USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce M. Š., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Martinem
Hromkem, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská č. 153/119b, proti žalované
Zdravotnické záchranné službě Jihomoravského kraje, příspěvkové organizaci se
sídlem v Brně, Kamenice č. 798/1d, IČO 00346292, zastoupené JUDr. Patrikem
Matyáškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 567/33, o neplatnost
výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C
47/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3.
září 2019, č. j. 15 Co 122/2019 -144, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2019, č. j. 15 Co 122/2019-144, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle
nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak. Dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být
dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci),
je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů
přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění
dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní
judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013)]. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým
vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku
hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se
řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li
být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo
procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být
dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka
rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen
tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v
jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn.
29 Cdo 3032/2013);
způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím
soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze
kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v
napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění
dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody
by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak. Žalovaná, v kontextu shora uvedeného rozboru, nepředkládá dovolacímu soudu k
řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání. Pokud žalovaná dovozuje přípustnost dovolání k řešení otázky „…jakým způsobem
se před nalézacím soudem a soudem odvolacím má provádět důkaz audiovizuálním
záznamem…“ jakožto otázky, která doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu
nebyla řešena, pak zcela přehlíží, že ani procesní postup odvolacího soudu, ani
jeho rozhodnutí není na řešení této otázky závislé, neboť odvolací soud vůbec
důkaz „audiovizuálním záznamem“ neprováděl, neboť k takovému postupu neshledal
procesní důvod [srovnej ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. a k tomu, za jakých
okolností je povinností odvolacího soudu zopakovat důkaz, provedený již soudem
prvního stupně, potom srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3004/2017, a v něm vyjádřený názor, že „…ustanovení § 213
o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení,
podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn
v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního
stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám
nezopakoval. Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových
závěrů soudu prvního stupně, musí sám zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního
stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další
důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od
skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady
dokazování v odvolacím řízení); takový skutkový závěr odvolacího soudu je
učiněn v rozporu s ustanoveními § 122, § 132, § 211 a § 213 o. s. ř…]. Dospěl-
li tedy odvolací soud k závěru, že není důvod se odchýlit od skutkových závěrů,
zjištěných již soudem prvního stupně, pak je jeho rozhodnutí důkaz znovu
neprovádět zcela v souladu se zákonem i standardní judikaturou k této otázce, a
to i v situaci, kdy účastník nesouhlasí se závěry (zjištěními) z tohoto důkazu,
reprodukovanými soudem prvního stupně. Uvedená otázka tak přípustnost dovolání
nezakládá. Ostatně, způsob provedení důkazu audiovizuálním záznamem soudem prvního stupně
je i v souladu s judikaturou k této problematice. Pokud totiž zákon (občanský
soudní řád) způsob provedení tohoto důkazu výslovně neupravuje, je na soudu,
aby způsob provedení tohoto důkazního prostředku určil (srov. např. závěry
usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. III.
ÚS 755/15), je proto
třeba pouze ctít zásadu veřejnosti a ústnosti soudního řízení, a tedy
zprostředkovat obsah důkazu tak, aby byl jednoznačně zveřejněn přítomným
účastníkům, což soud prvního stupně bezezbytku splnil tím, že audiovizuální
záznam v jednací síni přehrál (a je již bez významu, na jakém nosiči). Ani z
tohoto hlediska námitka žalované přípustnost dovolání nezakládá. Protože dovolání není opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně,
nemohou námitky, směřující proti takovému rozhodnutí - koncentrované v bodě I. posuzovaného dovolání - založit jeho přípustnost (srov. například závěry
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2384/2019). Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za
nesprávné právní posouzení věci se pokládá vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, které dovolatel pokládá za chybné. Námitky, jimiž žalovaná
uplatnila jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a
odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž rozsudek
odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že
„…k zadrhnutí nosítek došlo, byť se jednalo o pohyb sotva patrný…“ a že „…tento
pohyb mohl vyvolat poškození zdraví zejména pokud byl (M. J.) tak nucen
reagovat…“, nesouhlasí-li s hodnocením důkazů, předestírá-li vlastní skutkové
závěry („…žalobce nestál po celou dobu vykládky pacientky k p. J. otočen
zády…“, nýbrž že „…po celou dobu byl p. J. v jeho zorném poli …“, a že „…
žalobce se po vlastním podkopnutí koleček staví čelem k p. J. a zpříma jej
pozoruje…“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné
právní posouzení věci], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 o. s. ř. Namítá-li dále žalovaná, že odvolací soud neprovedl jí navržené důkazy (nebyl
zopakován důkaz videozáznamem), jakož i „rezignaci“ odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu ve směru vlastního vyhodnocení tohoto důkazu, pak neprovedení
navrženého důkazu, jakož i nepřezkoumatelnost rozhodnutí dovolací soud posuzuje
jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení žalované o uvedeném
procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku
procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř.,
přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného
pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014,
ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32
Cdo 1145/2015). Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.