20 Cdo 3918/2023-225 USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné HZ Reality a. s., se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1055/35, identifikační číslo osoby 26469537, zastoupené Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 196/38, proti povinným 1) RANOC s. r. o., se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1055/35, identifikační číslo osoby 05736111, a 2) R. N., zastoupenému JUDr. Benjaminem Zollmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1055/35, pro 56 479,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 1022/2022, o dovolání povinného 2) proti unesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2023, č. j. 20 Co 129/2023-156, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 8. 3. 2023, č. j. 48 EXE 1022/2022-124, částečně zastavil exekuci co do částky 3 000 Kč (výrok I.), ohledně zbývající vymáhané jistiny, úroku z prodlení, nákladů oprávněné a nákladů exekuce návrh povinné 1) ze dne 28. 8. 2022 na zastavení exekuce zamítl (výrok II.) a ohledně zbývající vymáhané jistiny, úroku z prodlení, nákladů oprávněné a nákladů exekuce návrh povinného 2) ze dne 28. 8. 2022 na zastavení exekuce zamítl (výrok III.). Exekučním titulem je vykonatelný notářský zápis sepsaný jménem JUDr.
Martiny Herzánové, notářky se sídlem v Praze, dne 7. 6. 2017, NZ 332/2017, N 266/2017, její zástupkyní JUDr. Janou Kurkovou, notářskou kandidátkou. Exekuční soud vzal za prokázané, že povinní se zavázali k úhradě uznaného dluhu ve výši 107 479,85 Kč v uvedeném notářském zápise, a to na účet oprávněné č. XY pod variabilním symbolem XY, kdy jednotlivé měsíční splátky byly určeny částkou 1 500 Kč od června 2017 do dubna 2023 a ve výši 979,85 Kč v květnu 2023. Exekuce byla nařízena k vymožení částky 56 479,85 Kč přestavující aktuální výši nesplaceného dluhu.
Dále z notářského zápisu exekuční soud vzal za prokázané, že splátky nájemného a záloh na energie a služby podle smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené dne 30. 5. 2017 mezi oprávněnou jako pronajímatelem a povinnou 1) jako nájemcem měly být hrazeny také na účet oprávněné č. XY pod variabilním symbolem XY ve výši 3 402 Kč měsíčně bez DPH za nájemné a ve výši 2 138 Kč s DPH na zálohy na energie a služby. Exekuční soud zjistil, že mimo plateb ze dne 13. 11. 2020 ve výši 4 500 Kč a ze dne 10. 6.
2020 ve výši 3 000 Kč bylo povinným 2) hrazeno na nájemné a zálohy na energie a služby podle nájemní smlouvy ze dne 30. 5. 2017. Platbu ve výši 4 500 Kč ze dne 13. 11. 2020 exekuční soud neposuzoval, protože byla podle tvrzení oprávněné i povinných uhrazena na uznaný dluh a oprávněná ji zohlednila v podaném exekučním návrhu. Platbu ve výši 3 000 Kč ze dne 10. 6. 2020 exekuční soud posoudil jako úhradu povinného 2) na uznaný dluh v notářském zápise, kdy byly hrazeny dvě splátky po 1 500 Kč. Protože posledně uvedená platba ve výši 3 000 Kč nebyla zohledněna v exekučním návrhu, soud exekuci v tomto rozsahu zastavil.
2. Odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání oprávněné proti výroku I. a k odvolání povinných proti výrokům II. a III. zrušil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. a řízení o zastavení exekuce v rozsahu 3 000 Kč zastavil (výrok I.) a usnesení soudu prvního stupně potvrdil v zamítavých výrocích II. a III. (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně zjevně neměl vědomost o tom, že v rozsahu částky 3 000 Kč, uhrazené povinným 2) dne 10. 6. 2020 na vymáhaný dluh, již byla exekuce pravomocně zastavena usnesením soudního exekutora ze dne 23. 9. 2022. V tomto rozsahu se tedy jedná o věc pravomocně rozhodnutou ve smyslu § 159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“), což představuje překážku pro vedení dalšího řízení, odvolací soud proto předmětný výrok o zastavení exekuce zrušil a řízení o zastavení v rozsahu 3 000 Kč zastavil.
3. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně porovnal platby povinného 2) – zjištěné z historie pohybů na běžném účtu povinného 2) – s fakturami vystavenými oprávněnou povinné 1) na úhradu nájemného a služeb podle nájemní smlouvy ze dne 30. 5. 2017 a správně zjistil, že tyto platby plně odpovídají účtovaným částkám i variabilním symbolům jednotlivých vystavených faktur. Odvolací soud uvedl, že podle exekučního titulu mají povinní povinnost uhradit uznaný dluh ve výši 107 479,85 Kč ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně na účet oprávněné pod variabilním symbolem XY a je zřejmé, že povinní úhrady vymáhaného dluhu neprokázali, protože pod uvedeným variabilním symbolem byly podle předložené historie pohybů na účtu povinného 2) uhrazeny pouze dvě platby – ve výši 4 500 Kč dne 13. 11. 2020 a 3 000 Kč dne 10. 6. 2020. První z nich byla zohledněna v exekučním návrhu a na základě druhé vzala oprávněná exekuční návrh částečně zpět a soudní exekutor exekuci v tomto rozsahu zastavil. Ostatní platby byly jednoznačně svou výší a označením variabilním symbolem, které odpovídaly číslu faktury oprávněné, identifikovány jako plnění za nájemné a služby podle nájemní smlouvy ze dne 30. 5. 2017. Uvedením variabilního symbolu dává plátce jednoznačně najevo, na co je platba určena, oprávněná tudíž neměla důvod o účelu plateb pochybovat. Povinný 2) je jednatelem povinné 1), zná proto všechny rozhodující údaje k platbám vyplývajícím jak z notářského zápisu, tak z faktur oprávněné za nájemné a služby, nepochybně tedy věděl, jak je má označit. Uvedenými platbami byly zjevně hrazeny faktury vystavené oprávněnou povinné 1) za nájemné a služby. Okolnost, zda a jakou dohodu spolu povinní měli, je věcí jejich vzájemného vztahu a z hlediska splnění pohledávky oprávněné z nájemného je irelevantní. S ohledem na frekvenci a výši plateb povinného 2) lze uvedené vztáhnout i na platby uskutečněné dne 29. 10. 2020 a 10. 5. 2021. Tvrzení povinných, že platbami ve výši účtovaného nájemného měl být hrazen exekvovaný dluh, je pouze účelovým pokusem o vyvázání se z jeho plnění.
4. K námitce věcné nepříslušnosti soudu odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně je ve smyslu § 9 odst. 2 a § 252 odst. 1 o. s. ř. věcně a místně příslušným exekučním soudem jakožto obecný soud povinných. Posuzoval-li v rámci návrhu na zastavení exekuce tvrzení povinných o tom, co bylo jakými platbami uhrazeno, nečinil „nalézací“ rozhodnutí. Povolení řešení úpadku povinného 2) oddlužením není důvodem zastavení exekuce, k tomu by mohlo vést pouze případné osvobození dlužníka od placení pohledávek podle § 414 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), po splnění podmínek oddlužení. Se zahájením insolvenčního řízení se však pojí ten důsledek, že exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví povinného 2), nelze provést – viz § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona.
5. Povinný 2) v dovolání, jež podle svého obsahu směřuje do výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku III. [tedy že byl ve zbytku zamítnut návrh povinného 2) na zastavení exekuce], namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzením věci, kdy odvolací soud řádně neposoudil odvolací důvody a zcela nekriticky přijal názor oprávněné, jenž odporuje písemným důkazům, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Odvolací soud podle dovolatele nesprávně posoudil, zda rozhodnutí soudu prvního stupně nekoliduje s ustanovením § 1910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), tedy že dlužník nemůže být nucen, aby poskytl něco jiného, než co je dlužen, přičemž je namístě i otázka věcné příslušnosti soudu. Dovolatel má za to, že nesprávné posouzení věci spočívá v tom, zda pouhé formální označení platby a její výše je dostatečným projevem vůle dlužníka k plnění závazku, který vůči věřiteli nemá, ačkoliv jiný dluh vůči němu splácí, odvolací soud neposoudil všechny písemné důkazy (především přesné znění exekučního titulu). Touto věcí se podle dovolatele odvolací soud nezabýval, dovolatel má za to, že tato problematika ještě nebyla dostatečně řešena, a jeho dovolání je tak přípustné.
6. Dovolatel namítá, že odvolací soud neřešil námitku věcné nepříslušnosti soudu. Pokud totiž soud prvního stupně zkoumal, zda učiněné platby byly určeny na ručitelský závazek, zda měl povinný 2) právní důvod či povinnost hradit za povinnou 1) další platby, ke kterým se nezavázal, jde de facto o řízení nalézací, neboť se povinnému 2) stanovuje nová povinnost.
7. Povinný 2) se domnívá, že oprávněná svévolně započetla jeho platby na úhradu nových závazků povinné 1), místo toho aby je započetla na uznaný ručitelský závazek. Odvolací soud podle dovolatele nekriticky přijal v rozporu s důkazy tvrzení oprávněné a argumentaci povinného 2) bagatelizoval. Dovolatel poukázal na neprůhlednost účetnictví oprávněné, kdy oprávněná nezveřejňovala účetní závěrky ve sbírce listin, nelze tak zjistit, jak konkrétně účtovala příchozí platby. Zdůraznil, že pokud oprávněná přijme platby, které poskytl jiný subjekt než ten, který je poskytnout měl, nelze je bez dalšího evidovat jako úhradu od třetích osob za dlužníky, o tom je nutno uzavřít dohodu, k čemuž v dané věci nedošlo. Oprávněná započtení plateb povinného 2) na nové závazky povinné 1) provedla jednostranně, bez právního důvodu a v rozporu s právními předpisy. Dovolatel nesouhlasí s odvolacím soudem, že oprávněná neměla důvod pochybovat o účelu plateb, naopak se domnívá, že platby byly určeny nejednoznačně a oprávněná si měla disproporce mezi smluvním ujednáním a faktickým označením plateb povšimnout. Notářský zápis ze dne 7. 6. 2017, který následoval po nájemní smlouvě ze dne 30. 5. 2017, uzavřené mezi povinnou 1) a oprávněnou, zcela jednoznačně určil, pod jakým variabilním symbolem mají být nájemné a zálohy na služby hrazeny. Soudy nepřihlédly k listinným důkazům, zejména k tomu, že všechny platby na nájemné a zálohy na služby měla povinná 1) hradit pod variabilním symbolem XY, pokud si strany následně nesjednají jiný zákonný způsob úhrady, k čemuž nedošlo, oprávněná tak nemohla bez dalšího považovat povinným 2) provedené platby za úhrady nových závazků, a to ani přesto, že byly označeny variabilním symbolem a výší odpovídaly vystaveným fakturám. Oprávněná postupovala v rozporu s § 1910 o. z.
8. Podle dovolatele nemůže obstát názor odvolacího soudu, že „povinný 2) je jednatelem povinné 1), a prohlášení, že mezi nimi nebyla uzavřena dohoda o platbách nájemného povinným 2), je absurdní“. Dovolatel uvedl, že skutečnost, že v notářském zápise vystupuje jako ručitel a současně je jednatelem povinné 1), není důvodem, aby se směšovalo postavení povinného 2) jako fyzické osoby a jako statuárního orgánu. Naopak tyto role je nutné odlišit a je zcela běžné, ba nevyhnutelné, aby docházelo k uzavírání dohod mezi společností a fyzickou osobou, která je jejím jediným statutárním orgánem. Povinný 2) se domnívá, že odvolací soud nepostupoval nestranně, protože kriticky nezhodnotil předložené důkazy a tvrzení povinných bez opory v důkazech odbyl pouze tvrzením, že jsou „absurdní“, aniž by však tento svůj názor řádně odůvodnil.
9. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.
10. Odvolací soud své rozhodnutí založil na zjištění, že platby z účtu povinného 2) hrazené na účet oprávněné, o nichž povinní tvrdili, že jimi byl hrazen exekvovaný dluh [dluh v celkové nesplacené výši 56 479,85 Kč z titulu neuhrazených záloh za služby ze smlouvy o nájmu uzavřené dne 27. 7. 2011 mezi oprávněnou jako pronajímatelem a společností RAIN, spol. s r. o., který povinná 1) v původní výši 107 479,85 Kč převzala na základě smlouvy o převzetí dluhu ze dne 20. 3. 2017 – viz část první, za prvé notářského zápisu], byly ve skutečnosti určeny na úhradu pravidelného měsíčního nájemného a záloh na služby podle nájemní smlouvy uzavřené dne 30. 5. 2017 mezi oprávněnou jako pronajímatelem a povinnou 1) jako nájemcem. Odvolací soud tak usoudil zejména z toho, že výše jednotlivých plateb i variabilní symbol odpovídaly fakturám, které k úhradě nájemného a souvisejících služeb vystavila oprávněná, přičemž zdůraznil, že povinný 2) byl společníkem i jednatelem povinné 1), a musely mu tudíž být známy veškeré rozhodující údaje k platbám.
11. Jestliže dovolatel předkládá otázku, „zda pouhé formální označení platby a její výše je dostatečným projevem vůle dlužníka k plnění závazku, který vůči věřiteli nemá, ačkoliv jiný dluh vůči němu splácí“, a namítá, že odvolací soud „převzal názor odporující písemným důkazům“, což mělo vést k tomu, že věc byla nesprávně právně posouzena, rozporuje odvolacím soudem zjištěný skutkový stav a způsob hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů (viz § 132 o. s. ř.), které však nemohou být předmětem přezkumu v dovolacím řízení [srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn.
23 Cdo 1002/2020]. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Dovolací soud mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy neshledal žádný extrémní rozpor, přičemž hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
12. Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil, zda rozhodnutí soudu prvního stupně nekoliduje s ustanovením § 1910 o. z. Zmíněné ustanovení se však na projednávanou věc nevztahuje, neboť toliko formuluje obecné pravidlo, že dlužník je povinen poskytnout plnění podle dohody smluvních stran a nemůže být věřitelem bez dalšího nucen k poskytnutí jiného plnění, než k jakému se prvotní dohodou zavázal, a to jak obsahově, tak co do místa a způsobu poskytnutí plnění či okamžiku poskytnutí plnění (srov. PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V.
a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2023). Jak je výše uvedeno, odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění, že povinný 2) plnil oprávněné na závazek povinného 1) z nájemní smlouvy ze dne 30. 5. 2017. Nejvyšší soud se v rámci své rozhodovací praxe vyjádřil k problematice zániku závazku splněním dluhu třetí osobou v tom směru, že souhlas dlužníka s plněním jeho dluhu ze strany třetí osoby není pro zapravení povinnosti nezbytný a je irelevantní, zda dlužník s popsaným jednáním souhlasí či nesouhlasí – zabránit takovému postupu může pouze tehdy, sjedná-li si s věřitelem zákaz plnění třetí osobou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1214/2023), což ovšem v projednávané věci povinní ani netvrdili.
13. Pokud dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k listinným důkazům, předložené důkazy a tvrzení dovolatele nezhodnotil kriticky a řádně neodůvodnil své rozhodnutí, namítá vady řízení, které mohou být předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.) – tak tomu v projednávané věci není. Povinnost soudu odůvodnit své rozhodnutí způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 o. s. ř. je ovšem jedním z principů řádného a spravedlivého procesu a soud se musí v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto námitek, a s ohledem na jejich relevanci a možnost ovlivnit výsledek řízení; neučiní-li tak, založí tím nepřezkoumatelnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10.
6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1561/2006, a ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4455/2009, nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 183/03, ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, či ze dne 20. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 4152/18). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13.
10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07). V souzené věci odvolací soud srozumitelně uvedl, z jakých důvodů se ztotožnil se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně a na základě předložených důkazů vyhodnotil, že dovolatelem provedené platby směřovaly na úhradu závazků podle smlouvy o nájmu ze dne 30. 5. 2017, nikoli na úhradu nyní exekvované pohledávky. Odvolací soud postupoval zcela v souladu se shora citovanou judikaturou a Nejvyšší soud nemá, co by mu v tomto ohledu vytkl.
Rovněž námitkou dovolatele stran věcné nepříslušnosti soudu prvního stupně se může dovolací soud zabývat pouze tehdy, je-li dovolání přípustné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 840/98 (uveřejněné pod číslem 68/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
14. Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání povinného 2) odmítl.
15. Povinný 2) v dovolání navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud nezabýval návrhem povinného na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu