USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného P. B., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně č. 168, proti povinným 1) V. & K, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, 2) I. K., narozenému dne XY, bytem XY, a 3) A. K., narozené dne XY, bytem XY, povinní 2) a 3) zastoupení Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem ve Svinařově, Hlavní č. 241, pro 5 403 366 Kč se smluvní pokutou ve výši 250 000 Kč, o návrhu povinných 2) a 3) na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 25 EXE 1/2016-221, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2021, č. j. 17 Co 69/2021-301, t a k t o: Dovolání oprávněného se odmítá.
Okresní soud v Kladně dne 7. března 2016, č. j. 25 EXE 1/2016-67, pověřil soudního exekutora JUDr. Kamila Součka, Exekutorský úřad Náchod (dále též jen „soudní exekutor“), vedením exekuce k vymáhání pohledávky ve výši 5 403 366 Kč se smluvní pokutou ve výši 250 000 Kč a nákladů exekuce původní oprávněné společnosti T. se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY (dále též jen „původní oprávněná“) a soudního exekutora, které budou v průběhu řízení stanoveny, a to podle notářského zápisu ze dne 16. února 2015, sp. zn. NZ 52/2015, N 64/2015, sepsaný JUDr.
Marií Roubíkovou, notářkou v Příbrami (dále též jen „exekuční titul“ nebo „notářský zápis“). Současně soudnímu exekutorovi udělil pokyn, aby exekuční řízení zahájené návrhem ze dne 6. ledna 2016 částečně zastavil ve vztahu ke smluvnímu úroku ve výši 4 180 041,60 Kč. Soudní exekutor proto usnesením ze dne 11. března 2016, č. j. 083 EX 1/16-24, exekuci částečně zastavil v části týkající se vymáhání smluvního úroku ve výši 4 180 041,60 Kč, resp. ve výši 16,5 % ročně z částky 6 333 396 Kč od 16. února 2015 do 16.
února 2019. Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 25. listopadu 2020, č. j. 25 EXE 1/2016-221, ve znění usnesení ze dne 25. května 2021, č. j. 25 EXE 1/2016-259, zastavil exekuční řízení, vedené u předmětného soudu pod sp. zn. 25 EXE 1/2016, co do částky 2 569 958,40 Kč, a zamítl návrh povinných 2) a 3) na zastavení exekučního řízení ohledně smluvní pokuty ve výši 250 000 Kč a ohledně jistiny ve výši 2 833 407,60 Kč. Povinní 2) a 3) se domáhali zastavení exekučního řízení z důvodu nezpůsobilosti notářského zápisu, s tím, že podklady pro něj, dohoda o uznání dluhu a stanovení jeho splatnosti a dohoda o přistoupení k dluhu ze dne 16.
února 2015 (dále též jen „dohoda o uznání dluhu“ a „dohoda o přistoupení k dluhu“), jsou formálně nedostatečné, protože z nich nevyplývá, kdo přistupuje k dluhu povinné 1), dále se dovolali neplatnosti ustanovení ohledně smluvní pokuty ve výši 250 000 Kč jako nepřiměřeně vysoké při prodlení s mimořádnou splátkou 500 000 Kč a vedle toho povinní 2) a 3) poukázali na rozpor obsahu notářského zápisu s hmotným právem, ve kterém se dlužníci zavázali k úhradě nedospělých úroků na 4 roky dopředu. Povinní 2) a 3) zároveň zpochybnili zápočet, který oprávněný provedl po uzavření kupní smlouvy ze dne 1.
srpna 2016 a naopak namítli, že na základě dovolání se neplatnosti smluvní pokuty ve výši 250 000 Kč sami provedli jednostranný zápočet své pohledávky za původní oprávněnou, a po tomto zápočtu nejenže dluh povinných ve vztahu k oprávněnému zanikl, ale ještě povinným zbyla část pohledávky za původní oprávněnou. Soud I. stupně po provedeném dokazováním uvedl, že z dohody o přistoupení k dluhu vyplývá, že povinní 2) a 3) přistoupili k dluhu povinné 1), tento dluh řádně uznali co do důvodu i výše a opakovaně a výslovně vyjádřili vůli jej uhradit.
Soud se neztotožnil s námitkou povinných 2) a 3) ohledně tvrzeného rozporu s hmotným právem požadovat nedospělé úroky, neboť nejedná-li se o spotřebitelský úvěr, je v dispozici účastníků smluvního vztahu, jakým způsobem se dohodnou na úhradě domluvených úroků z úvěru. Oproti tvrzení povinných 2) a 3) soud neshledal smluvní pokutu 250 000 Kč jako nepřiměřeně vysokou, neboť výši smluvní pokuty je nutno vztahovat nikoli k jednotlivým splátkám, ale k výši celkového závazku. Na základě uvedeného soud I.
stupně dospěl k závěru, že není dán důvod pro úplné zastavení exekuce, ale je dán důvod pro částečné zastavení exekuce, protože kupní smlouvou ze dne 1. srpna 2016, uzavřenou mezi povinnou 1) jako prodávající a původní oprávněnou jako kupující, došlo k prodeji ve smlouvě specifikovaných nemovitých věcí za sjednanou kupní cenu ve výši 7 000 000 Kč, přičemž původní věřitelka následně provedla zápočet, po kterém nadále za povinnými evidovala pohledávku ve výši 2 833 407,60 Kč. Soud proto shledal návrh povinných 2) a 3) na částečné zastavení exekuce důvodným, a to v částce přesahující 2 833 407,60 Kč, která měla po zápočtu zůstat jako neuhrazená.
K odvolání oprávněného a povinných 2) a 3) Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. listopadu 2021, č. j. 17 Co 69/2021-301, změnil usnesení soudu I. stupně tak, že exekuční řízení se zastavuje co do částky 5 500 000 Kč a návrh povinných 2) a 3) na zastavení exekuce se ve zbytku zamítá, a dále uložil oprávněnému povinnost uhradit povinným 2) a 3) náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal důvodnou námitku neplatnosti ve vztahu k ujednání o smluvním úroku ve výši 16,5 % z dlužné částky, obsaženému v dohodě o uznání dluhu, a to pro neurčitost vlastního ujednání o úroku, jež nelze překlenout ani výkladem podle pravidel zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“).
V čl. II. odst. 3 dohody o uznání dluhu totiž bylo uvedeno, že povinná 1) je povinna uhradit dlužnou částku ve výši 6 333 396 Kč spolu se smluvním úrokem ve výši 16,5 % p. a. z dlužné částky nejpozději do 4 let ode dne uzavření této dohody, přičemž se tak mělo stát ve splátkách specifikovaných v dále uvedené tabulce, s tím, že výše splátek činí 65 000 Kč měsíčně a tato částka odpovídá rovněž úhradě smluvních úroků. Z dále uvedené tabulky, která obsahuje kapitalizovanou výši úroků, však vyplývá, že úroky jsou požadovány z celé částky 6 333 356 Kč, a nikoli z dlužné částky v okamžiku vzniku nároku na tento úrok, jak bylo sjednáno v čl.
II odst. 3 dohody o uznání dluhu. Tabulka splátek tak nezohledňuje dohodu o výpočtu úroků z dlužné částky, a proto není možné ke každému konkrétnímu okamžiku určit, kolik činí výše úroků, a rovněž není patrné, kolik ve splacené splátce připadá na úrok a kolik na jistinu. Odvolací soud proto přisvědčil námitce neplatnosti oddělitelného ustanovení dohody o vypořádání vztahů mezi účastníky ze dne 1. srpna 2016, jenž vznesli povinní 2) a 3) ve vztahu ke kapitalizovanému úroku ve výši 4 180 041,60 Kč, neboť výše kapitalizovaného úroku je z výše uvedených důvodů nejistá, a proto k ní při započtení nelze přihlížet.
Dále odvolací soud shodně se soudem I. stupně neshledal námitku povinných 2) a 3) ohledně nepřiměřenosti smluvní pokuty důvodnou, protože v projednávané věci byly (jako jediné sankční zajištění pro případ dalšího prodlení) sjednány dvě smluvní pokuty po 250 000 Kč, které je třeba poměřovat s celkovou dlužnou částkou ve výši 6 333 396 Kč, tudíž představují toliko 7,89 % z celkové dlužné částky, což se nejeví jako nepřiměřené. Na základě uvedeného se odvolací soud dále zabýval právním jednáním původní oprávněné ovlivňující výši dluhu po zahájení exekuce, a to započtením vzájemných pohledávek dohodou ze dne 1.
srpna 2016, a dospěl k závěru, že tímto došlo k započtení vzájemných pohledávek původní oprávněné a povinné 1) ve vztahu k vymáhané smluvní pokutě ve výši 250 000 Kč a jistině v části 2 569 958,40 Kč. Pohledávka povinné 1) za původní oprávněnou ve výši 2 680 041,60 Kč, pak byla řádně započtena vůči pohledávce původní oprávněné na jistině ve výši 2 833 407,60 Kč, a to jednostranným započtením ze dne 23. března 2017. Tehdy již byla dlužná částka vymáhaná v projednávané exekuci postoupena na oprávněného, avšak v té době nebylo uvedené postoupení pohledávky oznámeno povinné 1), tudíž v okamžiku započtení ještě nenastala účinnost postoupení.
V rozsahu, ve kterém se uvedené pohledávky kryly, pak zanikly, a na oprávněného tak bylo s ohledem na účinnost postoupení postoupeno z vymáhaných částek toliko 153 366 Kč, odvolací soud proto přistoupil k částečnému zastavení exekuce a ve zbytku návrh povinných 2) a 3) zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný v celém rozsahu dovolání, jehož přípustnost spatřoval v závislosti napadené rozhodnutí na vyřešení otázky platnosti sjednaného smluvního úroku ve výši 16,5% p. a. z částky 6 333 396 Kč, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatele lze na základě jazykového výkladu dohody o uznání dluhu i notářského zápisu dojít k závěru, že „dlužnou částkou“ je v textu dohody a notářského zápisu zcela jasně míněna částka 6 333 396 Kč. Je-li pak úrok stanoven ve výši „16,5% p.
a. z dlužné částky“, lze z větného kontextu „neomylně vyvodit“, že se jedná o výši 16,5% p. a. z částky 6 333 396 Kč, což odpovídá částce 1 045 010,34 Kč ročně, resp. 87 084,20 Kč měsíčně. Zmíněné lze nicméně taktéž dovodit z tabulky uvedené v čl. III dohody o uznání dluhu. Lze tedy dospět k závěru, že výše úroku byla stanovena dostatečně určitě, o čemž svědčí i uzavření dohody o vypořádání vzájemných vztahů dne 1. srpna 2016 mezi povinnou 1) a původní oprávněnou, ze které vyplývá povědomost všech podepisujících stran v jaké výši je úrok ke dni podpisu této dohody a tudíž nelze vyslovit neurčitost výše úroků, když uvedené bylo učiněno v souladu se zásadou smluvní volnosti stran, v souvislosti s ní dovolatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 5261/2014. Dále dovolatel uvedl, že ujednání v dohodě o vypořádání vzájemných vztahů lze taktéž kvalifikovat jako uznání dluhu, jelikož povinná 1), a dále povinná 3) jakožto jednatelka povinné 1), uznaly kapitalizovaný úrok ve výši 4 180 041,60 Kč, čímž podle dovolatele došlo k uznání úroku co do výše a důvodu vzniku, jak předpokládají i závěry Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 11. prosince 2013, sp. zn. 33 Cdo 4052/2013. Dovolatel též konstatoval, že uvedené námitky mohl uplatnit již u odvolacího soudu, pokud by bylo rozhodnutí odvolacího soudu předvídatelné tak, jak to předpokládá např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009. Jelikož však odvolací soud shledal důvodnou námitku neplatnosti ve vztahu k ujednání o smluvním úroku 16,5 % z dlužné částky, ale nikoli pro namítanou nepřiměřenost povinnosti hradit úrok při předčasném splácení za celé období 4 let, postupoval dovolací soud podle dovolatele jinak, než na základě právního názoru účastníků a jako takové lze jeho rozhodnutí považovat za překvapivé. Dovolatel poukázal na to, že i pokud by byl úrok neplatný, odvolací soud postupoval v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26.
září 2007, sp. zn. 32 Odo 174/2005, podle kterého neplatnost smluvního ujednání o výši úroku z prodlení neznamená zánik nároku žalobkyně na zákonný úrok z prodlení, a pokud soud zamítne návrh na úhradu úroků z prodlení, měl by posoudit, zda žalobkyni nevzniklo právo na úhradu zákonných úroků z prodlení. Dovolatel závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30.
září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu byla podána oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Exekučním titulem je v projednávané věci notářský zápis ze dne 16. února 2015, sp. zn. NZ 52/2015, N 64/2015, sepsaný JUDr.
Marií Roubíkovou, notářkou v Příbrami, mezi původní oprávněnou a povinnými 1), 2) a 3). Účastníci notářského zápisu shodně prohlásili, že dne 16. února 2015 uzavřeli dohodu o uznání dluhu a stanovení jeho splatnosti a dohodu o přistoupení k dluhu, na základě kterých se povinní zavázali uhradit původní oprávněné společně a nerozdílně částku ve výši 6 333 396 Kč se smluvním úrokem ve výši 16,5 %, a to nejpozději do 16. února 2019, včetně dvou mimořádných splátek v jiné výši. V případě prodlení s úhradou mimořádných splátek byl původní oprávněný oprávněn požadovat po povinných úhradu smluvní pokuty ve výši 250 000 Kč. Povinní uznali uvedený dluh co do důvodu i výše a zavázali se jej nejpozději do 16.
února 2019 uhradit a dále svolili k tomu, aby podle tohoto notářského zápisu byl nařízen a proveden výkon rozhodnutí či vedena exekuce, a aby byl tento notářský zápis byl exekučním titulem, jestliže svou povinnost řádně a včas nesplní. Podle dohod o uznání dluhu a stanovení jeho splatnosti a o přistoupení k dluhu ze dne 16. února 2015 povinná 1) výslovně prohlásila a učinila nesporným, že co do důvodu a výše uznává svůj dluh vůči původní oprávněné ve výši 6 333 396 Kč, plynoucí ze smluv o úvěru ze dne 14.
září 2011 a ze dne 23. července 2013, s tím, že uhradí původní oprávněné dlužnou částku spolu se smluvním úrokem ve výši 16,5 % p. a. z dlužné částky nejpozději do 4 let ode dne uzavření této dohody. Dlužná částka měla být uhrazena ve splátkách uvedených v tabulce ve čl. III této dohody a to pod ztrátou výhody splátek s tím, že výše splátek činí 65 000 Kč měsíčně, kdy tato částka částečně odpovídá rovněž úhradě smluvních úroků. Dohoda dále obsahuje prohlášení povinných 2) a 3) o přistoupení k výše uvedenému dluhu povinné 1), rovněž jej uznávají co do důvodu a výše a zavazují se jej ve stanovené lhůtě uhradit.
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že notářský zápis o dohodě se svolením k vykonatelnosti sepsaný podle § 71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále „notářský řád“) je exekučním titulem podle § 40 odst. 1 písm. d) ex. řádu. Exekučním titulem se stává tehdy, obsahuje-li jednak náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů o právních úkonech (jednáních) v § 62 a násl. notářského řádu a dále, jedná-li se o notářský zápis o dohodě, obsahuje-li dohoda náležitosti stanovené v § 71b odst. 2 notářského řádu.
Dohoda účastníků musí obsahovat a) označení osoby, která se zavázala ke splnění pohledávky nebo jiného nároku (osoby povinné), b) označení osoby, jejíž pohledávka nebo jiný nárok mají být splněny (osoby oprávněné), c) skutečnosti, na nichž se pohledávka nebo jiný nárok zakládá, d) předmět plnění, e) dobu plnění a f) prohlášení povinné osoby o svolení k vykonatelnosti zápisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 5452/2017). Podle notářského zápisu lze nařídit exekuci (výkon rozhodnutí) tehdy, jestliže splňuje náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů o právních úkonech uvedené zejména v § 62 a násl. notářského řádu, jestliže obsahuje dohodu osoby oprávněné ze závazkového právního vztahu (zpravidla věřitele) s osobou ze závazkového právního vztahu povinnou (zpravidla dlužníkem), v níž jsou přesně individualizovány oprávněná a povinná osoba a vyznačeny právní důvod plnění (tj. vylíčeny rozhodné skutečnosti, na nichž se plnění zakládá), předmět plnění (tj. přesný obsah a rozsah plnění) a doba plnění (tj. přesně a určitě určena doba, do které se povinná osoba zavazuje předmět plnění poskytnout oprávněné osobě), a jestliže osoba povinná v něm svolila k vykonatelnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
října 2013, sp. zn. 20 Cdo 1872/2013). Nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti výkon rozhodnutí, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je tato skutečnost důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí postupem podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2018, sp. zn. 20 Cdo 4664/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
ledna 2013, sp. zn. 20 Cdo 3390/2011). V řízení o návrhu povinného na zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je totiž soud povinen posoudit, zda hmotněprávní úkon, jenž je podkladem pro notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, který je exekučním titulem, je či není platný (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 20 Cdo 3326/2007). Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 3776/2013, upřesnil, že platební povinnosti, k jejichž splnění se povinný zavázal v dohodě obsažené v exekutorském zápise se svolením k vykonatelnosti, lze poměřovat jen tím, jaké povinnosti pro něj vyplývají z uzavřeného hmotněprávního úkonu (který byl podkladem pro sepis tohoto zápisu), jež nesplnil.
Neměl-li by oprávněný podle hmotného práva nárok na vymáhané plnění oproti tomu, co účastníky bylo dohodnuto v exekutorském zápise se svolením k vykonatelnosti jen v určitém rozsahu (určité části), bylo by to důvodem pro částečné zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 268 odst. 4 o. s. ř. Obdobný závěr se podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2016, sp. zn.
20 Cdo 3953/2016, uplatní i případě notářských zápisů, tudíž neurčitost hmotněprávního ujednání nelze odstranit jiným ujednáním v notářském zápise se svolením k vykonatelnosti. V usnesení ze dne 23. září 2010, sp. zn. 20 Cdo 4888/2008, Nejvyšší soud konstatoval, že jde-li o úrok z prodlení, sjednaný účastníky notářského zápisu, vyhovuje požadavkům materiální vykonatelnosti, je-li v podkladovém rozhodnutí nebo jiném titulu vyjádřena jejich výše (sazba z jistiny), jestliže je určeno období, za které se stanoví (např. měsíčně, ročně), a od kdy a do kdy je povinnost je platit (časový nebo jiný určitý údaj).
Co se sazby úroků týče, může být stanovena pevnou částkou nebo určena způsobem, jímž lze výši úroků nepochybně zjistit (vypočítat). V projednávané věci se povinní notářským zápisem zavázali uhradit původní oprávněné společně a nerozdílně částku ve výši 6 333 396 Kč se smluvním úrokem ve výši 16,5 %, a to nejpozději do 16. února 2019. V dohodě o uznání dluhu, jež byla podkladem pro sepis notářského zápisu, se povinná 1) zavázala uhradit dlužnou částku ve výši 6 333 396 Kč spolu se smluvním úrokem ve výši 16,5 % p.
a. z dlužné částky nejpozději do 4 let ode dne uzavření této dohody, a to ve splátkách specifikovaných v dále uvedené tabulce. V čl. II. odst. 3 je uvedeno, že výše splátek činí 65 000 Kč měsíčně a tato částka odpovídá rovněž úhradě smluvních úroků, přičemž účastníci si zároveň podle čl. III. dohodli, že úroky jsou požadovány z celé částky 6 333 356 Kč, a nikoli z dlužné částky v okamžiku vzniku nároku na tento úrok, jak bylo sjednáno ve výše uvedeném v čl. II odst.
3. Z dohody o uznání dluhu tak není zřejmý mechanismus výpočtu úroků, tj. zda se mají úroky počítat z celé dlužné částky nebo z částky aktuálně dlužné, a nelze tak jednoznačně určit výši úroků, kterou by měla povinná 1) poskytnout ke každému konkrétnímu okamžiku oprávněné. Dovolací soud se proto ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že výše kapitalizovaného úroku je z uvedených důvodů nejistá, a nelze k ní proto přihlížet při zkoumání započtení vzájemných pohledávek původní oprávněné a povinných.
Dovolací soud zároveň shledal nedůvodnou námitku dovolatele ohledně údajné překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu. Platnost ujednání o smluvním úroku je totiž zpochybňována již od počátku exekučního řízení, kdy Okresní soud v Kladně pokynem ze dne 3. února 2016, č. j. 25 EXE 1/2016-42, vyzval k doplnění exekučního návrhu tak, aby bylo zřejmé, z jakého důvodu oprávněný požaduje vymožení úroku od 16. února 2015 do 16. února 2019, když v exekučním titulu nebylo sjednáno datum počátku běhu úroků, přičemž oprávněný následně vzal část exekučního návrhu ohledně vymáhání smluvního úroku zpět, a proto soudní exekutor usnesením ze dne 11.
března 2016, č. j. 083 EX 1/16-24, exekuční řízení v části týkající se vymáhání smluvního úroku ve výši 4 180 041,60 Kč, resp. ve výši 16,5% ročně z částky 6 333 396 Kč od 16. února 2015 do 16. února 2019, zastavil.
Jestliže tedy od počátku exekučního řízení existovaly pochybnosti o materiální vykonatelnosti exekučního titulu v části týkající se smluvních úroků, a uvedená část exekučního titulu není předmětem vymáhání v dané exekuci, lze jen těžko shledat překvapivým, jestliže soud následně dospěl k závěru o neplatnosti ujednání o smluvních úrocích též v dohodě o uznání dluhu, která byla podkladem pro sepsání exekučního titulu. Dovolatel dále namítal, že odvolací soud postupoval v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26.
září 2007, sp. zn. 32 Odo 174/2005, podle kterého zamítne-li soud návrh na úhradu úroků z prodlení, měl by posoudit, zda žalobci nevzniklo právo na úhradu zákonných úroků z prodlení. Dovolacímu soudu se daná námitka jeví nedůvodnou a odkaz na výše uvedené rozhodnutí jako nepřiléhavé, neboť není-li v projednávané věci zřejmý počátek běhu smluvních úroků, ani z jaké částky by se měly počítat, nelze posoudit ani to, od kdy a z jaké částky by se měly počítat zákonné úroky z prodlení. Dovolací soud zároveň připomíná, že smluvní úroky nejsou předmětem vymáhání v projednávaném exekučním řízení, a má-li oprávněný za to, že mu vzniklo právo na úhradu zákonných úroků z prodlení, je třeba domáhat se uvedeného v rámci nalézacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud dovolání oprávněného podle § 243c odst. 1 o. s. ř jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti / exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 4. 2022
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu