21 Cdo 1936/2021-437
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. A., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Michalem Davidem, advokátem se sídlem v Praze 4, K Dolům č. 1924/42, proti žalované Nemocnici sv. Alžběty Na Slupi, s. r. o. se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Na Slupi č. 448/6, IČO 07579969, zastoupené Mgr. Hugem Hrubým, advokátem se sídlem v Praze 9, Bryksova č. 939/37, o 354 310 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 127/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2021 č. j. 30 Co 215/2019-401, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Davida, advokáta se sídlem v Praze 4, K Dolům č. 1924/42.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2021 č. j. 30 Co 215/2019-401 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je (v závěru, že „žalobkyni vznikl mzdový nárok ve výši odpovídající žalované částce“, neboť vůli žalované při vydání mzdového výměru ze dne 4. 8. 2011 odpovídal způsob výpočtu složky mzdy žalobkyně uvedené v bodě 4 mzdového výměru, podle něhož byl mzdový nárok „vypočítáván jako 5 % z celkové částky odpovídající bodům podle žalobkyní vystavených žádanek na laboratorní vyšetření“) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Rozsudek odvolacího soudu vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl v této věci vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020 č. j. 21 Cdo 771/2020-353, v němž dovolací soud uvedl, že při výkladu jednostranného právního úkonu (kterým je i mzdový výměr) je třeba vycházet se stejných východisek, která platí pro výklad právních úkonů obecně (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1138/2011), že výkladová pravidla jsou formulována pro případ, že o obsahu právního úkonu vzniknou pochybnosti, a ukládají soudu, aby se s jejich pomocí pokusil nejasnosti o obsahu právního úkonu odstranit, že pracovněprávní úkon (stejně jako ostatní právní úkony) musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný (srov. § 18 zákoníku práce ve znění účinném do 29.
12. 2011, § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 10. 2011 – dále jen „obč. zák.“), že pravidla, pomocí kterých lze neurčitost nebo nesrozumitelnost pracovněprávních úkonů odstranit, se uvádějí v ustanovení § 35 odst. 2 a 3 obč. zák. (srov. § 18 zákoníku práce ve znění účinném do 29. 12. 2011) a že závěru o tom, že pracovněprávní úkon je neurčitý nebo nesrozumitelný (a že tedy je pracovněprávní úkon pro neurčitost nebo nesrozumitelnost neplatný), musí vždy předcházet výklad projevu vůle; pracovněprávní úkon je totiž neurčitý nebo nesrozumitelný, jen jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.
10. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2901/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1842/2010 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. 21 Cdo 949/2013). Při výkladu projevu vůle je třeba přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní vyjádření učiněno (zejména ke skutečné vůli jednajícího účastníka, tj.
k tomu, jaký význam přikládal použitému slovnímu vyjádření sám účastník), a zda za těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, o jaký projev vůle se jedná. Celkové hodnocení všech rozhodných okolností pak musí odpovídat pravidlům slušnosti a občanského soužití (dobrým mravům). Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996 sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Při výkladu právního úkonu lze na vůli toho, kdo úkon učinil, usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000 sp. zn. 20 Cdo 1713/98, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1662/2012 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.
5. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1705/2012). Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
9. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2637/2015). Výslovný právní úkon (právní úkon vyjádřený slovy, kterým je i písemný mzdový výměr vydaný zaměstnavatelem) se vykládá – jak vyplývá z ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. – jednak podle použitého jazykového vyjádření, jednak podle vůle jednajícího (toho, kdo právní úkon učinil). Výklad podle použitého jazykového vyjádření spočívá v rozboru užitých slov a smyslu použitých výrazů. Na vůli jednajícího lze usuzovat z okolností, za nichž ji projevil, včetně chování projevu vůle předcházejícímu, případně též z jeho následného chování, jestliže spolehlivě vypovídá o vůli jednajícího v době projevu.
Vůle jednajícího je však prostředkem interpretace projevu vůle, jen jestliže tato vůle není v rozporu s jazykovým projevem. Vypovídá-li tedy použité slovní vyjádření spolehlivě o obsahu právního úkonu, nemůže být interpretován jinak, i kdyby snad vůle jednajícího neodpovídala tomuto jazykovému vyjádření. Uvedené na druhé straně neznamená, že by se mělo lpět jen na doslovném významu použitých výrazů. Smyslem výkladu je zjištění skutečného záměru jednajícího v projevu vůle a opomenuto nemůže být ani to, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
8. 2016 sp. zn. 21 Cdo 5111/2015 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5271/2016).
Namítá-li dovolatelka, že se měl odvolací soud „nejdříve zabývat zjištěním vůle, kterou měla žalovaná v době, kdy byl předmětný mzdový výměr vydán“, že „k výkladu vůle žalované … vůbec nedošlo“, jelikož „nebyl předložen jediný důkaz, který by alespoň zdánlivě dokládal vůli žalované v okamžiku vydání mzdového výměru“, a vytýká-li odvolacímu soudu, že se odchýlil od názoru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1662/2012, činí tak neopodstatněně, neboť odvolací soud provedl výklad předmětného právního úkonu (bodu 4 mzdového výměru ze dne 4.
8. 2011) v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou reprezentují i rozhodnutí, na která odkázal v odůvodnění svého rozsudku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1272/2012 a též dovolatelkou uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1662/2012), zjišťoval-li vůli žalované projevenou ve mzdovém výměru též s přihlédnutím k následnému chování účastníků, zejména žalované, z něhož bylo možné usuzovat na její vůli v době vydání mzdového výměru, a zabýval-li se proto tím, jaké částky byly žalobkyni za jí vyžádaná laboratorní vyšetření žalovanou vypláceny v obdobích předcházejícím těm, za které žalobkyně uplatňuje nároky v tomto řízení, a zda tyto částky odpovídají podílu ve výši 5 % z peněžního vyjádření souhrnu laboratorních vyšetření, která byla učiněna na základě žádanek vystavených žalobkyní v předcházejících obdobích, a neponechal-li bez povšimnutí ani vyjádření výkonné ředitelky žalované B.
B. obsažené v emailu ze dne 28. 5. 2015 adresovaném žalobkyni, ve kterém tehdejší ředitelka žalované uvedla, že „výsledná suma byla vygenerována dle stejného vzorce, jako v předchozích letech, dle Vaší vzájemné domluvy s Z.“. Poukazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. 26 Cdo 3358/2009, v jehož odůvodnění Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že „jde- li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán“, uvádí-li, že podle ustanovení § 113 odst. 4 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen v den nástupu do práce vydat zaměstnanci písemný mzdový výměr, a dovozuje-li z toho právní závěr, že určitost mzdového výměru musí být dána obsahem této listiny, pak přehlíží, že v uvedeném rozhodnutí dovolací soud vycházel ze zcela jiného skutkového stavu, než jaký byl posuzován soudy v projednávané věci (formulace obsahu zřízeného věcného břemene ve smlouvě vykazovala nedostatky, které nebylo možné překlenout ani výkladem obsahu smlouvy tak, jak byl zachycen v písemné formě), a že jeho závěry proto nelze na tuto věc vztáhnout.
Pokouší-li se dovolatelka založit přípustnost dovolání námitkou týkající se nedostatečného zjištění „zaměření“ vůle žalované – jež patří vedle vůle a projevu vůle mezi pojmové znaky právního úkonu (nyní právního jednání) – na právní následky, které právní předpisy s tímto projevem spojují, poukazuje-li v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009 sp. zn.
30
Cdo 2585/2007 a tvrdí-li, že „pokud by byl přijat výklad žalobkyně, tedy že měla nárok na 5% z podílu na komplementu, měla by žalovaná žalobkyni vyplatit 71,5 % ze svého podílu“, a že „pokud by žalovaná měla dle stejného klíče vyplácet stejný podíl i ostatním 3 lékařům … vyplatila by žalovaná .. více než kolik činí její podíl“, pročež je „jen těžko představitelné, že by svobodná vůle žalované měla za cíl zásadní ekonomickou ztrátu“, pak nebere v úvahu, že v ustálené judikatuře, na kterou odkazuje i dovolatelka, dovolací soud o „zaměření (směřování) vůle“ hovoří toliko ve spojitosti s právními následky, které jsou právními předpisy s učiněným projevem vůle spojeny – se vznikem, změnou nebo zánikem práv a povinností, nikoli v souvislosti s faktickými (skutkovými) okolnostmi, mezi které patří i žalovanou zpochybňovaná výše podílové složky mzdy žalobkyně.
Přípustnost dovolání žalované nemohou založit ani její námitky, kterými zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu o částkách vyplacených žalovanou žalobkyni v letech 2014 a 2015 a o „výši bodů nasbíraných v letech 2011-2015“ a ve kterých nesouhlasí s hodnocením důkazů, na základě něhož odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021 sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že neprovedl a nezohlednil celou řadu důkazů předložených žalovanou, že „opominul … jakkoliv zhodnotit“ výpověď žalobkyně, pročež mělo dojít k porušení ustanovení § 132 o.
s. ř., a že se navzdory názorům uvedeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1472/2017 nevěnoval soudem prvního stupně „pominutým důkazům“, pak namítá tzv. jiné vady řízení, k nimž však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). Totéž platí o námitce dovolatelky, že rozsudek odvolacího soudu je zčásti nepřezkoumatelný, jelikož je odůvodněn s „mimořádnou stručností a úsporností“. Rozsudek odvolacího soudu nadto nelze ve smyslu ustálené judikatury dovolacího soudu považovat za nepřezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění má všechny náležitosti stanovené v § 157 odst. 2 o. s. ř.
s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti odvolacího soudu a je patrné, že nebránilo dovolatelce v uplatnění jejích práv (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013). Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nesprávně posoudil „otázku důkazního břemene“, neboť „v projednávané věci je to beze sporu žalobkyně, kdo tvrdí existenci skutečností, ze kterých pro sebe vyvozuje příznivé právní důsledky“, která však od počátku řízení není schopná předložit jakékoliv důkazy, jež by její „domnělé nároky“ potvrzovaly, a odkazuje-li v dovolání na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.
5. 2004 sp. zn. 22 Cdo 636/2004, v jehož odůvodnění dovolací soud mimo jiné uvedl, že „Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí.“, pak přehlíží, že ani na vyřešení této právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud, který vycházel ze skutečností, jež byly prokázány v řízení před soudem prvního stupně, v bodech 18 a 19 odůvodnění svého rozsudku uvedl, na základě jakých důkazů dospěl ke svému závěru o vůli žalované při vydání mzdového výměru, aniž by musel posuzovat otázku, na kterém z účastníků spočívá důkazní břemeno ohledně této rozhodné skutečnosti.
Námitkou, že žalobkyně v řízení nepředložila důkazy, které by „potvrzovaly“ její nároky (a že tedy její tvrzení nebyla prokázána), dovolatelka pouze zpochybňuje skutkový stav věci zjištěný v řízení před soudy, což je v dovolacím řízení – jak bylo uvedeno výše – nepřípustné. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.