20 Cdo 815/2024-1145
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněných a) IT credit, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Pernerova 502/50, identifikační číslo osoby 26444437, a b) LEXICO, a. s., se sídlem v Olomouci - Nové Ulici, Legionářská 1319/10, identifikační číslo osoby 25856235, zastoupených JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Stará cesta 205, proti povinné J. D., zastoupené JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, pro 3 088 326,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 55 EXE 1052/2013, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. září 2023, č. j. 10 Co 178/2020-1103, t a k t o:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. září 2023, č. j. 10 Co 178/2020-1103, v části výroku I, jímž byl potvrzen výrok II usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. května 2020, č. j. 55 EXE 1052/2013-895, a výrok II tohoto usnesení okresního soudu se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
1) Ve shora označené věci Okresní soud v Ústí nad Labem (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 22. 5. 2020, č. j. 55 EXE 1052/2013-895, zastavil k návrhu povinné exekuci vedenou pod sp. zn. 203 EX 15677/13 soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou, Exekutorský úřad Přerov (dále „soudní exekutor“), za účelem vymožení pohledávky ve výši 3 088 326,85 Kč s příslušenstvím podle exekutorského zápisu sepsaného dne 7. 5. 2010 Mgr. Zuzanou Kaiserovou, koncipientkou exekutora Mgr. Jiřího Nevřely, Exekutorský úřad Praha-východ, pod sp. zn. 054 EZ 6533/10, ve spojení s pokračováním tohoto exekutorského zápisu sepsaného dne 11.
5. 2010 Mgr. Terezou Pukowietzovou, koncipientkou téhož exekutora, pod sp. zn. 054 EZ 6902/10 (dále „exekuční titul“ či „exekutorský zápis“), a to v části, v níž byl vymáhán smluvní úrok ve výši 10,88 % ročně z částky 3 088 326,85 Kč za období od 18. 10. 2013 do 25. 2. 2014 a úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 3 088 326,85 Kč za období od 18. 10. 2013 do 25. 2. 2014 (výrok I usnesení soudu prvního stupně); ve zbývajícím rozsahu návrh povinné na zastavení exekuce ze dne 11. 8. 2013 ve znění tam specifikovaných dodatků zamítl (výrok II).
2) Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že návrh na nařízení exekuce ze dne 24. 4. 2013, doplněný dne 11. 6. 2013 a 15. 7. 2013, podala oprávněná a), která na základě dohody o vymáhání postoupeného nároku s QI investiční společností, a. s. (se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14, identifikační číslo osoby 27911497, dále „společnost QI“), vymáhala předmětnou pohledávku na účet společnosti QI. Povinná při sepsání exekutorského zápisu prohlásila, že se společností Raiffeisenbank a. s. (se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 49240901, dále „společnost RB“) uzavřela dne 6.
11. 2008 smlouvu o úvěru č. 700/515/08/1/01, přičemž svůj závazek z této smlouvy nesplnila řádně a včas a ke dni sepsání zápisu tak společnosti RB dluží částku 3 088 326,85 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou dne 14. 12. 2012 mezi společností RB jako postupitelem a oprávněnou A) jako postupníkem byla za povinnou převedena pohledávka vyplývající z výše uvedené úvěrové smlouvy včetně příslušenství a práv s úvěrovou smlouvou spojených. Posléze bylo v průběhu exekučního řízení opakovaně rozhodováno o změně účastenství na straně oprávněné v souvislosti s postupováním exekučně vymáhané pohledávky vůči povinné.
Usnesením soudního exekutora ze dne 18. 12. 2013, č. j. 103 EX 15677/13-43, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též „odvolací soud“) ze dne 18. 2. 2014, č. j. 10 Co 83/2014-69, bylo připuštěno, aby do řízení na místo oprávněné a) vstoupila společnost QI, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi oprávněnou a) a společností QI dne 7. 12. 2012. Od této smlouvy o postoupení pohledávky posléze společnost QI dne 1. 10. 2016 odstoupila, načež odvolací soud usnesením ze dne 11.
10. 2016, č. j. 10 Co 588/2016-562, připustil, aby do řízení na místo společnosti QI opět vstoupila oprávněná a).
Poslední změna v osobě oprávněné nastala v důsledku smlouvy o postoupení pohledávky dne 8. 2. 2017 uzavřené mezi oprávněnou a) a oprávněnou b), na což soudní exekutor reagoval usnesením ze dne 5. 8. 2019, č. j. 203 EX 15677/13-288, jímž připustil, aby na místo oprávněné a) vstoupila oprávněná b) v rozsahu vymáhání úroku ve výši 10,88 % ročně z částky 3 088 326,85 Kč od 30. 11. 2012 do 25. 2. 2014. Soudní exekutor k návrhu oprávněné usnesením ze dne 24. 5. 2017, č. j. 203 E 15677/13-217, částečně zastavil exekuci podle § 55 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex.
řád“), v rozsahu vymáhané jistiny ve výši 3 088 326,85Kč s 29 % úrokem z prodlení od 26. 2. 2014 do zaplacení a s 10,88 % úrokem za období od 26. 2. 2014 do zaplacení, rovněž co do 21,25 % úroku z prodlení z částky 3 088 326,85 Kč od 15. 8. 2010 do 25. 2. 2014, a dále ohledně částky ve výši 673,15 Kč ze zbývajícího úroku z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z částky 3 088 326,85 Kč od 15. 8. 2010 do 25. 2. 2014. 3) Soud prvního stupně mimo jiné konstatoval, že oprávněná a) k exekučnímu návrhu předložila smlouvu o postoupení pohledávky uzavřenou se společností RB dne 14.
12. 2012, v níž smluvní strany jednoznačným a určitým způsobem identifikovaly cedovanou pohledávku tak, že ji lze ztotožnit s pohledávkou, která je předmětem tohoto exekučního řízení. Absenci úředně ověřených podpisů účastníků na smlouvě o postoupení pohledávky označil pro posouzení věci za bezvýznamné. K tomu upřesnil, že exekuci ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze vést jen v případě prokázání, že na něj přešlo nebo bylo převedeno právo z exekučního titulu, přičemž přechod nebo převod takového práva lze prokázat jen listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, popřípadě soukromou listinou opatřenou úředně ověřenými podpisy, tyto požadavky však platí pouze pro fázi řízení, v níž je soudní exekutor pověřen vedením exekuce, případně pro fázi rozhodování o vstupu nabyvatele práva do řízení na místo oprávněné.
V řízení o zastavení exekuce však není potřeba, aby takové listiny, ze kterých mají být činěna zjištění a mají být předmětem právního posouzení, měly formu veřejné listiny nebo soukromé listiny s úředně ověřenými podpisy, tudíž soud je povinen přihlédnout i k listinám takto neověřeným. Původní věřitelka, tj. společnost
RB, proto platně postoupila nyní exekvovanou pohledávku na oprávněnou a). 4) Odvolací soud k odvolání povinné usnesením ze dne 19. 4. 2021, č. j. 10 Co 178/2020-957, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, přičemž se ve stručnosti ztotožnil s jeho závěry. 5) Nejvyšší soud k dovolání povinné usnesením ze dne 4. dubna 2022, sp. zn. 20 Cdo 3622/2021, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, podle kterého má soud k návrhu povinné na zastavení exekuce opakovaně zkoumat, zda aktuální oprávněný prokázal přechod či převod práva z exekučního titulu ve svůj prospěch zákonem předpokládaným kvalifikovaným způsobem (viz § 36 odst.
3, 4 a 5 ex. řádu). 6) Odvolací soud v následném usnesení ze dne 25. 9. 2023, č. j. 10 Co 178/2020-1103, změnil výrok II usnesení soudu prvního stupně ohledně zamítnutí návrhu a zastavení exekuce tak, že exekuci zastavil v části pohledávky postoupené ve prospěch oprávněné b), tedy v rozsahu vymáhání smluvního úroku 10,88 % z částky 3 088 326,85 Kč od 29. 11. 2012 do 17. 10. 2013, jinak
usnesení soudu prvního stupně opětovně potvrdil (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce (výrok II). Při aprobaci skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 8. 2. 2017 uzavřená mezi oprávněnými a) a b) nebyla vydána či ověřena státním orgánem nebo notářem, v důsledku čehož není oprávněná b) pro exekuční řízení aktivně legitimována. 7) Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost vymezila tak, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního i hmotného práva, zda „stejnopisy či kopie smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi společností RB a oprávněnou a) dne 14.
12. 2012, které byly předloženy soudnímu exekutorovi či soudům, splňují náležitosti listiny, kterou lze v exekučním řízení prokázat převod vymáhané pohledávky“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2019, sp. zn. 20 Cdo 3308/2018, ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 943/2012, ze dne 24. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, ze dne 29. března 2017, sp. zn. 20 Cdo 4708/2016, ze dne 18.
října 2017, sp. zn. 31 Cdo 4427/2016, a ze dne 4. dubna 2022, sp. zn. 20 Cdo 3622/2021). 8) Povinná namítala, že exekuce na její majetek byla nařízena na základě stejnopisu smlouvy o postoupení pohledávky, u které žádný z podpisů účastníků nebyl úředně ověřen, přičemž tato vada nemůže být zhojena v řízení o zastavení exekuce. Závěry odvolacího soudu jsou proto v rozporu s ustanovením § 36 odst. 3, 4 ex. řádu, neboť z těchto zákonných ustanovení jednoznačně vyplývá, že převod práv vyplývajících z exekučního titulu lze doložit pouze listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem a žádným jiným dokumentem či důkazem tuto listinu nahradit nelze.
Soud prvního stupně a soud odvolací nadto postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže se nevypořádal se všemi návrhy povinné na provedení důkazů či tyto důkazy neprovedl, a nerozhodl-li ani o tom, že prováděny nebudou. 9) Oprávněné se k podanému dovolání nevyjádřily. 10) Nejvyšší soud rozhodl o dovolání povinné podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále „o.
s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání je v otázce průkazu přechodu práva před zahájením vykonávacího (exekučního) řízení veřejnou listinou podle § 256 odst. 2 o. s. ř., resp. § 36 odst. 4 ex. řádu přípustné (§ 237 o. s.
ř.), neboť se odchyluje od rozhodovací praxe dovolacího soudu, zároveň je opodstatněné. 11) Podle § 36 ex. řádu proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze vést exekuci, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu (odstavec třetí). Přechod povinnosti nebo přechod či převod práva lze prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu (odstavec čtvrtý).
12) S ohledem na prakticky totožné znění § 256 o. s. ř. pojednávající obecně o procesním nástupnictví v řízení o výkon rozhodnutí lze ustálenou rozhodovací praxi přijatou k tomuto ustanovení využít i v poměrech exekučních. Z této praxe se podává, že nedostatek exekučního návrhu spočívající v předložení listiny nevyhovující požadavkům kladeným ustanovením § 256 o. s. ř., tedy i ustanovením § 36 odst. 4 ex. řádu, tj. opomenutí oprávněného prokázat přechod práva přiznaného exekučním titulem listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem při zahájení exekučního (vykonávacího) řízení, má být doprovázeno příslušným poučením soudu (resp. soudního exekutora podle § 39 ex.
řádu) a výzvou, aby svou procesní povinnost v tomto směru dodatečně splnil v přiměřené lhůtě, kterou mu současně soud (soudní exekutor) určí. Pakliže oprávněný ani v této dodatečné lhůtě přechod práv neprokáže, rozhodne soud o zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), resp. soudní exekutor jej vyřídí postupem podle § 39 odst. 2, 3 ex. řádu, a byl-li již výkon rozhodnutí (exekuce) pravomocně nařízen (nařízena), rozhodne o jeho (jejím) zastavení podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2009, sp. zn. 20 Cdo 2942/2007, ze dne 15. srpna 2012, sp. zn. 20 Cdo 73/2012, ze dne 17. prosinec 2013, sp. zn. 20 Cdo
2398/2013, či ze dne 1. října 2018, sp. zn. 20 Cdo 3271/2018). 13) Nesplnění požadavků plynoucích z § 256 o. s. ř., resp. z § 36 odst. 4 ex. řádu, lze přitom konstatovat teprve tehdy, byl-li oprávněný k předložení řádného průkazu ohledně převodu práv z exekučního titulu soudem (soudním exekutorem) vyzván (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. 20 Cdo 3262/2007). Je přitom povinností exekučního soudu, aby zajistil naplnění všech předpokladů pro zahájení a vedení exekuce, a to vždy k okamžiku podání exekučního návrhu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
července 2017, sp. zn. 20 Cdo 1205/2017). 14) Pakliže se dále z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, sp. zn. 20 Cdo 1151/2004, podává, že při nařízení exekuce může povinný jen obtížně využít procesních úkonů směřujících ke zpochybnění listin předložených oprávněným ve smyslu § 36 odst. 4 ex. řádu (či § 256 odst. 2 o. s. ř.), nelze mu takové právo upřít v pozdějších exekučních fázích, typicky v rámci řízení o zastavení exekuce, jak to ostatně dovolací soud již zřetelně dovodil v usnesení ze dne 4.
dubna 2022, sp. zn.
20 Cdo 3622/2021 (zmíněné kasační rozhodnutí bylo dříve vydáno v této věci), kde vyslovil, že kvalifikované prokazování procesního nástupnictví na straně oprávněné platí rovněž „v případě posouzení věcné legitimace oprávněného během řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce“ (srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne
11. února 2015, sp. zn. 26 Cdo 87/2015). 15) Je tak nepochybné, že závěr odvolacího soudu, jímž podpořil úsudek soudu prvního stupně, podle kterého v řízení o zastavení exekuce není relevantní splnění formálního prokazování převodu práva z exekučního titulu před zahájením exekučního (vykonávacího) řízení na osobu podávající exekuční návrh, ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu nerespektuje. Námitku povinné, že zmíněný převod práva nebyl při podání exekučního návrhu řádně prokázán (ve smyslu § 36 odst. 4 ex.
řádu či § 256 odst. 2 o. s. ř.; k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2017, sp. zn. 31 Cdo 4427/2016, uveřejněné pod číslem 145/2018 Sb. rozh. obč.), proto neměl exekuční soud pominout. Byl naopak povinen provést patřičné dokazování a v případě neprůkaznosti převodu práv o takovém nedostatku oprávněnou poučit a vyzvat ji k řádnému doplnění exekučního návrhu. Odstranění vad návrhu je přitom s ohledem na výše citovanou rozhodovací praxi dovolacího soudu přípustné i v této (zastavovací) fázi exekuce.
Ve zkoumané věci soudy obou stupňů shora judikovaným způsobem nepostupovaly, v důsledku čehož nebyla ohledně kvalifikovaného prokazování postoupení pohledávky na oprávněnou a) po podání exekučního návrhu doposud jakákoli přezkoumatelná zjištění učiněna, a tudíž pro rozhodnutí soudů obou stupňů o (částečném) zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nejsou splněny podmínky (závěry soudů jsou v tomto smyslu předčasné). 16) Protože usnesení odvolacího není správné, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí současně s usnesením soudu prvního stupně, pro něž platí stejné kasační důvody, podle § 243e odst. 1 a 2 o.
s. ř. ruší a věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem, aby ve věci postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu přijaté k otázce procesního nástupnictví (notářsky ověřená smlouva o postoupení pohledávky přitom je již založena na č. listu 1036 spisu, avšak soudy obou stupňů s ní důkazně nepracovaly). Soud rovněž přihlédne ke zjištěnému úpadku povinné (na základě usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 9. 2020, č. j. KSUL 92 INS 9591/2020-A-29) a svůj další procesní postup této skutečnosti přizpůsobí.
Vysloveným právním názorem dovolacího soudu bude soud prvního stupně (případně odvolací soud) vázán (viz § 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). 17) O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o těchto nákladech bude rozhodováno ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.