21 Cdo 1915/2023-260
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce P. P., zastoupeného Ing. Mgr. Bc. Václavem Holým,
advokátem se sídlem v Praze, Na příkopě č. 857/18, proti žalovanému Krajská
zdravotní, a. s., se sídlem v Ústí nad Labem – Severní Terase, Sociální péče č.
3316/12a, IČO 25488627, zastoupenému JUDr. Danielem Volákem, advokátem se
sídlem v Litvínově, Jiráskova č. 413, o neplatnost okamžitého zrušení
pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 C
227/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 25. ledna 2023, č. j. 10 Co 189/2022-217, doplněnému usnesením ze dne 15.
února 2023, č. j. 10 Co 189/2022-228, takto:
Rozsudek krajského soudu a usnesení krajského soudu ze dne 15. února 2023, č.
j. 10 Co 189/2022-228, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad
Labem k dalšímu řízení.
1. Dopisem ze dne 17. 3. 2021 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě
ruší pracovní poměr podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce „z důvodu
porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“, kterého se dopustil tím, že
„9. 3. 2021 slovně hrubým způsobem napadl sanitářku a později fyzicky napadl
sanitáře p. P. H.“.
2. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Ústí nad Labem dne 18.
5. 2021 domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru
je neplatné. Žalobu zdůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 7. 2.
2020 pracoval u žalovaného od 17. 2. 2020 jako „dělník ve zdravotnickém
zařízení“, a to na dobu určitou do 31. 8. 2020, že dohodou o změně pracovní
smlouvy ze dne 13. 7. 2020 došlo ke změně pozice na „sanitář“ a k prodloužení
doby určité do 31. 8. 2021 a že dne 19. 3. 2021 s ním byl rozvázán pracovní
poměr uvedeným okamžitým zrušením pracovního poměru ze strany žalovaného,
„ačkoli pro ně nebyly splněny důvody“. V podáních ze dne 24. 11. 2021 a ze dne
29. 12. 2021 pak žalobce (mimo jiné) doplnil, že se dne 9. 3. 2021 s nikým
nepohádal a žádnou kolegyni slovně ani jinak nenapadl. Tento žalovaným tvrzený
důvod navíc považuje za neurčitý, neboť není uvedeno, kterou sanitářku měl
žalobce slovně napadnout. Uvedeného dne žalobce pouze oslovil jeho kolega P. H.
(dále jen „P. H.“) s tím, že s ním chce něco probrat, požádal ho, aby šli na
sesternu, zvýšil na žalobce hlas a vytýkal mu jakési jeho dřívější rozpory s
kolegyní K. S. (dále jen „K. S.“). Žalobci nebylo jasné, oč mu jde, pouze
vyrozuměl, že se ho P. H. (po domluvě s K. S.) snaží vyprovokovat. Žalobce se
snažil předejít konfliktu, sdělil mu, že musí jít za pacientem, a chtěl
místnost opustit. Přes opakované výzvy žalobce, že chce z místnosti odejít a
pokračovat v práci, mu P. H. neustále v odchodu bránil. Když se žalobce
pokoušel odejít, chytil ho P. H. pod krkem. Žalobce P. H. nenapadl, pouze se
bránil, když ho P. H. omezoval v osobní svobodě, přičemž ho jen odstrčil, aby
se mohl dostat ze sesterny ven. P. H. neutrpěl žádné zranění a sám žalobce poté
ihned uvedený incident ohlásil vrchní sestře, která mu sdělila, že si s
přítomnými zaměstnanci o tom, co se stalo, promluví. Za situace, kdy žalobce
jednal v sebeobraně, nelze jeho jednání posoudit jako porušení pracovních
povinností. Ani sám žalovaný navíc tento incident zpočátku nepovažoval za
porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem; ve vytýkacím dopisu ze
dne 9. 3. 2021 doručeném žalobci až o týden později (ačkoliv se žalobce běžně
na své směny dostavoval do zaměstnání) tuto událost sám hodnotil jako závažné
porušení pracovní povinnosti. Zjevně tedy neměl problém s tím, aby žalobce do
práce chodil, a mohl ho tedy zaměstnávat ještě alespoň po výpovědní dobu.
Žalobce dále poukázal na to, že mezi ním a K. S. byly delší dobu pracovní
spory, které vyvrcholily tím, že dne 23. 2. 2021 žalobce při odchodu z práce
před nemocnicí fyzicky napadl manžel K. S., škrtil jej, shodil jej na zem a
poté jej ležícího na zemi opakovaně udeřil pěstí do hlavy a zátylku a na závěr
kopl do obličeje. Při následném konfliktu s P. H. na sesterně dne 9. 3. 2021
tak byl žalobce pod značným tlakem a měl důvodnou obavu, že bude opět fyzicky
napaden.
3. Žalovaný uvedl, že dne 9. 3. 2021 žalobce napadl během své pracovní
směny slovně hrubým způsobem kolegyni konající službu a následně fyzicky napadl
spolupracovníka – sanitáře P. H., a to úderem pěstí do obličeje, a že tomuto
incidentu předcházela žádost P. H., který se zastal napadené kolegyně, aby se
žalobce choval ke svým kolegyním slušně. Žalovaný má za to, že byly splněny
všechny zákonné podmínky okamžitého zrušení pracovního poměru. Žalobce porušil
ustanovení § 301 písm. a), c) zákoníku práce tím, že řádně nespolupracoval s
ostatními zaměstnanci žalovaného a během výkonu služby své kolegy napadl slovně
a fyzicky. Svým jednáním porušil také vnitřní předpisy zaměstnavatele – etický
kodex zaměstnanců v bodu „Práce v týmu“, podle kterého mají zaměstnanci „dbát
na dobré interpersonální vztahy mezi kolegy, mezi podřízenými a nadřízenými a
klást důraz na profesionalitu, včetně profesionality multidisciplinárního týmu
při řešení svěřených úkolů,“ a podle kterého „své výhrady k práci ostatních
zaměstnanců a návrhy ke zlepšení vyjadřují zaměstnanci vždy v interní diskuzi
na vhodném místě a vhodným způsobem“. Svým jednáním žalobce mohl ohrozit
pacienty plicního oddělení tím, že „by v případě vzniku úrazu napadeného kolegy
nebyl řádně personálně zajištěn jeho chod“.
4. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 2. 2022, č. j. 33
C 227/2021-164, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit na
náhradě nákladů řízení žalobci 26 880,02 Kč k rukám advokáta Ing. Mgr. Bc. Václava Holého a České republice – Okresnímu soudu v Ústí nad Labem 656 Kč. Dovodil, že fyzické napadení ranou pěstí do obličeje spolupracovníka P. H. je v
okamžitém zrušení pracovního poměru vymezeno dostatečně určitě a srozumitelně
tak, že tento důvod nelze zaměnit s jiným důvodem. Druhý důvod (verbální útok
na sanitářku) naopak soud prvního stupně nepovažoval za určitě vymezený, když
„teprve v průběhu řízení vyplynulo“, o kterou sanitářku se mělo jednat, a proto
k tomuto druhému důvodu (s odkazem na § 554 občanského zákoníku) nepřihlížel. Při hodnocení fyzického útoku žalobce na P. H. pak přihlédl zejména k tomu, že
nebylo v kapacitách žalobce kvalitně obsáhnout zadanou agendu práce, že
pracovní povinnosti dlouhodobě nezvládal, pročež se opakovaně dostával do
konfliktních situací se svými spolupracovníky, kteří museli pracovní nedostatky
žalobce kompenzovat vlastním zvýšeným úsilím, že to v zaměstnancích vyvolávalo
zjevnou nevoli, přičemž pracovní pochybení žalobci opakovaně vytýkali, že
žalobce kritiku kolegů (především kolegyň) nepřijímal a na výtky nevhodně,
hrubě či vulgárně verbálně reagoval a že „toxická atmosféra“ a pracovní
konflikty přesáhly hranice pracoviště v momentě, kdy manžel žalobcovy kolegyně
K. S. převzal iniciativu a jako způsob řešení problému zvolil slovní i značně
intenzivní fyzické napadení žalobce na parkovišti nemocnice. Soud prvního
stupně proto přisvědčil žalobci, že jeho reakce na situaci, jež se dne 9. 3. 2021 odehrála na sesterně, kdy mu v odchodu ze sesterny aktivně fyzicky bránil
P. H. důrazně se domáhající (byť zřejmě oprávněně) nápravy žalobcova chování k
ženskému personálu nemocnice, byla ovlivněna důvodně pociťovanou obavou z
dalšího možného fyzického ataku. Žalobce se mohl v nastolené stresové situaci
oprávněně cítit ohrožen a (jistě též mírou své neschopnosti na vyhrocené
situace vhodně reagovat) zvolil nepřiměřenou reakci v podobě rány pěstí. Soud
prvního stupně přihlédl též k tomu, že k vyhrocené situaci na pracovišti a k
závažnému narušení interpersonálních pracovních vztahů přispěla vrcholící
epidemie onemocnění covid-19, v jejímž důsledku se pracoviště žalobce změnilo
na infekční covidovou jednotku, jakož i k tomu, že v důsledku jednání žalobce
nedošlo ke zranění P. H., které by jej alespoň dočasně vyřadilo z možnosti
vykonávat práci pro žalovaného. Soud prvního stupně tedy sice shledal fyzické
napadení P. H. ranou pěstí do obličeje „jako zjevné porušení pracovní kázně“,
avšak s ohledem na konkrétní okolnosti tohoto případu dovodil, že nedosahuje
intenzity potřebné pro okamžité zrušení pracovního poměru.
Ohledně verbální
invektivy směřované vůči sanitářce pak soud prvního stupně závěrem uvedl, že i
pokud by toto jednání žalobce bylo vymezeno dostatečně určitě a srozumitelně,
nelze, neshledal-li v této konkrétní věci ránu pěstí jako zvlášť hrubé porušení
pracovních povinností, a maiori ad minus považovat za takové porušení slovní
invektivu.
5. K odvolání žalobce (směřujícímu pouze do výroku o náhradě nákladů
řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným) a žalovaného Krajský soud v Ústí
nad Labem rozsudkem ze dne 25. 1. 2023, č. j. 10 Co 189/2022-217, doplněným
usnesením ze dne 15. 2. 2023, č. j. 10 Co 189/2022-228, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a uložil žalobci povinnost zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 19 250 Kč a na
náhradě nákladů odvolacího řízení 15 333 Kč, vše k rukám advokáta JUDr. Daniela
Voláka, a České republice – Okresnímu soudu v Ústí nad Labem na náhradě nákladů
řízení 656 Kč. Poté, co provedl listinné důkazy, odvolací soud „převzal“
skutková zjištění soudu prvního stupně, která „má za dostatečná a správná“,
avšak v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žalovaný dne 19. 3. 2021 se
žalobcem okamžitě „ukončil“ pracovní poměr z důvodu porušení „pracovní kázně“
zvlášť hrubým způsobem, kterého se žalobce dopustil tím, že dne 9. 3. 2021
„fyzicky napadl sanitáře P. H.“ (na rozdíl od soudu prvního stupně tedy zmínil
pouze druhý ze skutků vymezených v okamžitém zrušení pracovního poměru). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že jednání žalobce bylo zjevným
porušením „pracovní kázně“, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že
toto „porušení pracovní kázně“ dosahuje intenzity potřebné pro okamžité zrušení
pracovního poměru. Odvolací soud má za to, že žalobce sice mohl mít pocit, že
P. H. není osobou, která by mu měla vytýkat pracovní nedostatky či nevhodnost
chování k ostatním zaměstnancům, avšak že to jeho chování neospravedlňuje;
fyzické napadení jednoho zaměstnance druhým (bez oprávněného důvodu) nelze v
pracovněprávních vztazích tolerovat. Přihlédl k tomu, že k napadení došlo ve
zdravotnickém zařízení v době epidemie covidu-19, která byla zvláště pro
zdravotnické pracovníky velmi vypjatá a kdy byla především na tzv. covidových
odděleních bezpodmínečně nutná spolupráce všech zaměstnanců, a (s poukazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 896/2008) dospěl k
závěru, že žalovaný nemohl především z důvodu zachování klidu a pracovní
disciplíny na pracovišti nechat fyzický útok na spolupracovníka bez patřičné
odezvy, že „další zaměstnávání žalobce v takové situaci po něm nebylo možno
spravedlivě požadovat“ a že vyhodnotil-li žalovaný, že žalobce uvedeným
jednáním „porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem“, je toto jeho
hodnocení správné. Námitku žalobce, že se ho při konfliktu dne 9. 3. 2021
„zmocnil strach z dalšího možného fyzického napadení“ poté, kdy měl dne 23. 2. 2021 mimo pracoviště žalované konflikt s manželem K. S., odvolací soud
nepovažoval za důvodnou, neboť „z dokazování nevyplynulo, že by P. H. či
kdokoliv jiný žalobce fyzicky jakkoliv ohrožoval nebo mu nějakým napadením
hrozil“. Odvolací soud „nesdílí“ ani námitku, že jednání žalobce se odehrálo „v
mezích sebeobrany“ či „nutné obrany“, neboť nebyl-li žalobce nikým fyzicky
napaden ani mu napadení nehrozilo, nemůže být jeho jednání vůči P. H. vykládáno
jako sebeobrana nebo nutná obrana.
Ani žalobcovy případné obavy z „možného“
napadení nemohou fyzické napadení P. H. ospravedlnit. Odvolací soud rovněž
dodal, že s ohledem na předchozí neshody se spolupracovníky pramenící z
pracovních nedostatků žalobce a jeho neadekvátní reakce na výtky
spolupracovníků lze mít pochopení pro snahu P. H. se žalobcem „řešit“ jeho
chování, „zvláště když jakýmsi bezprostředním podnětem pro to měl být slovní
konflikt žalobce se sanitářkou“, a podotkl, že žalobce v době napadení byl ve
věku, kdy mohl mít dostatek životních i pracovních zkušeností a bylo možné
předpokládat, že se dokáže odpovídajícím způsobem chovat ke spolupracovníkům a
plnit své pracovní povinnosti, avšak že tomu tak zjevně nebylo, a že za dobu
přesahující 1 rok, co byl u žalovaného zaměstnán, s ním vrchní sestra opakovaně
řešila jeho pracovní pochybení. Na závěru, že fyzické napadení P. H. dne 9. 3. 2021 je „porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“, pak nic nemění ani
žalobcem namítaná skutečnost, že P. H. po napadení žalobcem nebyl v pracovní
neschopnosti ani mu nevznikla újma na zdraví či majetku. 6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu při posouzení otázky, zda fyzické napadení P. H. žalobcem dosahovalo
intenzity porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, a to konkrétně
tím, že vycházel pouze ze skutečnosti fyzického napadení a ze skutečností
svědčících v neprospěch žalobce a nezohlednil veškeré relevantní skutkové
okolnosti zjištěné v řízení, které jsou rozhodné pro posouzení intenzity
porušení povinnosti, zejména specifické okolnosti fyzického napadení, jež
snižovaly jeho závažnost, a že vycházel pouze z toho, že fyzické napadení je
jedním z případů, jenž bývá Nejvyšším soudem pravidelně aprobován jako důvod
pro okamžité zrušení pracovního poměru, ale již nezohlednil konkrétní okolnosti
a neposuzoval je v jejich úplnosti. Dovolatel je přesvědčen, že zde existovaly
skutkové okolnosti (zejména předchozí fyzické napadení žalobce manželem
kolegyně v souvislosti s výkonem práce, přítomnost kolegyně, jež iniciovala
předchozí fyzické napadení žalobce svým manželem, při událostech vytýkaných v
okamžitém zrušení pracovního poměru, omezení žalobce na možnosti opustit
místnost, kde na něho byl vyvíjen tlak, kdy mohl mít důvodné obavy z napadení,
tlak na psychiku na covidovém oddělení, malá intenzita útoku s absencí následků
pro napadeného atd.), na jejichž základě měl odvolací soud dospět k závěru, že
podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru nebyly naplněny. Z výpovědi
vrchní sestry (žalobcovy nadřízené) pak vyplynulo, že žalobci nikdy nešlo upřít
snahu vykonávat svou práci řádně, že jeho přístup nesvědčil o jakémkoli
zanedbávání pracovních povinností a že vůči ní se vždy choval slušně a pokorně.
Dovolatel rovněž poukázal na ojedinělost porušení pracovních povinností, na své
jednání po incidentu (neprodleně po fyzickém napadení věc ohlásil své
nadřízené, aniž se snažil své jednání jakkoli skrývat) a na to, že žalovaný
poté, co mu žalobce nahlásil fyzické napadení manželem kolegyně ze dne 23. 2. 2021, nepřijal žádná opatření za účelem normalizace vztahů mezi kolegy a
záležitost nijak interně neřešil. Dovolatel je přesvědčen, že fyzické napadení
P. H. představovalo porušení jeho pracovních povinností, nikoli však zvlášť
hrubým způsobem. Dále odvolacímu soudu vytkl, že se nevypořádal s podstatnou
částí argumentace žalobce ohledně konkrétních okolností fyzického napadení P.
H. (nepřezkoumatelnost jeho rozsudku) a že neprováděl žádné výslechy svědků,
ale přesto učinil zcela zásadní skutková zjištění rozporná se skutkovými
zjištěními prvostupňového rozsudku, když zpochybnil, že motivem žalobcova
jednání byla skutečnost, že důvodně pociťoval obavu z fyzického napadení ze
strany P. H., jenž mu fyzicky zabraňoval opustit místnost. Žalobce navrhl, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
7. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl jako
nepřípustné, případně aby je zamítl. Žalovaný má za to, že rozhodnutí
odvolacího soudu je „nepochybně správné“, že v průběhu dokazování byly zjištěny
podstatné skutkové okolnosti jednoznačně vedoucí k právnímu závěru, že fyzické
napadení je intenzivní porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
zvlášť hrubým způsobem zakládající důvod pro okamžité zrušení pracovního
poměru, a že tento závěr vyplývá z ustálené rozhodovací praxe obecných soudů i
Ústavního soudu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné)
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak
vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. –
nepodléhá), že žalobce pracoval u žalovaného v pracovním poměru na dobu určitou
od 17. 2. 2020 do 31. 8. 2020, následně prodlouženou do 31. 8. 2021, jako
sanitář. Žalobce při výkonu práce dlouhodobě vykazoval významné nedostatky,
zapomínal pracovní zadání, pracovní úkoly nedokončoval, případně je dokončil v
nedostatečné kvalitě, a práci za něj museli dokončovat či předělávat ostatní
zaměstnanci. V případě, kdy nedostatky žalobci vytýkali spolupracovníci,
žalobce reagoval slovně neadekvátně, neomaleně či hrubě a za pomoci gestikulace
ve svých kolegyních opakovaně vzbudil pocit ohrožení. Pracovní pochybení
žalobce, jakož i nespokojenost zaměstnanců s jeho chováním, byla opakovaně
řešena nadřízenou vrchní sestrou, která se žalobci snažila s organizací práce
pomoci a dávala mu dostatečný prostor k zaučení. Navzdory dostatečné době
potřebné k zaučení nového pracovníka však nebylo v kapacitách žalobce kvalitně
obsáhnout zadanou agendu práce. Konflikt žalobce s kolegyní K. S. byl zřejmě
rovněž důvodem napadení žalobce v areálu nemocnice dne 23. 2. 2021, kdy byl
žalobce napaden manželem K. S. tak, že byl opakovaně udeřen do hlavy a kopnut
do obličeje, přičemž žalobce napadení ohlásil jak své přímé nadřízené, tak
primářce oddělení. Na základě jejich doporučení se žalobce podrobil lékařskému
vyšetření a útok též „nahlásil na příslušné oddělení PČR“. Konflikt si
nevyžádal pracovní neschopnost žalobce, v žalobci však útok zanechal důvodnou
obavu z dalších inzultací. Dne 9. 3. 2021 byl žalobce na sesterně, kde byly tou
dobou přítomny další 3 zaměstnankyně (včetně kolegyně K. S.), osloven příchozím
P. H. s žádostí, aby společně probrali chování žalobce ke spolupracovnicím. P. H. tak reagoval na bezprostředně předcházející verbální konflikt žalobce se
sanitářkou. Vyzval žalobce ke změně nevhodného jednání, avšak žalobce na dané
téma odmítl dále hovořit a dožadoval se odchodu z místnosti. P. H. žalobci v
odchodu bránil, držel dveře, žalobce následně P. H. udeřil pěstí do obličeje,
ve snaze vyhnout se dalšímu hrozícímu úderu P. H. chytil žalobce do tzv. kravaty, oba se chvíli pohybovali po místnosti, přetahovali se do momentu, než
vzájemnou roztržku ukončili a odešli. Žalobce potyčku neprodleně nahlásil
nadřízené vrchní sestře, která průběh incidentu probrala se svědky a aktéry
potyčky. P. H. nepodstoupil v důsledku napadení lékařské ošetření a incident si
nevyžádal jeho pracovní neschopnost. Dne 16. 3. 2021 žalobce obdržel vytýkací
dopis, jímž ho žalovaný upozornil na skutečnost, že se dne 9. 3. 2021 dopustil
závažného porušení povinností plynoucích z pracovněprávních předpisů, a to tím,
že nejprve nevhodným způsobem slovně napadl kolegyni v průběhu pracovní směny a
později ranou pěstí napadl dalšího spolupracovníka, a v němž žalovaný uvedl, že
chování žalobce je zcela v rozporu s etickým kodexem a pracovním řádem
žalovaného.
Žalobce na zaslaný dopis téhož dne reagoval podáním, jímž ze svého
úhlu pohledu popsal proběhlou potyčku. 19. 3. 2021 bylo žalobci doručeno
okamžité zrušení pracovního poměru datované dnem 17. 3. 2021.
12. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu
(mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jaká jsou východiska pro
konkrétní vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy obsažené v
ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z hlediska posouzení intenzity
porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci. Protože při řešení této právní otázky se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je
dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s.
ř. přípustné.
13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
14. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního
poměru ze dne 17. 3. 2021, které mu bylo doručeno 19. 3. 2021 – podle zákona č.
262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6.
2021 (dále jen „zák. práce“).
15. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může
výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec
povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci zvlášť hrubým způsobem.
16. Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících
se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména
ustanoveními § 301 a § 302–304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním
předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného
vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen
„pracovní povinnost“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního
poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti
zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň
intenzity. Zákoník práce rozlišuje – jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a §
55 odst. 1 písm. b) zák. práce – mezi méně závažným porušením pracovní
povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní
povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity
(zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo
k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty
před středníkem zák. práce].
17. Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s
relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám,
jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně
nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud
vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou
pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na
jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové
povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním
případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení
pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho
dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k
porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a
intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení
uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec
způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost
uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým
zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě
požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval [srov. při
obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb.
rozh. obč., nebo – přímo ve vztahu k ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák.
práce – např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo
2596/2011, uveřejněný pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč.].
18. Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není
jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K
některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla
vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v
konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení
intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější
(závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov.
například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21
Cdo 1405/2012).
19. Pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru nebo okamžitého
zrušení pracovního poměru není podstatné, kolik z jednání označených ve
výpovědi nebo v okamžitém zrušení pracovního poměru jako porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
bylo skutečně v řízení před soudem jako porušení pracovní povinnosti posouzeno,
ale zda ono zjištěné (ona zjištěná) porušení pracovní povinnosti dosahuje (ve
svém souhrnu dosahují nebo alespoň jedno z nich dosahuje) takové intenzity, že
může být (mohou být) podřazeno (podřazena) pod pojmy „méně závažné porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ nebo „porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
zvlášť hrubým způsobem“ [ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím
zákoníku práce srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005,
sp. zn. 21 Cdo 2375/2004, uveřejněný pod č. 142/2005 v časopise Soudní
judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo
4950/2008, nebo – již přímo ve vztahu k ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák.
práce – odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo
1467/2014, uveřejněného pod č. 91/2015 Sb. rozh. obč.].
20. Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1
písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí
podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zák. práce výjimečným
opatřením (srov. dikci ustanovení § 55 odst. 1 zák. práce: „Zaměstnavatel může
výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy…“). K okamžitému zrušení
pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit
jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli
nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí
výpovědní doby [srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku
práce např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21
Cdo 379/2000, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo
1218/2005, uveřejněného pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč., anebo – již přímo ve
vztahu k ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce – odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5727/2015].
21. V okamžitém zrušení pracovního poměru je zaměstnavatel povinen
jednoznačně identifikovat to jednání zaměstnance, které zaměstnavatel považuje
za porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci, tedy časově, věcně a místně je vymezit tak, aby
bylo jednoznačné a nezaměnitelné. Při posouzení, zda popsané jednání dosahuje
zákonem vyžadované intenzity, soud sice vychází z takto identifikovaného
skutku, avšak bere v potaz i další okolnosti konkrétního případu, které již
popsány být nemusí, resp. nemusí být popsány ve všech podrobnostech (osoba
zaměstnance, jeho dosavadní postoj k plnění pracovních úkolů, doba a situace, v
níž došlo k porušení pracovní povinnosti, míra zavinění zaměstnance, důsledek
porušení pracovní povinnosti pro zaměstnavatele apod.) [srov. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3648/2019].
22. V projednávané věci nebylo – jak vyplývá z odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – pochyb o tom,
že žalobce tím, že dne 9. 3. 2021 fyzicky napadl sanitáře P. H., porušil své
pracovní povinnosti (tento závěr ostatně nezpochybňuje ani žalobce, který v
dovolání sám uvádí, že je přesvědčen, že fyzické napadení sanitáře P. H.
představovalo porušení jeho pracovních povinností, nikoli však zvlášť hrubým
způsobem). Odlišně od soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že jednání
žalobce spočívající v tom, že pěstí udeřil svého kolegu, s ohledem na konkrétní
okolnosti tohoto případu nedosahuje intenzity potřebné pro okamžité zrušení
pracovního poměru, však odvolací soud posoudil intenzitu tohoto porušení
pracovních povinností, uzavřel-li, že fyzické napadení P. H. „nelze hodnotit
jinak, než jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“, které
intenzity potřebné pro okamžité zrušení pracovního poměru dosahuje. Vycházel
při tom ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která shledal dostatečnými
a správnými a která „převzal a v odůvodnění napadeného rozsudku na ně odkazuje“.
23. Dovolateli je však třeba dát za pravdu, že odvolací soud při
hodnocení intenzity tohoto porušení pracovních povinností žalobcem nepřihlédl
ke všem rozhodným skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně a
nevěnoval dostatečnou pozornost některým okolnostem, které intenzitu porušení
pracovních povinností žalobce (do jisté míry) snižují.
24. Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) především
nepřihlédl k tomu, co podle skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně
fyzickému útoku žalobce na P. H. na sesterně bezprostředně předcházelo, zejména
pak k tomu, že poté, co P. H. vyzval žalobce ke změně jeho nevhodného chování
ke kolegyním, žalobce odmítl s P. H. na toto téma hovořit a dožadoval se
odchodu z místnosti, avšak P. H. žalobci v odchodu bránil a držel dveře. Lze se
tedy důvodně domnívat, že kdyby P. H. žalobci nebránil v odchodu z místnosti a
nedržel dveře, k následnému fyzickému kontaktu (ráně pěstí do obličeje P. H.)
by nedošlo.
25. Odvolací soud nevěnoval náležitou pozornost ani soudem prvního
stupně zjištěným širším okolnostem konfliktu, který vyústil ve fyzické napadení
sanitáře P. H. žalobcem, zejména pak tomu, že „toxická atmosféra“ a předchozí
pracovní konflikty přesáhly hranice pracoviště v momentě, kdy manžel žalobcovy
kolegyně K. S. převzal iniciativu a jako způsob řešení problému zvolil slovní i
značně intenzivní fyzické napadení žalobce na parkovišti nemocnice, přičemž
tento útok – jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně – v
žalobci zanechal důvodnou obavu z dalšího fyzického útoku. Reakce žalobce na
situaci, která se dne 9. 3. 2021 odehrála na sesterně, kde byla v tu dobu
přítomna i kolegyně K. S., jejíž manžel žalobce dva týdny před tímto incidentem
fyzicky napadl, tak – jak uvedl soud prvního stupně – za těchto okolností
(umocněných tím, že P. H. bránil žalobci v odchodu ze sesterny a držel dveře)
byla ovlivněna též důvodně pociťovanou obavou žalobce z dalšího možného
fyzického útoku. Přehlédnout nelze ani skutečnost, že žalovaný (zaměstnavatel)
incident, který se mezi žalobcem a manželem K. S. odehrál dne 23. 2. 2021 a
který pramenil ze sporů na pracovišti, a prohlubující se „toxickou“ atmosféru
na pracovišti nijak neřešil, přestože byl žalobcem o tomto incidentu informován
a vrchní sestra nadřízená žalobci věděla i o předchozích sporech mezi žalobcem
a ostatními zaměstnanci.
26. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že námitku žalobce,
že při konfliktu dne 9. 3. 2021 „se ho zmocnil strach z dalšího možného
fyzického napadení“ poté, kdy měl dne 23. 2. 2021 mimo pracoviště žalovaného
konflikt s manželem K. S., nemá za důvodnou, neboť z dokazování nevyplynulo, že
by P. H. či kdokoliv jiný žalobce fyzicky jakkoliv ohrožoval nebo nějakým
fyzickým napadením hrozil, že nesdílí námitku žalobce, že se jeho jednání
odehrálo „v mezích sebeobrany“ či „nutné obrany“, a že nebyl-li žalobce nikým
fyzicky napaden ani mu napadení nehrozilo, nemůže být jeho jednání vůči P. H.
vykládáno jako sebeobrana nebo nutná obrana, přičemž ani žalobcovy případné
obavy z „možného“ napadení nemohou fyzické napadení P. H. „ospravedlnit“.
Nebere však přitom náležitě v úvahu, že (bez ohledu na to, zda P. H. nebo jiná
osoba přítomná na sesterně žalobci v tu chvíli hrozila fyzickým napadením a zda
žalobce jednal „v mezích sebeobrany“ či „nutné obrany“) výše uvedené okolnosti
konfliktu, který se dne 9. 3. 2021 na sesterně odehrál (zejména pak skutečnost,
že žalobce byl s P. H. a dalšími přítomnými osobami v uzavřené místnosti,
přičemž mu P. H. bránil v odchodu z této místnosti a držel dveře, a že žalobce
byl nedávno předtím fyzicky napaden manželem kolegyně K. S., která byla na
sesterně taktéž přítomna), sice jednání žalobce „neospravedlňují“, ale
bezpochyby do určité míry snižují intenzitu porušení jeho pracovních povinností.
27. Opomenout nelze ani soudy zmíněnou skutečnost, že k vyhrocené
situaci na pracovišti a k závažnému narušení interpersonálních pracovních
vztahů přispěla též vrcholící epidemie onemocnění covid-19, v jejímž důsledku
se pracoviště žalobce – standardní plicní oddělení – změnilo na infekční
covidovou jednotku, přičemž – jak přiléhavě uvedl soud prvního stupně – lze
usuzovat, že zvýšené pracovní nároky v podobě povinnosti celodenního nošení
ochranných prostředků chránících před případným nakažením, náročná péče o
množství těžce nemocných a umírajících pacientů a s tím související všeobecná
obava z rozmáhajícího se (tehdy ne cela prozkoumaného) onemocnění zdravotníky
nepochybně fyzicky velmi vyčerpávaly a s jistotou neblaze ovlivnily též jejich
psychickou stresovou odolnost (viz výpověď svědkyně N. D. na č. l. 110–111
spisu). Zcela bez významu není při zkoumání intenzity porušení pracovních
povinností žalobce ani to, že žalobce potyčku neprodleně nahlásil nadřízené
vrchní sestře a že P. H. v důsledku fyzického napadení žalobcem nepodstoupil
lékařské ošetření a tento incident si nevyžádal jeho pracovní neschopnost.
28. Odvolací soud kladl důraz rovněž na to, že žalobce byl v době
fyzického napadení P. H. již ve věku, kdy mohl mít dostatek životních i
pracovních zkušeností, a bylo možné předpokládat, že se dokáže odpovídajícím
způsobem chovat ke spolupracovníkům a plnit své pracovní povinnosti, avšak že
vzhledem ke skutečnostem, které byly zjištěny, tomu tak zjevně nebylo, a že za
dobu přesahující 1 rok, co byl u žalovaného zaměstnán, vrchní sestra opakovaně
řešila jeho pracovní pochybení. Shodně s odvolacím soudem má Nejvyšší soud za
to, že při hodnocení intenzity porušení pracovních povinností žalobcem je třeba
vzít v potaz i tato skutková zjištění. Dovolací soud však – s přihlédnutím k
ostatním výše uvedeným zvažovaným hlediskům – nedovodil, že by žalobcova
předchozí pracovní pochybení a jeho nevhodné chování ke kolegům (resp.
kolegyním) představovala okolnosti způsobilé zvýšit intenzitu porušení
pracovních povinností vymezených v okamžitém zrušení pracovního poměru natolik
výrazně, aby je bylo možné posoudit jako zvlášť hrubé porušení pracovních
povinností.
29. S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že jednání žalobce
„neospravedlňuje“ ani to, že žalobce mohl mít pocit, že P. H. není osobou,
která by mu měla pracovní nedostatky či nevhodnost chování k ostatním
zaměstnancům vytýkat, jakož i v tom, že fyzické napadení jednoho zaměstnance
druhým (bez oprávněného důvodu) nelze v pracovněprávních vztazích tolerovat.
Souhlasit lze rovněž s jeho názorem, že žalovaný nemohl především z důvodu
zachování klidu a pracovní disciplíny na pracovišti nechat fyzický útok na
spolupracovníka bez „patřičné odezvy“. S ohledem na výše uvedené specifické
okolnosti projednávané věci však má Nejvyšší soud za to, že fyzické napadení
sanitáře P. H. žalobcem dne 9. 3. 2021, které žalovaný v dopisu ze dne 17. 3.
2021 označil jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, samo o sobě
nedosahuje intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů
vztahujících se k žalobcem vykonávané práci „zvlášť hrubým způsobem“ a že onou
„patřičnou odezvou“ na toto konkrétní porušení pracovních povinností zmiňovanou
odvolacím soudem (bez dalšího) nemohlo být okamžité zrušení pracovního poměru.
Ostatně, sám žalovaný porušení pracovních povinností, kterého se žalobce měl
dopustit dne 9. 3. 2021, ve vytýkacím dopisu doručeném žalobci dne 16. 3. 2021
rovněž označil jako „závažné“ porušení pracovních povinností žalobce, a nikoliv
jako porušení pracovních povinností „zvlášť hrubým způsobem“.
30. Uzavřel-li odvolací soud, že „další zaměstnávání“ žalobce v takové
situaci po žalovaném nebylo možné spravedlivě požadovat, pak navíc pominul, že
– jak již bylo uvedeno výše – okamžité zrušení pracovního poměru podle
ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním
pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před
středníkem zák. práce výjimečným opatřením, k němuž může zaměstnavatel
přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po
zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával „až do
uplynutí výpovědní doby“. Tím, zda bylo možné po žalovaném spravedlivě
požadovat, aby žalobce zaměstnával ještě (alespoň) po dobu výpovědní doby, se
však odvolací soud řádně nezabýval. V projednávané věci přitom soudem prvního
stupně nebyla učiněna skutková zjištění, která by umožnila učinit závěr, že po
žalovaném nebylo možné spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnával alespoň
do uplynutí výpovědní doby (např. že by hrozilo, že se útok ze strany žalobce
bude opakovat). V této souvislosti nebyla bez významu ani okolnost, zda žalobce
i v době po incidentu ze dne 9. 3. 2021 pro žalovaného dál vykonával práci, a
to až do 19. 3. 2021, kdy mu bylo doručeno okamžité zrušení pracovního poměru
(žalobce ve svém podání ze dne 24. 11. 2021 uvedl, že se po incidentu „běžně na
své směny dostavoval do zaměstnání“).
31. Poukazuje-li odvolací soud ve prospěch své argumentace na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 896/2008, přehlíží odlišné
okolnosti porušení pracovních povinností (fyzického napadení), kterého se
dopustil zaměstnanec v případě řešeném dovolacím soudem pod sp. zn. 21 Cdo
896/2008, od těch, které byly zjištěny v nyní projednávané věci. Obecné právní
závěry vyslovené Nejvyšším soudem v uvedeném rozsudku ve vztahu k otázce
posouzení intenzity porušení pracovních povinností (dříve pracovní kázně) pak
sice lze (mutatis mutandis) vztáhnout i na tuto projednávanou věc, avšak
odvolací soud se těmito obecnými právními závěry – jak vyplývá z výše uvedeného
– při posuzování intenzity porušení pracovních povinností důsledně neřídil.
32. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že (samotné) fyzické
napadení P. H. žalobcem dne 9. 3. 2021 lze (za soudy zjištěných okolností)
považovat za porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících
se k žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, není správný.
33. Odvolací soud se pak – zřejmě veden tímto svým nesprávným právním
názorem
– v odůvodnění svého rozsudku nijak nevypořádal se skutkem vymezeným v
okamžitém zrušení pracovního poměru tak, že žalobce „9. 3. 2021 slovně hrubým
způsobem napadl sanitářku“. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu přitom není
zřejmé, z jakého důvodu se odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně)
tímto skutkem nezabýval jako (dalším) porušením pracovních povinností žalobce
vymezeným žalovaným v okamžitém zrušení pracovního poměru [zda tak učinil s
ohledem na to, že již samotné fyzické napadení P. H. posoudil jako zvlášť hrubé
porušení pracovních povinností žalobce, a považoval proto za nadbytečné zabývat
se tímto (dalším) skutkem vymezeným v okamžitém zrušení pracovního poměru, nebo
zda měl shodně se soudem prvního stupně za to, že tento důvod v okamžitém
zrušení pracovního poměru nebyl skutkově vymezen dostatečně určitě tak, aby jej
nebylo možné zaměnit s jiným důvodem, anebo zda provedl výklad právního jednání
žalovaného, na jehož základě dospěl k závěru, že žalovaný neměl v úmyslu tento
skutek vymezit jako (další) důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, ale
uvedl jej pouze k dokreslení situace předcházející druhému skutku, v němž
(samotném) žalovaný spatřoval porušení pracovních povinností zvlášť hrubým
způsobem (jak žalovaný – v rozporu se svými předchozími tvrzeními – uvedl ve
svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), popř. zda se tímto (dalším)
skutkem uvedeným v okamžitém zrušení pracovního poměru nezabýval z jiných
důvodů].
34. Dovolací soud naproti tomu neshledal dovolatelem namítanou vadu
řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, neboť jeho
odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.,
které je třeba podle § 211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně
přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo
dovolateli v uplatnění jeho práv (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod
č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na
spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou
jednotlivou námitkou účastníka řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.
2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6.
2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Opodstatněná není ani námitka dovolatele, že
odvolací soud neprováděl žádné výslechy svědků, ale přesto učinil zcela zásadní
skutková zjištění rozporná se skutkovými zjištěními prvostupňového rozsudku,
neboť odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale
přikládal jim jiný právní význam než soud prvního stupně.
35. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše
uvedeného – správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího
řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku
odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.)
a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ústí nad Labem) k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Současně Nejvyšší soud zrušil i
usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 2. 2023, č. j. 10 Co 189/2022-228 (jímž
byl rozsudek odvolacího soudu doplněn o výrok o náhradě nákladů řízení státu),
které je na zrušovaném rozsudku odvolacího soudu závislé (§ 243e odst. 2 věta
třetí o. s. ř.).
36. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2024
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu