21 Cdo 1346/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobkyně I. P., zastoupené JUDr. Pavlem Sokolem, advokátem se
sídlem v Táboře, Nerudova č. 3078, proti žalovaným 1) M. H. a 2) B. H., oběma
zastoupeným JUDr. Vladanou Zemanovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Svobodova
č. 137/7, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kladně pod
sp. zn. 10 C 15/2013, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 1. října 2015, č. j. 26 Co 210/2015-473, ve spojení s
usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2016, č. j. 24 Co
40/2016-536, takto:
Rozsudek krajského soudu ve spojení s usnesením krajského soudu a rozsudek
Okresního soudu v Kladně ze dne 16. ledna 2015, č. j. 10 C 15/2013-406, ve
spojení s usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 1. prosince 2015, č. j. 10
C 15/2013-485, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Kladně dne 6.2.2013 proti
žalovaným domáhala, aby bylo určeno, že „R. V., byla ke dni své smrti 21.2.2010
výlučnou vlastnicí nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský
kraj, Katastrálního pracoviště ve Slaném, v katastru nemovitostí pro obec a
kat. území V. na listu vlastnictví č. 627 - jako budova v obci V. na st. pozemku parc. č. 449/1 v kat. území V., parcely st. p. č. 449/1 - zastavěná
plocha a nádvoří o výměře 416 m2, pozemku parc. č. 242/20 - zahrady o výměře
215 m2“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že R. V., zemřelá dne 21.2.2010 (dále
též jen „zůstavitelka“), „vždy chtěla a projevovala svou pravou a poslední vůli
v tom směru, aby jedinou univerzální dědičkou jejího veškerého majetku, který
bude ke dni úmrtí vlastnit, byla žalobkyně“, a proto „závětí ze dne 1.8.2006,
pořízenou ve formě notářského zápisu, ustanovila univerzální dědičkou veškerého
jejího majetku, který bude ke dni úmrtí vlastnit, paní I. P.“, že však
„následně dne 1.2.2010 zůstavitelka jako dárkyně uzavřela se žalovanými jako
obdarovanými darovací smlouvu, na základě které zůstavitelka převedla na
žalované nemovitost - budovu, která je postavena na st. p. č. 449/1 o výměře
416 m2, poz. parc. č. 449/1 o výměře 416 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, a
poz. parc. č. 242/20 o výměře 215 m2 - zahrada, vše v kat. území V.“, a dále
„dne 1.2.2010 byla ze strany zůstavitelky vyhotovena závěť ve prospěch obou
žalovaných za přítomnosti svědků paní H. K. a pana Ing. Š. J.“, přestože, „než
zůstavitelka v dubnu v roce 2009 nastoupila do Domova Velvary, utrpěla vážnou
mozkovou příhodu, následně pak utrpěla snad druhou mozkovou příhodu“, a
zůstavitelka tak „trpěla vážnou duševní poruchou, kdy nedokázala posoudit
následky svého úkonu, anebo tento svůj úkon ovládnout“, byly u ní „vymizelé
rozumové, rozeznávací, intelektuální schopnosti i určovací schopnosti“ a navíc
„vůbec neslyšela, dlouhodobě trpěla hluchotou, používala naslouchadlo, ale i
přes toto špatně slyšela“. Vzhledem k uvedenému má žalobkyně za to, že
„darovací smlouva ze dne 1.2.2010 uzavřená mezi zůstavitelkou jako dárkyní a
oběma žalovanými jako obdarovanými je absolutně neplatná ve smyslu ust. § 38
odst. 2 občanského zákoníku“, neboť „se jedná o právní úkon zůstavitelky, jako
osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu
neschopnou“, a ze stejného důvodu považuje také „závěť z téhož dne, tj. z
1.2.2010, pořízenou zůstavitelkou, za absolutně neplatnou ve smyslu ust. § 38
odst. 2 občanského zákoníku“. Podle žalobkyně ani podpisy zůstavitelky pod
darovací smlouvou ze dne 1.2.2010, pod návrhem na vklad vlastnického práva k
této smlouvě ze dne 1.2.2010 a pod závětí ze dne 1.2.2010 „nejsou pravými
podpisy zůstavitelky“ a i z tohoto důvodu považuje uvedené listiny za
„absolutně neplatné“, a proto má za to, že „zůstavitelka byla ke dni svého
úmrtí vlastnicí nemovitosti - budovy ve V., postavené na poz. parc. č. 449/1,
poz. parc. č. 449/1 a poz. parc. č. 242/20, vše v kat.
území V.“, a žalobkyně
má na uvedeném určení naléhavý právní zájem, neboť darovací smlouvou
zůstavitelky ze dne 1.2.2010 a závětí ze dne 1.2.2010 „byla zbavena svého práva
dědice z titulu závěti ze dne 1.8.2006“.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 16.1.2015, č.j. 10 C 15/2013-406, ve
spojení s usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 1.12.2015, č.j. 10 C
15/2013-485, určil, že „zůstavitelka byla ke dni 21.2.2010 vlastnicí
nemovitostí: budovy jako nedílné součásti pozemku st. parc. č. 449/1 -
zastavěná plocha a nádvoří, pozemku st. parc. č. 449/1 a pozemku 242/20 -
zahrada, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro
Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Slaný, pro obec a katastrální území
V.“ (výrok I.); současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení (výrok II.) a že žalovaní jsou povinni nahradit České republice
náklady, spojené s vypracováním znaleckých posudků, ve výši 33.779,- Kč, na
účet Okresního soudu v Kladně (výrok III.). Soud prvního stupně nejprve
dovodil, že dospěje-li při posouzení otázky platnosti předmětných právních
úkonů (darovací smlouvy a závěti zůstavitelky ze dne 1.2.2010) jako otázky
předběžné k závěru, že právní úkony zůstavitelky ze dne 1.2.2010 byly neplatné,
obnoví se postavení žalobkyně jako universální dědičky po zůstavitelce na
základě závěti ze dne 1.8.2006, a z uvedeného proto „vyplývá nejen aktivní
legitimace, ale též naléhavý právní zájem žalobkyně na žalobě“. Na základě
provedeného dokazování a zhodnocení důkazů (zejména ze závěrů znaleckého
posudku znalkyně MUDr. Vladimíry Červenkové Šefrnové a ze závěrů revizního
znaleckého posudku, vypracovaného Ústřední vojenskou nemocnicí v Praze) soud
prvního stupně dospěl k závěru, že zůstavitelka v době, kdy dne 1.2.2010
uzavřela se žalovanými darovací smlouvu a zároveň týž den pořídila závěť ve
prospěch žalovaných, „trpěla duševní chorobou, a sice demencí cévního typu“, a
tato duševní porucha „ovlivnila její schopnost uzavřít darovací smlouvu a
pořídit závěť dne 1.2.2010“, a tedy že takto popsaný zdravotní stav
zůstavitelky způsobil, že „v den uzavření zmiňované darovací smlouvy a pořízení
závěti neměla způsobilost k právním úkonům“, a proto právní úkony zůstavitelky
- uzavření darovací smlouvy se žalovanými a sepsání závěti, obojí dne 1.2.2010,
jsou „absolutně neplatné“. Nepřiznání náhrady nákladů řízení mezi účastníky
soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 150 o.s.ř. s tím, že žalovaní „sami
nevyvolali protiprávní stav“ a „jako laici nemohli tušit, že tohoto právního
úkonu již zůstavitelka není schopna“, ve vztahu k nákladům řízení státu však
soud prvního stupně ustanovení § 150 o.s.ř. nepoužil s odůvodněním, že
„dobrodiní“ poskytnuté neúspěšným žalovaným odepřením nákladů řízení úspěšné
žalobkyni „je již dostatečné“.
K odvolání žalovaných proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a k
odvolání žalobkyně proti výroku rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.10.2015,
č.j. 26 Co 210/2015-473, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne
11.2.2016, č.j. 24 Co 40/2016-536, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
znění opravného usnesení ve výroku III. tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit
České republice - Okresnímu soudu v Kladně - náhradu nákladů řízení ve výši
13.512,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; současně rozhodl, že
žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů
odvolacího řízení ve výši 7.150,- Kč k rukám JUDr. Pavla Sokola, advokáta se
sídlem v Táboře, a České republice - Okresnímu soudu v Kladně na nákladech
řízení 0,- Kč. Odvolací soud předně uzavřel, že chce-li se žalobkyně domoci
svého tvrzeného práva na dědictví po zůstavitelce, musí do dědického řízení
prokázat kromě svého dědického práva také existenci majetku, který zůstavitelka
vlastnila ke dni své smrti, neboť ke zjišťování dědického práva soud přistoupí
jen tehdy, nejsou-li důvody pro zastavení dědického řízení podle § 175h o.s.ř.,
a protože projednání dědictví ohledně majetku tvrzeného žalobkyní brání
katastrální stav zápisu vlastnictví nemovitostí, žalobkyně „má naléhavý právní
zájem na určení vlastnictví zůstavitelky ke dni její smrti k majetku, který má
být předmětem dědictví“, a ztotožnil se také se závěrem soudu prvního stupně o
aktivní legitimaci žalobkyně s odůvodněním, že „postačuje, že žalobkyně tvrdí
neplatnost dědického titulu žalovaných a má k dispozici listinu způsobilou
založit její dědické právo“. Po doplnění dokazování odvolací soud uzavřel, že
„zásadní a rozhodující zjištění přineslo znalecké dokazování“, a to především
znaleckým posudkem MUDr. Vladimíry Červenkové Šefrnové, jejíž závěry byly
potvrzeny i znaleckým posudkem Ústřední vojenské nemocnice v Praze, který „je
dle svého obsahu úplný“, přičemž tyto jednoznačné a přesvědčivé závěry
znaleckého posudku „nezpochybňují“ ani znalecké posudky předložené žalovanými -
znalecký posudek MUDr. Tomáše Turka a znalecký posudek MUDr. Dušana Spitzera, a
dovodil, že „v době podpisu darovací smlouvy byly volní vlastnosti zůstavitelky
závažně narušené a zůstavitelka nebyla schopna posoudit následky svého jednání
ve vztahu k právnímu úkonu, který učinila“, a tedy zůstavitelka „v době
uzavření darovací smlouvy trpěla duševní poruchou, která natolik ovlivňovala
její ovládací i rozpoznávací schopnosti, že se to podstatným způsobem týkalo
její schopnosti uzavřít darovací smlouvu“, a proto dospěl - v souladu se soudem
prvního stupně - k závěru, že „zůstavitelka v důsledku prokázané duševní
poruchy byla neschopná úkonu darovací smlouvy“, neboť „měla narušené ovládací
schopnosti i schopnosti rozpoznávací, takže nebyly zachovány takové složky
projevu vůle, aby bylo možné považovat její projev vůle za platný ve smyslu
ustanovení § 34 obč. zák. a § 38 odst. 2 obč. zák.“, a rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé jako věcně správné potvrdil.
Odvolací soud se ztotožnil
také se závěrem soudu prvního stupně o použití ustanovení § 150 o.s.ř. ve
vztahu k náhradě nákladů řízení mezi účastníky v řízení před soudem prvního
stupně, jež považoval za „spravedlivé a přiměřené“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1) a 2) dovolání.
Dovolatelé nesouhlasí jednak se závěrem o aktivní legitimaci žalobkyně, neboť
mají za to, že „žalobu na určení, že zůstavitel byl vlastníkem nemovitosti ke
dni své smrti, může podat jen dědic“, že však „žalobkyně dědičkou po
zůstavitelce ani v době podání žaloby, ani v době rozhodování soudu, není“, a
to i „s ohledem na závěť pozdějšího data zanechanou zůstavitelkou ve prospěch
žalovaných“, a že navíc otázka, kdo je dědicem po zůstavitelce, „nemůže být
soudem vyřešena ani jako otázka předběžná“, neboť její posouzení „je zákonem
svěřeno soudu provádějícímu řízení o dědictví“, jednak se závěrem o naléhavém
právním zájmu žalobkyně na podané žalobě, neboť podle určení zůstavitelky
vlastnicí předmětných nemovitostí ke dni její smrti „nevede přímo k získání
vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem v dědickém řízení“, ale
„žalobkyně bude muset vést další soudní řízení ke zpochybnění závěti
zůstavitelky pořízené ve prospěch žalovaných“, a dále uvádí, že „žalobkyně měla
tvrdit skutečnost, že zůstavitelka zanechala majetek, už v dědickém řízení,
které by pak nebylo zastaveno podle § 175h o.s.ř.“, a „v rámci dědického řízení
se mělo vyjasnit, kdo je dědicem“, neboť teprve v případě vyhodnocení pozdější
závěti ve prospěch žalovaných jako neplatné „by se žalobkyně dostala do
postavení dědičky po zůstavitelce“ a „jako dědička by pak mohla vést spor o
určení vlastnictví zůstavitelky ke dni její smrti“ k předmětným nemovitostem.
Odvolacímu soudu také vytýkají skutková zjištění a hodnocení duševního stavu
zůstavitelky a namítají, že odvolací soud „posuzoval a vyhodnocoval provedené
důkazy z obráceného hlediska“, přestože „duševní poruchu zůstavitelky není
možné předpokládat“ a „nelze vést dokazování k vyloučení toho, že jednala v
duševní poruše“, a mají za to, že k možnosti učinění závěru o nezpůsobilosti
zůstavitelky „by se muselo jednat o bezpečně zjištěný skutkový stav bez
jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti“, že „povinností žalobkyně bylo bezpečně
prokázat, že zůstavitelka v době darování duševní poruchou znemožňující učinit
takovýto úkon trpěla“, že však v projednávané věci „minimálně oba znalecké
posudky předložené žalovanými zpochybňují jednoznačnost závěrů o duševní poruše
zůstavitelky“. Dovolatelé proto navrhují, aby dovolací soud zrušil napadený
rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že se plně ztotožňuje s právním
názorem odvolacího soudu stran její aktivní legitimace a že na požadovaném
určení má naléhavý právní zájem, neboť v případě určení vlastnického práva k
nemovitosti nebo jiného práva, které se zapisuje do katastru nemovitostí ČR,
„je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem“, má-li být soudní
rozhodnutí zaznamenáno do katastru nemovitostí a dále tam, kde by bez tohoto
určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní
postavení stalo nejistým. Žalobkyně souhlasí také se zjištěním odvolacího soudu
o duševní poruše zůstavitelky, neboť má za to, že odvolací soud „dospěl k
jasnému závěru, a to bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti“, a namítá, že
dovolatelé „spíše polemizují a napadají nesprávné hodnocení důkazů“ odvolacím
soudem, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaných zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno
přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240
odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení
právní otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně ve sporu o určení vlastnického
práva zůstavitelky, bylo-li řízení o dědictví po zůstavitelce zastaveno,
protože zůstavitelka zanechala nepatrný majetek. Vzhledem k tomu, že odvolací
soud posoudil otázku procesního práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu a protože vyřešení této otázky bylo pro rozhodnutí v
projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že
dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že
zůstavitelka R. V., zemřelá dne 21.2.2010, uzavřela dne 1.2.2010 se žalovanými
B. H. a M. H. darovací smlouvu, jíž bezúplatně převedla nemovitosti - budovu
jako nedílnou součást pozemku st. parc. č. 449/1 - zastavěná plocha a nádvoří,
pozemek st. parc. č. 449/1 a pozemek p. č. 242/20 - zahrada, vše zapsáno v
katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální
pracoviště Slaný, pro obec a katastrální území V. - na oba žalované, že řízení
o dědictví po zůstavitelce, která zanechala jednak závěť pořízenou dne 1.8.2006
ve formě notářského zápisu sp. zn. NZ 190/2006, N 203/2006, jíž ustanovila
„univerzální dědičkou veškerého majetku“ dceru své sestřenice paní I. P., roz.
O., jednak allografní závěť ze dne 1.2.2010, jíž odkázala „všechen majetek
rovným dílem paní B. H. a panu M. H.“ a jíž zrušila „veškeré jí dosud pořízené
poslední vůle“, bylo zastaveno usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne
6.5.2010, č.j. 32 D 168/2010-35, a také řízení o dodatečném projednání dědictví
po zůstavitelce bylo usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 16.6.2010, č.j.
32 D 168/2010-47, zastaveno s tím, že „dodatečně zjištěný majetek nepatrné
hodnoty zůstavitelkou zanechaný sestávající z hotovosti ve výši 6.461,- Kč se
vydává manželům B. H. a M. H., kteří se postarali o pohřeb a zaplatili pohřební
výlohy“. Protože žalobkyně měla pochybnosti o schopnosti zůstavitelky učinit ke
dni 1.2.2010 právní úkony - darovací smlouvu a závěť ve prospěch žalovaných -
neboť „to zdravotní stav zůstavitelky již nedovoloval“, domáhá se za uvedeného
stavu věci, aby bylo určeno, že „R. V., zemřelá dne 21.2.2010, byla ke dni
21.2.2010 vlastnicí předmětných nemovitostí“.
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka zemřela dne 21.2.2010, je třeba v řízení o
dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době postupovat podle zákona č.
99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2012 (dále jen
„OSŘ“, srov. Čl. II bod 3. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Při dědění
se použije právo platné v den smrti zůstavitelky, tedy zákon č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2012 (dále jen
„obč. zák.“, srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Nezanechal-li zůstavitel majetek, soud řízení zastaví (srov. § 175h odst. 1
OSŘ). Jestliže zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty, může jej soud
vydat tomu, kdo se postaral o pohřeb, a řízení zastaví (srov. § 175h odst. 2
OSŘ).
Zastaví-li soud řízení o dědictví podle ustanovení § 175h odst. 1 OSŘ proto, že
zůstavitel nezanechal žádný majetek, nebo podle ustanovení § 175h odst. 2 OSŘ
proto, že zůstavitel zanechal jen majetek nepatrné hodnoty, který se vydává
tomu, kdo se postaral o pohřeb, nezkoumá (respektive nemusí zpravidla zkoumat)
při svém rozhodování, komu svědčí dědické právo po zůstaviteli. Účastníkem
řízení o dědictví je proto pouze ten, kdo se postaral o zůstavitelův pohřeb.
Vypravitel pohřbu nabývá zůstavitelův majetek nepatrné hodnoty nikoli z titulu
dědění, ale na základě rozhodnutí soudu jako státního orgánu (srov. zejména
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.2004, sp. zn. 21 Cdo 857/2004,
publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4, ročník 2005). Dědickým
právem se soud nezabývá ani tehdy, zamítá-li návrh na dodatečné provedení
řízení o dědictví podaný podle ustanovení § 175x OSŘ (popřípadě zastaví-li
řízení o dodatečném projednání zůstavitelova majetku vedené ve smyslu
ustanovení § 175x OSŘ), jestliže bylo zastaveno již „původní“ řízení o dědictví
podle ustanovení § 175h odst. 1 nebo odst. 2 OSŘ, popřípadě zastavuje-li řízení
o dědictví podle ustanovení § 175h odst. 2 OSŘ proto, že zůstavitel zanechal
majetek (zjištěný v „původním“ řízení a „dodatečně objevený“) celkově jen
nepatrné hodnoty (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.2015,
sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, publikovaný v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník
2015, a v časopise Soudní judikatura pod č. 136, ročník 2015).
Usnesení soudu o zastavení dědického řízení podle ustanovení § 175h odst. 1 OSŘ
nebo podle ustanovení § 175h odst. 2 OSŘ je procesním rozhodnutím, které
nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté. Ukáže-li se po právní moci
usnesení o zastavení dědického řízení, že zůstavitel zanechal majetek nikoliv
nepatrný (např. proto, že soud byl nesprávně informován o ceně majetku), nebo
že zanechal další (dosud neznámý) majetek, je třeba zůstavitelův majetek
projednat v řízení o dědictví. Objeví-li se tedy po pravomocném zastavení
dědického řízení následně majetek zůstavitele, který není jen nepatrný
(případně i dluh), projedná se jako dědictví; v řízení o dědictví bude
postupováno též podle ustanovení § 175i a násl. OSŘ, samozřejmě včetně
zjišťování dědického práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
9.12.2011, sp. zn. 21 Cdo 3264/2009, publikovaný v časopise Soudní judikatura
pod č. 133, ročník 2012).
Podle ustanovení § 80 písm. c) OSŘ žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze
uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo
je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Právní doktrína i soudní praxe již dříve dospěly k názoru, že předpoklad
úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není [určovací
žaloby ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) OSŘ], po procesní stránce spočívá v
tom, že účastníci (žalobci a žalovaní) mají věcnou legitimaci, a že na
požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o
určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten
právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se
sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. například právní názor
uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.4.2002, sp. zn. 21 Cdo
679/2001, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 77, ročník 2002).
Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní
ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o
určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k
požadovanému určení pasivně věcně legitimován.
Judikatura soudů dále dovodila, že ve věci určení, zda zůstavitel byl (v době
smrti) vlastníkem věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, je věcně legitimován
– jde-li o majetek, který přechází na právní nástupce zůstavitele děděním – jen
ten, kdo se stal zůstavitelovým dědicem, popřípadě, kdo je jeho právním
nástupcem, neboť pouze v tomto případě se řízení o určovací žalobě týká (může
týkat) jeho práv (právní sféry) [k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 3.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 2138/2006, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, ročník 2008; rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 30.8.2012, sp. zn. 21 Cdo 1305/2010, publikovaný v časopise
Soudní judikatura pod č. 18, ročník 2013; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
20.12.2012, sp. zn. 21 Cdo 1221/2011, publikované v časopise Soudní judikatura
pod č. 144, ročník 2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.2015,
sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, publikovaný v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník
2015, a v časopise Soudní judikatura pod č. 136, ročník 2015].
Dědicem zůstavitele se rozumí ten, komu soud v usnesení o dědictví (vydaném
podle ustanovení § 175q odst. 1 OSŘ) potvrdil nabytí dědictví jako jedinému
dědici nebo nabytí dědictví podle dědických podílů, popřípadě kdo byl (jako
dědic) účastníkem soudem schválené dohody o vypořádání dědictví. V případě, že
řízení o dědictví dosud nebylo (ve smyslu ustanovení § 175s odst. 1 OSŘ)
skončeno, pokládá se za zůstavitelova dědice ten, komu svědčí některý z důvodů
dědění, kdo byl soudem v řízení o dědictví vyrozuměn o svém dědickém právu a
kdo dědictví ve stanovené lhůtě neodmítl, popřípadě je nemůže z důvodů
uvedených v ustanovení § 465 obč. zák. odmítnout, to vše za předpokladu, že v
řízení o dědictví nedošlo (ve smyslu ustanovení § 175k odst. 1 a 2 OSŘ) ke
sporu o jeho dědické právo, popřípadě že spor o jeho dědické právo byl již
vyřešen. Výroky usnesení soudu vydané v řízení o dědictví, které se týkají
dědického práva (stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro
každého (srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 31.1.2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2004, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze
dne 26.8.2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, publikovaném v časopise Soudní
judikatura pod č. 7, ročník 2009) a otázka, kdo je dědicem zůstavitele, nemůže
být posuzována v jiném než dědickém řízení, a to ani jako otázka předběžná
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.2015, sp. zn. 21 Cdo
3326/2013, publikovaný v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník 2015, a v časopise
Soudní judikatura pod č. 136, ročník 2015).
V projednávané věci bylo řízení o dědictví po zůstavitelce R. V., jakož i
řízení o dodatečném projednání dědictví po zůstavitelce, zastaveno podle
ustanovení § 175h odst. 2 OSŘ a dodatečně zjištěný majetek zůstavitelky
nepatrné hodnoty (hotovost uložená na pozůstalostním účtu v Domově Velvary ve
výši 6.461,- Kč) byl vydán žalovaným jako vypravitelům pohřbu. Vzhledem k tomu,
že v řízení o dědictví nebylo - z tohoto důvodu - zkoumáno dědické právo po
zůstavitelce a nebyl tak řešen ani spor o dědické právo v úvahu přicházejících
dědiců, tedy žalobkyně (kterou zůstavitelka povolala za svou univerzální
dědičku závětí pořízenou ve formě notářského zápisu ze dne 1.8.2006) a
žalovaných (které zůstavitelka povolala rovným dílem za své univerzální dědice
allografní závětí ze dne 1.2.2010, jíž navíc zrušila „veškeré jí dosud pořízené
poslední vůle“), a protože dědické právo v jiném než v řízení o dědictví - jak
bylo uvedeno shora - ani nemůže být posuzováno, a to ani jako otázka předběžná,
je nutno uzavřít, že žalobkyně nebyla k požadovanému určení vlastnického práva
zůstavitelky k předmětným nemovitostem věcně legitimována.
V řízení o dědictví soud zjistí zůstavitelův majetek a jeho dluhy a provede
soupis aktiv a pasiv dědictví (srov. § 175m větu první OSŘ). Na podkladě
zjištění zůstavitelova majetku a jeho dluhů (a provedeného soupisu aktiv a
pasiv) soud určí obvyklou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví,
popřípadě výši jeho předlužení v době smrti zůstavitele (§ 175o odst. 1 OSŘ).
Uvedeným postupem - jak vyplývá z ustanovení § 175m věty druhé OSŘ - není
dotčeno ustanovení § 175k odst. 3 OSŘ, podle něhož, jsou-li aktiva a pasiva
mezi účastníky sporná, omezí se soud jen na zjištění jejich spornosti a při
určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, popřípadě
výše jeho předlužení, k nim nepřihlíží.
Protože řízení o dědictví lze zahájit i bez návrhu, je soud povinen v něm
provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, než byly
účastníky navrhovány (srov. § 120 odst. 2 OSŘ). Soud může vzít i v řízení o
dědictví za svá skutková zjištění též shodná tvrzení účastníků (srov. § 120
odst. 4 OSŘ). Při zjišťování, zda a jaký majetek či dluhy zůstavitel zanechal,
soud vychází ze skutkových zjištění, která posoudí podle právních předpisů, a
do aktiv a pasiv dědictví sepíše jen takový majetek (dluh), o němž bylo
zjištěno (jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní), že patřil
zůstaviteli. Při uvedeném postupu soud musí - i když v řízení o dědictví lze
provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, než byly
účastníky navrhovány - současně přihlížet k tomu, že u těch aktiv nebo pasiv,
která jsou mezi dědici sporná, se smí omezit jen na zjištění spornosti a nesmí
provádět další (jiné) dokazování, kterým by tato spornost mohla být odstraněna
(a to i kdyby bylo účastníky navrhováno) a které by tak mohlo sloužit jako
skutkový základ pro právní posouzení, zda sporné majetkové hodnoty nebo dluhy
skutečně zůstaviteli patřily. Přijetí závěru o existenci sporného aktiva či
pasiva zůstavitele podle ustanovení § 175k odst. 3 OSŘ však předpokládá
zjištění, mezi kterými účastníky dědického řízení a z jakého důvodu je sporné,
zda určitá věc, právo nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh, patřily
zůstaviteli. Popsaný postup platí obdobně také pro řízení o dědictví prováděné
podle ustanovení § 175x OSŘ (dodatečně) proto, že se po skončení „původního“
řízení o dědictví objevil nějaký zůstavitelův majetek, popřípadě i dluh.
Soudní judikatura již dříve dospěla k závěru, že jedním z předpokladů vydání
usnesení, jímž soud zastavuje řízení o dědictví proto, že zůstavitel nezanechal
vůbec žádný majetek (§ 175h odst. 1 OSŘ), nebo proto, že zůstavitel zanechal
jen majetek nepatrné hodnoty, který se vydává tomu, kdo se postaral o pohřeb (§
175h odst. 2 OSŘ), je skutečnost, že v řízení o dědictví nevyšel najevo žádný
majetek, o němž by bylo sporné, zda ke dni smrti zůstavitele patřil zůstaviteli
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.9.2015, sp. zn. 21 Cdo
4311/2014). Vzniknou-li totiž pochybnosti o tom, zda zůstavitel byl vlastníkem
věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty (a nejedná se o majetek nepatrné
hodnoty), nelze v takovém případě řízení o dědictví zastavit podle ustanovení §
175h odst. 1 nebo 2 OSŘ a soudní komisař je povinen zabývat se zjištěním
dědického práva jednotlivých v úvahu přicházejících dědiců.
V případě, že bylo řízení o dědictví zastaveno podle ustanovení § 175h odst. 1
nebo 2 OSŘ a jestliže byla podána žaloba o určení vlastnického práva
zůstavitelky k majetku, k němuž se v řízení o dědictví z důvodu „spornosti“
nepřihlíželo, resp. bylo rozhodnuto o zastavení řízení o dědictví, jako kdyby
předmětný majetek zůstavitelka vůbec neměla, bude zapotřebí řízení o určení
vlastnického práva zůstavitelky přerušit podle ustanovení § 109 odst. 1 písm.
b) OSŘ, neboť rozhodnutí závisí na otázce, kterou není soud v tomto řízení
oprávněn vyřešit, a vyčkat, zda bude na návrh žalobkyně (případně z jiného
podnětu) zahájeno řízení o dodatečném projednání tohoto zůstavitelčina majetku
(případně také dluhu) vedené ve smyslu ustanovení § 175x OSŘ. Bude-li řízení o
dědictví „dodatečně“ zahájeno, může být v tomto sporném řízení pokračováno až
poté, co bude v „dodatečném“ řízení o dědictví po zůstavitelce dědické právo
žalobkyně zjištěno. Nebude-li řízení o dědictví dle ustanovení § 175x OSŘ v
přiměřené lhůtě zahájeno, bude nezbytné žalobu o určení vlastnického práva
zůstavitelky z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobkyně zamítnout.
Z uvedeného tedy vyplývá, že domnívá-li se žalobkyně, že zůstavitelka R. V.
zanechala (v době své smrti vlastnila) předmětné nemovitosti, měla se správně
domáhat, aby soud provedl o tomto majetku „dodatečné“ řízení o dědictví dle
ustanovení § 175x OSŘ.
S ohledem na nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně již bylo
bezpředmětné, aby se dovolací soud zabýval námitkami dovolatelů stran hodnocení
důkazů odvolacím soudem a jeho skutkovými zjištěními, přičemž dovolatelé ani
neberou náležitě v úvahu, že těmito námitkami nezpochybňují právní posouzení
věci, ale že jimi uplatňují jiný dovolací důvod, než který je uveden v
ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., a dovolací soud by se těmito námitkami ani
nemohl zabývat.
Protože v projednávané věci nebyla dána - jak bylo shora odůvodněno - aktivní
věcná legitimace žalobkyně, není (alespoň prozatím) správný závěr odvolacího
soudu (i soudu prvního stupně) o tom, že zůstavitelka vlastnila ke dni smrti
předmětné nemovitosti. Vzhledem k tomu, že nejsou splněny podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání
nebo pro změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky napadený rozsudek podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil.
Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Kladně) k
dalšímu řízení podle ustanovení § 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o
náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část věty za středníkem a věta
druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2017
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu