28 Cdo 5733/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše
Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,
IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro
doručování: Územní pracoviště Plzeň, Radobyčická 14, Plzeň, proti žalované
Owning Property s. r. o., IČO 28015533, se sídlem v Plzni, Kaplířova 1754/20,
zastoupené Mgr. Janem Blažkem, advokátem se sídlem v Plzni, Riegrova 223/20, o
zaplacení 933 053 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město
pod sp. zn. 34 C 30/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 21. 9. 2016, č. j. 25 Co 168/2016-171, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem pro uznání ze dne 7. 8. 2015, č. j. 34 C
30/2015-44, zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 933 053 Kč s
příslušenstvím (výrok I), žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení
(výrok II) a uložil žalované zaplatit soudní poplatek (výrok III). Žalovaná
částka představovala bezdůvodné obohacení za užívání pozemků ve vlastnictví
žalobkyně žalovanou, jež vlastní stavby na nich umístěné. Soud rozhodl podle §
153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, neboť žalovaná se k výzvě podle §
114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně nevyjádřila, ani nesdělila, jaký vážný
důvod jí v tom brání. V poslední den lhůty podala soudu vyjádření, ve kterém
toliko požádala o prodloužení lhůty k vyjádření s tím, že žalobou uplatněný
nárok neuznává. Povinnost vyjádřit se žalovaný nesplní, uvede-li ve vyjádření
námitky procesní povahy. Fikci uznání nezabrání pouhé sdělení nesouhlasu se
žalobou. Jelikož žádost o prodloužení lhůty podala žalovaná až v poslední den
lhůty, soud již o jejím prodloužení nemohl rozhodnout a lhůta uplynula, aniž se
žalovaná kvalifikovaně k žalobě vyjádřila. Soud žalobě proto vyhověl.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 9. 2016, č. j. 25
Co 168/2016-171, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a žádnému z
účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Soud zjistil,
že žaloba obsahovala náležitosti stanovené § 79 o. s. ř., a že povaha věci
vyžadovala vyjádření žalované podle § 114b o. s. ř., která obdržela výzvu dle §
114b odst. 1 o. s. ř. dne 1. 4. 2015 a třicetidenní lhůta k vyjádření uplynula
dne 4. 5. 2015, kdy zástupce žalované požádal o prodloužení lhůty k vyjádření z
důvodu nutnosti prostudovat listinné důkazy, nahlédnout do spisu, neboť k
převzetí právního zastoupení došlo dne 30. 4. 2015. Odvolací soud neshledal
tyto důvody za vážné a objektivně bránící, aby se k žalobě věcně vyjádřila.
Výzva ke kvalifikovanému vyjádření totiž nevyžaduje vyjádření k důkazům, tyto
soud provádí až na nařízeném jednání. Absence zastoupení není obecně
relevantním důvodem nemožnosti splnění povinnosti uložené výzvou ve smyslu §
114b o. s. ř., neboť účastník nemá povinnost nechat se zastoupit, jedná se jen
o jeho právo. Z obsahu spisu vyplynulo, že advokát žalované jednal již před
zahájením řízení se žalobkyní ve věci, jež je předmětem sporu, který mu tedy
musel být znám, a proto se tvrzení o udělení plné moci až dne 30. 4. 2015 jeví
jako účelové a žádost o prodloužení lhůty jako nedůvodná. Vydání rozsudku pro
uznání má být sankcí za nečinnost účastníka, přičemž z chování žalované je
zřejmá nedůvodná nečinnost. Z povahy, smyslu a účelu § 114b o. s. ř. přitom
plyne, že není možné, aby byla žalovaná vyzývána k odstranění vad svého
vyjádření, bylo-li soudem shledáno nedostatečným.
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z otázky, zda nastaly důvody pro vydání výzvy podle § 114b o. s. ř. před soudem prvního stupně, jakož i důvody pro vydání rozsudku pro uznání ve
smyslu § 153 odst. 3 o. s. ř. Soud měl učinit výzvu podle § 114a o. s. ř., a
neodůvodnil, proč si povaha věci či okolnosti případu vyžadují kvalifikovanou
výzvu podle § 114b o. s. ř. To vedlo k nepřezkoumatelnosti jeho rozsudku, který
měl být zrušen. Odvolací soud nemohl tuto vadu zhojit vlastním zdůvodněním. V
odůvodnění odvolacího soudu absentují skutečnosti, na základě kterých dopěl k
závěru, že se nejednalo o věc zcela jednoduchou, nikoli uvádět, že ze žaloby je
zřejmé, čeho a proč se žalobkyně domáhá, jaký je skutkový základ jejího nároku
i právní hodnocení. Soud byl povinen vyzvat dovolatelku k odstranění nedostatků
podání a poučit ji, jak je třeba opravu nebo doplnění provést, ledaže by
neučinila ve stanovené lhůtě žádné vyjádření. Z nálezu Ústavního soudu ze dne
1. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1024/15, pak vyplývá, že poučovací povinnost nelze
vyloučit ani při přípravě jednání postupem podle § 114b o. s. ř. Nebyla také
splněna podmínka podle § 114b odst. 4 o. s. ř., neboť obdržela pouze písemný
text žaloby bez příloh, tedy žalobu neúplnou. Dále tvrdí, že soud byl povinen
nařídit první jednání, a to vzhledem k poučení o možnosti vznést námitku
podjatosti právě na něm. Postupem soudu prvního stupně tedy bylo porušeno právo
dovolatelky na spravedlivý proces, právo na rozhodnutí věci nestranným soudem a
zásada rovnosti účastníků řízení. Podle dovolatelky soud prvního stupně svým
postupem vyhověl návrhu na prodloužení soudcovské lhůty k vyjádření tím, že jí
fakticky poskytl požadovaný časový prostor, v němž do 31. 5. 2015 doplnila své
podání, přičemž jí nesdělil, že žádosti o prodloužení lhůty nevyhoví, ve věci
do uplynutí požadované lhůty nerozhodl, a dne 7. 8. 2015 rozhodl rozsudkem pro
uznání. To je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 97/2006, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1871/2011), neboť pro
faktické vyhovění návrhu není nutné vydání rozhodnutí, jímž bude lhůta
prodloužena. Konečně dovolatelka nesouhlasí s tím, že byla bez vážného důvodu
nečinná, a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1024/15 (cit. výše),
dle kterého je nutno přistupovat k fikci uznání jako k nástroji výjimečnému, a
používat jej jen v případech skutečně nesporných, kdy je žalovaný buď zcela
pasivní, nebo je aktivní jen minimálně. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem
(§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., zabýval
se nejprve otázkou jeho přípustnosti. Dle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti
případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem,
elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může
předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové
výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci
písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve
vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k
vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy
k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a
schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Podle odst. 5 téhož ustanovení platí, že
jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas
nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom
brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o
tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny
předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby. Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozhodne soud rozsudkem pro uznání také tehdy, má-
li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal
(§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6). Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce aplikace § 114b o. s. ř. ustálená v tom
smyslu, že usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem
přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem, aby bylo možné věc rozhodnout
zpravidla při jediném jednání. Jedním z předpokladů vydání usnesení, kterým
soud žalovanému ukládá se ve věci písemně vyjádřit, je okolnost, že si takový
postup vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu. Povaha věci vyžaduje vydání
usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu
věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a
navrhovaných důkazů obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze
první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Okolnosti případu pak odůvodňují vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména
tam, kde dosavadní poznatky ukazují, že, ačkoliv by podle své povahy nemuselo
jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou, jsou tu
takové výjimečné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření
žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohl
být spor rozhodnut. Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější
a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle § 114b o. s. ř.
vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo
760/2015, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu pod č. 76/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21
Cdo 3597/2007, uveřejněn pod č. 37 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004,
uveřejněno pod č. 173 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). O zcela
jednoduchou věc by se přitom jednalo například v případě zjevně bezdůvodného
uplatňování práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004). Odvolací soud konstatoval, že žaloba obsahovala úplné a dostatečné vylíčení
rozhodujících skutečností v souladu s § 79 odst. 1 o. s. ř., neboť z ní bylo
zřejmé, na základě jakého skutkového děje a za jaké období se žalobkyně po
žalované domáhá peněžitého ekvivalentu za užívání pozemků i v jaké výši, a že
žalovaná navzdory výzvě žalobkyně neplnila; z uvedeného lze dovodit
projednatelnost žaloby, nikoli jednoduchost sporu S ohledem na zásadu procesní
ekonomie, přičemž zároveň se nejednalo o věc zcela jednoduchou, bylo ve věci
potřebné pro další postup řízení kvalifikované vyjádření žalované. Odvolací
soud se při posuzování splnění podmínek pro vydání výzvy ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř. přidržel zmiňované judikatury, přičemž námitky stran složitosti či
jednoduchosti sporu jest považovat za námitky skutkové, které přípustnost
dovolání založit nemohou. V návaznosti na to odkazuje dovolací soud na ustálenou judikaturu v otázce
vydání rozsudku pro uznání v případě opožděně podaného vyjádření žalovaného,
dle které má-li se v řízení podle § 114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný
nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro
uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když
ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví
svoji procesní obranu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
pod č. 21/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 32
Cdo 1951/2010). V případě, že žalovaný nárok zcela neuzná, musí včas podané
písemné vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž
staví svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě, popřípadě označení
důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2284/2004). Opožděně podané
vyjádření ve věci může mít právní význam jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže,
že mu ve vyjádření bránil vážný důvod, a současně jestliže takový vážný důvod
alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u
něj šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil, aby soudu byť jen sdělil, že u
něj nastal vážný důvod, který mu bránil podat včas písemné vyjádření (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn.
21 Cdo 1951/2004, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3284/2010, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 26 Cdo 532/2010). Pasivita
žalovaného, který na kvalifikovanou výzvu adekvátně nereaguje, vede k fikci
uznání žalobou uplatněného nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. a k vydání
rozsudku pro uznání ve prospěch žalobce (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1742/2016). Pro rozsudek
je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (srov. § 154 odst. 1 o. s. ř.). V
případě, že za řízení nastala ve smyslu § 114b o. s. ř. fikce uznání nároku, na
jejíž účinky nemá vliv ani skutečnost, že se žalovaný ve věci opožděně písemně
vyjádřil, soud postupuje v souladu s § 154 odst. 1 o. s. ř., jestliže na jejím
základě rozhodne podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání. S ohledem
na právní následky fikce uznání nároku žalovaným zákon proto ani nepožaduje,
aby soud jen pro vydání rozsudku pro uznání nařizoval jednání (viz § 153a odst. 4 o. s. ř.). Uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. nastává bez ohledu
na to, zda byl žalovaný poučen o tom, že má právo vyjádřit se k osobám soudců a
přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout, nebo o
jiných procesních právech a povinnostech (viz např. usnesení ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2837/2011). Uvedené vyjádření může ostatně učinit písemně
nehledě na to, zda se jednání soudu koná či nikoli. Z uvedeného vyplývá, že pokud žalovaná neuznala žalobní nárok směřující vůči
ní, měla se ve stanovené lhůtě k výzvě soudu vyjádřit a ve vyjádření vylíčit
rozhodné okolnosti, na nichž staví svoji obranu. Pakliže tak učinila až ve
vyjádření po uplynutí lhůty stanovené soudem, mohlo by toto opožděné vyjádření
mít význam, jen pokud by měla vážný důvod, proč kvalifikované vyjádření
neučinila ve stanovené lhůtě; existenci tohoto důvody by také musela soudu
sdělit a doložit, což se nestalo. Za podstatné přitom dovolací soud považuje
Oznámení o převzetí právního zastoupení a reakci na výzvu k úhradě za
bezesmluvní užívání pozemků v k. ú. Plzeň ze dne 30. 10. 2014, sepsané Mgr. Blažkem, právním zástupcem žalované, a plnou moc udělenou Mgr. Blažkovi k
zastupování při všech právních jednáních souvisejících se sporem s Českou
republikou ve věci užívání předmětných nemovitostí ze dne 29. 10. 2014. Právní
zástupce žalované byl tedy prokazatelně s předmětem řízení seznámen nejpozději
v říjnu 2014 (žaloba byla podána v lednu 2015, výzva k vyjádření v březnu
2015), a to natolik dostatečně, aby na výzvu soudu mohl kvalifikovaně reagovat
a uvést alespoň taková tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá
základ obrany proti žalobě. Za vážný důvod nelze považovat skutečnost, že
žalovaná udělila plnou moc tomuto právnímu zástupci k podání vyjádření až v
poslední den lhůty, když navíc právní zastoupení není podmínkou pro podání
vyjádření k výzvě podle § 114b o. s. ř.
Z judikatury Ústavního soudu vyplývá,
že vyčkávání s vyjádřením na konec stanovené lhůty lze považovat za okolnost
svědčící o procesní obstrukci či pasivitě účastníka (viz a contrario nález
Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, odst. 8). Odůvodnění
opožděnosti tvrzením o udělení plné moci Mgr. Blažkovi na konci třicetidenní
lhůty a nutnosti seznámení se se spisem tedy nelze považovat za věrohodný a
vážný důvod ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., nýbrž za ryze účelové jednání. Bylo povinností žalované střežit svá práva, udělit plnou moc (pokud chtěla být
zastoupena) právnímu zástupci včas, případně včas informovat soud o důvodech,
které jí v tom brání. Okolnosti případu svědčí naopak o lhostejnosti a pasivitě
žalované, které byla poskytnuta dostatečně dlouhá lhůta k tomu, aby podala
kvalifikované vyjádření, případně si obstarala právní pomoc k jeho podání. Zákon v § 114b odst. 5 o. s. ř. sankcionuje především právě nečinnost
žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2895/2010), k
čemuž v nyní projednávané věci došlo. Z tohoto důvodu je rozhodnutí odvolacího
soudu správné i v otázce vydání rozsudku pro uznání. Dovolací soud se dále zabýval námitkou, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu
byla připuštěna možnost vyhovění návrhu na prodloužení soudcovské lhůty bez
rozhodnutí soudu o tomto návrhu již tím, že poskytne účastníkovi jím požadovaný
časový prostor a nepříznivé následky spojené se zmeškáním lhůty vyvodí teprve
tehdy, kdy účastník i v jím navržené prodloužené lhůtě zůstane nečinný (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 97/2006). To, že
Nejvyšší soud uvedenou možnost v daném konkrétním případě připustil, a to pro
případ obdobných okolností jako v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005,
sp. zn. 21 Cdo 1951/2004 (viz výše), neznamená obecnou platnost takového
postupu a legalizaci jednání, kdy účastník účelově fakticky vytváří obstrukce a
bez vážného důvodu prodlužuje řízení; tomu má institut §114b o. s. ř. naopak
bránit. Jak bylo konstatováno výše, odvolací soud neuznal žalovanou tvrzený
důvod ospravedlňující její opožděné vyjádření jako vážný a důvodný. Vzhledem k
absenci takového důvodu nelze důvodně očekávat, že soud v nyní projednávané
věci posečká s vyvozením nepříznivých následků spojených se zmeškáním stanovené
lhůty. V této souvislosti dovolací soud poukazuje i na nálezy Ústavního soudu ze dne
6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1252/16, či ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS
842/16, v nichž Ústavní soud zdůraznil důležitost časového okamžiku podání
vyjádření s ohledem na běh lhůty. V citovaném nálezu shledal Ústavní soud
nepřiměřeným a formalistickým postup soudu, který vydal rozsudek pro uznání,
přestože mu bylo v první třetině lhůty doručeno nedostatečně odůvodněné
vyjádření žalované. Žalovaná v nyní projednávané věci naopak podala žádost o
prodloužení stanovené lhůty teprve v její poslední den, a tím fakticky
vyloučila, aby soud prvního stupně rozhodl o její žádosti o prodloužení lhůty
do jejího konce.
Nejvyšší soud si je vědom judikatury Ústavního soudu odmítající přepjatý právní
formalismus soudní praxe v otázce fikce uznání žalovaného nároku, avšak k
takovému postupu zde nedošlo. Byla-li totiž za řízení stanovena účastníku
lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho
zmeškáním právní následky, nemůže být nepochybně v rozporu s právem na
spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny práv a základních svobod a čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu,
kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření, a to zvláště v
situaci, kdy jednání účastníka zjevně směřuje toliko ke svévolnému prodlužování
této lhůty bez vážného důvodu. V případě, že za řízení nastala ve smyslu § 114b
odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku uplatněného proti žalované v žalobě, je v
souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z nečinnosti žalované
vyvodil zákonu odpovídající závěry, tedy jestliže ve věci rozhodl v neprospěch
žalované rozsudkem pro uznání (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 91/06, uveřejněné pod č. 175 v časopise Soudní judikatura,
roč. 2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo
1951/2004). Nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, zmiňovaný
dovolatelkou, na danou věc nedopadá. Citovaný případ se týkal posouzení
dostatečnosti kvalifikovaného vyjádření, kdy byl vydán elektronický platební
rozkaz a žalovaná, invalidní důchodkyně, ve včasném odporu proti němu mimo jiné
uvedla, že nesouhlasí s existencí závazku vůči své osobě, že ke splnění závazku
je podle ní povinná jiná osoba, a že by každý měl platit svoje dluhy. Soudu
adresovala i další přípis, v němž uvedla, že pořád od soudu neobdržela žádnou
výzvu, aby k němu „přišla a řekla, jak to bylo“, a že věří, že jí taková výzva
bude poslána. Skutkové okolnosti nyní projednávané věci jsou ovšem odlišné,
neboť nepochybně nelze postavit na roveň vyjádření k výzvě dle § 114b o. s. ř. podané obchodní společností vystupující prostřednictvím právního zástupce,
konstatující toliko, že žalobu neuznává, přičemž kvalifikované vyjádření podá
až po uplynutí lhůty, a včasné vyjádření fyzické osoby důchodového věku
jednající samostatně a zřetelně aktivně projevující jak vůli účastnit se
soudního řízení, tak svůj nesouhlas s nárokem uplatněným proti ní, který se
evidentně podle svých schopností a znalostí snažila i odůvodnit. Zde žalovaná
neprojevila žádnou snahu ve věci se vyjádřit. S ohledem na předestřené je zřejmé, že dovolatelka nepoukázala na otázku, pro
niž by na dovolání bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., a Nejvyšší soud je proto odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. tak, že na ně žádný z účastníků nemá právo, neboť dovolání žalované
bylo odmítnuto a žalobkyni žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu