21 Cdo 1352/2021-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobkyně D. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Zdeňkem
Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova č. 75/48, proti žalované
PROAGRO Nymburk a.s. se sídlem v Nymburce, Poděbradská č. 2026, IČO 45149666,
zastoupené Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo
nábřeží č. 139/57, o 52 334 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Nymburce pod sp. zn. 14 C 165/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2021 č. j. 23 Co 275/2020-92, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2021 č. j. 23 Co 275/2020-92, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle
nějž není-li stanoveno jinak je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak. Takovou otázku dovolatelka dovolacímu soudu k řešení nepředkládá, namítá-li, že
„pro zjištění průměrného výdělku je nutno za hrubou mzdu zúčtovanou zaměstnanci
v rozhodném období považovat celkovou hrubou mzdu, včetně vyplacené náhrady
mzdy“. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. například
usnesení ze dne 19. 5. 2014 sp. zn. 32 Cdo 165/2014, ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. 32 Cdo 709/2014 nebo ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. 29 Cdo 2219/2015, uveřejněné
pod č. 97 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017), že
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka,
jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud již při posuzování
zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. usnesení ze dne
28. 5. 2014 sp. zn. 32 Cdo 1732/2012, a předtím například rozsudek ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. 32 Cdo 3931/2011 a usnesení ze dne 29. 1. 2001 sp. zn. 22 Cdo
1603/99, ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. 5. 2007 sp. zn. 29 Cdo 48/2007 a ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. 32 Cdo 1195/2009), že rozhodnutí
odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela
zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně
vztáhnout i na právní úpravu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. 25
Cdo 7/2015 nebo ze dne 27. 9. 2018 sp. zn. 21 Cdo 1115/2018). Výklad právní otázky, jaké plnění se považuje za mzdu, byl v rozhodovací praxi
dovolacího soudu podán ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 1/1992
Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění
pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „zákon o mzdě“). Podle
tohoto výkladu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004
sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněný pod číslem 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, roč. 2005 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2006 sp. zn. 21 Cdo 2107/2005, uveřejněný pod číslem 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2007) základním pojmovým znakem mzdy je, že přísluší za
vykonanou práci; není přitom rozhodující, zda je poskytována v penězích nebo
jako naturální mzda za podmínek uvedených v ustanovení § 13 zákona o mzdě.
Vedle základní mzdy (měsíční, hodinové či podílové) je třeba za mzdu považovat
i její ostatní složky (např. příplatky, odměny, prémie apod.), byly-li
poskytnuty zaměstnanci za práci. Jestliže ovšem poskytnuté hmotné plnění nemá
žádnou vazbu na vykonanou práci (např. na odvedený výkon, odpracovanou dobu
apod.) a zhodnocuje jiné faktory (např. pouhou existenci pracovního poměru),
nejedná se o mzdu. Z tohoto důvodu zaměstnanci v zásadě nepřísluší mzda za
dobu, kdy práci nevykonává (např. po dobu překážek v práci, kdy mu náleží
náhrada mzdy nebo dávky nemocenského pojištění). Vzhledem k obsahově shodnému vymezení pojmu mzda v ustanovení § 4 odst. 2 větě
první zákona o mzdě a v ustanovení § 109 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2007 (dále jen
„zák. práce“ nebo „zákoník práce“), jako peněžitého plnění a plnění peněžité
hodnoty (naturální mzda) poskytovaného zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, se
uvedené závěry uplatní i za právní úpravy účinné od 1. 1. 2007. Na tom nic
nemění skutečnost, že zákoník práce, na rozdíl od zákona o mzdě (srov. § 4
odst. 2 větu druhou zákona o mzdě), výslovně neupravuje, že „za mzdu se
nepovažují další plnění poskytovaná v souvislosti se zaměstnáním, zejména
náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady, výnosy z kapitálových podílů (akcií)
nebo dluhopisů a odměna za pracovní pohotovost“, neboť z právní úpravy obsažené
v zákoníku práce jednoznačně vyplývá, že mzda a náhrada mzdy nadále představují
odlišná plnění poskytovaná zaměstnanci z odlišných důvodů [srov. například §
145 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zák. práce]. Z právní úpravy, podle které průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy
nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované
doby v rozhodném období (§ 353 odst. 1 zák. práce) a za odpracovanou dobu se
považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat (§ 353 odst. 2
zák. práce), potom nepochybně vyplývá, že je nezbytné rozlišovat mezi mzdou a
jinými plněními poskytovanými zaměstnanci v souvislosti s pracovním poměrem, a
do průměrného výdělku se proto nezahrnou například náhrady mzdy nebo platu,
odměna za pracovní pohotovost, odměny poskytované v souvislosti s péčí o
zaměstnance podle § 224 odst. 2 zák. práce, cestovní náhrady, odstupné, různá
plnění věrnostní nebo stabilizační povahy, náhrada škody způsobené zaměstnanci,
výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo obligací nebo příspěvky z fondu
kulturních a sociálních potřeb [srov. též: ROTHOVÁ, Eva. § 353 (Zjišťování
průměrného výdělku). In: BĚLINA, Miroslav, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Zákoník
práce. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1457.]. Z uvedeného vyplývá, že řešení právní otázky, jaké plnění se považuje za mzdu,
z něhož se zjišťuje průměrný výdělek zaměstnance, vyplývá přímo z dikce
ustanovení § 109 odst. 2 a § 353 zák. práce, a proto takto vymezená právní
otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Nejsou proto přiléhavé odkazy dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu č. j. 1 Afs 429/2018-41 a č. j.
7 Afs 62/2019-32, neboť – jak správně
vysvětlil již odvolací soud – v uvedených rozhodnutích se Nejvyšší správní soud
zabýval otázkou odčitatelných položek podle zákona o daních z příjmů, nikoliv
tedy právní otázkou nastolenou dovolatelkou v této věci. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky, že odvolací soud
nechal „bez jakékoliv odezvy“ její námitku, že „ve smyslu rozsudku Nejvyššího
soudu sp. zn. 21 Cdo 3167/2013 došlo k přeměně fakultativního nároku na čtyři
dny dovolené na nárok obligatorní“, neboť tato námitka není dovolacím důvodem
podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost
dovolání), ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat tzv. jinou vadu
řízení, ke které však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání
přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše –
naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená
otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada
řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 23
Cdo 3028/2018). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).