21 Cdo 1998/2021

21 Cdo 1998/2021-354

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní

věci žalobkyně M. K., narozené XY, bytem XY, proti žalovanému Českému vysokému

učení technickému v Praze se sídlem v Praze 6 – Dejvicích, Jugoslávských

partyzánů č. 1580/3, IČO 68407700, zastoupenému Mgr. Martinem Pujmanem,

advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská č. 620/29, o neplatnost rozvázání

pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C

323/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

19. ledna 2021, č. j. 30 Co 403/2020-329, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2021,

č. j. 30 Co 403/2020-329, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť

rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu k vymezené právní otázce hodnocení

stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů

vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci v souladu s ustálenou

rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž není důvod, aby rozhodná právní

otázka byla posouzena jinak, a ve zbývající části dovolání neobsahuje údaje o

tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve

smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze

pokračovat. A) K námitkám uvedeným k „dovolacímu důvodu č. 2“ (otázka „hodnocení

intenzity porušení povinnosti zaměstnance pro okamžité zrušení pracovního

poměru či pro výpověď z pracovního poměru“):

K otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních

předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro

vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1

písm. b) zákoníku práce srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku

práce například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo

1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb. rozh. obč., nebo – přímo ve vztahu k

ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce – například rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25/2013

Sb. rozh. obč. Nejvyšší soud v nich dospěl k závěru, že pro posouzení, zda

zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k

jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon

nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních

pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti

vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané

práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů

vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti

vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci

zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a

rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy

právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může

přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k

jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění

pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti,

k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních

povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro

zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli

škodu (újmu), apod.

Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby

rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo

výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby

pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních

předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen

aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k

některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla

vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v

konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení

intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější

(závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21

Cdo 1405/2012). V posuzovaném případě odvolací soud (který se ztotožnil se závěry soudu prvního

stupně – srov. bod 19 rozsudku odvolacího soudu a bod 51 rozsudku soudu prvního

stupně) z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel a k

okolnostem významným pro posouzení intenzity vytčeného porušení pracovních

povinností žalobkyní („Porušení 4“) náležitě přihlédl, když vzal do úvahy

zejména „celou situaci, v níž se žalobkyně krátce po ukončení dlouhodobé

pracovní neschopnosti nacházela, kdy kromě běžné agendy, kterou její zástupce

zvládal po dobu její nepřítomnosti s obtížemi, probíhal interní audit SÚZ a

rektorem jí bylo uloženo několik dalších obsáhlých úkolů a zároveň byla na

pokyn rektora odpojena od informačního systému žalovaného, což bezesporu

ztěžovalo její přístup k potřebným údajům i komunikaci s ostatními

zaměstnanci“, a přihlédl-li též k osobě žalobkyně a k jejímu dosavadnímu

postoji k plnění pracovních úkolů (k tomu, že byla nadřízeným „až do doby, kdy

byla projednávána ‚Zpráva o stavu SÚZ‘ hodnocena kladně, přičemž jí byla ještě

v květnu 2016 vyplacena nenároková odměna“). Dospěly-li proto soudy k závěru,

že se v případě vytýkaného porušení „pokynu rektora“ ze dne 13. 7. 2016 (zaslat

mu „všechny podklady a informace k výběrovým řízením, v nichž byli vybráni

zaměstnanci na pozici vedoucího stravovacího provozu a vedoucího odboru

ekonomiky a rozpočtu“) dopustila porušení § 301 písm. a) zákoníku práce, avšak

nejednalo se o „natolik závažné porušení, které by mohlo být důvodem pro

okamžité zrušení pracovního poměru či pro výpověď“, nelze jim důvodně vytýkat

odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vzhledem k tomu, že vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním

případě na úvaze soudu, nelze určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn

hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet (srov. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1890/2000, nebo usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2172/2010). Navíc, patří-li

ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm.

b) zákoníku práce k právním

normám s relativně neurčitou hypotézou, může dovolací soud úvahu odvolacího

soudu o tom, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů

vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým

způsobem, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci

právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudky

Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, a ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod č. 14/2012 Sb. rozh. obč.). O

takový případ se ale v dané věci nejedná. Námitky dovolatele, že „v případě vysokých řídících manažerů veřejných

institucí, kterým byla i žalobkyně, je porušení pracovní kázně zpravidla

okolností zásadnější a významnější povahy“, že „by porušení právních i

vnitřních předpisů ze strany vysoké manažerky mělo být hodnoceno jako porušení,

které může mít pro zaměstnavatele dalekosáhlejší dopady“, že žalobkyně „již v

minulosti odmítala splnit pokyny svého nadřízeného a vedla s ním polemiku o

jejich správnosti a přípustnosti“, že „přístup žalobkyně … fakticky znemožňoval

provést kontrolu její práce“ a představoval „riziko, že zaměstnavatel

prostřednictvím žalobkyně porušuje vůči dalším svým zaměstnancům … zákonem a

vnitřními předpisy stanovená pravidla“, a že jednáním žalobkyně „došlo k

narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi zaměstnancem a

zaměstnavatelem“, nemohou obstát, neboť jde o pouhou polemiku s tím, ke kterým

hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity

porušení pracovních povinností žalobkyní přihlížel a jak tato hlediska

hodnotil, ačkoli – jak výše uvedeno – odvolací soud (i soud prvního stupně) v

projednávané věci vymezil hypotézu právní normy obsaženou v ustanovení § 52

písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce vzhledem ke všem okolnostem

případu správně a úplně; ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a

ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit. Na

uvedeném závěru nemůže nic změnit ani dovolatelem odkazovaná rozhodnutí

Nejvyššího soudu, neboť dovolatel nebere náležitě v úvahu, že v nich přijaté

závěry vycházejí z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v nyní

projednávané věci. Namítá-li dovolatel, že soudy „ve vztahu k Porušení 8 právní otázku zavinění ze

strany žalobkyně vyhodnotily nesprávně a v rozporu s dosavadní rozhodovací

prací dovolacího soudu“, že je „pojmově vyloučeno, aby žalobkyně jednala

nezaviněně jen v důsledku (byť jen případného) odlišného právního názoru na to,

zda jedná po právu“, a vytýká-li soudům, že se „nezabývaly tím, zda žalobkyně

měla nebo mohla vědět o tom, jakým způsobem má splnit své povinnosti při

realizaci zadávacího řízení“, vyslovuje tím pouhý nesouhlas s právním

posouzením zavinění odvolacím soudem, aniž by jakkoliv formuloval, v čem je

řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe

dovolacího soudu, popř.

v čem řešení představuje otázku novou, doposud v

judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již

řešená otázka měla být vyřešena jinak. Přehlíží přitom, že pouhá kritika

právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení

přípustnosti dovolání nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne

30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje

ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla

vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým

přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku

přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by

narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a

zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že

pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem

stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus,

ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Žalovaný svůj nesouhlas s právním posouzením otázky zavinění zde z části

konstruuje na vlastních skutkových zjištěních (namítá-li, že „žalobkyně si při

své odbornosti měla být vědoma toho, že stanovení daného dílčího hodnotícího

kritéria bez toho, že by účastníkům zadávacího řízení byla předložena potřebná

upřesňující podkladová dokumentace, je rozporná s pravidly ZVZ“, že žalobkyně

„si byla vědoma, že při realizaci zadávacího řízení na předmětnou veřejnou

zakázku musí být postupováno v souladu se ZVZ, pravidla ZVZ znala a stejně tak

byla orientována i v rozhodovací praxi týkající se tohoto právního předpisu“,

že žalobkyně vzhledem k okolnostem „mohla a měla“ vědět, že „jí připravené

zadávací podmínky jsou diskriminační a porušující pravidla ZVZ“, že „v případě

Porušení 8 se tak rozhodně nejednalo o první takto realizované zadávací řízení

žalobkyně, tato naopak vůči svému nadřízenému i podřízeným vystupovala jako

osoba značně znalá problematiky zadávání veřejných zakázek“), na základě nichž

potom činí své vlastní právní posouzení věci (že žalobkyně „zaviněně porušila

právní předpisy“, že „ve vztahu l Porušení 8 musela být tedy žalobkyni rizika,

jimiž žalovaného v důsledku svého jednání vystavila, s ohledem na její

předchozí praxi, náplň práce a znalosti, zřejmá a muselo jí být zřejmé také to,

že žalovanému může být v důsledku jejího pochybení uložena sankce ze strany

Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže za porušení pravidel ZVZ, že tím

žalovanému může vzniknout škoda a že realizace zadávacího řízení za podmínek,

které schválila, je rozporná se ZVZ, a tedy nemůže být v oprávněném zájmu

žalovaného, aby za těchto podmínek zadávací řízení proběhlo“), a z části

uplatňuje tzv.

jiné vady řízení (spočívající zejména v tom, že „tvrzená různost

právního výkladu tedy vyplynula“ ze znaleckého posudku předloženého žalobkyní,

„o němž soud I. stupně v rozsudku nic bližšího neuvádí, ačkoli jej jako důkaz

provedl a ačkoliv jej promítnul do závěru bodu 48 Rozhodnutí“, že „pokud ale

odvolací soud tvrdí, že je uvedené otázkou výkladu a uvážení, měl být takový

výklad ze strany soudu proveden a tato otázka měla být postavena najisto“ a

„bez toho nelze učinit právní závěr o tom, že Porušení 8 bylo bez zavinění

žalobkyně“). Dovolací přezkum je však ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího

soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak

skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je

nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím

soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů

odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu

svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například

důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003,

uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). K jiné vadě řízení potom dovolací

soud může ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout – jak vyplývá

z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je

dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci naplněn není;

přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka

procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení

(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo

3028/2018). Uplatňuje-li dovolatel ve vztahu k „Porušení 8“ rovněž skutečnosti významné pro

hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů

vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, tedy pro vymezení relativně

neurčité hypotézy ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku

práce [že „důsledkem porušení povinnosti ze strany žalobkyně bylo tedy přímé

ohrožení majetku žalovaného“, že „je tedy zřejmé, že se žalobkyně v případě

Porušení 8 dopustila přinejmenším druhého porušení pracovní povinnosti“, a že

rovněž v důsledku tohoto porušení pracovní povinnosti „došlo k narušení

nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem“ a

„také ke zpochybnění spolehlivosti žalobkyně ve vztahu k majetku žalovaného ve

smyslu ustanovení § 301 písm. d) a ustanovení § 302 písm. g) zákoníku práce“],

pak přehlíží, že odvolací soud k závěru o tom, že „Porušení 8“ nemůže být

důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1

písm. b) zákoníku práce ani pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §

52 písm.

g) zákoníku práce, dospěl nikoliv proto, že nedosahuje intenzity

požadované zákonem pro tento způsob rozvázání pracovního poměru, nýbrž proto,

že „nelze ve vytýkaném porušení povinnosti dovodit zavinění žalobkyně“. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládají ani námitky

dovolatele uplatněné ve vztahu k „Porušení 9“ [že „oba soudy přehlédly a) že

kvestor nebyl nadřízeným žalobkyně, b) kvestor tudíž nebyl oprávněn žalobkyni

jakkoli úkolovat, c) existenci příkazu rektora č. 7/2007 a příkazu rektora č. 12/2014, které postup žalobkyně zakazovaly, d) skutečnost, že žalobkyně tyto

příkazy rektora znala a byla s nimi i s jejich obsahem srozuměna, f)

skutečnost, že žalobkyně věděla, že pokyn kvestora je v rozporu s příkazy

rektora č. 2/2004, č. 7/2007, a č. 12/2014“, a že „žalobkyně při znalosti

interních předpisů žalovaného vědomě a úmyslně porušila příkazy rektora č. 2/2004, č. 7/2007, a č. 12/2014“], jež představují nepřípustné uplatnění

skutkových námitek v dovolacím řízení, resp. (namítá-li dovolatel, že odvolací

soud „pominul vyhodnocení otázky předběžné, a sice, zda byl kvestor oprávněn

vydat pokyn z 6/2016, a to i za existence interních předpisů vyšší právní síly

– zejména příkazu č. 2/2004, č. 7/2007, a č. 12/2014) uplatnění jiné vady

řízení, k níž dovolací soud nemůže podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout. K námitkám, jimiž dovolatel zpochybňuje skutková zjištění soudů, dovolací soud

dále uvádí, že neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů

vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze

dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém

důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi

provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního

soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017

Sbírky zákonů). B) K námitkám uvedeným k „dovolacímu důvodu č. 1“ (otázka

„nepřípustnosti libovůle, aplikace pravidel pro dokazování a náležitosti

soudních rozhodnutí“):

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemohou založit námitky

dovolatele, že „žalovaný ve svém doplnění odvolání ze dne 29. 10. 2020 poukázal

na sérii 12 procesních vad rozhodnutí soudu I. stupně“, avšak odvolací soud se

„těmito námitkami nezabýval“, resp. námitkami „uvedenými v bodě 14 tohoto

dovolání pod písm. a) až d), písm. f) až j) a písm. l)“, a „dopustil se tak

nepřípustné libovůle rozhodování“, že je proto „rozhodnutí odvolacího soudu

nepřezkoumatelné z důvodu nesplnění náležitostí rozsudku ve smyslu ustanovení §

157 odst. 2 o. s. ř.“ a že „pokud by se odvolací soud jeho námitkami zabýval,

vedlo by jejich vyřešení ke zcela jinému rozhodnutí ve věci, a sice ke zrušení

rozhodnutí soudu I. stupně, neboť tyto námitky nejsou dovolacím důvodem ve

smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale –

jak je již shora uvedeno – mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv.

jinou vadu řízení, ke které však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z

ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. a jak bylo vyloženo již výše –

pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Závěr o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nezaloží ani námitky

dovolatele, že v důsledku uvedených pochybení odvolacího soudu došlo k porušení

jeho práva na „soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod“ a ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť porušení

ústavně zaručených práv může být předmětem dovolacího přezkumu, jen pokud

dovolatel i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezí, v

čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až

238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Tomuto požadavku dovolatel v projednávané

věci nedostál. Odvolací soud v projednávané věci přiléhavě odkázal na již ustálenou judikaturu

soudů, podle níž měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není

přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění

rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom,

aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I

když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho

odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky

odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům

na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné

nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv

dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu

ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (ani

soudu prvního stupně) není zjevně nepřezkoumatelné, jak namítá dovolatel, když

z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které bylo žalobě na

neplatnost rozvázání pracovního poměru vyhověno. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na

spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou

jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud,

není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují

vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených

námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který

logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je

sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech

řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s.

ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti

rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta

druhá o. s. ř.).