21 Cdo 1482/2024-348
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci zástavní věřitelky C. M. B. COMMERCIAL LTD se sídlem v Londýně, C/O Kidd Rapinet LLP, Harbour Exchange Square č. 29, E14 9GE, Spojené Království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 09043782, zastoupené Mgr. Janem Vančurou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská č. 629/59, a zástavní dlužnice Ústecká letecká, s. r. o. se sídlem v Ústí nad Labem, Podhoří č. 364/36, IČO 25039768, zastoupené JUDr. Denisou Sudolskou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Italská č. 1219/2, o nařízení soudního prodeje zástavy, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 29 C 115/2019, o dovolání zástavní věřitelky proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. ledna 2024, č. j. 95 Co 23/2024-298, takto:
Dovolání zástavní věřitelky se odmítá.
1. Zástavní věřitelka se návrhem podaným dne 15. 3. 2019 u Okresního soudu v Ústí nad Labem domáhala, aby k uspokojení její pohledávky z dohody o narovnání ze dne 10. 4. 2014 (dále jen „dohoda o narovnání“) ve výši 36 713 624,08 Kč s příslušenstvím, zajištěné zástavním právem dle smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 23. 2. 2010, soud nařídil prodej zástavy – nemovitých věcí, a to pozemku parc. č. XY, ostatní plocha, a pozemku parc. č. XY, ostatní plocha, oba zapsané na LV č. XY vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY pro k. ú. XY, obec XY. Uvedla, že původní věřitelka (společnost TRINITY BANK a. s.) uzavřela s původní obligační dlužnicí (společností APATIT a. s.) dne 23. 2. 2010 smlouvu o úvěru č. 1071013, jejímž předmětem bylo zřízení úvěrového účtu pro úvěr ve výši 90 000 000 Kč. Dne 10. 4. 2014 uzavřel L. S. jako zástavní věřitel, neboť na něho byla pohledávka postoupena, s obligační dlužnicí společností APATIT a. s. a společností ENERGOSUN a. s., která na základě dohody o přistoupení k závazku ze dne 23. 3. 2010 přistoupila k závazkům obligačního dlužníka společnosti APATIT a. s., dohodu o narovnání, kterou byly v souladu s ustanovením § 1903 zákona č. 89/212 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nahrazeny závazky a pohledávky ze smlouvy o úvěru závazky novými. Ačkoliv původní pohledávka zanikla a byla nahrazena pohledávkou novou, zástavní právo nezaniklo a dále zajišťuje pohledávku z dohody o narovnání. Vzhledem ke skutečnosti, že pohledávka je zajištěna zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví zástavního dlužníka a nebyla řádně splacena, zástavní věřitelka, na niž byla pohledávka postoupena, podala žalobu na nařízení soudního prodeje zástavy.
2. Zástavní dlužnice namítla, že zástavní právo zaniklo, neboť zástavní smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), vzhledem k ustanovení § 3073 o. z. se zástavní právo řídí obč. zák., přičemž dle ustanovení § 170 odst. 1 písm. a) obč. zák. platí, že zástavní právo zaniká zánikem zajištěné pohledávky, k čemuž došlo uzavřením dohody o narovnání.
3. Řízení bylo usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 2. 2021, č. j. 29 C 115/2019-190, dle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přerušeno, neboť ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 88/2020 je řešena otázka platnosti dohody o narovnání. Toto řízení bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2023, č. j. 4 ICm 568/2022-129, KSBR 28 INS 27141/2015, zastaveno dle ustanovení § 96 odst. 2 o. s. ř., neboť došlo k mimosoudnímu vyrovnání a žalobce vzal žalobu zpět.
4. Následně podala zástavní věřitelka návrh na změnu účastníka řízení na straně zástavní věřitelky, neboť došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky mezi zástavní věřitelkou jako postupitelem a společností Siniestros s. r. o. se sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 1535/2a, IČO 19391889 (dále jen „Siniestros s. r. o.“), jako postupníkem.
5. Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6. 11. 2023, č. j. 29 C 115/2019-245, připustil vstup společnosti Siniestros s. r. o. na místo dosavadní zástavní věřitelky, neboť shledal za splněné zákonné podmínky k postupu dle ustanovení § 107a o. s. ř., když nastala skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práva.
6. Krajský soud v Ústí nad Labem následně k odvolání zástavní dlužnice usnesením ze dne 18. 1. 2024, č. j. 95 Co 23/2024-298, usnesení soudu první stupně změnil tak, že se návrh zástavní věřitelky na vstup společnosti Siniestros s. r. o. zamítá. Dospěl k závěru, že původně zajištěná pohledávka zanikla a požadavek zástavní věřitelky na nařízení soudního prodeje se jeví jako nedůvodný a na základě skutkových zjištění uzavřel, že lze dovodit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí je zneužití procesní úpravy a že důvody pro mimořádný postup dle ustanovení § 2 o. s. ř. převažují.
7. Proti usnesení odvolacího soudu podala zástavní věřitelka dovolání. Namítá, že soud může pouze ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí návrhu zástavní věřitelky dle ustanovení § 107a o. s. ř., o takový případ se však nejedná, a že odvolací soud učinil závěr o blížícím se možném neúspěchu zástavní věřitelky ve věci předčasně, jelikož tomu neodpovídá ani nenasvědčuje dosavadní průběh řízení. Dále namítá, že „nepopírá svou koncernovou propojenost se společností Siniestros s.r.o.“ a že v případě neúspěchu na straně zástavní věřitelky v řízení a uložení povinnosti hradit náklady řízení by zástavní věřitelka za závazek společnosti Siniestros s. r. o. ručila, což „vyplývá z práva evropské unie, která chápe podnik jako jednu hospodářskou jednotku, i když se skládá z více formálně oddělených společností, např. rozhodnutí SDEU (tehdy ESD) z 10. září 2009, C-97/08 P, Akzo Nobel ad. proti Komisi“.
8. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal dovolání zástavní věřitelky. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod (dovolatelka jej netvrdí), aby uvedené otázky byly řešeny jinak.
12. Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že soud může ve výjimečných případech
– při jinak doložených předpokladech pro vyhovění návrhu podle ustanovení § 107a o. s. ř.
– zamítnout „prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř.“ návrh, aby do řízení vstoupil na místo žalobce nabyvatel práva, a že takový postup je namístě například tehdy, kdyby bylo možné podle toho, co v řízení vyšlo najevo, dovodit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle ustanovení § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou, tj. aby se žalobce vyhnul případné povinnosti k náhradě nákladů řízení spojené s neúspěchem ve věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod č. 46/2012 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 743/2015). V ústavní rovině přijal (mimo jiné s odkazem na již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 46/2012 Sb. rozh. obč.) obdobný závěr Ústavní soud, jenž zdůraznil v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o.
s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení § 2 o. s. ř. (zda nedošlo k účelovému postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy). Ústavní soud (a také Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3911/2018) vysvětlil, že obecné soudy by měly svou pozornost soustředit i na jiné ze spisu se podávající, resp. úředně dostupné okolnosti, například na nezřetelný důvod postoupení žalované pohledávky, na patrný nedostatek typického „komerčního“ motivu postoupení, jestliže postupník je současně ovládající společností postupitele, jeho nejasný majetkový a obchodní substrát atd., a na tomto vůbec podezřelém základě by se pak měly zabývat otázkou, jaké nepříznivé důsledky – procesním uznáním tvrzeného postoupení žalované pohledávky – mohou pro dané řízení nastat.
13. Nejvyšší soud potom ve své rozhodovací praxi uzavřel, že zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi podle § 107a o. s. ř. může podle okolností nasvědčovat například předchozí postup dané strany v průběhu řízení (srov. například již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012), délka a složitost soudního sporu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013) nebo postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013). Přihlédnout lze také k časové souvislosti mezi datem uzavření smlouvy o postoupení pohledávky a podáním návrhu na procesní nástupnictví a termínem (odročeného) jednání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4180/2015). Nejvyšší soud ve své judikatuře vyslovil rovněž závěr, že není zcela standardní a vyžaduje si pozornost při rozhodování o návrhu podle ustanovení § 107a o. s. ř, dojde-li k postoupení pohledávky, která je předmětem dlouhotrvajícího a poměrně složitého soudního sporu (srov. například již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013).
14. Na uvedené závěry navázal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1041/2016, v němž deklaroval, že k možnosti soudu uzavřít, že návrh žalobce na singulární sukcesi podle § 107a odst. 1 o. s. ř. je zneužitím práva, které má vést k tomu, aby pohledávka žalovaného na náhradu nákladů řízení se stala reálně nevymahatelnou, je třeba naplnění dvou předpokladů; jednak musí být zjevné, že strana žalující bude v řízení neúspěšná, a proto lze očekávat, že jí bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, jednak musí být zřejmé, že nový žalobce (postupník) nebude schopen splnit svoji případnou povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného.
Naplnění obou těchto předpokladů nemusí být postaveno zcela najisto; rozhodný je v tomto směru stav v době rozhodování soudu. Jistota o nich nemůže ani být naprostá, protože nelze zcela vyloučit, že během řízení vyjdou najevo skutkové okolnosti, pro které žalobce bude ve sporu úspěšný, případně že osoba, která má do řízení vstoupit na základě návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř., se v budoucnosti stane schopnou nést případnou povinnost k náhradě nákladů řízení, bude-li jí uložena. Postačuje proto, je-li v době, kdy soud rozhoduje o návrhu podle § 107a odst. 1 o.
s. ř., důvodné podezření, že k postoupení (k jinému převodu) pohledávky nebo jiného práva došlo právě proto, aby případný procesní neúspěch strany žalující nevedl k úspěšnému vymožení přisouzené náhrady nákladů řízení. Míru pravděpodobnosti, že podání návrhu na postup podle § 107a odst. 1 o. s. ř., případně postoupení pohledávky na jiný subjekt, který posléze podá žalobu o její splnění, je zneužitím práva výše popsaným způsobem, soud poměřuje s možnou újmou žalovaného na právu na náhradu nákladů řízení.
Závěr Nejvyššího soudu ve výše uvedeném usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, podle kterého prostá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, nepostačuje k zamítnutí návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř., je třeba pojímat tak, že závěr o možném zneužití návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř. za účelem, aby se strana žalující vyhnula případně uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení, nemůže být jen hypotetický, ale musí být odůvodněn konkrétními okolnostmi, jež vyplývají z obsahu spisu.
15. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění, že postupníkem je subjekt, který vznikl několik měsíců před rozhodnutím odvolacího soudu, že základní kapitál subjektu je 1 000 Kč, je personálně i majetkově propojený se stávající zástavní věřitelkou, nevykazuje ve veřejně přístupných informačních zdrojích žádnou aktivitu, nezaložil do sbírky listin obchodního rejstříku žádné účetní závěrky, není známo, že by vlastnil jakýkoliv majetek (jeho bonita není osvědčena), a jako obchodní společnost vznikl krátce před uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky, dospěl v souladu s výše uvedenou judikaturou k závěru, že je patrné, že postupník nebude schopen plnit svoji případnou povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch zástavní dlužnice a že výše uvedené okolnosti nasvědčují tomu, že se jedná o zneužití úpravy procesního nástupnictví.
16. Druhým předpokladem pro učinění závěru, že návrh žalobce na singulární sukcesi dle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. je zneužitím práva, je, že musí být zjevné, že strana žalující bude v řízení neúspěšná, a proto lze očekávat, že jí bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného.
17. V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou – jak vyplývá z ustanovení § 358 odst. 1 věty první zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) – v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti se současně v řízení o soudním prodeji zástavy neprokazují; pro nařízení prodeje zástavy se vyžaduje, aby byly listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy aby se jevily z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. při obdobné právní úpravě v ustanoveních § 200y až 200za občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné pod č. 37/2005 Sb. rozh. obč., a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 23 Co 672/2003, uveřejněné pod č. 11/2005 Sb. rozh. obč.).
18. Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že povaha řízení o soudním prodeji zástavy (jako první fáze soudního prodeje zástavy), určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., u nichž se vyžaduje toliko osvědčení, jednak nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., jednak ani neumožňuje soudu provádět dokazování ke sporným tvrzením účastníků. Řízení o soudním prodeji zástavy je tedy charakterizováno tím, že se v něm neprovádí dokazování ke sporným tvrzením účastníků; nedoloží-li zástavní věřitel některou z okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., nemůže být jeho návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy vyhověno, i kdyby ji zástavní věřitel hodlal prokazovat dokazováním, a naopak, budou-li tyto okolnosti řádně osvědčeny, nemůže zástavní dlužník zabránit vyhovění návrhu zástavního věřitele, i kdyby rozhodné skutečnosti popíral a i kdyby o nich požadoval dokazování. Protože v řízení o soudním prodeji se (pojmově) neprovádí dokazování, nepřichází v něm v úvahu použití ustanovení § 357 z. ř. s. (jeho zařazení do zákona je zjevnou legislativní chybou), a v odvolacím řízení ani ustanovení § 28 odst. 1 z. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4979/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo 277/2017; z recentních rozhodnutí potom odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3355/2022).
19. Uvedené však neznamená, že by nebylo možno uvést (a doložit) skutečnosti, z nichž vyplývá, že okruh v tomto řízení posuzovaných skutečností není možno ani osvědčit prostě proto, že objektivně neexistují. Je-li skutečnost, že zajištěná pohledávka zanikla splněním, započtením, nebo z jiného důvodu, skutečnost, že je neplatná zástavní smlouva, nebo skutečnost, že zajištěná pohledávka i zástavní pohledávka (zástavní právo) jsou promlčeny, zřejmá (evidentní, nevzbuzující pochybnosti) již z obsahu spisu tak, že ji nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků, pročež nevyžaduje další dokazování, pak k ní může soud přihlédnout již při rozhodování o návrhu na nařízení prodeje zástavy podle § 358 odst. 1 z. ř. s. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1252/2021)].
20. Zástavní věřitelka v návrhu na nařízení soudního prodeje tvrdí, že má za zástavní dlužnicí zajištěnou pohledávku z titulu dohody o narovnání, písemné znění zástavní smlouvy však zajištění pohledávky vzniklé z dohody o narovnání neosvědčuje. Zástavní smlouva zajišťuje pouze pohledávku ze smlouvy o úvěru, která dle tvrzení samotné zástavní věřitelky měla být nahrazena pohledávkou novou z dohody o narovnání. V této fázi řízení za situace, kdy zástavní věřitelka navrhuje nařízení soudního prodeje zástavy zajišťující pohledávku z dohody o narovnání, lze dospět k závěru, že nejsou splněny předpoklady pro nařízení soudního prodeje, tedy je zjevné, že strana žalující bude v řízení neúspěšná.
21. Uzavřel-li proto odvolací soud, že je namístě výjimečně návrhu podle § 107a o. s. ř. nevyhovět, neboť je zřejmé, že cílem návrhu je zneužití procesní úpravy za účelem znemožnit zástavní dlužnici vydobytí případné náhrady nákladů řízení, je tento jeho závěr v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
22. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky, že je koncernově propojena s postupníkem a že by ručila v případě neúspěchu na straně zástavní věřitelky za závazek postupníka, neboť z práva Evropské unie („rozhodnutí SDEU (tehdy ESD) z 10. září 2009, C-97/08 P, Akzo Nobel ad. proti Komisi“) vyplývá, že podnik je chápán jako jedna hospodářská jednotka, i když se skládá z více formálně oddělených společností, neboť námitka vychází ze skutkových okolností, které nikdy nebyly v řízení uplatněny. Jde tedy o námitku novou, doposud v řízení neuplatněnou a jako takovou nepřípustnou. Dovolatelka při formulování námitky přehlíží, že podle ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
23. Dovolací soud nadto dodává, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dříve uzavřel, že není možné analogicky aplikovat širokou koncepci „podniku“ jako jediné ekonomické jednotky, která může podle judikatury Evropského soudního dvora vést k odpovědnosti mateřské společnosti za protiprávní jednání dceřiné společnosti v oblasti ochrany hospodářské soutěže, i na odpovědnost za vady v soukromoprávních závazkových vztazích. Závěry rozsudku ve věci Akzo Nobel ve vztazích soukromého práva užít nelze ani mutatis mutandis. Právo hospodářské soutěže je v tomto ohledu zcela specifické; jde o veřejnoprávní úpravu sledující zvláštní cíle v oblasti ochrany hospodářské soutěže a možnost deliktní odpovědnosti mateřské společnosti je zde dovozována právě jen pro porušení veřejnoprávních norem na ochranu hospodářské soutěže. Závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2214/2017 se uplatní i v poměrech výkladu koncernu dle § 79 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), a souvisejících ustanovení upravujících podnikatelská seskupení § 71 až § 91 zákona o obchodních korporacích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2019, sp. zn. 32 Cdo 2214/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 29 ICdo 14/2020).
24. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavní věřitelky podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
25. Zástavní věřitelka v dovolání navrhla odklad právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Uvedené závěry jsou použitelné ve vztahu k návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí. Návrhem zástavní věřitelky na odklad právní moci se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 9. 2024
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu