21 Cdo 2044/2023-115
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobkyně L. L., zastoupené JUDr. Dominikem Brůhou, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 3, Hartigova č. 1107/54, proti žalované
Zdravotnické záchranné službě Královéhradeckého kraje se sídlem v Hradci
Králové, Hradecká č. 1690/2a, IČO 48145122, zastoupené JUDr. Romanem
Rožnovským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída č. 1620/30, o
31 956 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.
zn. 14 C 260/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 26. ledna 2023, č. j. 25 Co 196/2022-87, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu v části, ve které
bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Hradci Králové k dalšímu řízení.
1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Hradci Králové dne 16. 9. 2021 se
žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 31 956 Kč s 8,25% úrokem z
prodlení z částek a za dobu, jež specifikovala. Žalobu zdůvodnila tím, že je u
žalované v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2003 a že
v roce 2020 jí žalovaná na základě usnesení vlády České republiky č. 518 ze dne
7. 5. 2020 přiznala tzv. Covid odměnu ve výši 99 353 Kč (správně 99 323 Kč –
pozn. dovolacího soudu), která jí byla vyplacena ve výplatě platu za měsíc
červen 2020. Tato odměna je složkou platu a měla být povinně zahrnuta do
výpočtu průměrného výdělku podle § 351 a násl. zákoníku práce, žalovaná však
tuto odměnu vyloučila z dosaženého výdělku pro účely výpočtu průměrného výdělku
a tím neoprávněně krátila žalobkyni na platových právech a právu na náhradu
platu, a to konkrétně na úseku náhrad za dovolenou a zákonných příplatcích k
platu stanovených zákoníkem práce procentem z průměrného výdělku, to vše v
následujících dvou kalendářních čtvrtletích po vyplacení mimořádné odměny.
Rozdíl ve vyplacených částkách na dlužných platových nárocích a náhradě platu
činí za měsíce červenec 2020 až prosinec 2020 celkem 31 956 Kč.
2. Žalovaná se bránila námitkou, že na základě usnesení vlády České
republiky č. 518 ze dne 7. 5. 2020 jí byl rozhodnutím Ministerstva
zdravotnictví č. OKP/32/1102/2020 ze dne 12. 6. 2020 přidělen jednorázový
neinvestiční finanční příspěvek určený na odměny pro zaměstnance žalované,
kteří se podíleli na plnění úkolů stanovených krizovými opatřeními vydanými
vládou České republiky a mimořádnými opatřeními vydanými Ministerstvem
zdravotnictví v době řešení epidemie Covid-19 na území Královéhradeckého kraje
za období 1. 3. 2020 – 31. 5. 2020. Nedílnou součástí rozhodnutí byly i
povinnosti příjemce příspěvku a podmínky jeho zúčtování, které bylo třeba
dodržet. Rozhodnutí mimo jiné v bodě 5 přímo určilo, že odměny bude
poskytovatel zdravotnické záchranné služby vyplácet v souladu s § 224 odst. 2
písm. b) zákoníku práce. Z rozhodnutí podle názoru žalované jednoznačně
vyplývá, že jakákoliv odchylka od stanovených podmínek přidělení dotace na
odměny zaměstnancům žalované je z povahy věci nepřípustná, neboť by tak byl
založen právní důvod porušení rozpočtové kázně ze strany žalované podle
příslušných ustanovení zákona č. 218/2000 Sb., zejména jeho ustanovení § 44.
3. Okresní soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze
dne 4. 5. 2022, č. j. 14 C 260/2021-53, žalobě vyhověl a uložil žalované
povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 27 744,89 Kč k rukám
advokáta JUDr. Dominika Brůhy, Ph.D. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně od 1. 1.
2008 vykonávala pro žalovanou práci zdravotní záchranářky a že za vykonanou
práci jí byl vyplácen plat. Na této pozici se žalobkyně v období od 1. 3. 2020
do 31. 5. 2020 podílela na plnění úkolů, které souvisely s řešením epidemie
nemoci Covid-19. Ministerstvo zdravotnictví dne 12. 6. 2020 rozhodlo o odměně
pro zaměstnance žalované, odměna byla účelově určena pro zaměstnance, kteří se
podíleli na plnění úkolů stanovených krizovými opatřeními vydanými vládou České
republiky a mimořádnými opatřeními vydanými Ministerstvem zdravotnictví v době
řešení epidemie Covid-19 na území Královéhradeckého kraje za období 1. 3. 2020
– 31. 5. 2020. Za úspěšné splnění mimořádného pracovního úkolu v souvislosti s
první vlnou nemoci Covid-19 byla žalobkyni v měsíci červnu 2020 vyplacena
odměna ve výši 99 323 Kč. S odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu,
podle níž odměna za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného
pracovního úkolu, která je nenárokovou (fakultativní) složkou platu
zaměstnance, se v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání stává
složkou platu nárokovou, soud prvního stupně uzavřel, že vyplacená odměna se v
posuzovaném případě stala součástí platu žalobkyně a že „při výpočtu průměrného
výdělku bylo nutno zahrnout i odměnu vyplacenou žalobkyni v měsíci červnu 2020
ve smyslu ustanovení § 351 a násl. zákoníku práce“. Jestliže tak žalovaná
neučinila, došlo tím k bezdůvodnému snížení výše průměrného výdělku pro
předmětná rozhodná období a žalobkyni byl v období měsíců července 2020 až
prosince 2020 vyplacen nižší plat, než jí po právu náležel. Námitce žalované,
že byla vázána výslovným pokynem Ministerstva zdravotnictví, soud prvního
stupně nepřisvědčil s odůvodněním, že ustanovení § 224 odst. 2 písm. b)
zákoníku práce na projednávanou věc nedopadá, neboť žalobkyni byla vyplacena
odměna v souvislosti s pravidelným výkonem práce záchranářky, kdy v rámci
pracovního poměru plnila mimořádné úkoly v souvislosti s řešením epidemie
nemoci Covid-19, nejednalo se tedy o případy uvedené v citovaném ustanovení,
jež dopadá na případy, kdy je odměna vyplácena jednorázově v mimořádných
případech a odměna zpravidla nebývá bezprostředně navázána na plnění pracovních
úkolů dle pracovní smlouvy.
4. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
26. 1. 2023, č. j. 25 Co 196/2022-87, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve
výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit
žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 8 040 Kč a na
náhradě nákladů odvolacího řízení 6 958 Kč k rukám advokáta JUDr. Romana
Rožnovského. Odvolací soud právní posouzení soudu prvního stupně shledal
chybným v tom, že „ponechal stranou své pozornosti“ tu část rozhodnutí
Ministerstva zdravotnictví ze dne 7. 5. 2020 (správně ze dne 12. 6. 2020; datum
7. 5. 2020 se vztahuje k usnesení vlády č. 518 – pozn. dovolacího soudu), č.
OKP/32/1102/2020, kde je žalované výslovně uloženo, aby odměny vyplácela
oprávněným zaměstnancům v souladu s § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce.
Dospěl k závěru, že žalovaná neměla žádný manévrovací prostor k tomu, aby smysl
a účel poskytnutého příspěvku vyhodnotila při samotné výplatě odměny
jednotlivým oprávněným zaměstnancům odlišně od jednoznačně stanoveného pokynu
poskytovatele. V opačném případě by se dostala do pro ni neřešitelné situace,
kdy by výplatou odměny oprávněným zaměstnancům jako mimořádné odměny podle §
134 zákoníku práce porušila rozpočtovou kázeň a vystavila by se riziku odvodu
do státního rozpočtu. Názor, že závazná povaha rozhodnutí Ministerstva
zdravotnictví pro žalovanou jako příjemce jednorázového neinvestičního
finančního příspěvku se netýká právních poměrů žalobkyně, odvolací soud odmítl
s odůvodněním, že by to znamenalo mimo jiné nepřípustnou asymetrii, kdy ve
vztahu mezi Ministerstvem zdravotnictví a žalovanou by byl příspěvek poskytnut
za účelem výplaty odměn oprávněným zaměstnancům podle § 224 odst. 2 písm. b)
zákoníku práce, zatímco ve vztahu mezi žalovanou a žalobkyní by se mělo naopak
jednat o výplatu mimořádné odměny podle § 134 zákoníku práce. Zdůraznil
celoplošný záběr předmětné odměny, poskytnuté všem oprávněným zaměstnancům bez
rozdílu, kdy se nepracovalo s hodnotícími hledisky předvídanými v ustanovení §
134 zákoníku práce a zcela zásadní a vlastně jedinou úlohu měla velikost
pracovního úvazku toho kterého oprávněného zaměstnance v rozhodném období 1. 3.
2020 – 31. 5. 2020, včetně výkonu pracovních povinností v tomto období.
Usoudil, že poskytnutí jednorázového neinvestičního finančního příspěvku ze
strany státu prostřednictvím Ministerstva zdravotnictví je třeba rovněž zasadit
do dobového a společenského rámce, kdy stát na znamení respektu a uznání
celoplošně odměnil všechny oprávněné osoby za výkon práce v době řešení
epidemie Covid-19. Uzavřel, že předmětnou odměnu je třeba podřadit pod
ustanovení § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, směřující
proti oběma jeho výrokům. Dovolání má za přípustné proto, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud neřešených:
- zda tzv. mimořádná Covid odměna poskytnutá zaměstnanci –
zdravotnickému pracovníkovi za výkon práce v době pandemie Covid-19 má či nemá
charakter mzdového (platového) plnění, tj. zda se jedná o plnění za výkon
práce, nebo o tzv. nemzdové plnění poskytnuté zaměstnanci podle § 224 odst. 1
písm. b) zákoníku práce,
- zda se tzv. Covid odměna poskytnutá zaměstnanci – zdravotnickému
pracovníkovi za výkon práce v době pandemie Covid-19 započítává (či
nezapočítává) do hrubé mzdy (platu) pro účely zjišťování průměrného výdělku
zaměstnance postupem podle § 353 a násl. zákoníku práce,
- zda rozhodnutí ústředního orgánu státní správy (ministerstva) o
poskytnutí jednorázového neinvestičního finančního příspěvku je či není právním
titulem, který by měl či mohl nad rámec zákoníku práce závazným způsobem
určovat nemzdový charakter tzv. Covid odměny poskytnuté zaměstnanci –
zdravotnickému pracovníkovi za výkon práce v době pandemie Covid-19, a
- jaká jsou kritéria pro posouzení charakteru peněžitého plnění
poskytnutého zaměstnanci zaměstnavatelem jako plnění mzdového (platového)
charakteru, resp. zda zaměstnavatel může, případně je povinen, při posouzení
otázky, zda se jedná či nejedná o mzdu (plat), zohlednit také „dobový a
společenský rámec“. Dovolatelka prosazuje, že odvolací soud nesprávně posoudil charakter tzv. Covid
odměny, pokud ji podřadil pod ustanovení § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce,
čímž dovodil její nemzdový charakter. Vytýká odvolacímu soudu, že se
nepřípustným způsobem odchýlil od zákona, resp. neaplikoval jeho kogentní
ustanovení, a svým výkladovým přístupem konstruoval nad rámec zákoníku práce
další kritéria rozhodná pro posouzení, zda určité plnění poskytnuté zaměstnanci
lze či nelze považovat za mzdu (plat), přestože z kogentní právní úpravy,
konkrétně z ustanovení § 109 odst. 1 a 2 zákoníku práce, se podává, že jediným
zákonem aprobovaným kritériem pro posouzení určitého peněžitého plnění jako
mzdy (platu) je kritérium, zda se jedná či nejedná o plnění poskytnuté
zaměstnanci „za práci“. Kritéria, na nichž založil svůj závěr o nemzdovém
charakteru Covid odměny odvolací soud, tj. závazná povaha rozhodnutí
Ministerstva zdravotnictví, celoplošný záběr odměny a dobový a společenský
rámec, považuje dovolatelka za irelevantní, neboť se nejedná o „zákonem
uznatelná hlediska“. Zdůrazňuje, že v rozhodném období od 1. 3. do 31. 5. 2020
konala práce v rámci druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě a pokud se při
výkonu pracovních povinností podílela na plnění mimořádných úkolů, jež
souvisely s řešením pandemie Covid-19, pak jí tato odměna byla poskytnuta jako
mimořádné ohodnocení výkonu její práce pro žalovanou a jednalo se tedy o
součást její mzdy (platu) za vykonanou práci.
Dovolatelka odmítá závěr
odvolacího soudu o závaznosti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví, neboť
fakticky staví právní názor či pokyn ústředního orgánu státní správy nad zákon
i nad moc soudní a zakládal by neomezenou moc ministerstva vydáváním správních
rozhodnutí přímo zasahovat i do práv a povinností zaměstnance, který na
správním rozhodnutí ani správním řízení není nikterak zúčastněn, resp. autoritativně zakládat či odnímat práva zaměstnance bez ohledu na platnou a
účinnou kogentní právní úpravu. Dovolatelka dále zpochybňuje závěr odvolacího
soudu, že „se nepracovalo s hodnotícími hledisky předvídanými v § 134 zákoníku
práce“; v tomto ohledu argumentuje, že odměna nebyla stanovena plošně, když
její konkrétní výše byla vždy individuálně určena zvlášť každému jednotlivému
zaměstnanci, a to podle skutečného počtu pracovních hodin odpracovaných jím v
rozhodném období, a že odměna byla vázána na konkrétní práci zaměstnance, tzn. byla vyplácena pouze zaměstnancům, kteří v rozhodném období vykonávali
mimořádně exponovanou práci zdravotnického záchranáře v přímém kontaktu s
osobami nakaženými virem Covid-19, a to za extrémních rizik a za mimořádného
fyzického a psychického vypětí. Dovolatelka zpochybnila též argument „dobovým a
společenským rámcem“ a závěr, že „stát na znamení respektu odměnil oprávněné
osoby“, když podle jejího názoru se ve skutečnosti z právního pohledu jednalo o
ohodnocení za výkon práce a o odměnu poskytnutou (přiznanou) zaměstnavatelem za
výkon práce v době řešení epidemie Covid 19, jak konstatoval sám odvolací soud
v napadeném rozsudku. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a
potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.
6. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s právním
posouzením odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v
části týkající se výroků o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v části,
v níž byla žalobkyni uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení před
soudy obou stupňů, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné)
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů přezkumu
dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty
první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně od 1. 1. 2008 vykonávala pro
žalovanou, která je příspěvkovou organizací, práci zdravotní záchranářky a že
na této pozici se v období od 1. 3. 2020 do 31. 5. 2020 podílela na plnění
úkolů, které souvisely s řešením epidemie nemoci Covid-19. Ministerstvo
zdravotnictví dne 12. 6. 2020 rozhodlo v souladu s usnesením vlády č. 518 ze
dne 7. 5. 2020 o přidělení jednorázového neinvestičního finančního příspěvku ze
státního rozpočtu určeného na odměny pro zaměstnance žalované, kteří se
podíleli na plnění úkolů stanovených krizovými opatřeními vydanými vládou České
republiky a mimořádnými opatřeními vydanými Ministerstvem zdravotnictví v době
řešení epidemie Covid-19 na území Královéhradeckého kraje za období 1. 3. 2020
– 31. 5. 2020. V tomto rozhodnutí bylo žalované výslovně uloženo, aby odměny
vyplácela oprávněným zaměstnancům v souladu s § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku
práce. Žalobkyni byla v měsíci červnu 2020 vyplacena odměna ve výši 99 323 Kč,
žalovaná přitom vyloučila tuto odměnu z dosaženého výdělku pro účely výpočtu
průměrného výdělku žalobkyně podle § 351 a násl. zákoníku práce, stanoveného ke
dni 1. 7. 2020 a k 1. 10. 2020.
12. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek ve výroku o věci
samé (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda odměna poskytnutá
zaměstnanci zdravotnické záchranné služby a vyplacená z prostředků přidělených
zaměstnavateli rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví na základě usnesení vlády
č. 518 ze dne 7. 5. 2020 a určených na odměny pro zaměstnance zdravotnického
zařízení, kteří se podíleli na plnění úkolů stanovených krizovými opatřeními
vydanými vládou České republiky a mimořádnými opatřeními vydanými Ministerstvem
zdravotnictví v době řešení epidemie Covid-19 (dále jen „Covid odměny“), se
započítává do hrubé mzdy (platu) pro zjišťování průměrného výdělku zaměstnance.
Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud
vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé je podle § 237 o. s. ř. přípustné.
13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
14. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
datu vyplacení předmětné odměny – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce,
ve znění účinném do 29. 7. 2020 (dále jen „zák. práce“) a subsidiárně též
(srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném do 30. 6. 2020 (dále jen „o. z.“).
15. Podle ustanovení § 353 odst. 1 zák. práce průměrný výdělek zjistí
zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v
rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období.
16. Podle ustanovení § 134 zák. práce za úspěšné splnění mimořádného
nebo zvlášť významného pracovního úkolu může zaměstnavatel poskytnout
zaměstnanci odměnu.
17. Podle ustanovení § 224 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může
zaměstnanci poskytnout odměnu zejména
a) při životním nebo pracovním jubileu a při prvním skončení pracovního poměru
po přiznání invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně nebo po nabytí
nároku na starobní důchod,
b) za poskytnutí pomoci při předcházení požárům nebo při živelních událostech,
jejich likvidaci nebo odstraňování jejich následků nebo při jiných mimořádných
událostech, při nichž může být ohrožen život, zdraví nebo majetek.
18. Pro účely zjištění průměrného výdělku je nutné rozlišovat mezi
odměnou podle § 134 zák. práce a odměnou podle § 224 odst. 2 zák. práce; prvá
se do průměrného výdělku zahrnuje, druhá nikoliv. Rozlišujícím kritériem mezi
nimi je, zda odměna přísluší za vykonanou práci. Nemá-li naopak žádnou vazbu na
vykonanou práci (např. na odvedený výkon, odpracovanou dobu apod.) a zhodnocuje
jiné faktory (např. pouhou existenci pracovního poměru), nejedná se o mzdu
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo
537/2004, uveřejněný pod č. 28/2005 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 9. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2107/2005, uveřejněný pod č. 62/2007
Sb. rozh. obč., jejichž závěry jsou použitelné i za účinnosti zák. práce – viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1352/2021).
19. Odměna za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného
pracovního úkolu poskytovaná podle § 134 zák. práce je nenárokovou složkou
platu zaměstnance zaměstnavatele uvedeného v § 109 odst. 3 zák. práce a v
důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání se stává složkou platu
nárokovou; záleží přitom pouze na rozhodnutí zaměstnavatele, který z úkolů
plněných zaměstnancem při výkonu jeho pracovní činnosti bude považovat za
mimořádný nebo zvlášť významný a zda byl tento pracovní úkol úspěšně splněn
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4481/2014,
uveřejněný pod č. 27/2017 Sb. rozh. obč, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
1. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2623/2018).
20. Stejně tak závisí na rozhodnutí zaměstnavatele, zda poskytne
zaměstnanci odměnu za pomoc při mimořádných událostech, při nichž může být
ohrožen život, zdraví nebo majetek podle § 224 odst. 2 písm. b) zák. práce.
Ostatně zaměstnavatel může poskytnout odměnu i z dalších důvodů nesouvisejících
s výkonem práce [srov. též: BOGNÁROVÁ, Věra. In: BĚLINA, Miroslav, DRÁPAL,
Ljubomír a kol. Zákoník práce. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1034].
21. V nyní posuzované věci nebylo mezi stranami sporu o tom, že
zaměstnavatel (na základě rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví) považoval
poskytnuté plnění za odměnu podle § 224 odst. 2 písm. b) zák. práce. Ve vztahu
mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem jde pak o výklad takového rozhodnutí
zaměstnavatele o přiznání odměny jako právního jednání.
22. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.).
Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru)
jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm
musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se
jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla
přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v
postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě
úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu
projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k
tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo,
jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li
při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý
výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se
podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako
první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zák. práce
vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy
ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který
připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce vyloží (z
hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích)
způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může
směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně
projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“
vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt
pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016,
uveřejněný pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod
č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura).
23. Právní jednání může být z hlediska vážnosti vůle také simulované
(předstírané) nebo disimulované (zastřené). Při simulaci jednající osoba jen
předstírá, že má určitou vůli, neboť projevuje jinou vůli, než jakou opravdu
má. Při disimulaci jednající předstírá určitou vůli proto, aby tím zastřel jiné
právní jednání, které ve skutečnosti sleduje. Obecně platí, že simulace a
disimulace představují vadu právního jednání spočívající v nedostatku vážnosti
předstírané vůle. Má-li být právním jednáním učiněným „naoko“ (simulovaným
právním jednáním) zastřeno jiné právní jednání (disimulované právní jednání),
je předstírané (simulované) právní jednání (protože jím nebyla zjevně projevena
vážná vůle) jen zdánlivým právním jednáním (srov. § 552 o. z.), k němuž se
podle zákona nepřihlíží a na které se tedy hledí, jako kdyby k němu nikdy
nedošlo (srov. § 554 o. z.). Zastřené (disimulované) právní jednání naproti
tomu nedostatkem vážnosti vůle netrpí a zákon pro ně stanoví interpretační
pravidlo, podle kterého se takové právní jednání posoudí podle jeho pravé
povahy (srov. § 555 odst. 2 o. z.), dané společným úmyslem smluvních stran.
Splňuje-li disimulované právní jednání současně všechny náležitosti takového
právního jednání, je platné za podmínky, že svým obsahem nebo účelem neodporuje
zákonu a nepříčí se dobrým mravům (srov. § 580 odst. 1 o. z.) a není postiženo
počáteční nemožností plnění (§ 580 odst. 2 o. z.) [srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1929/2021]. Použitelné jsou
stále i závěry judikatury vztahující se k předchozí právní úpravě, jež
nepovažovala za rozhodující, jak byl označen právní úkon (projev vůle), na
základě kterého byl mezi účastníky založen právní vztah, ani jak je (byl) jeho
účastníkem subjektivně hodnocen, nýbrž – bez ohledu na to, jak účastníci
následně hodnotí své právní postavení – toliko objektivní zjištění, zda a kdy
nastaly takové skutečnosti, s nimiž právní norma spojuje vznik příslušného
právního vztahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013,
sp. zn. 21 Cdo 2687/2012).
24. Ve světle uvedeného je v prvé řadě nutné vysvětlit, že položil-li
odvolací soud při hledání pravé povahy přiznané odměny důraz na „dobový a
společenský rámec“ při řešení epidemie Covid-19, pak takové kritérium není
způsobilé odlišit od sebe oba druhy odměn, jež přicházejí v úvahu, neboť s
mimořádností skutkových okolností počítají skutkové podstaty obou. Jedná se buď
o mimořádný úkol, který byl úspěšně splněn (§ 134 zák. práce), nebo o
mimořádnou událost, při níž byla poskytnuta pomoc [§ 224 odst. 2 písm. b) zák.
práce].
25. Rovněž kritérium „celoplošného záběru předmětné odměny“ není
spolehlivé, neboť ve své podstatě nevypovídá nic o důvodech, pro které byla
odměna poskytnuta. Přehlíží jednak, že byla přiznávána určité profesi – zde
zdravotnickým pracovníkům poskytovatelů zdravotnické záchranné služby, a
jednak, že se podle zjištění odvolacího soudu jednalo o odměnu „za výkon práce
(těchto zdravotnických pracovníků – pozn. dovolacího soudu) v době řešení
epidemie Covid-19“.
26. Jak již bylo vysvětleno, je nutné projev vůle zaměstnavatele (jímž
je v posuzované věci vyplacení odměny, která se nezahrnuje do výpočtu
průměrného výdělku) posoudit podle jeho úmyslu, přičemž je nutné rovněž zvážit,
zda tímto projevem není zastřeno jiné právní jednání, které ve skutečnosti
zaměstnavatel sleduje. Je-li hledána pravá povaha takového právního jednání,
pak právě vazba přiznané odměny na vykonanou práci je podle shora citované
judikatury rozlišujícím kritériem. Přitom v nyní posuzované věci vycházely
soudy ze skutkového závěru, že žalobkyně se na pozici zdravotní záchranářky
podílela v období od 1. 3. 2020 do 31. 5. 2020 na plnění úkolů, které souvisely
s řešením epidemie nemoci Covid-19. Samo Ministerstvo zdravotnictví ve výše
uvedeném rozhodnutí (viz č. l. 36 spisu) uvedlo jako cíl příspěvku ocenění
práce zaměstnanců Zdravotnické záchranné služby Královéhradeckého kraje za
plnění náročných úkolů v době epidemie Covid-19. Stanovilo sice podmínku, že
odměny bude poskytovatel zdravotnické záchranné služby vyplácet „v souladu s §
224 odst. 2 b) zákoníku práce“, ale zároveň požadovalo, aby vyplacené „mzdové
prostředky“ byly podloženy doklady umožňujícími kontrolu „skutečně provedené
práce“. Konkrétní podmínky pro rozdělení neinvestičních finančních prostředků
pak vycházely z vykonávání pracovní povinnosti konkrétního zdravotnického
pracovníka u daného poskytovatele zdravotnické záchranné služby. Jestliže tedy
zdravotnický pracovník byl odměněn za to, že osobně konal práci podle pracovní
smlouvy a plnil tak svoji základní povinnost vyplývající z pracovního poměru [§
38 odst. 1 písm. b) zák. práce], jde podle pravé povahy o odměnu za splnění
pracovního úkolu.
27. Lze připomenout, že jako složky platu byly tyto mimořádné odměny
posouzeny i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sen. zn. 29 NSČR
45/2022, uveřejněném pod č. 62/2023 Sb. rozh. obč., avšak bez podrobné
argumentace, neboť byla řešena odlišná právní otázka. Významný je však dílčí
závěr, že mimořádné odměny byly vyplaceny (na základě dotačních programů
Ministerstva zdravotnictví České republiky pro roky 2020 a 2021 na podporu
mimořádného finančního ohodnocení zaměstnanců poskytovatelů lůžkové péče v
souvislosti s epidemií Covid-19) jako zvláštní ocenění státu za práci ve
ztíženém pracovním prostředí, kdy byl zaměstnanec vystaven riziku nákazy z
důvodu nezbytného soustavného přímého osobního kontaktu s jinými fyzickými
osobami při výkonu sjednaného druhu práce nebo ztíženého provozu v souvislosti
s aplikací opatření proti šíření nákazy Covid-19. Byla tím akcentována
souvislost přiznané odměny s vykonanou prací.
28. Dále je třeba odpovědět na otázku, jaký význam má pro posouzení
pravé povahy rozhodnutí zaměstnavatele skutečnost, že zaměstnavatel postupoval
podle podmínek stanovených poskytovatelem jednorázového neinvestičního
příspěvku, a to podle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o
změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění účinném do
27. 11. 2020. Ministerstvo zdravotnictví jako poskytovatel (srov. § 14 odst. 2
rozpočtových pravidel) poskytuje příspěvek (dotaci) příjemci, jímž je v
posuzovaném případě žalovaná. Stanoví-li poskytovatel podmínky, stanoví je vůči
příjemci [srov. zejména § 14 odst. 4 písm. g) rozpočtových pravidel]. Porušením
rozpočtové kázně je (mimo jiné) neoprávněné použití nebo zadržení peněžních
prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státního fondu, Národního fondu
nebo státních finančních aktiv jejich příjemcem [§ 44 odst. 1 písm. b)
rozpočtových pravidel]. Právní vztahy při poskytování dotací nebo jejich odnětí
(srov. § 15 rozpočtových pravidel) vznikají toliko mezi poskytovatelem a
příjemcem.
29. Z uvedeného vyplývá, že zaměstnanec příjemce do těchto vztahů
nevstupuje; rozpočtová pravidla neumožňují poskytovateli, aby rozhodoval o
právech a povinnostech tvořících obsah základního pracovněprávního vztahu
takového zaměstnance, nebo aby dokonce svým rozhodnutím měnil právní normy
vztahující se k výkonu závislé práce zaměstnance pro zaměstnavatele (zde výše
uvedená ustanovení zákoníku práce). Proto na práva a povinnosti zaměstnance
nemůže mít vliv, respektoval-li zaměstnavatel podmínku podle rozhodnutí o
poskytnutí jednorázového neinvestičního příspěvku ze státního rozpočtu [že
odměny bude poskytovatel zdravotnické záchranné služby vyplácet „v souladu s §
224 odst. 2 b) zákoníku práce“] a promítl ji do svého rozhodnutí o přiznání
odměny. I v takovém případě se právní jednání zaměstnavatele vůči zaměstnanci
posoudí podle té právní normy (ustanovení zák. práce), jejíž skutkovou podstatu
podle své pravé povahy naplňuje.
30. Odměna, přiznaná zaměstnanci zdravotnické záchranné služby, který se
podílel na plnění úkolů stanovených krizovými opatřeními vydanými vládou České
republiky a mimořádnými opatřeními vydanými Ministerstvem zdravotnictví v době
řešení epidemie Covid-19, a vyplacená z prostředků přidělených zaměstnavateli
rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví na základě usnesení vlády č. 518 ze dne
7. 5. 2020, je proto odměnou poskytnutou podle § 134 zák. práce. Je součástí
platu a je nutné ji zohlednit při zjišťování průměrného výdělku zaměstnance.
31. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu – jak vyplývá z výše
uvedeného
– není správný a že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání v části směřující do výroku o věci samé, pro zamítnutí
dovolání, ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek
(včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1
o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Hradci Králové) k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
32. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 4. 2024
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu