaná od okamžiku, kdy se investující nevlastník
dozvěděl o tom, že ho vlastník odvolal nebo vytvořil stav, kdy je zřejmé, že
tento příslib nebude realizován, a že nejpozději se právo na vydání uvedeného
bezdůvodného obohacení promlčí, nebylo-li získáno úmyslně, za tři roky ode dne,
kdy vlastník zmíněný příslib odvolal nebo vytvořil stav, kdy je zřejmé, že
příslib nebude realizován“. Dovodil proto, že podal-li žalobce žalobu dne 30. 10.
2010 a rozhodla-li se žalovaná až v létě 2009 darování nerealizovat, o čemž
se žalobce téhož roku dozvěděl, počala běžet dvouletá subjektivní i tříletá
objektivní promlčecí doba k vydání bezdůvodného obohacení (§ 107 odst. 1 a 2
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 -
dále jen „obč. zák.“) v roce 2009. Ohledně výše uplatněného nároku žalobce
vyšel soud prvního stupně z toho, že finanční podíl obou účastníků na
investicích do objektu byl shodný, přičemž podíl na práci směřující ke
zhodnocení předmětných nemovitostí vyjádřil - vzhledem k výsledkům dokazování,
v jehož průběhu provedl důkaz výslechem řady svědků - poměrem 3:1 ve prospěch
žalobce, a dále z celkového zhodnocení objektu ve výši 410.000,- Kč, z čehož na
výdaje za materiál připadá částka 205.000,- Kč, z níž 50 %, tj. částka
102.500,- Kč, představuje bezdůvodné obohacení vzniklé žalované, spočívající ve
zhodnocení objektu vloženými finančními prostředky žalobce. Dále dovodil, že
představuje-li podíl žalobce na pracích vedoucích ke zhodnocení objektu ve
vztahu k podílu žalované na nich poměr 3:1, pak z částky 205.000,- Kč
připadající na zhodnocení objektu provedenými pracemi žalobce jde o 75 % z této
částky, tedy o částku 153.750,- Kč. Celkově tedy žalovaná získala bezdůvodné
obohacení v částce 256.250,- Kč (102.500,- Kč + 153.750,- Kč), od níž soud
odečetl částku 5.040,50 Kč přisouzenou žalobci již jeho předchozím rozsudkem ze
dne 28. 11. 2012, č. j. 12 C 167/2010-82. Žalovaná je tedy povinna zaplatit
žalobci částku 251.209,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení (§ 517 odst. 2 obč. zák.) od 3. 11. 2010, tj. ode dne následujícího po doručení žaloby. S procesní
obranou žalované uplatněnou z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalobci
vzniknout tím, že „v objektu bydlel a za bydlení nic neplatil“, a to „do výše
uplatněného nároku žalobce“, se soud vypořádal závěrem, že z provedeného
dokazování vyplynulo, že žalobce v objektu bydlel se souhlasem žalované na
základě jejich dohody s tím, že v době provádění rekonstrukce objektu bude
hradit pouze spotřebované energie a topení, takže v objektu nebydlel bez
právního důvodu; návrhu žalované na vyžádání znaleckého posudku ke stanovení
výše obvyklého nájemného proto nevyhověl. Ve zbývající části uplatněného nároku
žalobce soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v
Liberci (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 16. 11. 2016, č. j. 83 Co
24/2016-342, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., kterou bylo
žalované uloženo zaplatit žalobci částku 251.209,50 Kč s úrokem z prodlení ve
výši 7,75 % ročně z této částky za období od 4. 11. 2010 do zaplacení, potvrdil
(výrok I.), v další části výroku I. o povinnosti žalované zaplatit žalobci úrok
z prodlení z částky 251.209,50 Kč za 3. 11. 2010 jej změnil tak, že žalobu
zamítl (výrok II.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů
předcházejících řízení ve výši 69.075,- Kč k rukám advokátky JUDr.
Jarmily
Holovčákové (výrok III.), žalobci uložil povinnost zaplatit České republice -
Okresnímu soudu v České Lípě „náhradu nákladů placených státem“ ve výši 2.422,-
Kč (výrok IV.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů
odvolacího řízení ve výší 12.342,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jarmily
Holovčákové (výrok V.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně a především podotkl, že v daném případě, kdy stavební úpravy
nemovitosti byly prováděny v průběhu 9 let v době (od níž uplynulo přes 7 let)
a kdy činnost i peněžní prostředky účastníků se prolínaly tak, že již nelze
přesně zjistit jejich podíl na těchto úpravách a na zhodnocení nemovitosti, je
namístě, aby soud při stanovení výše nároku postupoval ve smyslu § 136 o. s. ř., přičemž právě tato úvaha soudu prvního stupně, ačkoliv jí výslovně
nezmiňuje, byla základem pro určení výše žalobou uplatněného nároku na náhradu
za bezdůvodné obohacení, kterého se žalované dostalo zhodnocením nemovitosti
investicemi v letech 2000 až 2009, neboť je podložena závěry znaleckého posudku
Ing. Žďárského o podílu práce a vestavěného materiálu na zhodnocení nemovitosti
(v poměru 1:1), zjištěními o finančních možnostech účastníků a o úvěrech
čerpaných v rozhodné době účastníky k nákupu materiálu, jakož i výpověďmi
svědků o převažujícím podílu práce ze strany žalobce (v poměru 1:3). Nevymyká
se proto objasněným rozhodným skutečnostem závěr soudu prvního stupně o stejném
podílu peněžních vkladů obou účastníků, a s provedenými důkazy, zejména
výpověďmi svědků vykonávajících určité práce na nemovitosti, koresponduje i
jeho závěr, že přibližný podíl práce ze strany žalobce lze vyjádřit 75 %. Odvolací soud uzavřel, že bylo-li v řízení zjištěno, že žalobce na základě
dohody s žalobkyní o společném užívaní předmětných nemovitostí a darování
podílu na nich přispěl svou prací a peněžními výdaji v letech 2000 až 2009 ke
zhodnocení nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví žalované, jehož výše byla
znalcem odhadnuta na 410.000,- Kč, a tento důvod následně (v období mezi
květnem 2009 a únorem 2010) odpadl, když žalovaná ukončila vztah s žalobcem,
vyjádřila vůli nedarovat mu svůj podíl a nepokračovat ve společném užívání
nemovitostí, došlo na straně žalované ve smyslu § 451 obč. zák. k bezdůvodnému
obohacení na úkor žalobce (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
382/2012, a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Cdo 74/93); žalobci tak
vznikl nárok na peněžitou náhradu majetkového prospěchu, jehož se žalované
dostalo zhodnocením nemovitosti z právního důvodu, který odpadl. Pakliže podíl
žalobce na investicích, které vedly ke zhodnocení nemovitosti o částku
410.000,- Kč, činil podle úvahy soudu dle § 136 o. s. ř. 5/8 z celkových
investic, pak jeho nárok proti žalované na náhradu za bezdůvodné obohacení,
které se jí dostalo zhodnocením (nárůstem hodnoty) jejího majetku, představuje
částku 256.250,- Kč (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 944/97,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č.
66/1998); z této částky je pak
třeba odečíst 5.040,70 Kč s příslušenstvím přisouzených žalobci dřívějším
rozsudkem soudu prvního stupně. Zda k odpadnutí právního důvodu (odvolání
příslibu darování podílu na předmětných nemovitostech a zrušení dohody o jejich
společném užívání) došlo ze strany žalované proto, že žalobce navázal vztah s
jinou ženou, je nerozhodné, a takové případné jednání žalobce nedostává jeho
požadavek na náhradu bezdůvodného obohacení do rozporu s dobrými mravy. Tvrzení
žalované, že příslib darování domu dala žalobci až v roce 2009 a že do té doby
se jednalo „o investice zcela bezdůvodné“, odvolací soud posoudil jako novotu
(§ 205a o. s. ř.), neboť je žalovaná přednesla poprvé až v odvolání, ačkoli
byla soudem prvního stupně před vyhlášením rozsudku poučena podle § 119a odst. 1 o. s. ř. o tom, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a důkazy označit
před vyhlášením rozhodnutí. K další námitce žalované, že při stanovení míry
obohacení mělo být zohledněno, že nemovitosti má v podílovém spoluvlastnictví s
bývalým manželem, odvolací soud poukázal na to, že se k ní obsáhle vyjádřil již
v předchozím rozsudku ze dne 25. 3. 2014, č. j. 83 Co 32/2013-127, kterým byl
mimo jiné potvrzen dřívější rozsudek soudu prvního stupně v části zamítnutí
žaloby proti M. Z. za stavu, kdy se investice žalobce do nemovitosti výlučně
pojí s jednáním žalované v rámci jejího spoluvlastnického podílu. Možné
obohacení žalované pak spočívá nejen ve zhodnocení jejího podílu, nýbrž i v
nabytí majetkové hodnoty, kterou představuje právo na zhodnocení nemovitosti,
jež může uplatit proti druhému spoluvlastníkovi (nesouhlasícímu s investicí)
při zániku jejich spoluvlastnictví (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22
Cdo 216/2011).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že výklad „ustanovení § 451 odst. 1, 2 a § 107
dříve platného občanského zákoníku a § 98 o. s. ř. ohledně počátku a běhu
promlčecí lhůty u bezdůvodného obohacení a obrany proti takovému případnému
návrhu na vydání bezdůvodného obohacení, má po právní stránce zásadní význam ve
smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., neboť soudy obou stupňů, zejména pak
odvolací, vůbec nepřihlédly ke všemu, co vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli
účastníci a svědci“. Rozhodnutí odvolacího soudu je „v rozporu s provedenými
důkazy a jeho hodnocení těchto důkazů je nepřezkoumatelné právě pro nedostatek
důvodů, když odvolací soud dospěl k nepodloženému závěru, že námitka promlčení
uplatněná žalovanou není důvodná, přičemž její procesní obranou proti nároku
žalobce se nezabýval vůbec“. Dovolatelka ocitovala § 241a odst. 2 písm. b)
občanského soudního řádu a namítá, že není správný názor odvolacího soudu „na
počátek i konec běhu objektivní promlčecí doby“, neboť podle rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, je pro běh této
doby rozhodný okamžik, kdy bezdůvodné obohacení skutečně vzniklo. Bezdůvodné
obohacení získané plněním bez právního důvodu, jak je v daném případě posoudily
soudy obou stupňů, vzniká již samotným přijetím plnění, a tehdy také začíná
běžet objektivní promlčecí doba. Z toho vyplývá, že „právní názor odvolacího
soudu na počátek i konec běhu objektivní promlčecí doby není správný, a
nesprávné je tedy i jeho rozhodnutí, neboť žalobce uplatnil nárok na vydání
plnění z bezdůvodného obohacení po marném uplynutí objektivní promlčecí doby,
takže námitka promlčení jeho nároku je důvodná, když od přijetí plnění ze
strany žalované uplynula v době podání žaloby již objektivní promlčecí doba,
kdy po jejím skončení nelze s ohledem na uplatněnou námitku promlčení a
případného započtení nárok přiznat“. „Pokud jde o uplatněnou námitku započtení
jako procesní obrany ve smyslu § 98 o. s. ř., její odmítnutí či pominutí ze
strany soudu prvního i druhého stupně pak je v rozporu i s čl. 36 Listiny
základních práv a svobod. Její vznik i výše byly přitom žalovanou dostatečně
specifikována a doložena, přičemž vycházela ze skutečnosti, že i žalobce získal
bezdůvodné obohacení, kdy bezplatně bydlel v nemovitosti, která patří žalované,
a dlouhodobě je užíval, takže v tomto směru získal plnění bez právního důvodu“. Podle platné judikatury základní povinností plynoucí z práva na soudní ochranu
podle čl. 36 Listiny je projednání věci v celém rozsahu a jsou-li přitom
splněny podmínky řízení, pak soud musí věc nejen projednat, nýbrž o ní i
meritorně rozhodnout. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a aby odložil vykonatelnost napadeného
rozhodnutí. V doplnění dovolání, doručenému soudu prvního stupně dne 25. 1. 2017, dovolatelka dále uvedla, že jej doplňuje v tom směru, že dovolání je
podáváno podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. z důvodu, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Namítá, že nebylo
prokázáno, „zda vůbec nějaký majetkový prospěch vznikl, případně kdy a v jaké
výši a jak má být posuzován jeho vzájemný zápočet“, kdy odvolací soud se při
řešení této otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, tak jak byla řešena v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2758/2006. „Povinnost tvrzení vzniku neoprávněného majetkového prospěchu
stejně jako důkazní břemeno byla přitom na žalobci, kdy odvolací soud nesprávně
posoudil, že žalobce povinnost tvrzení i důkazní břemeno unesl a jeho nárok
není ani zčásti promlčen“. Doklady předložené žalobcem ve skutečnosti
nepotvrzují, že by investice byly provedeny a hrazeny jím a nikoliv žalovanou
či další osobou. Žalobce většinu těchto dokladů „odcizil při odchodu z
nemovitosti, přičemž z těchto dokladů nelze bezpečně zjistit, kdo je ve
skutečnosti hradil“. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání
projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), když řízení
ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, včetně jeho doplnění, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí
řízení), zastoupenou advokátkou, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání
žalované proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž částečně potvrdil
vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, je ve smyslu §
237 o. s. ř. přípustné (neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, jestliže se nezabýval obranou žalované proti žalobě,
uplatněnou z titulu bezdůvodného obohacení, ačkoliv užívání nemovitosti či bytu
v nemovitosti bez dohody s vlastníkem může představovat vznik bezdůvodného
obohacení plněním bez právního důvodu) a že ohledně této námitky je dovolání
důvodné. Podle § 98 o. s. ř. je vzájemným návrhem i projev žalovaného, jímž
proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje,
aby bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce. Jinak soud posuzuje takový
projev jen jako obranu proti návrhu. Obecně platí, že vznese-li účastník řízení před soudem prvního
stupně jako obranu proti návrhu (žalobě) námitku započtení, je soud povinen se
touto jeho obranou zabývat (obdobně srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2068/2009, či odůvodnění rozsudku téhož
soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015, a dále nález Ústavního
soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16, v němž dospěl mimo jiné k
následujícímu závěru: „Vypořádá-li soud námitky žalobce, nikoli však již
obranné námitky druhé strany sporu, upírá tím fakticky možnost procesní obrany
proti uplatněnému žalobnímu návrhu; takový postup je v rozporu s ústavně
zaručeným právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod.
Zároveň tím dochází k porušení rovnosti všech účastníků v řízení
zaručené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod“). Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat
bezdůvodného obohacení (§ 451 odst. 2 obč. zák.) založenou na tom, že mezi
zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní
nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno
nebo bylo ve prospěch někoho konáno. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li
se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho
majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho
majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Příkladem
plnění bez právního důvodu je i užívání cizí nemovitosti (domu) bez nájemní
smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc; prospěch vzniká tomu,
kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu a aniž by se
tedy jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s
právním vztahem, který zakládá právo věc užívat. Takový uživatel přirozeně není
schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit a je
proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98,
uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky
téhož soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007, ze dne 2. 9. 2009,
sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, či ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009). Vzhledem k tomu, že institut bezdůvodného obohacení směřuje k
odčerpání prostředků od subjektu, který je získal některou ze skutkových
podstat uvedených v ustanovení § 451 a § 454 obč. zák., odvozuje se výše plnění
za užívání cizí věci (domu, pozemku) bez právního důvodu od prospěchu, jenž
získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal (§
451 odst. 1, § 456 věta první a § 458 odst. 1 obč. zák.). Za bezdůvodné
obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl
teoreticky dosáhnout vlastník věci, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho
úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav anebo o nějž se jeho majetkový
stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Podle § 212a odst. 1 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak,
rozhodnutí soudu prvního stupně lze přezkoumat i z důvodů, které nebyly v
odvolání uplatněny (§ 205 odst. 2 o. s. ř.). Občanský soudní řád rozlišuje kvantitativní a kvalitativní rozsah
odvolacího přezkumu. Kvalitativní rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu je
určen (obsahovým) vymezením odvolacích důvodů (§ 212a o. s. ř.). Na rozdíl od
vymezení kvantitativního rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, která je
zásadně určena mezemi, v nichž se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu
prvního stupně, odvolací soud není vázán uplatněnými odvolacími důvody při své
přezkumné činnosti po stránce kvalitativní; ta zahrnuje jak hmotněprávní
posouzení věci, tak aplikaci procesněprávních předpisů. Odvolací soud tedy
zkoumá, zda rozhodnutí ve věci je správné z hlediska použití a výkladu
hmotněprávních a procesních předpisů, a přihlíží i k případným vadám řízení, k
nimž došlo před vydáním rozhodnutí. (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol.
Občanský soudní řád. II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2009, s. 1694 až 1702).
Dovolatelka v dané věci namítá, že soud prvního stupně ani soud
odvolací se „její procesní obranou proti nároku žalobce nezabýval“, což je v
rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod, že „její vznik i výše byly
přitom…dostatečně specifikována a doložena, přičemž vycházela ze skutečnosti,
že i žalobce získal bezdůvodné obohacení, kdy bezplatně bydlel v nemovitosti,
která patří žalované, a dlouhodobě je užíval, takže v tomto směru získal plnění
bez právního důvodu“, a že „podle platné judikatury základní povinností
plynoucí z práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny je projednání věci v
celém rozsahu a jsou-li přitom splněny podmínky řízení, pak soud musí věc nejen
projednat, nýbrž o ní i meritorně rozhodnout“.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná v odvolání proti vyhovujícímu
výroku rozsudku soudu prvního stupně o věci samé (který se, jak z odůvodnění
jeho rozhodnutí plyne, s její procesní obranou proti žalobě z titulu
bezdůvodného obohacení, které mělo žalobci vzniknout tím, že „v objektu bydlel
a za bydlení nic neplatil“, a to „do výše uplatněného nároku žalobce“,
vypořádal shora uvedeným závěrem) namítala, že „pokud žalobce před rokem 2009
do nemovitosti investoval anebo pokud něco na nemovitosti upravoval či činil,
nešlo o neoprávněný majetkový prospěch, ale o způsob realizace protihodnoty
jako nájmu bytu. I když totiž účastníci byli dohodnuti na nájmu uvedené
chalupy, pan Sklenář nikdy nic na nájem neplatil. Žalovaná tuto skutečnost
namítala jako procesní obranu do výše uplatněného nároku žalobce, ovšem soud
tvrdil, že žalobce bydlel v nemovitostech se souhlasem žalované na základě
dohody v době provádění rekonstrukce s tím, že si hradil spotřebované energie a
topení a prováděl dohodnuté práce. To ovšem potvrzuje tvrzení žalované. Bez
jejího souhlasu užívat nemovitost nemohl, přičemž dohoda o bydlení v
nemovitosti směřovala nejen k hrazení spotřebované energie a topení, což bylo
evidentně velice málo za bydlení v celé nemovitosti, ale i provádění určitých
prací. Pokud je tedy žalobce uvádí, tak tímto způsobem fakticky jen realizoval
protihodnotu nájemného…“.
S těmito námitkami žalované zpochybňujícími právní posouzení věci
soudem prvního stupně ve výroku o věci samé z hlediska její obrany proti žalobě
(§ 98 o. s. ř.) se však odvolací soud nikterak nevypořádal a ani se alespoň
formou odkazu neztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně (§ 212a
odst. 1 o. s. ř.), jak z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá. Nelze tak dospět k
jinému závěru, než že jeho právní posouzení věci v napadeném výroku I., jímž
částečně potvrdil vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně o věci
samé, je neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o.
s. ř. tak byl naplněn.
Další námitky dovolatelky ovšem přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. nezakládají.
Argumentace dovolatelky v doplnění dovolání, že nebylo prokázáno,
„zda vůbec nějaký majetkový prospěch vznikl, případně kdy a v jaké výši, že
povinnost tvrzení vzniku neoprávněného majetkového prospěchu stejně jako
důkazní břemeno byla přitom na žalobci, kdy odvolací soud nesprávně posoudil,
že žalobce povinnost tvrzení i důkazní břemeno unesl, že doklady předložené
žalobcem ve skutečnosti nepotvrzují, že by investice byly provedeny a hrazeny
jím a nikoliv žalovanou či další osobou, a že žalobce většinu těchto dokladů
odcizil při odchodu z nemovitosti, přičemž z těchto dokladů nelze bezpečně
zjistit, kdo je ve skutečnosti hradil“, nevystihuje způsobilý dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci. Těmito námitkami žalovaná ve skutečnosti
nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž soudům vytýká, že
rozhodly na základě nesprávně, popř. neúplně zjištěného skutkového stavu věci,
resp. prosazuje, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že se v
letech 2000 až 2009 finančně i odvedenou prací (i za pomoci svých známých)
podílel na zhodnocení nemovitosti ve vlastnictví žalované a jejího bývalého
manžela. Žalovaná tak přehlíží, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem
zjištěným odvolacím soudem a že správnost skutkových zjištění, jakož i samotné
hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze v režimu dovolacího řízení podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout
žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Pokud pak dovolatelka namítá, že není správný názor odvolacího
soudu „na počátek i konec běhu objektivní promlčecí doby“, neboť podle
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, je
pro běh této doby rozhodný okamžik, kdy bezdůvodné obohacení skutečně vzniklo,
pak zřejmě přehlédla, že jí vznesenou námitkou promlčení uplatněného nároku
žalobce na vydání bezdůvodného obohacení se odvolací soud zabýval v jeho
předchozím rozsudku v této věci ze dne 25. 3. 2014, č. j. 83 Co 32/2013-127,
přičemž vyšel ze závěrů zaujatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12.
1997, sp. zn. 2 Cdon 944/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č.
9/1998, podle nichž „pro promlčení práva na vydání vlastníkova bezdůvodného
obohacení spočívajícího ve zhodnocení nemovitosti v důsledku investic učiněných
nevlastníkem na základě příslibu převodu vlastnictví, jenž odpadl, platí
dvouletá promlčecí doba počítaná od okamžiku, kdy se investující nevlastník
dozvěděl o tom, že ho vlastník odvolal nebo vytvořil stav, kdy je zřejmé, že
tento příslib nebude realizován, a že nejpozději se právo na vydání uvedeného
bezdůvodného obohacení promlčí, nebylo-li získáno úmyslně, za tři roky ode dne,
kdy vlastník zmíněný příslib odvolal nebo vytvořil stav, kdy je zřejmé, že
příslib nebude realizován“. Tímto právním názorem odvolacího soudu byl soud
prvního stupně v dalším řízení vázán (§ 226 odst. 1 o. s. ř.), přičemž při svém
rozhodnutí z něj vycházel, jak z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá; žalovaná v
odvolání proti (v pořadí druhému) rozsudku soudu prvního stupně žádnou odvolací
argumentaci ohledně jeho závěru, že k promlčení nároku žalobce na vydání
bezdůvodného obohacení v subjektivní ani objektivní promlčecí době (§ 107 odst.
1 a 2 obč. zák.) nedošlo, nevznesla (viz čl. 305 až 307 spisu).
Od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8.
2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, v němž bylo mimo jiné vysloveno, že „oprávněný
se o vzniku bezdůvodného obohacení dozví ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1
obč. zák. tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o
vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. když nabyl vědomost o rozsahu
bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného, přičemž není rozhodné, že již
dříve měl možnost se dozvědět skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit
úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši“, se odvolací soud
neodchýlil. Ostatní závěry uvedené v tomto rozhodnutí na danou věc nedopadají,
neboť v ní nejde o bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu,
nýbrž o bezdůvodné obohacení vzniklé žalované tím, že odpadl právní důvod k
plnění v okamžiku, kdy žalovaná vyjádřila vůli nedarovat žalobci svůj podíl na
nemovitosti (jinak řečeno odvolala svůj příslib darování podílu na nemovitosti
žalobci) a „nepokračovat v jejím společném užívání“, jak odvolací soud (stejně
jako soud prvního stupně) správně dovodil (dále srov. Švestka, J., Spáčil, J.,
Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. 2. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2009, s. 1329, jakož i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1
Cdo 74/93, a odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28
Cdo 3936/2009).
Protože rozsudek odvolacího soudu není v napadeném výroku I.,
jímž potvrdil část vyhovujícího výroku I. rozsudku soudu prvního stupně,
správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího
soudu, Nejvyšší soud jej v napadeném výroku I., jakož i ve všech závislých
výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, zrušil
- vyjma zamítavého výroku II. - a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst.
1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
Návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího
soudu se tímto rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným a dovolací soud proto
o něm nerozhodoval.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy v dalším řízení závazný
(§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí ve
věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o
nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá
o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu senátu