21 Cdo 867/2024-228
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně J. O., zastoupené Mgr. Evou Novotnou, advokátkou se sídlem v Jindřichově Hradci, Kmentova č. 89, proti žalované Domovu důchodců Proseč u Pošné, příspěvkové organizaci, se sídlem v Proseči u Pošné č. 1, IČO 00511897, zastoupené Mgr. Evou Decroix, MBA, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Jiráskova č. 2159/25, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 6 C 10/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 14. listopadu 2023, č. j. 15 Co 254/2023-199, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Evy Novotné, advokátky se sídlem v Jindřichově Hradci, Kmentova č. 89.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 14. 11. 2023, č. j. 15 Co 254/2023-199, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
2. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
3. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
4. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. např. již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
5. Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje. Prostřednictvím nastolených otázek („Do jaké doby musí zaměstnanec doložit existenci překážky v práci?“ a „Může zaměstnanec uplatňující překážku v práci tuto kdykoliv platně zaměnit za překážku v práci z jiných důvodů?“) dovolatelka vyjadřuje svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu [že „prakticky od pracovního úrazu strany sporu řešily zdravotní způsobilost žalobkyně k výkonu práce“, že „průběžně se (žalobkyně) podrobovala pracovně lékařským prohlídkám, s jejichž závěry žalobkyně nesouhlasila a opakovaně o tom, žalovanou informovala“, že „v kontextu těchto všech událostí je nutno vykládat obsah dopisu žalobkyně ze dne 9.
7. 2021“, že „v dopisu dala žalobkyně srozumitelně najevo, že podle ní dosud není vyřešena otázka její zdravotní způsobilosti a že jí ani po ukončení dovolené nebude možné přidělovat práci“, že „musel být žalované důvod nenastoupení do práce jasný“ a že „nenastoupení žalobkyně mělo jasný původ v jejím přesvědčení, že není způsobilá vykonávat práci dle pracovní smlouvy“ (srov. bod 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu)], namítá-li, že „žalobkyně jako překážku v práci tvrdila neexistenci platného pracovnělékařského posudku, odmítala nastoupit k výkonu pracovní činnosti z důvodu neexistence platného pracovnělékařského posudku a teprve v rámci soudního řízení uvedla, že by byla oprávněna odmítnout výkon práce v souladu s § 106 odst. 2 zákoníku práce“, že „z dopisu žalobkyně ze dne 9.
7. 2021 žalovaný objektivně nemohl seznat vůli žalobkyně odmítnout výkon práce podle § 106 odst. 1 zákoníku práce“ a že „žalobkyně tak v rozhodné době odmítala výkon práce z jiného, v té době neexistujícího důvodu, přičemž neexistence tohoto důvodu si žalovaný byl dobře vědom“, a na těchto námitkách následně buduje své vlastní (od odvolacího soudu odlišné) právní posouzení věci (že „nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby v rámci zachování právní jistoty zaměstnavatel při odmítnutí výkonu práce z jednoho důvodu současně zkoumal, zda u zaměstnance potenciálně nepřichází v úvahu i nějaký jiný důvod, který však zaměstnanec neuvádí“, že „pokud zaměstnanec při odmítnutí výkonu práce uvede důvod, pro který výkon práce odmítá, nelze jej dodatečně nahradit jiným, byť existujícím, důvodem“, že zaměstnanec je povinen doložit zaměstnavateli existenci překážky na své straně „dříve než v rámci soudního řízení o určení neplatnosti výpovědi, tedy jinými slovy, pokud je existence překážky na straně zaměstnance zaměstnavateli doložena až v rámci soudního řízení, ačkoliv by tato překážka měla představovat objektivní překážku, pro kterou nelze na nepřítomnost zaměstnance na pracovišti nahlížet jako na porušení pracovních povinností, pak nelze na toto doložení překážky nahlížet jako na včasné“).
Uvedené námitky přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládají.
6. Dovolatelka pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
7. Není zpochybněním právního posouzení věci, jestliže dovolatelka předkládá vlastní skutkovou verzi vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů, a tedy z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších stupňů, je Nejvyšší soud vázán. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
8. Závěr odvolacího soudu, že „pokud žalobkyně nevykonávala pro žalovanou v rozhodném období práci, nelze její nepřítomnost považovat za neomluvenou absenci a výpověď z pracovního poměru tak nebyla dána po právu“, je navíc v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 48/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3806/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 451/2015, nebo – ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce – například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1979, sp. zn. 5 Cz 12/79, uveřejněný pod č. 31/1980 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2779/2005, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 714/2010). Z ní vyplývá závěr, že porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci tím, že podle pokynu zaměstnavatele zaměstnanec odmítá v pracovní době osobně konat práce podle pracovní smlouvy (nebo vůbec nastoupit do práce a být přítomen na svém pracovišti), se může zaměstnanec dopustit mimo jiné jen tehdy, má-li podle pokynu zaměstnavatele vykonávat takové práce, pro jejichž výkon je (objektivně) zdravotně způsobilý. Odmítnutí výkonu práce, byť dohodnuté v pracovní smlouvě, pro jejíž výkon není zaměstnanec zdravotně způsobilý, tedy není porušením pracovních povinností, a tudíž ani důvodem pro výpověď z pracovního poměru pro porušení pracovní povinnosti [§ 52 písm. g) zák. práce] nebo pro okamžité zrušení pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Obdobně nemůže být posouzena jako neomluvená (a tedy jako porušení pracovní povinnosti) ani případná nepřítomnost zaměstnance v práci, kterou zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu (objektivně) není schopen vykonávat.
9. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 11. 2024
JUDr. Pavel Malý předseda senátu