21 Cdo 1182/2025-531
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého
v právní věci žalobce P. L., zastoupeného Mgr. Janou Horáčkovou, LL.M.,
advokátkou se sídlem v Praze 4, Branická č. 26/43, proti žalované flow-r s. r.
o. se sídlem v Praze 8, Thámova č. 132/28, IČO 03649628, zastoupené JUDr.
Františkem Divíškem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č.
135/19, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 16 C 58/2019, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2024, č. j. 23 Co 180/2024-487,
opravenému usnesením ze dne 28. ledna 2025, č. j. 23 Co 180/2024-503, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 4 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jany
Horáčkové, LL.M., advokátky se sídlem v Praze 4, Branická č. 26/43.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.
10. 2024, č. j. 23 Co 180/2024-487, opravenému usnesením ze dne 28. 1. 2025, č.
j. 23 Co 180/2024-503, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto
ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Dovolatelka má dovolání za přípustné pro řešení otázek hmotného
práva,
- zda mají být při výkladu okamžitého zrušení pracovního poměru
aplikována „výkladová pravidla judikatury Nejvyššího soudu k výkladu právních
jednání, zejména ve vztahu k výkladu § 556 občanského zákoníku“,
- zda zaměstnanec vykonává konkurenční činnost porušující ustanovení §
304 zákoníku práce tím, že prezentuje činnost společnosti, ve které vykonává
funkci jednatele, na internetových stránkách, podal žádost o udělení povolení
ke zprostředkování zaměstnání podle § 14 zákona o zaměstnanosti, ačkoliv
povolení nebylo ke dni doručení okamžitého zrušení pravomocně uděleno, a
prezentuje poptávku po novém uchazeči o zaměstnání na facebooku, když jeho
zaměstnavatel vykonává licencovanou činnost zprostředkování zaměstnání podle
zákona o zaměstnanosti,
- zda zaměstnanec vykonává konkurenční činnost porušující ustanovení §
304 zákoníku práce tím, že je jednatelem společnosti s ručením omezeným, která
má zapsán v obchodním rejstříku předmět podnikání výroba, obchod a služby
neuvedené v přílohách č. 1 až 3 „ve s těmito obory Poradenská a konzultační
činnost, zpracování odborných studií a posudků a pronájem nemovitostí, bytů a
nebytových prostor, které jsou shodné s obory, které má zapsané též
zaměstnavatel“,
- zda může odvolací soud zamítnout provedení důkazních návrhů vznesených
na základě poučení podle § 118a o. s. ř., které byly učiněny za účelem
prokázání výkonu konkurenční činnosti i před udělením povolení ke
zprostředkování zaměstnání, a mimo jiné i v důsledku toho určit neplatnost
okamžitého zrušení pracovního poměru, aniž by pro zamítnutí byly splněny
podmínky uvedené například v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 1765/21,
- zda může soud dospět k závěru, že vznikl pracovní poměr (aniž by byla
uzavřena pracovní smlouva) bez toho, že by zaměstnanec výslovně projevil vůli
být zaměstnán v pracovním poměru a bez toho, že by odevzdal jakékoli výsledky
své údajné činnosti zaměstnavateli, a
- zda mezi účastníky vznikl faktický pracovní poměr, jak je judikován v
rozsudcích Nejvyššího soudu, uvedených v článku VII, písm. D, dovolání.
3. Poslední dvě z dovolatelkou zformulovaných otázek přípustnost
dovolání nemohou založit proto, že vycházejí z jiných skutkových závěrů, než
které učinil odvolací soud. Oproti dovolací argumentaci, založené na absenci
konkludentního projevu vůle, totiž odvolací soud dovodil, že chování účastníků
nevyvolává žádné pochybnosti o tom, jaká byla jejich skutečná vůle, a že mezi
účastníky byla shoda na všech podstatných náležitostech pracovní smlouvy podle
§ 34 odst. 1 zákoníku práce (srov. odůvodnění napadeného rozsudku pod bodem
22). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších
stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013
nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s.
ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění
odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím
spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo
4097/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem
správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího
soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých
právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003,
uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS
954/22). Odkazuje-li dovolatelka na judikaturu vztahující se k problematice
tzv. faktického pracovního poměru, tak přehlíží, že tato je založena na dalších
skutkových okolnostech vedoucích k závěru o neplatnosti pracovní smlouvy;
takové okolnosti však v nyní posuzované věci zjištěny nebyly.
4. Ve vztahu k závěrům, které odvolací soud skutečně učinil, lze v
dovolání identifikovat otázku, zda může soud dospět k závěru, že vznikl
pracovní poměr bez toho, že by zaměstnanec výslovně projevil vůli být zaměstnán
v pracovním poměru, a bez toho, že by odevzdal jakékoli výsledky své činnosti
zaměstnavateli. U této otázky však dovolatelka neuvádí, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Přitom pouhá
kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání
nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp.
zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit
sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací
řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z
judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a
Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí
dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup
(srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS
1092/15).
5. Pokud jde o zbývající dovolatelkou předložené otázky, judikatura
Nejvyššího soudu dospěla již v minulosti k závěru, že založil-li odvolací soud
závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou (více) na sobě
nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít
na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené
platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že
nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp.
zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17/1998 v časopise Soudní judikatura,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003,
uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč., anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2054/2004). I podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí
odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě
vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není
dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé
z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto
otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak
proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich
obsahového vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené
rozhodnutí nemůže přezkoumat (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Věcný
přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu
ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1204/2019, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2024, sp. zn. 29 Cdo 2578/2023).
6. V posuzovaném případě založil odvolací soud své rozhodnutí (závěr, že
okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné) na dvou na sobě nezávislých
důvodech. Jednak uzavřel, že po skutkové stránce nebyl naplněn žalovanou
tvrzený důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, neboť žalobce nevykonával
výdělečnou činnost shodnou s předmětem činnosti žalované (bod 34 odůvodnění
napadeného rozsudku), jednak dovodil, že i kdyby bylo v řízení prokázáno, že
žalobce porušil povinnost danou ustanovením § 304 odst. 1 zákoníku práce a
vykonával výdělečnou činnost shodnou s předmětem činnosti žalované bez jejího
předchozího písemného souhlasu, nemohlo by porušení pracovních povinností
žalobcem dosáhnout intenzity zvlášť hrubého porušení pracovních povinností,
která by odůvodňovala skončení pracovního poměru okamžitým zrušením, a to s
ohledem na prokázané jednání žalované spočívající v tom, že sám její jednatel
opakovaně písemně žalobci navrhl, aby si ještě za trvání pracovního poměru
založil vlastní firmu (bod 35 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
7. Každý z těchto závěrů – v případě jeho správnosti – obstojí jako
samostatný důvod pro vyhovění žalobě, avšak dovolatelka – jak vyplývá z obsahu
dovolání – zpochybnila pouze první z uvedených dvou závěrů odvolacího soudu, ke
druhému z nich žádnou argumentaci nepředkládá, tím méně pak takovou, která by
obsahovala údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
8. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl.
9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu