USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně ASBIS CZ, spol. s r.o., se sídlem v Praze 10, Průmyslová 1663/6, identifikační číslo osoby 25522566, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti žalované UniCredit Factoring Czech Republic and Slovakia, a.s., se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, identifikační číslo osoby 15272028, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, o zaplacení 5 396 772,83 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 20/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2022, č. j. 11 Co 397/2021-494,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 36 542 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 17. 8. 2021, č. j. 11 C 20/2018-446, rozhodl, že žaloba na zaplacení částky 5 396 772,83 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 964 137 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 396 722,83 Kč s příslušenstvím (první výrok) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1 362 054,50 Kč (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu (v celém jeho rozsahu) napadla žalovaná včasným
dovoláním. Namítla nesprávné právní posouzení věci a co do přípustnosti dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo jde o otázky, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny. Navrhla napadené rozhodnutí změnit tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, případně jej zrušit a vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně je zamítnout jako nedůvodné. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o.
s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz). Žalovaná předložila k dovolacímu přezkumu otázku „zda je norma obsažená v § 1987 odst. 2 o.
z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – poznámka Nejvyššího soudu) dispozitivní povahy a zda mohou strany předchozí dohodou vyloučit její aplikaci pro případ jejich jednostranného zápočtu vzájemných pohledávek“ s tvrzením, že aplikaci § 1987 odst. 2 o. z. strany vyloučily v § 16 odst. 5 Všeobecných podmínek pro provádění factoringu (dále jen „VOP“), jež byly součástí smlouvy o provádění factoringu účetních a směnečných pohledávek uzavřené mezi účastnicemi dne 5. 11. 2014, neboť ujednaly možnost započtení neurčitých pohledávek.
Odvolací soud podle ní sice explicitně neřešil otázku platnosti § 16 odst. 5 VOP vylučujícího aplikaci § 1987 odst. 2 o. z., což mu současně vytýkala, avšak lze předpokládat její (implicitní) negativní zodpovězení odvolacím soudem, pokud se následně zabýval otázkou, zda jsou žalovanou aktivně započítávané pohledávky jisté a určité ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. Měla za to, že se tím odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (konkrétně od usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn.
29
Cdo 387/2016, uveřejněného pod č. 10/2019 Sb. rozh. obč., a rozsudku ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, uveřejněného pod č. 80/2021 Sb. rozh. obč.). ve vztahu k obecnému posouzení dispozitivnosti soukromoprávních norem a platnosti jejich smluvního vyloučení, současně uvedla, že konkrétně otázka dispozitivnosti § 1987 odst. 2 o. z. nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Přípustnost dovolání shora předestřená otázka založit nemůže, neboť odvolací soud ji (ani implicitně) neřešil a na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo (nebyla pro napadené rozhodnutí určující).
Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně o obsahu § 16 odst. 5 VOP, podle kterého bylo mezi účastníky sjednáno, že „žalovaná je oprávněna započíst své pohledávky za žalobkyní, včetně pohledávek z titulu nezaplacených nákladů vzniklých v souvislosti se zaplacením DPH žalovanou (odběratelem) za žalobkyni dle předcházejícího odstavce, proti pohledávkám žalobkyně za žalovanou s tím, že takto lze započíst všechny pohledávky, tzn. i pohledávky nesplatné oproti pohledávkám splatným a pohledávky nesplatné proti pohledávkám nesplatným“.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) měl z obsahu uvedeného ujednání zjevně za to, že jím byla rozšířena možnost započtení o pohledávky nesplatné. Závěr odpovídající tvrzení žalované, že tímto ujednáním byla rozšířena možnost započtení též o pohledávky neurčité a že jím byl smluvně vyloučen § 1987 odst. 2 o. z., odvolací soud neučinil. Neměl proto důvod posuzovat ani otázku výše formulovanou žalovanou. Správnost takového výkladu § 16 odst. 5 VOP, z nějž odvolací soud vycházel (správnost postupu – aplikačních pravidel, kterými k takovému závěru o obsahu tohoto ujednání odvolací soud dospěl), přitom žalovaná v dovolání nezpochybnila způsobem, který by mohl založit přípustnost dovolání (neformulovala v tomto ohledu žádnou právní otázku, ani nevymezila některý z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř. ve vztahu k ní). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka „určitosti aktivně započítávaných pohledávek žalovaného z hlediska naplnění předpokladů započtení dle ustanovení § 1987 odst. 2 o. z., ať již oprávněnosti samotné aplikace § 1987 odst. 2 o. z., tak otázky likvidity pohledávek, jakož i posouzení váhy jednotlivých relevantních kritérií vymezených ustálenou judikaturou dovolacího soudu pro účely vyhodnocení jistoty a určitosti započítávaných pohledávek dle ustanovení § 1987 odst. 2 o.
z. a ve svém důsledku tedy posouzení kompenzability pohledávek“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněným pod č. 37/2021 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 37/2021“), rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, a ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3407/2020, či usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3379/2021.
Prostřednictvím této otázky žalovaná v dovolání zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že aktivní pohledávky uplatněné žalovanou (ve formě souborů pohledávek) v započtení ze dne 16. 8. 2021 nebyly pohledávkami jistými a určitými ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že likvidita pohledávky užité k započtení je hmotněprávním předpokladem započtení; není-li taková pohledávka „jistá a určitá“, odporuje započtení ustanovení § 1987 odst. 2 o. z. a je zpravidla (relativně) neplatné (srov. R 37/2011, rozsudek Nejvyššího ze dne 19.
7. 2022, sp. zn. 26 Cdo 845/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2301/2022). Nejistou nebo neurčitou ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. je (zásadně) pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky, tj. místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky (srov. R 37/2021, též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3908/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 564/2020). Míru nejistoty ohledně aktivní pohledávky je potřeba posuzovat relativně ve vztahu k pohledávce pasivní. Za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší, než je tomu v případě pasivní pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017).
Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje § 1987 odst. 2 o. z., jsou přitom rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení (projev vůle dlužníka pasivní pohledávky) účinné. Vychází-li obě pohledávky (aktivní i pasivní) ze stejného právního vztahu (založeného např. stejnou smlouvou uzavřenou mezi stranami), nelze přehlížet, že proti právu věřitele pasivní pohledávky na její uhrazení zde stojí právo dlužníka (a věřitele aktivní pohledávky) na to, aby dříve, než bude nucen uhradit svůj dluh (plnit na pasivní pohledávku), byly spravedlivě posouzeny i širší souvislosti, za kterých vznikl (okolnosti celého vztahu).
Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Při posuzování, zda je aktivní pohledávka „neurčitá či nejistá“ ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., je proto třeba vzít v úvahu i tuto skutečnost. Lze-li s ohledem na okolnosti konkrétního případu považovat za spravedlivé, aby dříve, než dojde k uhrazení (resp. přiznání) pasivní pohledávky, bylo posouzeno, zda je její věřitel povinen plnit dluh z aktivní pohledávky, vzniklé ze stejného vztahu, není na místě poskytovat takovému věřiteli ochranu prostřednictvím § 1987 odst. 2 o.
z (R 37/2021).
Zhodnocení, zda je určitá pohledávka ve smyslu výkladu § 1987 odst. 2 o. z. nejistá a neurčitá, či nikoliv, vyžaduje komplexní úvahu soudu zohledňující individuální okolnosti případu. V úvahu je přitom třeba vzít i stav řízení v okamžiku, kdy byla námitka započtení vznesena. Je-li námitka započtení vznesena v okamžiku, kdy je řízení teprve na začátku a prokazování skutečností rozhodných pro posouzení aktivní pohledávky nebude významně složitější, než je tomu v případě žalobou uplatněné pohledávky, bude zpravidla na místě závěr, že započtení neodporuje § 1987 odst. 2 o.
z. Naopak, námitka započtení uplatněná až na konci nalézacího řízení, či dokonce až jako obrana v exekučním řízení, obstojí pouze v případě, bude-li aktivní (započítávaná) pohledávka zcela nepochybná, tedy nebude-li nutné k jejímu zjištění provádět žádné složitější dokazování (srov. R 37/2021, rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3407/2020, či ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3235/2021). Dovolací soud pak může úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda je určitá pohledávka ve smyslu výkladu § 1987 odst. 2 o.
z. nejistá a neurčitá, či nikoliv, přezkoumat v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3379/2021, nebo ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1347/2022). V posuzované věci odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle kterých oproti žalobou uplatněné pohledávce žalobkyně (na zaplacení nevypořádaných úhrad od odběratelů ve výši 5 396 772,83 Kč s příslušenstvím) ze smlouvy o provádění factoringu účetních a směnečných pohledávek ze dne 5.
11. 2014, jejíž výše byla stranami odsouhlasená, žalovaná uplatnila (nejprve dne 25. 1. 2017 a poté dne 16. 5. 2019) jednostranný zápočet pohledávek na smluvní pokutu ve výši celkem 14 469 033,70 Kč, kterou stanovila na základě celkového objemu postupovaných pohledávek za leden až květen 2015, neboť neměla k dispozici údaje o nepostoupených pohledávkách za leden až květen 2016, z nichž měla být smluvní pokuta vypočítána. K tomu lze dodat, že podle soudů obou stupňů vznikl žalované v souladu s § 7 odst. 7 VOP nárok na úhradu smluvní pokuty ve výši 10 % z hodnoty každé pohledávky, kterou žalobkyně v rozporu se smlouvou v době od 1.
1. 2016 do 31. 5. 2016 nepostoupila žalované. Další jednostranný zápočet pohledávek na smluvní pokutu pak podle zjištění soudů obou stupňů žalovaná učinila ve svém závěrečném návrhu před soudem prvního stupně dne 16. 8. 2021, v němž naopak vycházela ze sdělení o souhrnné výši pohledávek, které žalobkyně v období od 7. 1. 2016 do 31. 5. 2016 postoupila společnosti ČSOB Factoring, a.s. Rovněž převzal skutkové zjištění, že žalobkyně takto postoupila společnosti ČSOB Factoring, a.s. za období od 7. 1.
2016 do 31. 5. 2016 pohledávky ve výši 211 760 156,10 Kč, a že velcí odběratelé, za kterými žalobkyně postoupila pohledávky společnosti ČSOB Factoring, a.s. ve výši 198 365 755,10 Kč, byli shodní.
Odvolací soud však současně nepřevzal právní posouzení soudu prvního stupně (uvedené v bodě 47 rozsudku soudu prvního stupně), z nějž žalovaná ve své dovolací argumentaci vychází, že vyčíslení smluvní pokuty žalovanou odpovídá její skutečné výši, resp. že skutečná výše smluvní pokuty její vyčíslenou výši přesahuje (neučinil závěr, že veškeré pohledávky za jednotlivými odběrateli postoupené společnosti ČSOB Factoring, a.s. odpovídaly pohledávkám, které žalobkyně v rozporu se smlouvou nepostoupila žalované, tj. že by předmětem smlouvy o factoringu uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 5.
11. 2014 byly ve všech případech zcela totožné pohledávky, které následně žalobkyně postoupila společnosti ČSOB Factoring, a.s.), neboť uvedl, že dokazování pohledávky žalované je významně složité, předpokládající s ohledem na formulaci § 7 bod 7 VOP vysvětlovací povinnost žalobkyně (toto ujednání měl za problematické co do zjištění výše smluvní pokuty, neboť žalovaná byla odkázána na informace, které jí sdělí druhá strana, avšak tato skutečnost šla k tíži žalované, která sama toto ujednání ve VOP formulovala) a provedení rozsáhlého dokazování (dotazy na jednotlivé odběratele ve vztahu k jednotlivým konkrétním pohledávkám, které navrhovala žalovaná provést k důkazu).
Odvolací soud tedy neměl za prokázané, že by (ani ke dni 16. 8. 2021, kdy byl učiněn posuzovaný zápočet) byla jasně zjistitelná výše žalovanou aktivně započítávaných pohledávek na smluvní pokutu na základě sdělení o souhrnné výši pohledávek vůči jednotlivým odběratelům postoupených žalobkyní společnosti ČSOB Factoring, a.s. v období od 7. 1. 2016 do 31. 5. 2016, z nějž žalovaná při započtení vycházela. V posuzované věci tedy bylo zjištěno, že předmětné započtení ze dne 16. 8. 2021 žalovaná učinila v závěrečném návrhu před soudem prvního stupně, přičemž (také) v této fázi řízení byla míra nejistoty pohledávek žalované ohledně jejich výše významně vyšší (vyžadovala rozsáhlé dokazování ve vztahu k jednotlivým pohledávkám) než míra nejistoty pohledávky žalobkyně (její výše byla odsouhlasená).
Pokud tedy odvolací soud za těchto okolností uzavřel, že jde o pohledávky nejisté a neurčité dle § 1987 odst. 2 o. z., a tudíž k započtení nezpůsobilé, neboť jejich zjištění a prokázání co do výše by oproti pohledávce žalobkyně vyžadovalo rozsáhlejší a složitější dokazování (včetně vysvětlovací povinnosti žalobkyně), které by významným způsobem zatížilo řízení a svým rozsahem zcela nahradilo samostatné soudní řízení, nepostupoval v rozporu s výše citovanou rozhodovací praxí. Na tom, že úvaha odvolacího soudu za daných okolností není zjevně nepřiměřená, ničeho nemění ani skutečnost, že šlo o vzájemné pohledávky vzešlé ze stejného právního vztahu účastnic, neboť samotné (izolované) naplnění tohoto pomocného kritéria, ještě bez dalšího neimplikuje, že jde o pohledávky jisté či určité, resp. neznamená, že by soud v rámci komplexního posouzení způsobilosti pohledávek k započtení ve smyslu § 1987 odst. 2 o.
z.
při zohlednění dalších konkrétních okolností, za kterých k započtení došlo, nemohl uzavřít, že jde o pohledávky nejisté a neurčité (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1134/2022). Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním relevantně zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o.
s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 19.
9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, nebo ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.). S ohledem na výše uvedené nemůže být založena přípustnost dovolání ani pro otázku „posouzení určitosti zápočtu z hlediska povinnosti vymezení započítávaných pohledávek, resp. pohledávek, které zápočtem zanikají, a způsobu jejich dostatečně určitého vymezení, a to v případě, kdy existuje a je započítáváno na straně aktivní více pohledávek proti jedné pohledávce pasivní, přičemž se aktivní pohledávky s pasivní pohledávkou zcela nekryjí a tuto převyšují“, neboť výlučně na jejím řešení rozsudek odvolacího soudu nestojí.
Odvolací soud dovodil nedůvodnost žalovanou uplatněné námitky započtení nejen na právním posouzení neurčitosti právního jednání započtení jí učiněného, ale současně též na právním závěru, že k započtení byly použity pohledávky nejisté a neurčité ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., přičemž každý z těchto právních závěrů mohl obstát sám o sobě. Této skutečnosti si ostatně byla vědoma i žalovaná, neboť v dovolání uvedla, že jím napadla oba nosné důvody napadeného rozsudku. Jestliže však obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud kompenzační námitce žalované nevyhověl (nejistota a neurčitost pohledávek na zaplacení smluvních pokut podle § 1987 odst. 2 o.
z.), nemůže další otázka (určitosti právního jednání, kterým mělo dojít k započtení) naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezené otázky by se nemohlo v poměrech žalované nijak příznivě projevit. Pro úplnost lze dodat, že žalovaná v dovolací argumentaci zpochybňovala závěry odvolacího soudu o neurčitosti zápočtu a o tom, že žalovanou aktivně započítávané pohledávky byly nejisté a neurčité právě ve vztahu k započtení ze dne 16. 8. 2021. Námitka žalované o absenci řádného odůvodnění napadeného rozhodnutí je fakticky námitkou vady řízení, které se podle ní měl odvolací soud dopustit.
K případné existenci vad však dovolací soud přihlédne v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Námitky vady řízení samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci). Tvrzení žalované o tomto údajném procesním pochybení nezahrnuje žádnou otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem (na jejímž řešení by napadené rozhodnutí záviselo), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Nejvyšší soud nadto napadené rozhodnutí neshledal nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, neboť jeho odůvodnění dosahuje takové míry argumentace, která nikterak nekrátila žalovanou v možnosti uplatnění dovolacích důvodů, jak je zřejmé i z obsahu jejího dovolání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč). Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v rozsahu všech jeho výroků, tedy i ve druhém výroku, kterým bylo rozhodováno o nákladech řízení.
Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 6. 2023
Mgr. Jiří Němec předseda senátu