USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobkyně M. R., zastoupené JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem se
sídlem v Praze 10, Daliborova č. 648/10, proti žalované České republice –
Ministerstvu zahraničních věcí se sídlem v Praze 1, Loretánské náměstí č.
101/5, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská č. 421/21, o zadostiučinění a náhradu nemajetkové újmy, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 343/2009, o dovolání žalobkyně
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2017 č. j. 23 Co
346/2017-187, t a k t o:
Dovolání žalobkyně se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2017
č. j. 23 Co 346/2017-187 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu.
Vyzve-li soud žalovaného podle ustanovení § 114b o. s. ř., aby se ve věci
písemně vyjádřil, žalovaný výzvě soudu vyhoví tím, že se ve stanovené lhůtě
písemně vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a to zcela, zčásti nebo
co do základu. Uzná-li nárok uplatněný v žalobě zcela, nemusí písemné vyjádření
obsahovat žádné další údaje. V případě, že nárok zcela neuzná (tj. uzná-li
nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej neuzná vůbec), musí písemné
vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví
svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů,
jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. Vylíčením rozhodujících
skutečností žalovaný reaguje na to, co o skutečnostech významných pro
rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce, obrana žalovaného spočívá v tom, že –
ačkoliv pravdivost některých tvrzení žalobce může potvrzovat – vyvrací svými
konkrétními údaji pravdivost jiných tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další
skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít v
jeho prospěch. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě nemusí žalovaný
rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením
žalobce; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá
tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti
žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li
také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný
úspěch (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo
1951/2004, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005 sp. zn. 26 Cdo
2284/2004, ze dne 22. 4. 2010 sp. zn. 33 Cdo 4373/2008, ze dne 31. 7. 2012 sp.
zn. 33 Cdo 2766/2011 a ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. 33 Cdo 3163/2013). Z
uvedených závěrů důsledně vychází i rozhodnutí dovolacího soudu, na která v
dovolání odkázala dovolatelka (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005 sp.
zn. 26 Cdo 2284/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008 sp. zn. 28
Cdo 611/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. 28 Cdo
604/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017 sp. zn. 28 Cdo
5733/2016), a která proto její argumentaci nepodporují.
Z uvedených konstantních závěrů dovolacího soudu vychází též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3597/2007. Z jeho závěrů
nelze proto dovozovat, že – jak nesprávně činí dovolatelka – žalovaná, aby
zabránila fikci uznání nároku uplatněného žalobou, byla povinna ve vyjádření „k
upřesnění rozhodujících skutečností, na nichž staví svojí obranu, označit
důkazy a doložit do konce lhůty dané kvalifikovanou výzvou listinné důkazy ke
svým tvrzením“, tedy že by vyjádření k výzvě podle ustanovení § 114b o. s. ř.
muselo nezbytně obsahovat i tyto náležitosti (srov. slova užitá dovolacím
soudem při odůvodnění jeho závěrů: „…popřípadě označení důkazů, jejichž
provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení“); rovněž Ústavní soud v této
souvislosti při svém rozhodování vychází z výkladu, že podle platné právní
úpravy (a komentáře k občanskému soudnímu řádu – Bureš, Drápal, Krčmář a kol.
Občanský soudní řád. I. díl. I., 7. vydání, nakladatelství C.H.Beck Praha 2006:
ISBN: 80-7179-378-7, 527 s.) „fikce nároku nemůže nastat, jestliže ve svém
písemném vyjádření neuvede rovněž, jaké důkazy navrhuje k prokázání svých
tvrzení, popřípadě jestliže k vyjádření nepřipojí listinné důkazy, jichž se
dovolává“, neboť „zákon v ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. sankcionuje
především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo
dosaženo účelu řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve věci
vyjádřil“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. IV. ÚS
2503/13).
Argumentaci dovolatelky (z hlediska vymezené právní otázky obsahových
náležitostí vyjádření žalovaného podaného na výzvu podle ustanovení § 114b o.
s. ř.) nepodporují ani další rozhodnutí, na která v dovolání odkázala, neboť
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. 23 Cdo 2895/2010 řeší
otázku omluvitelnosti zmeškání lhůty k podání vyjádření žalovaným a nález
Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 842/16 důsledky
administrativní chyby při odesílání datové zprávy obsahující vyjádření k
žalobě. Na rozdíl od projednávané věci tedy uvedená rozhodnutí řešila situace,
ve kterých soudu ve lhůtě, kterou k podání vyjádření žalovanému stanovil,
vyjádření žalovaného vůbec nebylo doručeno.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že oprávnění k
zastoupení účastníka v občanském soudním řízení se zpravidla dokládá
předložením písemné plné moci, která je listinou osvědčující uzavření dohody o
plné moci (průkazem zastoupení) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29.
10. 1982 sp. zn. 3 Cz 73/82, uveřejněný ve Sborníku NS ČSSR IV., vydaném v
Praze v roce 1986, s. 719-720, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1997
sp. zn. 2 Cdon 992/97, uveřejněné pod č. 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1996 sp.
zn. 2 Cdon 1007/96, uveřejněné pod č. 36 v časopise Soudní judikatura, roč.
1997, podle kterých nedostatek podmínky řízení spočívající v nedoložení
oprávnění k zastupování účastníka lze napravit předložením plné moci]. Jestliže
soudní praxe dospěla k závěru, že důkaz lze provést i neověřenou kopií
(fotokopií) listiny, neboť občanský soudní řád to nezakazuje (v takovém případě
lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 3. 3. 1998 sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněný pod č. 64 v časopise Soudní
judikatura, roč. 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2004 sp.
zn. 32 Odo 964/2003, uveřejněný pod č. 154 v témže časopise, roč. 2004], není
ani vyloučeno, aby se soud při doložení zastoupení spokojil s neověřenou
fotokopií plné moci, nevyplývají-li z obsahu spisu nebo jiných poznatků soudu
žádné skutečnosti tento průkaz zastoupení zpochybňující, neboť ani takový
postup občanský soudní řád nevylučuje.
Dovolatelka se zde nemůže úspěšně dovolávat stanoviska pléna Nejvyššího soudu
ze dne 5. 1. 2017 sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněného pod č. 1 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017, které se otázkou doložení oprávnění k
zastoupení nezabývá (stanovisko bylo přijato k podáním činěným v elektronické
podobě a k doručování elektronicky vyhotovených písemností soudem, prováděnému
prostřednictvím veřejné datové sítě), ani nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 1.
2015 sp. zn. II. ÚS 3144/14, které řeší jiný nedostatek plné moci, než který
dovolatelka namítá v projednávané věci.
Navíc samotné nedoložení oprávnění k zastoupení žalovaného do konce lhůty
stanovené pro vyjádření k žalobě ve výzvě podle ustanovení § 114b o. s. ř.
ještě nemůže vést k závěru, že nastala fikce uznání nároku uplatněného žalobou,
neboť se jedná o odstranitelný nedostatek podmínky řízení a dodatečným
předložením plné moci ve lhůtě stanovené soudem je nedostatek průkazu
zastoupení zhojen a jsou tak schváleny i ty úkony učiněné v řízení zástupcem
účastníka, k nimž došlo před předložením nebo i podpisem plné moci (srov.
rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 12. 1983 sp. zn. 3 Cz 88/83,
uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1985, již
uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1996 sp. zn. 2 Cdon 1007/96
anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2009 sp. zn. 23 Cdo 3294/2009).
Protože dovolání žalobkyně není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné,
Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení
v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243c
odst. 3, § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu