21 Cdo 1771/2024-215
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobkyně V. K., zastoupené Mgr. Pavlem Grošpicem, advokátem se sídlem v
Praze 4, U Hellady č. 697/4, proti žalované MAXIMA pojišťovně, a.s. se sídlem v
Praze 2, Italská č. 1583/24, IČO 61328464, zastoupené JUDr. Erikou Mačákovou,
LL.M., Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 6, U Hadovky č. 564/3, o 189 850 Kč
s příslušenstvím, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance
Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího
účastníka na straně žalované, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
43 C 59/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
24. října 2023, č. j. 30 Co 278/2023-176, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.
10. 2023, č. j. 30 Co 278/2023-176, není přípustné podle ustanovení § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „o. s. ř.“), neboť není splněn žádný z důvodů přípustnosti dovolání
uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu (jeho závěr, že „úraz,
který žalobkyně utrpěla dne 4. 10. 2019 v průběhu transportu na přívěsu
automobilu z místa přistání balonu k přistavenému mikrobusu, jenž měl účastníky
odvézt zpět do ubytovacího zařízení, je úrazem pracovním ve smyslu § 269 odst.
1 ve spojení s § 271k odst. 1 zákoníku práce“) je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka
byla posouzena jinak.
3. Problematikou tzv. team buildingu organizovaného zaměstnavatelem a
povahy úkolů na něm plněných, při jejichž výkonu zaměstnanec utrpěl úraz, se
dovolací soud již v minulosti zabýval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
12. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5060/2007, uveřejněný pod č. 115/2009 Sb. rozh.
obč.). Vyšel z pojetí tzv. team buildingu, který bývá chápán – tak jako tomu
bylo i v projednávané věci – jako intenzivní a záměrné (cílené) budování a
rozvíjení pracovního potenciálu pracovních týmů, kdy zejména bývá kladen důraz
na prohloubení motivace a vzájemné důvěry, na zlepšení výkonnosti a komunikace
mezi členy pracovního kolektivu, na zlepšení týmové kreativity apod. S
přihlédnutím k uvedenému smyslu a účelu těchto aktivit, organizovaných v zájmu
zaměstnavatele zpravidla formou výjezdní akce zaměstnanců (pracovní cesty),
zaujal stanovisko, že pro závěr, zda poškození zdraví, které zaměstnanec utrpěl
při některé z aktivit v rámci tzv. team buildingu, může být považováno za
pracovní úraz, není rozhodující formální označení tohoto kurzu týmové
spolupráce v příslušných dokumentech, nýbrž vlastní obsahová náplň činnosti
(„úseku“ pracovní cesty), při které zaměstnanec úraz utrpěl, a že – jak dále
dovodil – kdyby bylo prokázáno, že k poškození zdraví zaměstnance došlo v rámci
některé z plánovaných aktivit, jejichž smyslem a účelem bylo prohloubení
vzájemných interpersonálních vazeb zaměstnanců, jejich schopnosti vzájemné
kooperace a schopnosti spolupráce s ostatními zaměstnanci, mohlo by se jednat –
nazíráno jak z hlediska pořádajícího zaměstnavatele, tak z hlediska věcného
(vnitřního účelového) jednotlivého zaměstnance – o „účast na školení k
prohloubení kvalifikace“, kterou je zaměstnavatel oprávněn zaměstnanci uložit
(srov. § 141a zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších
předpisů), a tedy o činnost v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů ve
smyslu ustanovení § 25 odst. 4 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se
provádí zákoník práce a některé další zákony (ve znění účinném do 2. 6. 2004).
4. Uvedené závěry přijaté ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12.
2006 se uplatní i za účinnosti zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2019, tj. v době úrazu žalobkyně ze dne
4. 10. 2019 (dále jen „zák. práce“), avšak s tím rozdílem, že za nové právní
úpravy účast na školení nebo jiných formách přípravy anebo studiu za účelem
prohloubení kvalifikace – kterou je zaměstnavatel oprávněn zaměstnanci uložit
(srov. § 230 odst. 2 zák. práce) – zákon výslovně považuje za výkon práce, za
který zaměstnanci přísluší mzda nebo plat (srov. § 230 odst. 3 zák. práce). V
případě team buildingu pořádaného formou výjezdní akce (jak tomu bylo i v
projednávané věci) se potom jedná o činnost, která je předmětem pracovní cesty,
a tedy plněním pracovních úkolů ve smyslu § 273 odst. 1 zák. práce.
5. Z uvedených závěrů soudní praxe odvolací soud důsledně vycházel,
jestliže na základě skutkového závěru, že „předmětná akce pořádaná žalovanou –
a v tomto rámci také konkrétní činnost, při níž došlo k poškození zdraví
žalobkyně (let balonem, resp. transport z místa přistání) – měla charakter team
buildingu, kdy smyslem a účelem žalovanou zajištěných aktivit (včetně letu
balonem) bylo prohloubení vzájemných interpersonálních vazeb zaměstnanců,
jejich schopnosti vzájemné kooperace a schopnosti spolupráce s ostatními
zaměstnanci“ (bod 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 13
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), dovodil „souvislost utrpěného úrazu
žalobkyně s plněním pracovních úkolů z hlediska místního, časového a věcného
(vnitřního účelového)“.
6. Namítá-li žalovaná, že účast na třídenní akci pořádané k 25. výročí
založení žalované byla „dobrovolná“, pak přehlíží, že podle skutkových zjištění
soudů (bod 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 13 odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu) – správnost skutkových zjištění soudů přezkumu
dovolacího soudu, jak vyplývá z § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s.
ř., nepodléhá – zaměstnanci měli možnost výběru (jen) mezi standardním plněním
pracovních povinností nebo pracovní cestou, tj. účastí na uvedené akci
žalované. Plnění pracovních úkolů nevylučuje ani namítaná skutečnost, že
„program jednotlivých aktivit měl podobu nabídky možných oddechových činností,
kterých se zaměstnanci mohli, ale i nemuseli zúčastnit, vše dle jejich vlastní
volby“. Podstatná jsou zde shora uvedená zjištění o charakteru pořádané akce.
Odvolací soud též správně poukázal, že „v závislosti na konkrétních okolnostech
jednotlivého případu nemusí team building spočívat pouze v cílených přednáškách
či přísně řízených aktivitách zaměstnanců, nýbrž může být i volněji zaměřen na
‚tmelení‘ kolektivu, na vytváření funkčního zaměstnaneckého celku, který
posílenými interpersonálními vazbami, při současném zvyšování kvalifikace
informovanosti, dokáže lépe obstát v konkurenčním prostředí trhu, přičemž k
tomu může přispívat i trvalost zaměstnaneckého kolektivu, dosahovaná rovněž
zvýšením loajality k zaměstnavateli a zvyšováním pocitu celkové smysluplnosti
práce vykonávané pro zaměstnavatele“.
7. Nelze sdílet ani dovolací námitku, že „případ úrazu žalobkyně je
svými znaky podobný úrazu, který Nejvyšší soud posuzoval v řízení sp. zn. 21
Cdo 2558/2002“ (správně sp. zn. 21 Cdo 255/2022). Skutkové okolnosti odkazované
věci byly odlišné, neboť v tam posuzované věci „se jednalo o ‚zábavní akci‘
pořádanou a financovanou žalovanou pro její zaměstnance, která neměla žádnou
souvislost s jejich pracovními úkoly“.
8. Žalovaná dále nastoluje otázku „posouzení míry zavinění zaměstnance
při kvalifikované lehkomyslnosti, jak požaduje § 270 odst. 3 zákoníku práce“.
Míra zavinění zde vyjadřuje, v jakém rozsahu jednání poškozeného přispělo k
následku v podobě škody nebo nemajetkové újmy. K otázce tzv. spoluzpůsobení si
újmy poškozeným se Nejvyšší soud v poměrech § 2918 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, stabilně vyjadřuje tak, že úvaha, nakolik se na způsobení
škody podílel sám poškozený, resp. okolnosti na jeho straně, a tedy v jakém
rozsahu nese škodu sám, se odvíjí vždy od okolností konkrétního případu po
porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně
poškozeného (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 7.
2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019, uveřejněného pod č. 24/2021 Sb. rozh. obč.,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2248/2020).
I nadále (tj. za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) je
přiměřeně použitelný dříve vyslovený judikaturní závěr, že úprava tzv.
spoluzavinění patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k
normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak
přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil
sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Dovolací soud je tak oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém
rozsahu se na vzniku újmy podílely okolnosti přičitatelné poškozenému a jednání
škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. přiměřeně např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, ze dne
27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 244/2015, a ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo
2544/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo
1694/2020). Uvedené závěry jsou potom aplikovatelné též v poměrech § 270 odst.
3 zák. práce, který rovněž patří k právním normám s relativně neurčitou
hypotézou.
9. Přihlédl-li odvolací soud na jedné straně k tomu, že žalobkyně „k
převozu z místa přistání balonu k přistavenému mikrobusu využila přívěs, který
zjevně nebyl určen/uzpůsoben k přepravě osob, ale evidentně sloužil k převozu
koše a balonu“, a na druhé straně ke skutečnosti, že tak učinila poté, co
„využila nabídky“ řidiče (tj. ze strany „provozovatele akce“ – bod 27
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 12 odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu), jeho úvaha o rozsahu, v jakém se na vzniku újmy podílely
okolnosti přičitatelné žalobkyni (úvaha při vymezení relativně neurčité
hypotézy § 270 odst. 3 zák. práce), podle které lehkomyslné jednání žalobkyně
„je s ohledem na celou situaci daného případu méně závažnou příčinou vzniku
pracovního úrazu, a to v míře 10 %“, není zjevně nepřiměřená; otázka
kvalifikované lehkomyslnosti ve smyslu § 270 odst. 2 písm. b) zák. práce nebyla
podaným dovoláním dovolacímu přezkumu otevřena. Ani otázka míry zavinění proto
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
10. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl.
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde
o rozhodnutí, jímž se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. §
151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp.
zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sb. rozh. obč.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 4. 2025
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu