21 Cdo 1910/2024-178
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka
v právní věci žalobkyně R. K., zastoupené Ing. Mgr. Bc. Václavem Holým,
advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 857/18, proti žalovanému Josefu
Duškovi se sídlem v Jílovém u Prahy, Pod Mincovnou č. 8, IČO 74916629,
zastoupenému Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na
Zlatnici č. 301/2, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u
Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 32/2022, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2024, č. j. 23 Co
145/2023-138, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
1. Dopisem ze dne 23. 11. 2021 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní
okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku
práce. Jako důvod k tomuto opatření uvedl, že žalobkyně se od 5. 11. 2021
nedostavila do pracovního procesu bez udání důvodu.
2. Žalobou podanou u Okresního soudu Praha-západ dne 31. 1. 2022 se
žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze
dne 23. 11. 2021 je neplatné. V žalobě uvedla, že u žalovaného pracovala na
základě pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 2020 uzavřené na dobu neurčitou na
pozici „servírka“, dne 23. 11. 2021 s ní byl rozvázán pracovní poměr okamžitým
zrušením z důvodu podle § 55 písm. b) zákoníku práce, ačkoliv pro ně nebyly
splněny důvody, okamžité zrušení převzala dne 1. 12. 2021 a dne 10. 12. 2021
zaslala žalovanému písemné oznámení, že trvá na dalším zaměstnávání. V podání
ze dne 4. 3. 2022 k výzvě soudu doplnila, že žalovaný jako provozovatel
restauračního zařízení byl dotčen mimořádným opatřením Ministerstva
zdravotnictví České republiky č. j. MZDR 15757/2020-61/MIN/KAN (dále jen
„mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví“), které mimo jiné upravovalo
povinnost nošení ochrany dýchacích cest ve specifikovaných uzavřených
prostorách, mezi něž patřila i provozovna žalovaného. Žalobkyně se do
zaměstnání od 5. 11. 2021 skutečně nedostavovala, nikoliv však bez udání důvodu
nebo z vlastní vůle, ale na výslovný pokyn žalovaného, když mezi žalobkyní a
žalovaným byl spor o plnění povinnosti nosit ochranu dýchacích cest v
souvislosti s pandemií Covid-19, žalovaný se pokoušel spor vyřešit rozvázáním
pracovního poměru dohodou, s čímž ale žalobkyně nesouhlasila, žalovaný proto
situaci vyřešil tak, že dal žalobkyni pokyn, aby do práce dále nedocházela, a
výslovně jí sdělil, že pro ni nemá práci, kterou by jí mohl přidělit,
nepřítomnost žalobkyně v zaměstnání proto nelze hodnotit jako neomluvenou
absenci, pro kterou by bylo možno okamžitě zrušit pracovní poměr. Žalovaný
důvod nepřítomnosti žalobkyně na pracovišti znal a byl jeho původcem, což je
zřejmé i z toho, že během několikadenní komunikace se žalobkyně nejen
nedotázal, proč není v práci, ale výslovně jí sdělil, že pro ni nemá žádnou
vhodnou pozici a přeřadit ji na jiné místo nemůže.
3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že považuje ukončení pracovního
poměru žalobkyně za platné, a dále argumentoval, že uzavřením pracovní smlouvy
se žalobkyně mimo jiné zavázala dodržovat povinnosti stanovené právními
předpisy, důvody pro okamžité zrušení jejího pracovního poměru shledal ve
skutcích, kterých se dopouštěla opakovaně počínaje dnem 1. 11. 2021, od tohoto
dne ji opakovaně žádal o doložení jejího tvrzení, že respirátor nemůže nosit ze
zdravotních důvodů, jak uváděla, ústní výzvu k odstranění nedostatků v plnění
povinností ze strany žalobkyně učinil před ostatními zaměstnanci, žalobkyně mu
do 4. 11. 2021 nepředložila žádné lékařské potvrzení o jejím zdravotním stavu,
který by ji omezoval v nošení respirátoru, bezprostředně poté z místa výkonu
práce odešla, neboť odmítala i nadále dodržovat zákonná opatření spočívající v
nošení ochrany dýchacích cest, uvedla, že příslušné nařízení nebude dodržovat,
a s tímto odůvodněním z místa zaměstnání odešla. Počínaje dnem 4. 11. 2021 se
již do místa výkonu zaměstnání bez omluvy nedostavila, což potvrdila i přípisem
ze dne 19. 11. 2021. Svým přístupem žalobkyně do značné míry ohrozila oprávněný
zájem zaměstnavatele a tím mohla úmyslně zaviněným jednáním způsobit
zaměstnavateli škodu.
4. Okresní soud Praha-západ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
27. 1. 2023, č. j. 8 C 32/2022-93, ve výroku pod bodem I určil, že rozvázání
pracovního poměru okamžitým zrušením ze dne 23. 11. 2021 je neplatné, a ve
výroku pod bodem II uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady
řízení ve výši 20 328 Kč. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako zaměstnanec
pracovala pro žalovaného jako zaměstnavatele na základě pracovní smlouvy ze dne
1. 10. 2020, dopisem datovaným dnem 23. 11. 2021 žalovaný uplatnil vůči
žalobkyni okamžité zrušení pracovního poměru s odůvodněním, že žalobkyně
porušila „pracovní kázeň“ tím, že se od 5. 11. 2021 nedostavila do pracovního
procesu bez udání důvodu, dopisem ze dne 10. 12. 2021 žalobkyně sdělila
žalovanému, že nesouhlasí s okamžitým zrušením pracovního poměru, a požadovala,
aby ji dále zaměstnával. Žalovaný doručil žalobkyni vytýkací dopis datovaný
dnem 11. 11. 2021, kterým ji upozornil na porušení povinností vyplývajících z
právních předpisů vztahujících se k práci vykonávané žalobkyní a vyzval ji k
odstranění nedostatků – neplnění povinnosti docházet do zaměstnání a osobně
vykonávat práci a povinnosti nosit respirátor ve vnitřních prostorách
provozovny, a upozornil ji na možnost výpovědi z pracovní smlouvy. V dopise
datovaném dnem 19. 11. 2021 žalobkyně žádala žalovaného, aby jí dal písemnou
výpověď z pracovního poměru nebo přidělil jinou práci, když jí 4. 11. 2021
řekl, že již do práce nemá chodit, pokud odmítá respirátor. Z přepisu
elektronické komunikace účastníků soud dále zjistil, že 5. 11. 2021 napsal
žalovaný žalobkyni, že by chtěl papírově vyřešit rozhodnutí žalobkyně skončit,
když trval na povinnosti nošení respirátoru a nabízel žalobkyni dohodu o
skončení pracovního poměru, na to reagovala žalobkyně další den zprávou, že ona
skončit nechce, to chtěl žalovaný a psal, že ji může přeřadit na jiné místo, k
tomu žalovaný uvedl, že jiné místo pro ni nemá, když respirátor se musí nosit
všude i na ochranu dalších zaměstnanců, a že by měl zabránit jejímu vstupu na
pracoviště bez něj, na to žalobkyně odepsala, aby to uvedl jako důvod výpovědi,
že k dohodě nedojde. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že platnost
okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba posuzovat výhradně s ohledem na
jeho obsah, kdy jediným důvodem uvedeným v okamžitém zrušení pracovního poměru
bylo tvrzení, že žalobkyně porušila „pracovní kázeň“ tím, že se nedostavila do
pracovního procesu bez udání důvodu, žalobkyně však prokázala, že byla z
pracoviště vykázána, byť s nejvyšší pravděpodobností bylo toto vykázání (či
nesouhlas žalovaného s její přítomností na pracovišti) míněno žalovaným jako
platné jen za podmínky, že žalobkyně nebude mít nasazen respirátor nebo jinou
ochranu dýchacích ,cest jako opatření proti šíření nemoci Covid-19. Usoudil, že
rozhodně nedošlo k tomu, že by žalobkyně sama o své vůli přestala chodit do
zaměstnání a o důvodu absence žalovaného nevyrozuměla a zejména že žalovaný o
důvodu nevěděl.
Důvod prezentovaný v okamžitém zrušení pracovního poměru je
tedy nepravdivý, neboť žalovaný nejen že věděl o důvodu, proč žalobkyně do
práce nedochází, ale byl sám iniciátorem takové situace. Porušení povinnosti
žalobkyně vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci
spočívající v tom, že nedodržovala povinnost nosit ochranu dýchacích cest, aniž
doložila zdravotní kontraindikaci, žalovaný žalobkyni v okamžitém zrušení
pracovního poměru nevytkl, soud proto tuto skutečnost nemohl brát v úvahu při
posouzení platnosti okamžitého zrušení.
rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud oproti soudu prvního
stupně dospěl k závěru, že v okamžitém zrušení pracovního poměru je
zaměstnavatel povinen jednoznačně identifikovat to jednání zaměstnance, které
zaměstnavatel považuje za porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, tedy časově, věcně a místně je
vymezit tak, aby bylo jednoznačné a nezaměnitelné, ale při posouzení, zda
popsané jednání dosahuje zákonem vyžadované intenzity, soud sice vychází z
takto identifikovaného skutku, avšak bere v potaz i další okolnosti konkrétního
případu, které již popsány být nemusí, resp. ve všech podrobnostech popsány být
nemusí (osoba zaměstnance, jeho dosavadní postoj k plnění pracovních úkolů,
doba a situace, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, míra zavinění
zaměstnance, důsledek porušení pracovní povinnosti pro zaměstnavatel apod.). Usoudil, že není rozhodující, zda žalobkyně uvedla či neuvedla nějaký důvod
toho, proč nedochází do zaměstnání, ani to, zda ho žalovaný znal či nikoliv,
popř. jak ho sám hodnotil z hlediska omluvitelnosti nepřítomnosti zaměstnance v
práci, nýbrž to, zda nedocházení do zaměstnání mělo objektivní důvod, který byl
zároveň důvodem omluvitelným. Konstatoval, že mezi účastníky nebylo sporu o
tom, že žalobkyně zaměstnaná u žalovaného jako servírka v restauraci odmítala
plnit pokyn žalovaného nosit na pracovišti ochranu dýchacích cest, jak
vyplývalo z mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví, a že žalovaný dal
najevo, že bez dodržování tohoto nařízení, aniž by doložila, že pro to má
zdravotní kontraindikaci, se žalobkyně na pracovišti zdržovat nemůže. Sporným
tak bylo pouze to, jakým způsobem žalovaný toto své stanovisko žalobkyni
sdělil, zda ji z pracoviště vykázal s tím, ať tam nechodí, jak to prezentuje
žalobkyně, nebo zda šlo o sdělení v tom smyslu, že bez nošení roušky tam být
nemůže, jak tvrdí žalovaný. Dovodil, že obsah inkriminovaného rozhovoru, k
němuž došlo mezi účastníky dne 4. 11. 2021, mohl být poměrně zásadní, a
navrhoval-li žalovaný důkazy, jimiž chtěl své tvrzení o něm prokazovat, bylo
namístě se s tímto důkazním návrhem vypořádat podrobněji než strohým
konstatováním jejich nadbytečnosti, jak učinil soud prvního stupně. Nicméně
podle názoru odvolacího soudu nakonec přesný obsah pokynu žalovaného žalobkyni
tak, jak zazněl dne 4. 11. 2021, pozbyl na významu s ohledem na jiný soudem
prvního stupně provedený důkaz, a to dopis žalovaného žalobkyni ze dne 11. 11. 2021, označený jako vytýkací dopis, jehož obsah je jednoznačný v tom, že je v
něm žalobkyni sděleno, že žalovaný nesouhlasí s tím, že se nedostavuje do
zaměstnání a osobně nekoná stanovenou práci, v čemž zaměstnavatel shledává
porušení pracovních povinností, a dále je jí vytýkáno neplnění zaměstnavatelem
nařízené povinnosti nosit ve vnitřních prostorách provozovny respirátor. Mohla-li tedy žalobkyně do 13. 11.
2021, kdy vytýkací dopis obdržela,
odůvodňovat své absence pokynem žalovaného (nebylo-li prokázáno, že zněl jinak,
než jak si jej žalobkyně vyložila), po tomto datu již nemá její přesvědčení, že
do práce nechodí s vědomím, na přímý pokyn či se souhlasem žalovaného, žádné
opodstatnění. S poukazem na judikaturní závěry, podle nichž neomluvené zmeškání
práce v trvání pěti dnů zpravidla představuje samo o sobě porušení pracovní
kázně zvlášť hrubým způsobem, a s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně kromě toho
odmítala dodržovat pokyn zaměstnavatele k nošení ochrany dýchacích cest ve
vnitřních prostorách svého pracoviště, ač byl tento pokyn odůvodněn povinností
vyplývající z mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví, za jejíž
nedodržování (nevyžadování po svých zaměstnancích) mohlo žalovanému hrozit
udělení citelných sankcí, neshledal odvolací soud žádné okolnosti, které by
odůvodňovaly mírnější hodnocení intenzity porušení pracovních povinností, jichž
se žalobkyně neomluvenými absencemi dopustila.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání směřující
výslovně pouze do výroku pod bodem I. Dovolání považuje za přípustné proto, že
odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo
2048/2003, a to tím, že nepřítomnost žalobkyně v zaměstnání v období od 13. 11. 2021 do 1. 12. 2021 posoudil jako neomluvenou absenci naplňující důvod pro
okamžité zrušení pracovního poměru za situace, kdy žalobkyně plnila pokyn
žalovaného, tedy nesprávně vyhodnotil jednání žalobkyně jako porušení jejích
pracovních povinností, když to byl žalovaný, kdo ji z pracoviště vykázal a dále
jí nepřiděloval práci. Dále vytkla odvolacímu soudu, že se odchýlil od rozsudků
Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4781/2008, a ze dne 11. 9. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2697/2022, tím, že nepřihlédl ke všem rozhodným
skutečnostem a hlediskům případu, když „nevzal v potaz »zavinění« žalobkyně,
které neexistovalo s ohledem na pokyn žalovaného k opuštění pracoviště a zjevné
neochoty jí dále práci přidělovat“, intenzitu případného porušení povinností na
straně žalobkyně, která nebyla naplněna v žádném rozsahu, neboť její
nepřítomnost v zaměstnání nebyla neomluvenou absencí, a tedy porušením jejích
povinností, jakož i důsledky, které měla mít údajně neomluvená absence
žalobkyně pro žalovaného jako zaměstnavatele, k nimž nedošlo, a jedinou
poškozenou byla žalobkyně, nikoliv žalovaný. Odvolací soud se měl odchýlit také
od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3864/2018, a
ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, tím, že nepřihlédl ani ke snaze
žalovaného v řízení dotvrzovat, měnit a upravovat důvod okamžitého zrušení a
nahrazovat svou vůli, kterou v době, kdy právně jednal, neměl, případně ji měl,
ale neprojevil ji. Rovněž vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil
okamžik doručení vytýkacího dopisu, když dovodil, že jej žalobkyně obdržela dne
13. 11. 2021, což ze žádného provedeného důkazu nevyplývá, a nevzal v potaz, že
ustanovení § 334 odst. 1 zákoníku práce obsahuje právní úpravu, která je
relativně (jednostranně) kogentní v tom smyslu, že zvláštní (přísnější)
pravidla pro doručování písemností stanoví pro vymezený okruh písemností, do
něhož patří i vytýkací dopis, což vyústilo v následné nesprávné posouzení
nepřítomnosti žalobkyně v zaměstnání jako neomluvené absence; v této
souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2697/2022. Mimo to namítá, že odvolací soud se odchýlil také od
judikatury Ústavního soudu (nálezu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. I. ÚS 3477/21)
tím, že bez zopakování dokazování provedeného před soudem prvního stupně
listinným důkazem – vytýkacím dopisem ze dne 11. 11. 2021 – a jeho následného
doplnění o relevantní důkazy (sledování zásilky č.
RR 133300898CZ) se odchýlil
od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž by si obstaral
rovnocenný informační podklad pro své odlišné skutkové závěry, a neumožnil
žalobkyni procesně relevantně reagovat na toto odchýlení, čímž porušil základní
právo žalobkyně zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S
odkazem na ustanovení § 242 odst. 3 občanského soudního řádu vytýká odvolacímu
soudu také vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, jež spatřuje jednak v tom, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný,
neboť z něj není zjistitelné, jakým způsobem odvolací soud dospěl ke zjevně
nesprávnému závěru, že vytýkací dopis ze dne 11. 11. 2021 žalobkyně obdržela
dne 13. 11. 2021, jednak v tom, že závěr odvolacího soudu o okamžiku doručení
vytýkacího dopisu žalobkyni dne 13. 11. 2021 nemá oporu v provedeném dokazování
a naopak je v rozporu s opomenutým důkazem, který jednoznačně dokládá doručení
tohoto dopisu žalobkyni až dne 2. 12. 2021. Odkazuje na závěr přijatý v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2048/2003, podle
něhož přestal-li zaměstnanec konat práci pro zaměstnavatele, protože mu
zaměstnavatel přestal přidělovat práci, může vyzvat zaměstnavatele k plnění
jeho povinností, avšak není povinen přidělování práce na zaměstnavateli
vyžadovat, ani se zdržovat po dobu, kdy zaměstnavatel neplní své právní
povinnosti, na místě zaměstnavatelem určeném, a z toho dovozuje, že plnila-li
příkaz žalovaného ze dne 4. 11. 2021, aby z pracoviště „vypadla“, nejedná se na
její straně o neomluvené absence, a tedy ani o porušení povinnosti vyplývající
z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, tím méně pak v
intenzitě odůvodňující okamžité zrušení pracovního poměru, přičemž odkázala na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4781/2008. Opačný
závěr odvolacího soudu je podle jejího mínění nesprávný. Má za to, že pokud by
odvolací soud správně zjistil okamžik doručení vytýkacího dopisu dne 2. 12. 2021, tj. až po doručení okamžitého zrušení, musel by dovodit také zavinění
žalovaného na vzniklé situaci a neexistenci porušení pracovních povinností
žalobkyně, a přihlédnout k tomu, že jediný, komu vznikly negativní důsledky a
škoda, byla právě žalobkyně, která pozbyla stálý zdroj příjmů ze zaměstnání,
okamžitým zrušením pracovního poměru byla zásadně poškozena na trhu práce a
neměla ani nárok na podporu v nezaměstnanosti. Zdůraznila, že skutečným důvodem
okamžitého zrušení byl její postoj k dodržování povinnosti používat ochranu
dýchacích cest na pracovišti, takový důvod však v okamžitém zrušení nebyl
uveden a zjevná snaha žalovaného dotvrdit jej v průběhu soudního řízení je v
rozporu se zněním § 60 zákoníku práce, podle něhož uvedený důvod nesmí být
dodatečně měněn, jakož i s již uvedenými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3864/2018, a ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo
3480/2016. Argumentuje také, že z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2023,
sp. zn.
21 Cdo 2697/2022, plyne, že ustanovení § 334 a 336 zákoníku práce
obsahují zvláštní úpravu doručování vybraných písemných projevů vůle
zaměstnavatele určených zaměstnanci, mezi něž nepochybně patří i vytýkací dopis
ze dne 11. 11. 2021, neboť jde o písemný projev vůle žalovaného, který má
směřovat – byť potenciálně – ke skončení pracovního poměru žalobkyně, což
potvrzuje text v závěru dopisu, obsahující upozornění na možnost výpovědi. Poukázala na to, že z napadeného rozsudku není zjistitelné, jak odvolací soud
dospěl k závěru, že vytýkací dopis byl žalobkyni doručen dne 13. 11. 2021, a
namítla, že poprvé jí byl dopis doručován teprve dne 16. 11. 2021 a s
přihlédnutím ke lhůtě pro vyzvednutí zásilky dle § 336 odst. 3 zákoníku práce
tak fikce doručení mohla nastat až dne 1. 12. 2021. Napadené rozhodnutí tak
vychází ze zjevně nesprávného skutkového závěru. Navíc doručování vytýkacího
dopisu nebylo před soudem prvního stupně předmětem dokazování a odvolací soud v
tomto ohledu dokazování rovněž nedoplnil. Žalobkyně se až z písemného
vyhotovení napadeného rozsudku dozvěděla, že právě tento dopis, resp. doba jeho
doručení žalobkyni, byla z pohledu odvolacího soudu rozhodná pro posouzení
naplnění důvodu vymezeného v okamžitém zrušení pracovního poměru. Žalobkyně
navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I zrušil a věc
vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení; zároveň požádala, aby dovolací
soud odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozsudku do doby rozhodnutí
o podaném dovolání.
7. Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil jeho přípustnost i
důvodnost a ztotožnil se s právním posouzením odvolacího soudu, jež považuje za
souladné s relevantní judikaturou dovolacího soudu, srozumitelné a
přezkoumatelné. Ohledně vytýkacího dopisu uvedl, že žalobkyně jej obdržela do
své sféry dne 13. 11. 2021 a jestliže zaměstnanec doručení písemnosti
prostřednictvím provozovatele poštovních služeb znemožní tím, že poštovní
zásilku obsahující písemnost odmítne převzít nebo neposkytne součinnost
nezbytnou k doručení písemnosti, považuje se písemnost za doručenou dnem, kdy
ke znemožnění doručení písemnosti došlo. Mimo to otázku doručení či nedoručení
vytýkacího dopisu považuje za irelevantní, neboť zákon v případě okamžitého
zrušení pracovního poměru nepředpokládá nutnost zaslání jakéhokoliv předchozího
upozornění zaměstnanci, se kterým se pracovní poměr končí. Bylo tedy pouze
dobrou vůlí žalovaného, že se pokusil věc řešit smírnou cestou a vyzval
žalobkyni k nápravě, a skutečnost, že si žalobkyně zásilku nepřevzala, nemůže
být žalovanému k tíži. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl jako
nepřípustné.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu)
projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. Nejvyšší soud opakovaně ve své judikatuře vysvětluje, že je při
posuzování dovolání vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 23 Cdo
4315/2015, ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3411/2019, a ze dne 28. 1. 2020,
sp. zn. 33 Cdo 4316/2019); správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů
přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242
odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá. Při splnění všech náležitostí dovolání
je ovšem možné Nejvyššímu soudu předložit otázku procesního práva, zda soudy
při zjišťování skutkového stavu respektovaly příslušná procesní pravidla a
zásady; ustanovení § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy
České republiky potom vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání,
závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva
vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. (srov. například bod 55
stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16,
uveřejněného pod č. 460/2017 Sb., a z judikatury Nejvyššího soudu rozsudek ze
dne 21. 7. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1313/2022).
12. Jakkoliv platí, že zpochybnění správnosti skutkových závěrů
odvolacího soudu sice zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání
podle § 237 o. s. ř., Ústavní soud přesto ve své judikatuře (srov. nálezy ze
dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS
2864/09, a již uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy
právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku
představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými
zjištěními). Jedná se obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima
facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad
hodnocení důkazů (srov. § 132 o. s. ř. a násl.) nikdy dospět. Podstatou
přezkumu zde tedy není přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu
soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového
stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou
procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v
dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. (srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 854/2019).
13. Shledá-li pak Nejvyšší soud, že se odvolací soud dopustil při
zjišťování skutkového stavu porušení procesních předpisů, nenahrazuje jeho
skutková zjištění vlastními skutkovými zjištěními, nýbrž zruší dovoláním
napadené rozhodnutí (a případně rozhodnutí soudu prvního stupně), čímž nižším
soudům umožní vytknutá procesní pochybení napravit a dospět případně k odlišným
skutkovým zjištěním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2022, sp.
zn. 23 Cdo 330/2022, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. IV.
ÚS 3415/20).
14. V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu mimo jiné
zjištěno, že žalobkyně jako zaměstnanec pracovala pro žalovaného jako
zaměstnavatele na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 2020 jako servírka v
restauraci, odmítala plnit pokyn žalovaného nosit na pracovišti ochranu
dýchacích cest vyplývající z mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví,
dopisem datovaným dnem 23. 11. 2021 žalovaný uplatnil vůči žalobkyni okamžité
zrušení pracovního poměru s odůvodněním, že žalobkyně porušila „pracovní kázeň“
tím, že se od 5. 11. 2021 nedostavila do pracovního procesu bez udání důvodu, a
dopisem ze dne 10. 12. 2021 žalobkyně sdělila žalovanému, že nesouhlasí s
okamžitým zrušením pracovního poměru, a požadovala, aby ji dále zaměstnával.
Žalovaný zaslal žalobkyni vytýkací dopis datovaný dnem 11. 11. 2021, kterým ji
upozornil na porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících
se k práci vykonávané žalobkyní a vyzval ji k odstranění nedostatků – neplnění
povinnosti docházet do zaměstnání a osobně vykonávat práci a povinnosti nosit
respirátor ve vnitřních prostorách provozovny, a upozornil ji na možnost
„výpovědi pracovní smlouvy“.
15. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu
na vyřešení otázky procesního práva, zda odvolací soud ke skutkovému zjištění,
že vytýkací dopis žalovaného ze dne 11. 11. 2021 žalobkyně „obdržela“ dne 13.
11. 2021 (viz bod 21 odůvodnění napadeného rozsudku), dospěl procesně
konformním způsobem. Protože při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalobkyně proti
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné.
16. Po přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé ve smyslu
ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je důvodné.
17. Podle § 120 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k
prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede
(odstavec 1). Soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech,
kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu.
Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud
při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odstavec 2).
Soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků (odstavec
3).
18. Podle § 121 o. s. ř. není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé
nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo
oznámené ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv nebo v předcházející obdobné
sbírce.
19. Nezbytným předpokladem pro rozhodnutí věci je náležité zjištění
skutkového stavu. Skutkový stav se zpravidla zjišťuje dokazováním. Právně
významné skutečnosti, jež do řízení svými tvrzeními uvedli účastníci, se
především prokazují prostřednictvím důkazních prostředků vyjmenovaných
příkladem v ustanovení § 125 o. s. ř. Občanský soudní řád přesto stanoví, že
některé skutečnosti dokazování nepodléhají. Jedná se o skutečnosti obecně známé
(tzv. notoriety) a skutečnosti, které jsou soudu známé z jeho úřední činnosti
(srov. § 121 o. s. ř.). Vedle toho dokazování nepodléhají ani skutečnosti, na
kterých se účastníci shodli, tedy shodná tvrzení účastníků ve smyslu ustanovení
§ 120 odst. 3 o. s. ř. Shodná tvrzení účastníků jsou zde prostředkem, na jehož
základě soud může učinit zjištění o skutkových okolnostech věci, které by jinak
– kdyby se účastníci ve svých tvrzeních rozcházeli – musel objasňovat
dokazováním. Z uvedeného vyplývá, že shodná tvrzení účastníků může soud vzít za
svá skutková zjištění, jen jestliže obsahují údaje (poznatky) o skutkové
stránce věci, které by se jinak musely prokazovat pomocí důkazních prostředků
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1478/2002,
uveřejněný pod č. 76/2003 Sb. rozh. obč.). Za svá skutková zjištění však soud
nemůže vzít tvrzení účastníka jenom proto, že účastník na opačné straně sporu
tato tvrzení „nezpochybňoval či nerozporoval“, neboť z takové nečinnosti
účastníka ještě nevyplývá, jaký postoj tento účastník k tvrzeným skutečnostem z
hlediska jejich pravdivosti a úplnosti zaujímá; na tato skutková tvrzení nelze
tedy pohlížet stejně jako na shodná skutková tvrzení ve smyslu ustanovení § 120
odst. 3 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn.
21 Cdo 5063/2017).
20. Soud prvního stupně, který svým rozsudkem žalobě na určení
neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru vyhověl, učinil mimo jiné
zjištění, že „žalovaný doručil žalobkyni vytýkací dopis datovaný 11. 11. 2021,
kterým upozornil žalobkyni na porušení povinností vyplývajících z právních
předpisů vztahujících se k práci vykonávané žalobkyní a vyzval ji k odstranění
nedostatků – neplnění povinnosti docházet do zaměstnání a osobně vykonávat
práci a povinnost nosit respirátor ve vnitřních prostorách provozovny“; jako
zdroj tohoto zjištění uvedl vytýkací dopis a obálku (viz bod 7 odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně). Důkaz listinou označenou jako „Sledování
zásilky č. RR 133300898CZ“, jehož provedení navrhovala žalobkyně v podání ze
dne 4. 3. 2022 k prokázání jejího tvrzení, že jí byl vytýkací dopis doručen dne
2. 12. 2021 (viz č. l. 15 spisu), podle obsahu spisu v řízení před soudem
prvního stupně proveden nebyl, a i kdyby se tak stalo, podle obsahu rozsudku
soudu prvního stupně z něho nebylo učiněno žádné skutkové zjištění. Žalovaný
pak stran vytýkacího dopisu ve svém vyjádření k žalobě uvedl toliko, že
vytýkacím dopisem žalobkyni vyzval k odstranění nedostatků; k okamžiku či
způsobu jeho doručení neuvedl ničeho, nenavrhl ani žádný důkaz k těmto
skutečnostem a neučinil tak ani v podáních ze dne 5. 9. 2022 a ze dne 24. 1.
2023. Odvolací soud podle obsahu protokolu na č. l. 129 spisu sám žádné
dokazování neprováděl.
21. Z uvedeného vyplývá, že skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že
„mohla-li tedy žalobkyně až do 13. 11. 2021, kdy vytýkací dopis obdržela,
odůvodňovat své absence v práci pokynem žalovaného (nebylo-li prokázáno, že
zněl jinak, než si ho žalobkyně vyložila), po tomto datu už nemá její
přesvědčení, že do práce nechodí s vědomím, na přímý pokyn či se souhlasem
žalovaného žádné opodstatnění“, nemá oporu v provedeném dokazování ani ve
shodných tvrzeních účastníků, a je tedy natolik vadný, že ve smyslu shora
podaného výkladu představuje tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními, který znamená porušení práv žalobkyně garantovaných čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
22. Dovolací soud pak v této souvislosti zdůrazňuje, že uvedený závěr
neznamená, že by dovolací soud nahrazoval skutková zjištění odvolacího soudu
svými skutkovými zjištěními; bude teprve na odvolacím soudu, aby po řádném
dokazování a hodnocení důkazů učiněném v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.
učinil nová skutková zjištění o rozhodných skutečnostech.
23. Protože rozsudek odvolacího soudu – jak vyplývá z výše uvedeného –
není správný a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání, ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud (aniž by bral v úvahu další námitky dovolatelky, jejichž
posouzení by na rozhodnutí dovolacího soudu nemohlo nic změnit) tento rozsudek
(včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1
o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
24. Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatelky
na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu,
neboť uvedený návrh byl tímto kasačním rozhodnutím konzumován. Pouze na okraj
lze poznamenat, že žaloba na náhradu mzdy, jíž dovolatelka odůvodňovala svůj
návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti, dosud předložena nebyla.
25. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 3. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu