20 Cdo 559/2025-92
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 1404/4, identifikační číslo osoby 47114975, proti povinnému F. Č., zastoupenému JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, Zborovská 1023/21, pro 3 534 700 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 36 EXE 829/2024, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2024, č. j. 58 Co 377/2024-76, takto:
Dovolání povinného se odmítá.
1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 6. 8. 2024, č. j. 36 EXE 829/2024-34, kterým Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl návrh povinného na zastavení exekuce a na odklad exekuce. Soud uzavřel, že v předchozím vykonávacím řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 34 E 89/2010 (od 12. 2. 2010 do 10. 6. 2024) došlo u vymáhaného nároku ke stavení běhu promlčecí doby, takže v době zahájení exekučního řízení dne 16. 5. 2024 nárok nebyl promlčen. Postup oprávněné ve vykonávacím řízení nelze kvalifikovat jako nedostatek řádného pokračování v řízení. Nelze jí totiž vytýkat, že navrhla zastavení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy, vyšlo-li ve vykonávacím řízení k dotazu oprávněné najevo, že výkon je dlouhodobě neúspěšný (byť zpočátku byly srážky prováděny), a vzápětí podala návrh na provedení exekuce, kde se nabízí více možností vymožení pohledávky.
2. Proti té části výroku usnesení, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce, podal povinný dovolání. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení promlčení práva z exekučního titulu ve vazbě na předpoklad řádného vedení vykonávacího řízení, vyjádřeného zejména v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1103/2010, ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 20 Cdo 4361/2011, a ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5006/2017. Dovolatel současně formuloval jako dosud neřešenou následující otázku: Jaké okolnosti vedoucí k podání návrhu oprávněné na zastavení výkonu rozhodnutí lze považovat „za nezavdávající řádné pokračování v řízení“? V dané souvislosti vytkl, že v přechozím vykonávacím řízení nebyly činěny žádné kroky od roku 2012, kdy skončil jeho pracovní poměr u posledního zaměstnavatele (BigAge s. r. o.), a to až do 18. 3. 2024, kdy oprávněná navrhla zastavení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy. Po dobu 12 let zde byla naprostá pasivita, nebyly činěny žádné úkony, spis byl postoupen do spisovny a oprávněná se o svůj nárok nezajímala. Ke stavení běhu promlčecí doby ve smyslu § 112 zákona č. 40/1064 Sb., občanský zákoník, dále též jen „obč. zák.“, podle něj nedošlo, jelikož v řízení nebylo řádně pokračováno. Skutečnost, že povinný přestal pobírat mzdu, ještě nepředstavuje objektivní nezpůsobilost vykonávacího řízení nárok vymoci. Tou by mohla být až celková nemajetnost povinného. Zákon pak umožňuje navrhnout výkon rozhodnutí více způsoby zároveň či postupně. Oprávněná tak disponovala řadou procesních kroků k vymožení pohledávky, přesto však na ně rezignovala a navrhla toliko zastavení vykonávacího řízení. Důvodem podání takového návrhu byl tedy liknavý postup oprávněné, nikoli objektivní nevymahatelnost pohledávky. Z napadeného rozhodnutí pak ani není zřejmé, z jakých zjištění soud dovodil, že oprávněná řádně v řízení pokračovala. Potud je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a řízení je zatíženo vadou. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud odložil právní moc napadeného rozhodnutí.
3. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
4. V projednávané věci je exekučním titulem rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 3. 2008, č. j. 2 T 10/2008-22, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 8 To 212/2008. Exekuční titul nabyl právní moci 4. 6. 2008. Z obsahu spisu plyne, že dne 12. 2. 2010 oprávněná podala návrh na výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 2. 2010, č. j. 34 E 89/2012-5, byl výkon nařízen. Současně bylo zjištěno, že usnesením ze dne 24. 10. 2012, č. j. 34 E 89/2010-22, soud vyrozuměl nového plátce mzdy (BigAge s. r. o.) o výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy. Oprávněná dopisem ze dne 2. 9. 2022 požádala soud o poskytnutí informací o průběhu vykonávacího řízení a přípisem ze dne 14. 9. 2022 jí bylo sděleno, že výkon rozhodnutí nebyl zastaven, avšak po právní moci usnesení, kterým byl výkon rozhodnutí převeden na nového plátce mzdy, byl spis založen na spisovnu. Podáním ze dne 18. 3. 2024 oprávněná navrhla zastavení výkonu rozhodnutí, načež soud usnesením ze dne 21. 3. 2024, č. j. 34 E 89/2010-39, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2024, č. j. 70 Co 196/2024-50, které nabylo právní moci 10. 6. 2024, výkon rozhodnutí zastavil (§ 268 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Exekuční řízení v nyní projednávané věci bylo zahájeno dne 16. 5. 2024.
5. K hodnocení řádnosti postupu oprávněné v zahájeném řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) vedoucího ke stavení běhu promlčecí doby (§ 112 obč. zák.) se Nejvyšší soud již mnohokrát vyjadřoval s tím, že posouzení vždy odvisí od konkrétních okolností každého jednotlivého případu. Dlouhodobě ustálenou
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu k této problematice přesto lze shrnout následovně:
6. V usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1103/2010, uveřejněném pod číslem 130/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud konstatoval, že jako nedostatek řádného pokračování v zahájeném řízení ve smyslu § 112 obč. zák. nelze kvalifikovat případ, kdy byl výkon rozhodnutí zastaven sice k návrhu oprávněné (§ 268 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), avšak pouze na základě sdělení soudu, že všechny movité věci povinného již byly sepsány ve prospěch dříve nařízených exekucí.
7. V usnesení ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3291/2011, Nejvyšší soud uzavřel, že nebylo-li ani soudu známo jiné bydliště povinné a místo, kde jsou uloženy její věci, nelze proto dovodit nečinnost či opomenutí oprávněného, který nemohl požadované údaje soudu sdělit, jelikož mu nebyly známy. Proto se na bezvýslednosti vykonávacího řízení nikterak nepodílel a žádného opomenutí se nedopustil (jednalo se o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, který byl podle § 326a o. s. ř. zastaven, protože vykonavatel nenalezl žádné postižitelné věci povinné a oprávněný následně výzvě soudu podle § 326a o. s. ř. nevyhověl).
8. V usnesení ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5006/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 671/18, Nejvyšší soud mimo jiné dovodil, že účastník v řízení řádně pokračuje tehdy, nebrání-li svými procesními úkony náležitému průběhu řízení (jednalo se konkrétně o situaci, kdy oprávněný navrhl zastavení exekuce poté, co obdržel od soudního exekutora informaci o nemajetnosti povinných). Obdobně Nejvyšší soud opakovaně uzavřel, že v zahájeném řízení řádně pokračuje i ten účastník soudního řízení, který součinnost se soudem v řízení sám nevyvíjí, svými úkony však průběhu řízení a jeho skončení rozhodnutím ve věci nebrání, resp. na bezvýslednosti předchozího výkonu rozhodnutí se nepodílel, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2663/2010 (ústavní stížnost proti němuž byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 7. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 3428/10), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 20 Cdo 4914/2010 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 3751/11), případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 20 Cdo 4361/2011. Ve zmíněném usnesení ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 20 Cdo 4914/2010, Nejvyšší soud dále doplnil, že samotné provedení exekuce zajišťuje soudní exekutor, a proto nelze případnou nečinnost soudního exekutora spojovat s bráněním oprávněného v řádném pokračování v řízení.
Otázkou promlčení nároku v důsledku postupu oprávněného v zahájeném řízení ve vazbě na dlouhodobou nečinnost soudního exekutora se Nejvyšší soud zabýval také v usnesení ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2748/2020 (oprávněnému byla vytýkána více než dvanáctiletá nečinnost a nezájem na pokračování exekučního řízení), a dospěl v něm k podobnému závěru.
9. Uzavřel-li tedy odvolací soud v nyní projednávané věci, že návrh oprávněné na zastavení výkonu rozhodnutí nelze považovat za nedostatek řádného pokračování v řízení, protože výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného byl dlouhodobě neúspěšný, a to nikoli v důsledku nečinnosti oprávněné (stejně jako nelze přičítat k tíži oprávněné případnou nečinnost soudního exekutora v exekučním řízení, nelze jí totiž přičítat ani případnou nečinnost či pochybení soudu ve vykonávacím řízení), neodchýlil se tím nijak od dlouhodobě zastávané rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 26 Cdo 271/2014 a znění § 290 odst. l o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022).
10. Otázkou, jaké okolnosti vedoucí k podání návrhu oprávněné na zastavení výkonu rozhodnutí lze považovat „za nezavdávající řádné pokračování v řízení“, se dovolací soud nezabýval. Na jejím posouzení totiž napadené rozhodnutí nespočívá.
11. Výtka, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, představuje námitku vady řízení, která sama o sobě není způsobilým dovolacím důvodem (tím je nesprávné právní posouzení věci). K její případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení o tomto údajném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o.
s. ř., přípustnost dovolání tudíž nezaloží (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 850/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 2244/23, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 870/2024, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2189/24). Sluší se též připomenout, že rozhodnutí není nepřezkoumatelné, mohl-li účastník náležitě použít v dovolání proti tomuto rozhodnutí dovolací důvody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
12. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
13. Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, uzavřel, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Proto se Nejvyšší soud návrhem na odklad právní moci rozhodnutí odvolacího soudu nezbýval.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 6. 2025
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu