20 Cdo 3317/2025-1019
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka
Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v
exekuční věci oprávněné JUSTIKON s. r. o., se sídlem v Praze 7, Osadní č.
869/32, identifikační číslo osoby 64573192, zastoupené JUDr. Barborou Keindl
Flakovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Švihance č. 8, proti povinnému K.
B., zastoupenému Mgr. Janem Mauricem, advokátem se sídlem v Příbrami, T. G.
Masaryka č. 142, pro 30 620 872,12 Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod
sp. zn. 22 EXE 2391/2017, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 29. července 2025, č. j. 17 Co 286/2024-988, takto:
Dovolání povinného se odmítá.
Okresní soud v Příbrami (dále též jen „soud prvního stupně“) dne 10. října
2017, č. j. 22 EXE 2391/2017-15, nařídil exekuci proti povinnému podle výpisu
ze seznamu přihlášených pohledávek v konkurzním řízení vedeném Krajským soudem
v Praze pod sp. zn. 40 K 7/2006 (pořadové číslo přihlášky 4) ze dne 19. září
2017 k uspokojení pohledávky původního oprávněného P. W., (dále též jen
„původní oprávněný“), ve výši 301 680,69 Kč (dále též jen „pohledávka 1“) a
podle výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek v konkurzním řízení vedeném
Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 40 K 7/2006 (pořadové číslo přihlášky 5) ze
dne 19. září 2017 k uspokojení pohledávky původního oprávněného ve výši 30 319
191,43 Kč (dále též jen „pohledávka 2“); jejím vedením pověřil soudní
exekutorku JUDr. Evu Jablonskou, Exekutorský úřad Praha 6 (dále též jen „soudní
exekutorka“). Soudní exekutorka usnesením ze dne 16. května 2022, č. j. 34 EX 2000/17-30,
rozhodla o vstupu nynější oprávněné na místo původního oprávněného. Soud prvního stupně usnesením ze dne 13. září 2023, č. j. 22 EXE 2391/2017-188,
zamítl návrh povinného na zastavení exekuce ze dne 25. dubna 2023. K odvolání
povinného Krajský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne
20. listopadu 2023, č. j. 17 Co 245/2023–207, rozhodnutí soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně usnesením ze dne 2. května 2024, č. j. 22 EXE
2391/2017-368, opětovně rozhodl o návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne
25. dubna 2023 tak, že výrokem I shora uvedenou exekuci co do částky 24 242
810,14 Kč zastavil a výrokem II zamítl návrh povinného na zastavení exekuce co
do částky 6 378 061,98 Kč. V závěrech podstatných pro nyní projednávané
dovolání uvedl, že pohledávka 2 byla založena dohodou mezi původním oprávněným
a povinným o novaci a půjčce ze dne 8. dubna 2002 (dále též jen „dohoda o
novaci a půjčce“). Rozhodující skutečností pro určení právního režimu této
pohledávky je její hospodářský účel (kauza), čímž se rozumí bezprostřední
hospodářský cíl, pro který pohledávka vznikla. Nezáleží přitom na motivu či
pohnutce, jež vedla k uzavření smlouvy, pokud se motiv nestal součástí obsahu
smlouvy. Kauzu je však nutno odlišit od právního důvodu (titulu) závazku, jímž
je smlouva či jiná právní skutečnost, na základě které závazek vznikl a která
zakládá práva a povinnosti stran (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. července 2004, sp. zn. 32 Odo 626/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. dubna 2010, sp. zn. 33 Cdo 4434/2007). U pohledávky 2 shledal soud
prvního stupně dvě odlišné kauzy. Účelem pohledávky s jistinou 18 761 823 Kč
bylo nahradit původní pohledávku ve výši 37 523 646,75 Kč (vzniklou v
souvislosti s investiční dohodou ze dne 30. srpna 1999, jejímž cílem bylo
upravit právní vztah mezi investory při nákupu akcií společnosti Metrostav a. s.) vyplývající z náhrady škody způsobené zmařením sjednané investice novou
pohledávkou v nižší výši s jiným datem splatnosti, nikoliv však změnit kauzu
původní pohledávky.
Tento vymáhaný závazek tak souvisí s úplatným nabytím
cenných papírů a v souladu s § 261 odst. 3 písm. c) zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 3. 2003, dále též jen „obch. zák.“,
se řídí obch. zák. Nadto si strany užití obch. zák. písemně v investiční dohodě
ujednaly. Na tom ničeho nemění fakt, že původní oprávněný pohledávku 2
přihlásil do konkursu „z titulu půjčky“, jelikož exekuční soud je vázán toliko
skutkem vymezeným v přihlášce pohledávky. Pohledávka s jistinou 18 761 823 Kč
se stala podle dohody o novaci a půjčce splatnou dne 31. 12. 2005 a nejpozději
dne 31. 12. 2015 promlčela (§ 392 a 408 obch. zák.). Uvedené dopadá i na
příslušenství této pohledávky a smluvní pokutu. Kauzou druhé části pohledávky 2
s jistinou ve výši 5 000 000 Kč byla půjčka, neboť si smluvní strany výslovně v
dohodě o novaci a půjčce sjednaly, že původní oprávněný poskytuje peníze, které
je povinný povinen vrátit, přičemž zde zároveň potvrdily, že povinný peníze
přijal. Půjčka není smluvním typem v § 261 obch. zák. a její právní režim
upravuje zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni 8. dubna 2002, dále též jen „obč. zák.“. V tomto rozsahu (včetně příslušenství a
smluvní pokuty) k promlčení pohledávky nedošlo, jelikož desetiletá promlčecí
doba počala běžet od právní moci usnesení o zrušení konkursu a v této lhůtě
původní oprávněný podal exekuční návrh. Odvolací soud usnesením ze dne 29. července 2025, č. j. 17 Co 286/2024-988,
změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I tak, že částka, do níž se
exekuce zastavuje, činí 27 771 124,06 Kč, ve výroku II tak, že částka, do níž
se návrh na zastavení exekuce zamítá, činí 2 849 748,06 Kč; ve zbytku usnesení
soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů a soudní exekutorkou (výrok II). Mimo jiné vysvětlil, že
seznam přihlášek nezakládá právní důvod vzniku pohledávky a jako exekuční titul
má obdobnou povahu jako notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti. Proto platí (stejně jako u notářského zápisu se svolením k přímé
vykonatelnosti), že nařídí-li soud podle seznamu přihlášených pohledávek
exekuci, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok,
je to důvodem k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen
„o. s. ř.“. Odvolací soud tak považoval za správný postup soudu prvního stupně,
který zkoumal vlastní existenci každé z vymáhaných pohledávek. Shodně jako soud
prvního stupně uzavřel, že závazkový vztah mezi původním oprávněným a povinným
založený investiční dohodou ze dne 30. srpna 1999 se řídil obchodněprávním
režimem, nikoliv však jako tzv. absolutní obchod ve smyslu § 261 odst. 3 písm. c) obch. zák. (nešlo o úplatnou smlouvu týkající se cenných papírů, protože tu
uzavřeli až dne 24. ledna 2000 s vlastníky akcií), nýbrž jako tzv. dohodový
obchod ve smyslu § 262 odst. 1 obch. zák., tedy dva nepodnikatelé výslovně
podřídili svůj právní vztah režimu obch. zák. Navazující příslib odškodnění
obsahoval výslovný závazek povinného odškodnit dotčeného spoluinvestora
(původního oprávněného) do výše 100 % jím skutečně vynaložených finančních
prostředků, nikoliv pro případ ušlého zisku. Proto se odvolací soud zabýval
tím, kolik peněžních prostředků původní oprávněný skutečně vynaložil a po
provedeném dokazování uzavřel, že šlo o částku ve výši 3 000 000 Kč. Následně
se zabýval vznesenou námitkou promlčení. První část pohledávky 2 (ve výši 3 000
000 Kč, které původní oprávněný skutečně vynaložil, a podílel se tak na
neúspěšném obchodním záměru) shodně jako soud prvního stupně považoval za
podřízenou obch. zák. (záměrem účastníků nebylo novací změnit právní režim
původního závazku) a ke dni podání exekučního návrhu již promlčenou (včetně
jejího příslušenství a smluvní pokuty). Odvolací soud rovněž souhlasil se
soudem prvního stupně v tom, že na druhou část pohledávky 2 je třeba pohlížet
jako na samostatný závazkový vztah (byť byl pojat do jednoho právního úkonu
spolu s dohodou o novaci). Původní oprávněný s povinným uzavřeli smlouvu o
půjčce a k předání peněz došlo téhož dne. Tento smluvní typ spadal mezi tzv. absolutní neobchody podle § 261 odst. 4 obch. zák., přičemž jej uzavřeli dvě
fyzické osoby – nepodnikatelé, proto šlo o závazkový vztah podřízený obč. zák. Odvolací soud k tomu podotkl, že na určení právní režimu nemá vliv skutečnost,
že půjčka bezprostředně souvisela s investiční dohodou. Po provedeném
dokazování následně odvolací soud započítal na vymáhanou pohledávku platby v
celkové výši 3 500 000 Kč a dospěl k závěru, že povinnému zbývá uhradit částku
ve výši 2 849 748,06 Kč na jistině z titulu půjčky.
K námitce promlčení co do
této části pohledávky 2 uvedl, že s ohledem na její občanskoprávní režim počala
běžet dne 2. listopadu 2007 (okamžik nabytí právní moci usnesení o zrušení
konkursu) nová desetiletá promlčecí doba ve smyslu § 110 obč. zák., a jelikož
exekuční návrh byl podán dne 5. října 2017, došlo k uplatnění pohledávky před
uplynutím této promlčecí doby.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítl, že odvolací
soud nesprávně právně posoudil otázku právního režimu sjednané půjčky, která v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Uvedl, že poskytnuté
peníze v původní výši 5 000 000 Kč byly účelově určeny na úhradu nákladů řízení
ze sporu opřeného o nároky z titulu neúspěšného úplatného nabytí akcií, půjčka
tak bezprostředně souvisela s původním obchodněprávním závazkem. Vůlí účastníků
nebylo, aby obě dílčí pohledávky založené dohodou o novaci a půjčce měly
odlišné právní režimy. Správně by se proto i na půjčku ve výši 5 000 000 Kč měl
aplikovat obch. zák. Dále povinný uvedl, že se odvolací soud odchýlil od závěru
Nejvyššího soudu učiněného v rozsudku ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo
1453/2005, z něhož plyne, že od nabytí právní moci usnesení o zrušení konkursu
neběží nová promlčecí doba podle § 110 obč. zák. Ze žádného ustanovení obč. zák. nelze dovodit, že by promlčecí doba, která podle § 20 odst. 8 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, dále též jen „zákon o konkursu a
vyrovnání“, resp. podle § 102 obč. zák., přestala běžet přihláškou do konkursu,
měla po zrušení konkursu začít znovu celá běžet. Po skončení konkursu by měl
doběhnout jen zbytek dosud trvající promlčecí doby. Povinný k tomu doplnil, že
je mu známa i celá řada jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 5803/2017, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2012, č. j. 20 Cdo 2784/2010, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2012, č. j. 20 Cdo 1637/2010), které se
vyslovují pro opačný názor (shodný s vyjádřeným v napadeném usnesení odvolacího
soudu), proto je tato otázka případně přípustná i z důvodu, že je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby dovolací
soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že exekuci zcela zastaví a
oprávněnému uloží povinnost nahradit povinnému náklady řízení před soudy všech
stupňů v plné výši. Oprávněná s podaným dovoláním nesouhlasila. Usnesení odvolacího soudu
považovala za správné a navrhla, aby jej odvolací soud potvrdil. Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu účinného od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), a dospěl k
závěru, že dovolání není přípustné. V judikatuře Nejvyššího soudu je dlouhodobě zastáván názor, že právo vymáhat v
konkursu zjištěnou pohledávku, úpadcem výslovně nepopřenou, na základě seznamu
přihlášek podle § 45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, ač ten sám
rozhodnutím není, se promlčí ve stejné lhůtě jako právo přiznané pravomocným
rozhodnutím; tato lhůta pak běží ode dne právní moci usnesení o zrušení
konkursu. Není přitom významné, zda je vymáhána pohledávka již dříve přiznaná
rozhodnutím soudu; podstatné je, že je vymáhána na základě seznamu přihlášek
[srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo
374/2010 (uveřejněné pod číslem 82/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2012, sp. zn.
20 Cdo
2784/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2012, sp. zn. 20 Cdo
1637/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2016, sp. zn. 20 Cdo
3332/2016]. Nejvyšší soud dále v rámci své rozhodovací činnosti uzavřel, že pro určení,
podle jakého právního předpisu se bude posuzovat promlčecí lhůta k vymožení
práva přiznaného pravomocným rozhodnutím soudu, je podstatné, podle jakého
právního předpisu byl posuzován právní vztah mezi účastníky v nalézacím řízení
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2005, sp. zn. 20 Cdo
434/2004). Délka promlčecí lhůty pohledávky vymáhané na základě seznamu
přihlášených pohledávek podle § 45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání se pak
odvíjí od právního režimu promlčecí lhůty, jíž se řídí sama přihlášená
pohledávka (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2016, sp. zn. 20 Cdo
3332/2016). Exekuční soud je přitom při posouzení otázky promlčení práva
přiznaného exekučním titulem oprávněn charakter právního vztahu mezi účastníky
posoudit sám pouze tehdy, jestliže z exekučního titulu nevyplývá právní
posouzení vztahu mezi účastníky nalézacím soudem [srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010 (uveřejněné pod číslem
49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Nejvyšší soud v této
souvislosti dovodil, že v případě, že ze seznamu přihlášek není zřejmé, podle
jakého právního předpisu správce konkursní podstaty posoudil právní vztah mezi
účastníky, posuzuje charakter tohoto právního vztahu exekuční soud (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 667/2014).
V projednávané věci jsou exekučními tituly výpisy ze seznamu přihlášek pro
zjištěné a úpadcem nepopřené pohledávky vyplývající z rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 2 ze dne 6. srpna 2004, č. j. 11 C 33/2003-113, ve výši 302 037,50 Kč
(pohledávka 1) a z dohody o novaci a půjčce ze dne 8. dubna 2002 ve výši 30 355
051 Kč (pohledávka 2) přihlášené do konkursního řízení vedeného Krajským soudem
v Praze pod. sp. zn. 40 K 7/2006. Z obsahu exekučních titulů se podává, že
právním důvodem pohledávky 1 bylo plnění solidárního závazku, právním důvodem
pohledávky 2 byla nesplacená půjčka a úrok. Usnesením Krajského soudu v Praze
ze dne 9. října 2007, č. j. 40 K 7/2006-161, pravomocným ke dni 2. listopadu
2007, byl konkurs na majetek úpadce (povinného) zrušen po splnění rozvrhového
usnesení.
Odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) se v souladu se shora citovanou
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu správně zabýval povahou právního vztahu mezi
účastníky, neboť z exekučních titulů (seznamu přihlášek) nebylo zřejmé, podle
jakého právního předpisu konkursní správce posoudil právní vztah mezi
účastníky. Jeho závěru, že dohoda o novaci a půjčce představovala tzv. smíšenou
smlouvu, v jejímž rámci došlo nejen k uzavření novace (podřízené dohodou
obchodněprávnímu režimu), ale rovněž k půjčce ve výši 5 000 000 Kč, nelze
ničeho vytknout a plně koresponduje s principem smluvní autonomie, jak jej
vyložil Ústavní soud např. v nálezu ze dne 3. ledna 2000, sp. zn. IV. ÚS
387/99, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu svazku 17,
ročníku 2000, části I., pod pořadovým číslem 1. Odvolací soud dostatečně a v
souladu s hmotným právem odůvodnil, proč půjčku ve výši 5 000 000 Kč považoval
za samostatný závazkový vztah (posuzovaný nezávisle na novaci) podřízený obč.
zák. Účel půjčky je pro určení právního režimu v takovém případě nerozhodný
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo
1224/2005).
Povinný dále namítal, že odvolací soud rozhodl při řešení otázky promlčení
půjčky ve výši 5 000 000 Kč v rozporu s právní závěrem nastíněným v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 1453/2005. K tomu
rovněž poznamenal, že rozhodovací praxe dovolacího soudu je v tomto ohledu
protichůdná. Dovolateli v popsaných výtkách ovšem nelze přisvědčit, jelikož
odvolací soud rozhodl předestřenou otázku zcela v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu (viz již výše citovanou), která přitom není
dovolacím soudem posuzována rozdílně. Závěr, který učinil odvolací soud v
napadeném usnesení (konkrétně že promlčecí doba v délce 10 let počíná běžet
podle § 110 obč. zák. od právní moci usnesení o zrušení konkursu), s rozsudkem
citovaným dovolatelem nijak nekoliduje. V rozsudku ze dne 29. listopadu 2006,
sp. zn. 29 Odo 1453/2005, Nejvyšší soud uzavřel, že v nalézacím řízení
probíhajícím po zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení o pohledávce z
obchodního závazkového vztahu, zjištěné v konkursu, se její promlčení řídí
ustanovením § 405 obch. zák. Dovolatelka v dovolání naopak zastávala názor, že
se zrušením konkursu přetrhne původní promlčecí doba a začne běžet ohledně
zjištěné pohledávky (obecná) promlčecí doba nová. K tomu Nejvyšší soud podotkl,
že takový závěr ze žádného ustanovení obchodního zákoníku nelze dovodit, což
platí i pro občanskoprávní závazky (srov. § 112 obč. zák.). Na nyní
projednávanou věc tak závěry z citovaného rozsudku nedopadají, neboť se
vztahují k nalézacímu řízení, nikoliv řízení exekučnímu.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu a není důvodu se od ní odchýlit, Nejvyšší soud dovolání
povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 2. 2026
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu