21 Cdo 180/2025

21 Cdo 180/2025-53

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní

věci žalobce R. N., zastoupeného Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem se sídlem v

Praze 1, Vodičkova č. 699/28, proti žalované Institutu klinické a

experimentální medicíny, státní příspěvkové organizaci, se sídlem v Praze 4 –

Krči, Vídeňská č. 1958/9, IČO 00023001, o zaplacení částky 1 439 455 Kč s

příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 133/2024,

o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu

2024, č. j. 23 Co 307/2024-35, takto:

I. Dovolání žalobce v části směřující proti výrokům o náhradě nákladů

řízení se odmítá.

II. Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze

dne 26. srpna 2024, č. j. 7 C 133/2024-23, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu

soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

1. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2024, č. j. 23 Co

307/2024-35, bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 8.

2024, č. j.

7 C 133/2024-23, jímž bylo odmítnuto podání (žalobce) ze dne 31. 5. 2024 a

žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok I), a bylo

rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího

řízení (výrok II). Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dovodil, že

žalobce nevyhověl výzvě na odstranění vad žaloby, která tak stále vykazuje

vady, pro něž nelze pokračovat v řízení. V doplnění žaloby sice uvedl výši

„nedoplatků jednotlivých nároků“, avšak „součet těchto dílčích částek v hrubé

výši požaduje zaplatit v čisté výši“ a „stále proto není jasné, jaké dílčí

částky (v čistém) z částky žalované (která je stanovena v čistém) připadají na

jednotlivé dílčí nároky“, takže „vada žaloby spočívající v absenci konkrétního

určení peněžitých částek požadovaných z titulu jednotlivých dílčích plnění tak

odstraněna nebyla a žaloba je nesrozumitelná“. Důvod k učinění opakované výzvy

k odstranění vad žaloby neshledal, jelikož „výpočet dílčích nároků v hrubém a

uvedení celkové částky v čistém není jediným důvodem odmítnutí žaloby, jak je

patrné ze shora uvedeného“ (odvolací soud v odůvodnění usnesení žalobci též

vytýká, že „nespecifikoval dílčí nároky po jednotlivých měsících“).

2. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání směřující „do

všech jeho výroků“. Dovolatel nastoluje otázku (podle jeho názoru v rozhodovací

praxi dovolacího soudu dosud neřešenou), „zda je žalobce jako zaměstnanec,

kterému žalovaný jako zaměstnavatel řádně neevidoval pracovní dobu a řádně mu

neproplácel odměnu za práci, povinen v žalobě sám doložit – kompletně

rekonstruovat evidenci své pracovní doby za celé žalované období, resp. přesně

vyčíslit žalované částky dluhu na odměně co do konkrétního období jejich vzniku

(na úrovni jednotlivých měsíců) a jednotlivých nároků, které z této evidence

logicky vyplývají, resp. zda nedoložení či neuvedení těchto přesných měsíčních

částek dluhu zaměstnavatele na jednotlivých nárocích je důvodem odmítnutí

žaloby pro její neúplnost či nesrozumitelnost“. Namítá, že „názor, že je žaloba

nesrozumitelná z toho důvodu, že žalobce (nemající evidenci pracovní doby)

nároky přesně nespecifikoval co do výše dluhu na platu za jednotlivé měsíce a

nevypočítal jejich čistou výši (k čemuž soudem ani nebyl vyzván), je nesprávný

a v konečném důsledku upírá dovolateli právo na soudní ochranu a spravedlivý

proces“. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu

vrátil k dalšímu řízení.

3. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po

zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno

oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s.

ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

4. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud

to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

5. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému

rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené

rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž

řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu

nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je

dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená

právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

6. V části, ve které dovolání směřuje proti výroku II o náhradě nákladů

odvolacího řízení a proti části výroku I, jíž bylo potvrzeno usnesení soudu

prvního stupně ve výroku II o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné

podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 o. s.

ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech

řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v uvedené části podle § 243c odst.

1 o. s. ř. odmítl.

7. Usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva

ohledně splnění podmínek pro odmítnutí žaloby podle § 43 odst. 2 o. s. ř.

Vzhledem k tomu, že uvedená otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s

ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že

dovolání žalobce je podle § 237 o. s. ř. přípustné.

8. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř.,

které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud

dospěl k závěru, že dovolání žalobce směřující proti výroku o potvrzení

usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby je důvodné.

9. Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí

kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště

účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní

firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a

příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje),

popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení

důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se

navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce,

musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a

označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních

poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.

10. Podle § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby

bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené

náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění

podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést

(odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo

doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením

podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží,

dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být

účastník poučen (odstavec 2).

11. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že:

[1] Ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obsahové a nikoli formální

náležitosti žaloby. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem,

aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez

jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom, v jakém

pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny.

[2] Údaj o tom, čeho se navrhovatel návrhem domáhá (tzv. petit), musí být

přesný, určitý a srozumitelný. Jde-li o plnění peněžité, musí být jasně a

přesně udána peněžitá částka, kterou žalobce požaduje, jíž je soud v řízení i

při rozhodování vázán a od níž se jen výjimečně může odchýlit v případech

uvedených v ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. Nemůže-li žalobce svůj nárok

přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši.

[3] Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé

o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a

na jakém podkladě má soud rozhodnout. I když žalobce v žalobě neuvedl tvrzení o

všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení věci z hlediska hmotného

práva, představuje nedostatek všech potřebných tvrzení vadu žaloby, která by

bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), jen tehdy, jestliže nelze

jednoznačně dovodit, o jaký skutek jde.

[4] Jestliže žalobce požaduje, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích

se samostatným skutkovým základem (jde o tzv. objektivní kumulaci nároků), musí

v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u

těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž uvést peněžitou částku,

kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud tak

neučiní, nemůže soud jednat ve věci samé.

[5] K odmítnutí podání, kterým se zahajuje řízení, může soud přistoupit jen

tehdy, jestliže byl účastník k odstranění vad podání řádně vyzván, jestliže

vady podání nebyly přes výzvu odstraněny (buď proto, že účastník zůstal zcela

nečinný, nebo sice na výzvu soudu reagoval, avšak vadnost podání neodstranil) a

jestliže nelze pro tento nedostatek v řízení pokračovat.

K uvedenému srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp.

zn. 21 Cdo 370/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2019, sen. zn. 29

ICdo 108/2017, uveřejněný pod č. 31/2020 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 739/2005, usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4726/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1120/2016, a další v nich obsaženou judikaturu.

12. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nemá pochybnosti o tom, že z

právní úpravy § 43 o. s. ř. nevyplývá povinnost soudu, pokud již účastníka k

odstranění vad podání řádně vyzval, činit opakované výzvy k odstranění těch

vad, které účastník na výzvu neodstranil nebo které vyplynuly z podání, jímž na

výzvu reagoval; smyslem a účelem právní úpravy obsažené v § 43 o. s. ř.

nepochybně není řetězení výzev k odstranění nedostatků vadných podání. Na

druhou stranu ovšem současně uvádí, že soudu ani nic nebrání,

aby – je-li to s ohledem na okolnosti vhodné a účelné – k opakované výzvě

přistoupil a účastníka vedl k odstranění nadále neopravených nedostatků podání,

kterým se zahajuje řízení, jež brání jeho dalšímu pokračování. Tento postup

nevylučuje zejména tam, kde účastník na výzvu reagoval vstřícně, snažil se jí

vyhovět v celé její šíři a jeví se proto jako pravděpodobné, že další výzva

povede k odstranění nedostatků vadného podání (srov. například usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 5269/2007, nebo ze dne 11.

1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1494/2011). Záleží tedy vždy na uvážení soudu, zda

okolnosti posuzovaného případu opakovanou výzvu k odstranění vad podání

odůvodňují.

13. V projednávané věci se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4

žalobce domáhal zaplacení částky 1 439 455 Kč se zákonným úrokem z prodlení od

1. 1. 2024 do zaplacení jako plnění za období od ledna 2021 do prosince 2023,

jež sestává

1) z dlužné odměny za práci přesčas, kterou žalovaná neevidovala a

neproplácela v souladu se zákonem (žalobci byly vypláceny jen cílové odměny,

které nezahrnovaly všechny odpracované hodiny práce přesčas),

2) z nedoplatku platu, který vznikl tím, že žalovaná nesprávně

přiměřenou dobu na oddech a jídlo čerpanou bez přerušení provozu nebo práce

nezapočítala do pracovní doby,

3) z náhrady újmy, která žalobci vznikla v souvislosti s „nerovným

odměňováním“ v porovnání s lékaři na jiných pracovištích žalované,

4) z nedoplatku platu ve výši rozdílu mezi platem ve 14. platové třídě a

platem ve 13. platové třídě, do které byl žalobce v době do 1. 1. 2024

nesprávně žalovanou zařazen,

5) z nedoplatku na plněních („jako je náhrada platu za dovolenou,

pracovní neschopnost apod.“), jejichž výše je odvislá od průměrného měsíčního

výdělku, který byl v důsledku nesprávného postupu žalované při odměňování

žalobce (shora uvedeného) „protiprávně snížen“.

Uplatněná částka 1 439 455 Kč odpovídá „jeho odhadu dluhu na čisté odměně

založeného na vlastních výpočtech“. Výši částek, které žalobce požaduje

zaplatit z titulu každého z takto uplatněných nároků, žaloba neobsahuje.

14. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 11. 6. 2024, č. j. 7 C

133/2024-8, byl žalobce (mimo jiné) vyzván k odstranění vady žaloby

„spočívající v neurčitosti vylíčení rozhodujících skutečností a žalobního

požadavku“ tak, že uvede, „jaké konkrétní částky se domáhá (pro každý nárok

zvlášť)“ z titulu nároků uvedených shora pod body 1) až 5). Dále byl vyzván,

aby u každého z těchto nároků uvedl, jakou částku požaduje „za každý jednotlivý

měsíc období od ledna 2021 do prosince 2023“, k nárokům 1) a 2), „za kolik

hodin přesčasů“, resp. „za kolik neproplacených půlhodin“ v každém jednotlivém

měsíci žalobce částku za daný měsíc požaduje, a k nároku 5), jaké „jednotlivé

mzdové nároky, jejichž výše závisí na průměrném výdělku (náhrady platu,

příplatky atd.), byly žalobci v každém jednotlivém měsíci vypláceny a v jaké

konkrétní výši“. K odstranění vad žaloby byla žalobci stanovena lhůta v trvání

30 dnů od doručení usnesení a žalobce byl poučen o následcích nesplnění výzvy

spočívajících v odmítnutí žaloby. Usnesení bylo žalobci doručeno dne 12. 6.

2024.

15. V reakci na poskytnuté poučení žalobce v podání ze dne 12. 7. 2024 k

jednotlivým nárokům doplnil, že:

1) dlužnou odměnu za práci přesčas vyčíslil částkou 743 782,50 Kč a

uvedl, že se jedná o odměnu za 1 202 hodin přesčasové práce (531 hodin za rok

2021, 323,25 hodin za rok 2022 a 347,75 hodin za rok 2023), které mu žalovaná

nezaplatila,

2) nedoplatek platu vzniklý nezapočítáním přiměřené doby na oddech a

jídlo bez přerušení provozu nebo práce do pracovní doby žalobce vyčíslil

částkou 233 282,50 Kč, a to za celkem 377 hodin, včetně 25% příplatku za práci

přesčas,

3) náhradu újmy vzniklé porušením zásady rovného odměňování vyčíslil ve

výši 505 815 Kč,

4) nedoplatek platu vzniklý rozdílem mezi platem ve 14. platové třídě a

platem ve 13. platové třídě vyčíslil částkou 117 120 Kč, a to 103 680 Kč za

období od 1. 1. 2021 do 31. 8. 2023, tj. za 32 měsíců po 3 240 Kč (rozdíl mezi

14. platovou třídou 6. platovým stupněm a 13. platovou třídou 6. platovým

stupněm) a 13 440 Kč za období od 1. 9. 2023 do 31. 12. 2023, tj. za 4 měsíce

po 3 360 Kč (rozdíl mezi 14. platovou třídou 7. platovým stupněm a 13. platovou

třídou 7. platovým stupněm),

5) nedoplatek na plněních odvislých od průměrného výdělku vyčíslil

částkou 400 000 Kč, kterou vypočetl tak, že částku 1 600 000 Kč jako součet

nároků uvedených pod body 1) až 4) vynásobil „koeficientem ztráty na průměrném

výdělku, tj. 1,25 (když dle zkušeností právního zástupce žalobce minimálně cca

25%)“, a že „všechny zákonné složky platu, na které má protiprávní snížení

průměrného výdělku vliv“, jsou uvedeny „v přiložených mzdových listech“.

Žalobce tedy „došel“ k částce „2 000 000 Kč hrubého“ a „za použití mzdové

kalkulačky na www.vypocet.cz/cista-mzda došel k dluhu na čisté mzdě za celé

žalované období ve výši 1 439 455 Kč čistého“.

16. Z provedeného doplnění žaloby vyplývá, že žalobce provedl vyčíslení

jednotlivých nároků (jež mají samostatný skutkový základ) v „hrubé“ výši,

jejichž celková výše v součtu činí 2 000 000 Kč. Přes provedené vyčíslení však

výši žalované částky neupravil a nadále (přes úpravu obsaženou v § 268 odst. 2

o. s. ř.) setrval na žalobním požadavku na zaplacení částky 1 439 455 Kč, která

představuje „čistou“ výši všech uplatněných nároků, aniž by současně uvedl též

„čistou“ výši jednotlivých nároků, z jejichž součtu částka sestává. Žaloba (ve

spojení s jejím doplněním) tedy obsahuje rozpor mezi výší jednotlivých mzdových

nároků, jejichž uspokojení se žalobce domáhá, a výší celkově žalobcem

požadované částky, která součtu uplatněných nároků neodpovídá. Soudy proto

správně dovodily, že z žaloby v rozporu s § 79 odst. 1 o. s. ř. není patrno,

čeho se žalobce domáhá, a že pro tento nedostatek nelze v řízení pokračovat

(jednat o věci samé).

17. Se závěrem soudů, že pokračování v řízení o podané žalobě brání též

to, že žalobce „nespecifikoval dílčí nároky po jednotlivých měsících“, však

Nejvyšší soud nesouhlasí. Jak bylo již shora uvedeno (srov. bod 11), z hlediska

projednatelnosti žaloby není podstatné, jestliže soud v žalobě neshledá

skutečnosti významné z pohledu hmotného práva, tedy v rovině do úvahy

přicházejícího právního posouzení tvrzených skutečností. Neuvedení všech

skutečností rozhodných pro právní posouzení věci představuje vadu žaloby ve

smyslu § 43 odst. 2 věty první o. s. ř. jen tehdy, nelze-li jednoznačně

dovodit, o jaký skutek se jedná, tj. není-li vyloučena záměna s jiným skutkem.

V případě nároků označených shora pod body 1) až 4) soudy vytýkaný nedostatek

neprojednatelnost žaloby nezpůsobuje, neboť žalobce je vymezil způsobem (srov.

body 13 a 15), z něhož nevznikají pochybnosti, o jaký skutek se jedná. Nároky,

které na obsah žaloby v projednávané věci kladou soudy nižších stupňů, se shora

uvedeným požadavkům na vylíčení rozhodujících skutečností žaloby vymykají,

neboť svou kvalitou odpovídají požadavkům na splnění povinnosti tvrdit všechny

právně významné skutečnosti [srov. § 114c odst. 3 písm. b) a § 118a odst. 1 o.

s. ř.], jejichž prokázání (srov. § 120 odst. 1 větu první, odst. 4 o. s. ř.)

umožní závěr o opodstatněnosti žaloby. Soudy současně přehlédly, že v případě

nároku 4) žalobce požadavku výzvy na uvedení částek, které požaduje „za každý

jednotlivý měsíc období od ledna 2021 do prosince 2023“, vyhověl.

18. K dostatečnému vylíčení rozhodujících skutečností žaloby však

žalobce nepřistoupil ve vztahu k nároku 5). Z žaloby ani z jejího doplnění

nevyplývají jednotlivá plnění, na nichž byl žalobce v důsledku nesprávného

výpočtu průměrného výdělku krácen a jejichž doplatku se domáhá. V žalobě byl

proveden jen jejich namátkový výčet a v doplnění provedený odkaz na „přiložené

mzdové listy“ není dostačující, neboť ponechává na soudu, aby z obsahu listiny

dovozoval žalobcovy úvahy o tom, co chtěl žalobou uplatnit [podle judikatury

může mít vylíčení rozhodujících skutečností – zprostředkovaně – původ i v

odkazu na listinu, kterou žalobce jako důkaz připojí k žalobě a na kterou v

textu žaloby výslovně odkáže, podmínkou tohoto postupu však je, že přiložené

listiny poskytují jednoznačný skutkový závěr, který bez pochybností dokresluje

žalobní tvrzení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006,

sp. zn. 33 Odo 1370/2004)].

19. K odstranění tohoto nedostatku žaloby nebyl žalobce usnesením soudu

prvního stupně ze dne 11. 6. 2024, č. j. 7 C 133/2024-8, ani řádně vyzván.

Výzva zde neobsahuje údaje, z nichž by vyplývalo, v čem spočívá vada žaloby a

jak je třeba její doplnění provést. Namísto toho, aby směřovala k doplnění

údajů, jimiž by žalobce označil všechna plnění, na nichž byl žalovanou v

důsledku nesprávně vypočteného průměrného výdělku v době od ledna 2021 do

prosince 2023 krácen, byl vyzván k tomu, aby uvedl, jaké „jednotlivé mzdové

nároky, jejichž výše závisí na průměrném výdělku (náhrady platu, příplatky

atd.), byly žalobci v každém jednotlivém měsíci vypláceny a v jaké konkrétní

výši“, tedy k doplnění údajů, které by bez dalšího k odstranění vady žaloby

nevedly.

20. I vzhledem k uvedenému nedostatku výzvy k odstranění vad žaloby měly

soudy v projednávané věci zvažovat vhodnost a potřebnost opakované výzvy, byť

žalobce na tu část výzvy, kterou byl vyzván k vyčíslení jednotlivých nároků se

samostatným skutkovým základem, reagoval nedostatečně. Při těchto úvahách

neměly pominout, že reakce žalobce na výzvu – přes její uvedený nedostatek –

byla vstřícná a žalobce se požadavkům soudu v celé jejich šíři snažil vyhovět.

Způsob, jakým tak činil, přitom odůvodňuje předpoklad (jeví se jako

pravděpodobné), že další výzva povede k odstranění všech nedostatků vadného

podání. Odvolací soud se ostatně vydáním opakované výzvy zabýval a jediným

důvodem, proč její vhodnost a potřebnost neshledal, byl jeho nesprávný závěr o

tom, že vedle nevyčíslení jednotlivých nároků jsou zde i další vady, pro

jejichž neodstranění lze žalobu odmítnout. Jeho úvahu proto nelze s ohledem na

okolnosti projednávané věci považovat za správnou.

21. Protože usnesení odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše

uvedeného – správné a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího

řízení, pro odmítnutí dovolání ve věci odmítnutí žaloby, pro zamítnutí dovolání

a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud toto usnesení zrušil

(§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno

usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil

Nejvyšší soud rovněž toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu

soudu pro Prahu 4) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

22. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém

rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího

řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst.

1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.)

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 2. 2026

JUDr. Pavel Malý

předseda senátu