USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné BRASCHI-CONSULTADORIA E SERVICOS, SOCIEDADE UNIPESSOAL, LDA, se sídlem Edificio D. Mécia e Solar D. Mécia, Rua Ivens e dos Aranhas 3?, O, Sé Funchal, Madeira, Portugalská republika, NIPC: 511 156 995, zastoupené JUDr. Marcelou Lechnerovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Sinkulova 1158/25, proti povinnému V. M., zastoupenému Mgr. Barborou Kalivodovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Opletalova 958/27, pro 61 842 861,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 Nc 5080/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2024, č. j. 20 Co 233/2024-2279, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 9. 5. 2024, č. j. 10 Nc 5080/2005-2268, zamítl návrh povinného z 27. 3. 2024 na zastavení exekuce, vedené nyní JUDr. Janou Jarkovou, soudní exekutorkou Exekutorského úřadu Zlín. Konstatoval, že povinný s bývalou manželkou podává k soudu opakované návrhy na zastavení a odklad exekuce, přičemž i nyní namítanou otázkou platnosti postoupení pohledávky ve vazbě na aktivní věcnou legitimaci oprávněné se soudy již zabývaly (viz usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 12. 2005, č. j. 10 Nc 5080/2005-150, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006, č. j. 30 Co 71/2006-221, usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 5. 2009, č. j. 10 Nc 5080/2005-286, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, č. j. 20 Cdo 1585/2007-261). Podle soudu prvního stupně námitky povinného nelze podřadit pod žádný z důvodů pro zastavení exekuce a povinný se svými obstrukčními návrhy jen snaží oddálit provedení exekuce, která se podle sdělení soudní exekutorky nachází ve fázi před rozdělením nejvyššího podání z dražby konané 18. 10. 2023.
2. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím zrušil usnesení soudu prvního stupně a řízení o návrhu povinného z 27. 3. 2024 zastavil. Uzavřel, že otázka aktivní legitimace oprávněné v závislosti na převodu vymáhané pohledávky postupními smlouvami byla předmětem rozhodování soudů poprvé v souvislosti s odvoláním povinného proti nařízení exekuce a poté při posuzování návrhů na zastavení dané exekuce (viz například usnesení Krajského soudu v Praze z 31. 5. 2005, č. j. 30 Co 180/2005-105, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu z 19. 3. 2008, č. j. 20 Cdo 1585/2007-261; dále usnesení Okresního soudu v Kladně z 11. 5. 2009, č. j. 10 Nc 5080/2005-286, v němž soud respektoval závazný právní názor Krajského soudu v Praze vyjádřený v usnesení z 31. 5. 2006, č. j. 30 Co 71/2006-221, dále usnesení Okresního soudu v Kladně z 5. 4. 2012, č. j. 10 Nc 5080/2005-513, ve spojení s usnesením odvolacího soudu z 8. 6. 2012, č. j. 17 Co 213/2012-543, nebo usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 2. 2016, č. j. 10 Nc 5080/2005-1008, ve spojení s usnesením odvolacího soudu z 16. 8. 2016, č. j. 17 Co 169/2016-1073). Odvolací soud uvedl, že nárok povinného se neopírá o žádné jiné skutkové okolnosti než ty, které tu již byly v době původního řízení. Povinný se opakovaně domáhá nového projednání věci již pravomocně vyřešené. Věcnému rozhodnutí proto brání nedostatek procesní podmínky – překážka věci rozsouzené. Na závaznosti předchozího věcného posouzení nic nezmění ani to, pokud by uvedená otázka byla posouzena neúplně či rozdílně oproti stávající rozhodovací praxi.
3. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný prostřednictívm své právní zástupkyně dovoláním. Namítá, že podle zjištění soudů formální předpoklady pro zahájení a vedení exekuce na jejím počátku nebyly splněny, a proto je třeba exekuci zastavit, a to i bez návrhu. Soudy se však touto otázkou nezabývaly a uvedená právní otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
Dovolatel rovněž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky procesního práva dovolacím soudem vyřešené, která však má být posouzena jinak: zda je zde dána překážka věci pravomocně rozhodnuté. Podle něj nebyla splněna podmínka totožnosti věci (konkrétně stejného skutkového základu) v projednávané věci. Důvod, který uplatnil v předmětném návrhu stojí na novém skutkovém tvrzení, že oprávněná v exekuci doložila smlouvu o postoupení pohledávky mezi JUDr. F. Mozgou, správcem konkursní podstaty úpadce Rodinná záložna, spořitelní a úvěrní družstvo, jako postupitelem a společností Avesolvent, s.
r. o. jako postupníkem, avšak nedoložila splnění odkládací podmínky (zaplacení ceny za postoupení pohledávek) v této smlouvě uvedené, jež je nezbytné k prokázání převodu práva z exekučního titulu. Tím nemohla prokázat ani následný převod práva z Avesolvent s. r. o. na sebe. Dovolatel dále uvádí, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 151/2005, 29 Odo 445/2006 a 30 Cdo 1363/2014, na něž odkazuje odvolací soud, na exekuční řízení nedopadají. Rovněž vyjadřil názor, že překážka věci pravomocně rozhodnuté není dána, protože v předmětném řízení platí zásada arbitrárního pořádku jako opak zásady koncentrace řízení.
V řízení tedy lze kdykoliv přicházet s novými skutkovými tvrzeními a s návrhy. Navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.
5. Přípustnost dovolání nemůže založit námitka, že soudy nepřistoupily k zastavení exekuce, ačkoli formální předpoklady pro zahájení a vedení exekuce na jejím počátku nebyly splněny. Taková námitka predikuje závěr, který exekuční soud nevyslovil (a ani nemohl), a proto na řešení takové otázky rozhodnutí odvolacího soudu nemůže záviset.
6. Dovolatel dále prosazuje názor, že v tomto případě nebyla splněna podmínka totožnosti věci, protože jeho návrh na zastavení exekuce stojí na novém skutkovém tvrzení (že oprávněná nedoložila splnění odkládací podmínky - zaplacení ceny za postoupení pohledávek, a tím neprokázala převod práva z exekučního titulu). Nejvyšší soud tento názor nesdílí.
7. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že pro totožnost věci je rozhodující, že byl nový návrh podán za stejných skutkových okolností jako návrh, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4164/2013, usnesení ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016, usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4086/2018, usnesení ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1048/2020). Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod číslem 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, nebo usnesení ze dne 9. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 540/2005). V usnesení ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016, Nejvyšší soud na uvedené navázal závěrem, že při zvážení, zda v řízení o tzv. opoziční nebo impugnační žalobě [tedy při posouzení návrhu na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g), h) o. s. ř.] je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, se využijí tatáž pravidla jako v nalézacím řízení sporném.
8. Nejvyšší soud též opakovaně vysvětlil, že jedná-li se v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, není překážka věci pravomocně rozhodnuté dána jen tehdy, opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov. rozhodnutí ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 445/2006, a ze dne 22. 5. 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, publikované pod č. 39/88 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Znamená to tedy, že mohl-li účastník v původním řízení objektivně tvrdit a prokazovat právně relevantní skutečnost, jež by mohla být soudem shledána jako právně významná z hlediska meritorního posouzení věci, avšak z různých důvodů tak v původním řízení po právu, tj. řádně a včas, neučinil, nemůže se téhož nároku ze stejného skutkového základu domáhat v novém řízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 467/2008, usnesení ze dne 3. 8. 2022, sp. zn. 26 Cdo 1344/2022, usnesení ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3596/2023, usnesení ze dne 8. 1. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3185/2024).
9. V průběhu tohoto exekučního řízení Nejvyšší soud rozhodoval již třináctkrát. Jak vyložil ve svém usnesení ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1234/2021, povinný již v odvolání ze dne 1. 4. 2005, založeném na čl. 64 soudního spisu a podaném proti usnesení o nařízení exekuce, vznesl námitku nedostatku aktivní legitimace oprávněné s tím, že nebylo kvalifikovaným způsobem prokázáno, že by došlo k jejímu právnímu nástupnictví (viz odstavec pátý strana druhá odvolání). Rozhodoval o ní odvolací soud, který v usnesení ze dne 31. 5. 2005, č. j. 30 Co 180/2005-105, vyslovil závěr, že oprávněná prokázala kvalifikovaný převod práva. Rozhodnutí nabylo právní moci 7. 9. 2005 a dovolání proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 3. 2008, č. j. 20 Cdo 1585/2007-261, odmítl. Otázka aktivní legitimace byla poté ještě opakovaně namítána v rámci návrhů na zastavení exekuce (srov. usnesení Okresního soudu v Kladně z 11. 5. 2009, č. j. 10 Nc 5080/2005-286, odrážející právní názor odvolacího soudu z usnesení z 31. 5. 2006, č. j. 30 Co 71/2006-221, dále usnesení Okresního soudu v Kladně z 5. 4. 2012, č. j. 10 Nc 5080/2005-513, ve spojení s usnesením odvolacího soudu z 8. 6. 2012, č. j. 17 Co 213/2012-543, usnesení Okresního soudu v Kladně z 17. 2. 2016, č. j. 10 Nc 5080/2005-1008, ve spojení s usnesením odvolacího soudu z 16. 8. 2016, č. j. 17 Co 169/2016-1073, usnesení Okresního soudu v Kladně z 2. 9. 2020, č. j. 10 Nc 5080/2005-1748, ve spojení s usnesením odvolacího soudu z 24. 11. 2020, č. j. 17 Co 305/2020-1776, a s usnesením Nejvyššího soudu z 22. 9. 2021, č. j. 20 Cdo 1234/2021-1878, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25.1. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3293/21). Za daných okolností tedy projednání námitky spočívající v nedostatku aktivní legitimace z důvodu absence prokázání převodu práva z exekučního titulu brání překážka věci rozsouzené.
10. Námitkou, že v exekučním řízení se neuplatní zásada koncentrace řízení (a lze tedy kdykoliv přicházet s novými skutkovými tvrzeními a návrhy), nelze vyvrátit současné uplatnění zásady res iudicata. Nadto nelze přehlížet, že soudy opakovaně vyhodnotily postup povinného spočívající v podávání návrhů na zastavení exekuce z důvodů, o kterých již bylo dříve pravomocně rozhodnuto, jako obstrukční a šikanózní.
11. Protože dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se v projednávané věci odchýlit, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 2. 2025
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu