21 Cdo 2062/2025-845
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. B., proti žalovaným 1) České republice – Krajskému soudu v Ostravě se sídlem v Ostravě, Havlíčkovo nábřeží č. 1835/34, a 2) České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16, o náhradu škody, o žalobě pro zmatečnost a o žalobě na obnovu řízení podaných žalobkyní proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. srpna 2016, č. j. 16 C 113/2010-261, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 113/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. června 2020, č. j. 8 Co 386/2019-513, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení o žalobě na obnovu řízení.
1. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 8. 2016, č. j. 16 C 113/2010-261, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaní zaplatili společně a nerozdílně 20 032,80 Kč, uložil žalobkyni povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 1) částku 600 Kč a žalovanému 2) částku 900 Kč a rozhodl, že „stát Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení státu“.
2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání a současně dne 20. 7. 2018 žalobu pro zmatečnost a žalobu na obnovu řízení (doplněné podáními ze dne 4. 9. 2018 a ze dne 8. 10. 2019), o nichž Okresní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 16. 10. 2019, č. j. 16 C 113/2010-503, tak, že odmítl podání žalobkyně doručené soudu dne 20. 7. 2018 nazvané jako „Odvolání a žaloba pro zmatečnost a na obnovu řízení ve věci 16 C 113/2010“ v části týkající se žaloby pro zmatečnost a žaloby na obnovu řízení a podání žalobkyně doručené soudu dne 4. 9. 2018 nazvané jako „Žaloba pro zmatečnost proti rozhodnutí OS Olomouc (16 C 113/2010)“ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 17. 6. 2020, č. j. 8 Co 386/2019-513, změnil usnesení soudu prvního stupně „ohledně žaloby pro zmatečnost“ tak, že se „žaloba pro zmatečnost podaná a doplněná žalobkyní dne 20. 7. 2018, dne 4. 9. 2018 a dne 8. 10. 2019“ neodmítá, potvrdil je v části výroku ohledně žaloby na obnovu řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě na obnovu řízení ani odvolacího řízení o žalobě na obnovu řízení. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
3. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
4. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
5. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
6. Pro posouzení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 již není rozhodujícím kritériem (za splnění ostatních zákonných podmínek) výše částky uvedená ve výroku dovoláním napadeného rozhodnutí, ale výše částky, pro kterou bylo vedeno řízení v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Oproti předchozímu znění tohoto ustanovení tedy již nelze za přípustné považovat ani dovolání směřující proti ostatním rozhodnutím vydaným v tomto řízení, bylo-li v době jejich vydání předmětem řízení peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1685/2018). Tento závěr odpovídá i důvodové zprávě k zákonu č. 296/2017 Sb. [jenž mimo jiné nově formuloval ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], podle které je cílem nynější právní úpravy rozšířit výjimky z jinak široce formulované přípustnosti dovolání a v případě ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučit přípustnost dovolání i proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, nebo odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023).
7. Peněžitý limit uvedený v ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se uplatní i v rozhodnutích vydaných v řízení o žalobě na obnovu řízení a o žalobě pro zmatečnost [ve vztahu k žalobě na obnovu řízení srov. (mutatis mutandis) například závěry uvedené v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 3090/2005, uveřejněného pod č. 59/2008 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněného pod č. 85/2013 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4184/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2866/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 93/2016, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4715/2018, jež se prosadí obdobně i v řízení o žalobě pro zmatečnost – k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2085/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 27 Cdo 3150/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 4189/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1848/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 27 Cdo 2090/2017, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4483/2018].
8. V projednávané věci žalobkyně podala žalobu pro zmatečnost a žalobu na obnovu řízení proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2016, č. j. 16 C 113/2010-261, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaní zaplatili společně a nerozdílně 20 032,80 Kč z důvodu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu. Uvedená částka nepřevyšuje 50 000 Kč, přičemž nejde o žádnou z výjimek vyjmenovaných v ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému v řízení o této žalobě pro zmatečnost a žalobě na obnovu řízení pak žalobkyně podala dovolání. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
9. V části směřující proti výroku usnesení odvolacího soudu, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně „ohledně žaloby pro zmatečnost“ změněno tak, že se „žaloba pro zmatečnost podaná a doplněná žalobkyní dne 20. 7. 2018, dne 4. 9. 2018 a dne 8. 10. 2019“ neodmítá, je též dovolání subjektivně nepřípustné (podané neoprávněnou osobou), neboť touto změnou usnesení soudu prvního stupně v části týkající se žaloby pro zmatečnost žalobkyni nevznikla (vzhledem k tomu, že jejímu odvolání bylo v této části vyhověno) žádná újma, kterou by bylo možné odčinit zrušením nebo změnou uvedeného výroku usnesení odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96).
10. V části, ve které směřuje proti výroku usnesení odvolacího soudu, v
němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o žalobě na obnovu řízení, a proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, pak není dovolání přípustné rovněž podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
11. Přípustnost dovolání nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu o přípustnosti dovolání (srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněném pod č. 51/2003 Sb. rozh. obč.).
12. Žalobkyně sice nesplnila podmínku povinného zastoupení dovolatele v dovolacím řízení (§ 241 o. s. ř.), vzhledem k § 241b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. však nebyl důvod činit opatření k odstranění tohoto nedostatku podmínky dovolacího řízení.
13. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2020, č. j. 8 Co 386/2019-513, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení o žalobě na obnovu řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
15. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se nekončí řízení o žalobě pro zmatečnost, bude rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení o této žalobě v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2025
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu