21 Cdo 1165/2025-202
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně IMC Holding spol. s r. o., se sídlem v Praze 10, Moskevská č. 1543/65a, IČO 45276927, zastoupené JUDr. Ondřejem Kramperou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského č. 1107/15, proti žalovanému J. CH., o zaplacení 165 713 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 68/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2025, č. j. 19 Co 341/2024-160, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2025, č. j. 19 Co 341/2024-160, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Otázka, „zda výpověď z pracovního poměru, kterou žalovaný žalobkyni v rámci poskytování právních služeb připravil, byla způsobilá obstát (tj. byly zvoleny správné výpovědní důvody a dodrženy podmínky k jejich uplatnění)“, přípustnost dovolání nezaloží. Namítá-li dovolatelka, že z provedeného dokazování nevyplývá závěr odvolacího soudu [že v rámci výpovědního důvodu podle § 52 písm. g) zákoníku práce jsou zde tři vytýkaná porušení – zdržení se mimo pracoviště dne 17. 8. 2021 při pracovní cestě a svévolné opuštění pracoviště ve dnech 21. 7. 2021 a 27. 8. 2021], neboť žalovaný byl informován o důvodech opuštění pracoviště zaměstnancem, a proto se podle názoru dovolatelky v případě opuštění pracoviště dne 21. 7. 2021 a 27. 8. 2021 o porušení pracovních povinností zaměstnancem nejednalo, pouze tím zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů a způsob, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (hodnocení důkazů, na základě kterých k nim dospěly).
3. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).
4. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V projednávané věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že z žádného z provedených důkazů neplyne, že by byl žalovaný ze strany žalobkyně informován o důvodech opuštění pracoviště ze strany zaměstnance ve dnech 21.
7. 2021 a 27. 8. 2021, případně o okolnostech zdržení na pracovní cestě dne 17. 8. 2021. Proto odvolací soud uzavřel, že v předmětné výpovědi byla uplatněna celkem 3 relevantní porušení povinností zaměstnance, přičemž žalovaný nemohl předjímat, že případně některé z nich nebude soudem v navazujícím pracovněprávním sporu zjištěno (a nebyly mu ani známy – ze strany žalobkyně sděleny – související okolnosti, které by mohly svědčit pro závěr, že vytýkané jednání zaměstnance nemůže být jako relevantní porušení jeho povinností hodnoceno).
Za situace, kdy tu byla uváděna 3 dílčí porušení povinností zaměstnance, jenž byl v mezidobí na možnost výpovědi upozorněn, proto podle odvolacího soudu bylo možno tento výpovědní důvod považovat z hlediska kvality poskytnuté právní služby za řádně uplatněný. Nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
5. Přípustnost dovolání proto nejsou způsobilé založit ani námitky dovolatelky, že odvolací soud rozhodl v rozporu se závěry Nejvyššího soudu (vyjádřenými v jeho rozsudku ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 48/2015, nebo v jeho usnesení ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 21 Cdo 867/2024), podle nichž jako porušení pracovní povinnosti nemůže být posouzena nepřítomnost zaměstnance v práci, kterou zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu (objektivně) není schopen vykonávat, neboť na uvedených závěrech napadené rozhodnutí nezávisí.
Jak uvedeno shora, vyšel v projednávané věci odvolací soud ze zjištění, že v předmětné výpovědi byla uplatněna celkem 3 relevantní porušení povinností zaměstnance (opuštění pracoviště ze strany ve dnech 21. 7. a 27. 8. 2021 a zdržení se na pracovní cestě dne 17. 8. 2021), neboť žalovaný nebyl o důvodech opuštění pracoviště zaměstnancem (potažmo jeho zdravotním stavu v této souvislosti) informován. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že uvedené výpovědní důvody byly v řešené věci způsobilé obstát, od judikatury Nejvyššího soudu se neodchýlil.
6. V závěru svého podání dovolatelka namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (jeho rozsudky ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3635/2016, a ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 687/2012), z jejíchž závěrů podle dovolatelky plyne, že vytýkací dopis ve smyslu § 52 písm. g) zákoníku práce musí být zaměstnanci doručen nejpozději při porušování pracovní povinnosti, které předcházelo dalšímu porušení pracovní povinnosti, po kterém následovala výpověď z pracovního poměru (v řešené věci tedy nejpozději při druhém porušení pracovních povinností dne 17. 8. 2021). Podle dovolatelky však tato povinnost splněna nebyla, protože vytýkací dopis byl zaměstnanci doručen e-mailem až dne 25. 8. 2021 a vztahoval se k porušením ze dne 21. 7. a 17. 8. 2021. K uvedeným námitkám dovolací soud uvádí, že odvolací soud se od citované judikatury neodchýlil, neboť dovolatelkou předpokládané závěry z ní neplynou. Dovozuje-li dovolatelka doslova, že „vytýkací dopis … musí být zaměstnanci prakticky doručen nejpozději při druhém porušení pracovních povinností“ (v posuzovaném případě 17. 8. 2021), pak přehlíží, že tzv. upozorňovací povinnost zaměstnavatele je dána v souvislosti s porušením pracovní povinnosti a že účelem (smyslem) této povinnosti je, aby zaměstnanec věděl o následcích, jaké bude (budou) [může (mohou)] mít jeho případné další méně závažné porušení pracovní povinnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3092/2015). Rovněž oba dovolatelkou citované rozsudky hovoří o povinnosti zaměstnavatele alespoň jednou upozornit zaměstnance na možnost výpovědi nejpozději při (roz. „v souvislosti“ – pozn. dovolacího soudu) porušení pracovní povinnosti (dříve pracovní kázně), které předcházelo dalšímu porušení pracovní povinnosti, po kterém následovala výpověď z pracovního poměru, a nikoliv o doručení upozornění nejpozději v okamžiku tohoto předcházejícího porušení povinnosti. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že ve výpovědi z pracovního poměru byla uplatněna „3 relevantní porušení povinností zaměstnance“ ve dnech 21. 7., 17. 8. a 27. 8. 2021 a že zaměstnanec byl upozorněn na možnost výpovědi 25. 8. 2021, a proto je možno považovat výpovědní důvod za „řádně uplatněný“, neodchýlil se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
7. Protože dovolání směřuje proti celému rozsudku odvolacího soudu, je nutné ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení zdůraznit, že dovolání zde není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
8. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu