21 Cdo 2148/2025-345
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní
věci žalobkyně S. E., zastoupené JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v
Praze 8, Pobřežní č. 370/4, proti žalované Československé obchodní bance, a. s.
se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, IČO 00001350, zastoupené Mgr. Markem
Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, o neplatnost
výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.
42 C 275/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 28. května 2025, č. j. 62 Co 111/2025-313, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 5.021,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marka
Vojáčka, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15.
I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Shodně se soudem
prvního stupně dovodil, že výkonná ředitelka útvaru Právní služby B. H. svým
rozhodnutím ze dne 10. 6. 2023, označeným č. 2/2023, zrušila tři pracovní
pozice Právník – senior a jednu pozici Analytik procesů I v útvaru Právní
podpory korporátní klientely a finančních trhů (kde žalobkyně pracovala),
důvodem organizační změny byly finanční úspory a zefektivnění činnosti.
Organizační změna byla schválena, nebyla pouze předstíraná, byla součástí
programu úspor realizovaného u žalované a odsouhlaseného na úrovni
představenstva žalované, který se týkal řady útvarů žalované, a byla projednána
se zástupci odborových organizací. Při dání výpovědi dne 28. 6. 2023 byla
žalobkyně s organizační změnou seznámena, což potvrzuje text výpovědi i
výpovědi svědků. Důvodem pro výběr žalobkyně nebyla diskriminace ze strany
žalované (že žalobkyně je žena, že je matkou samoživitelkou, že by došlo k
nějakému bossingu ze strany jejího nadřízeného nebo že důvodem, pro který byla
vybrána, bylo, že měla námitky proti výši mezd u jiných zaměstnanců), nic
takového z provedeného dokazování nevyplynulo, ale to, že její činnost dokázali
dělat i ostatní kolegové a byla nejlépe přerozdělitelná. Na místo žalobkyně
nebyl přijat žádný jiný zaměstnanec, a to ani pokud by šlo o druh práce právník-
senior, ani jako právník či právník-junior. Nadbytečnost žalobkyně není v
rozporu s tím, že žalovaná i nadále zaměstnávala jiné osoby s obdobným druhem
práce. Bylo prokázáno, že žalovaná přistoupila k redukci počtu zaměstnanců a
nenahradila žalobkyni jiným zaměstnancem. Poptávala-li žalovaná zaměstnance na
pozici právníka – juniora se specializací na podporu správy úvěrů jako náhradu
za pana H., který zemřel o letních prázdninách roku 2023, tedy až po dání
výpovědi žalobkyni, je třeba platnost výpovědi posuzovat k okamžiku a se
zřetelem na okolnosti, kdy bylo toto jednání učiněno (tato událost nemůže mít
zpětně vliv na platnost výpovědi). Je zcela nerozhodné, že účinky organizační
změny měly nastat od 1. 9. 2023.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho výroku I) podala žalobkyně
dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda „je
zaměstnanec pro zaměstnavatele nadbytečným, když i přes přijaté organizační
změny zaměstnavatel přijímá nové zaměstnance se shodným druhem práce (s
dovětkem junior), jako na rušeném pracovním místě (s dovětkem senior)“ a dále
že nebyla dosud vyřešena otázka, zda „je zaměstnanec pro zaměstnavatele
nadbytečným, když po předání výpovědi, ale ještě před účinností organizační
změny, se zaměstnavateli uvolní pracovní místo se shodným druhem práce, jako na
rušeném pracovním místě, které má zaměstnavatel zájem obsadit“. Žalovaná po
předání výpovědi žalobkyni dne 10. 7. 2023 přijala novou zaměstnankyní paní P.
na pozici právník-junior a 1. 9. 2023 přijala nového zaměstnance pana K. na
pozici právník-junior. I přes předání výpovědi žalobkyni byli k žalované
přijímáni zcela noví zaměstnanci jen s tím rozdílem, že s nimi byl sjednán druh
práce právník-junior. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že „právník-senior se
specializací na právní podporu korporátní klientely“ a „právník-junior se
specializací na podporu správy úvěrů“ jsou odlišné pracovní pozice. Podle druhu
práce sjednaného s žalobkyní jako „právník-senior“ mohla žalobkyně vykonávat
pro žalovanou práci v jakémkoliv oddělení či útvaru a s jakoukoliv
specializací. Zaměstnanci přijímaní na pozice právník-junior, právník či
právník-senior nejsou jiné profese ani jiné kvalifikační složení, liší se pouze
ve finančním ohodnocení s ohledem na získané zkušenosti – délku praxe.
Žalobkyni bylo možné nadále přidělovat práci na nově zřizovaných pozicích
právník-junior, nestala se pro žalovanou nadbytečnou. Navrhla, aby dovolací
soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že výpověď z pracovního poměru je
neplatná, nebo ho zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
3. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako
nepřípustné odmítl, příp. jako nedůvodné zamítl, když žalobkyně pouze
nesouhlasí s posouzením skutkového stavu a napadený rozsudek odvolacího soudu
je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
4. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“).
6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
7. Napadený rozsudek odvolacího soudu [jeho právní závěr o tom, že
žalobkyně se stala pro žalovanou nadbytečnou následkem provedené organizační
změny ze dne 10. 6. 2023, kterou bylo od 1. 9. 2023 zrušeno i pracovní místo
žalobkyně právník-senior a která byla součástí balíčku úspor učiněných u
žalované, jejímž účelem bylo snížení nákladů žalované, a byl proto naplněn
výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zákoníku práce] je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky
byly posouzeny jinak.
8. K předpokladům výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. c) zákoníku práce srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku
práce například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 23. 7. 1968, sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97,
uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, s. 374, anebo – již ve vztahu
k současné právní úpravě – odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněného pod č. 24/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1506/2011, a v nich vyslovený právní závěr, že k
předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. c) zákoníku práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel
nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal
nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a
přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku
takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď
z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce je současně
charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci
přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů
zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za
účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách
zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj
dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v
původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal
nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách. Rozvázání pracovního poměru výpovědí pro
nadbytečnost zaměstnance není podmíněno absolutním snížením počtu zaměstnanců a
může k němu dojít i při zvyšování počtu zaměstnanců, neboť zákon
zaměstnavatelům umožňuje, aby regulovali nejen počet svých zaměstnanců, ale i
jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnávali jen takový počet zaměstnanců
a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn.
21 Cdo 1369/2001) Bylo-li
zaměstnavatelem (příslušným orgánem) přijato rozhodnutí o změně úkolů
zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem
zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jehož provedení
u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec
dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi
nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami (srov. například
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo
2385/2013, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo
1628/2017). O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně
zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele
přezkoumávat (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 733/2003, který byl uveřejněn pod č. 11/2004 v
časopise Soudní judikatura). Na uvedených právních názorech, které již v
minulosti vyslovil, dovolací soud i nadále setrvává a neshledává žádné důvody
na nich cokoliv měnit.
9. K otázce, zda se zaměstnanec stává ve smyslu ustanovení § 52 písm. c)
zákoníku práce nadbytečným i tehdy, má-li zaměstnavatel volná pracovní místa
odpovídající druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, která zaměstnanci před
podáním výpovědi z pracovního poměru nenabídl, srov. například již zmíněný
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, a v něm
přijatý právní názor, že podle právní úpravy pracovněprávních vztahů účinné ode
dne 1. 1. 2007 (která nepřevzala do té doby uplatňovaný institut tzv. nabídkové
povinnosti) může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru
podle ustanovení § 52 zákoníku práce, i když má možnost ho dále zaměstnávat v
místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, a i kdyby mu mohl nadále
přidělovat jinou práci, která by odpovídala sjednanému druhu práce a která by
pro něho byla vhodná.
10. Dospěl-li tedy odvolací soud v projednávané věci k závěru, že
zaměstnavatel rozhodl o organizační změně, kterou s účinností od 1. 9. 2023
došlo nejen ke zrušení pracovní pozice žalobkyně, ale i dalších dvou právníků-
seniorů a jednoho analytika, v útvaru Právní podpory korporátní klientely a
finančních trhů, která byla součástí balíčku úspor učiněných u žalované a byla
důsledkem projektu schváleného představenstvem žalované dne 3. 5. 2023, a že se
proto žalobkyně v důsledku tohoto rozhodnutí zaměstnavatele měla stát od 1. 9.
2029 nadbytečnou, postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu.
11. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
nejsou způsobilé takové námitky, kterými dovolatelka uplatnila jiný dovolací
důvod než ten, který je (jako jediný) uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s.
ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §
237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž soudy vycházely při
posuzování, zda byl ve vztahu k žalobkyni naplněn důvod výpovědi podle
ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, nesouhlasí-li se způsobem, jakým soudy
k těmto skutkovým zjištěním dospěly - s hodnocením důkazů, a předestírá-li jiné
skutkové závěry (že „po předání výpovědi žalobkyni byli k žalované přijímáni
zcela noví zaměstnanci, s nimiž byl sjednán druh práce právník-junior“, že
„právník-senior se specializací na právní podporu korporátní klientely a
právník- junior se specializací na podporu správy úvěrů nejsou odlišné pracovní
pozice“, že „druh práce právník-senior, právník a právník-junior je co do věcné
náplně shodným druhem práce“, že „žalované se uvolnilo pracovní místo po
zemřelém panu H. se shodným druhem práce, jako na rušeném pracovním místě“ a že
„žalobkyni bylo možné nadále přidělovat práci na nově zřizovaných pozicích
právník-junior“), na jejichž základě pak buduje své vlastní, od soudů odlišné
právní posouzení věci (že „žalobkyně nemohla být ke dni 1. 9. 2023 pro
žalovanou nadbytečnou, když k tomuto dni byl i nadále pro žalovanou potřebný
druh práce dle pracovní smlouvy žalobkyně“)].
12. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen
výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu
nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak
skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je
nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím
soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů
odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu
svých právních argumentů nejprve zformuluje sama dovolatelka (srov. například
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003,
uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
13. Předestírá-li dovolatelka vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů
činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů
soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č.
1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod
č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. K poukazu dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6.
2021, sp. zn. 21 Cdo 3680/2020, jímž se dovolatelka snaží podpořit svou
argumentaci týkající se významu dne účinnosti organizační změny, pak dovolací
soud neshledal, že by se odvolací soud v projednávané věci odchýlil od závěrů
dovolacího soudu uvedených v tomto rozhodnutí dovolacího soudu. Bylo-li
žalovanou přijato rozhodnutí mající dopad na existenci pracovního místa
žalobkyně, bylo podstatné, že bylo přijato před výpovědí danou žalobkyni z
tohoto důvodu a že účinnost přijaté organizační změny neměla nastat později,
než v první pracovní den následující po dni skončení pracovního poměru
žalobkyně výpovědí odůvodněnou její nadbytečností v důsledku této organizační
změny, a odvolací soud správně dovodil, že tato podmínka byla splněna (kromě
výše zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3680/2020 dále srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1797/97,
uveřejněný pod č. 54/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud při řešení otázky
neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c)
zákoníku práce odchýlil od judikatury dovolacího soudu (přičemž odkazuje na
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4429/2017, ze dne
26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 456/2020, ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo
3680/2020, ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 576/2020, ze dne 16. 1. 2019, sp.
zn. 21 Cdo 862/2018 nebo ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1821/2008),
přikládá – poukazem na okolnosti uvedené v dovolání – skutkovým zjištěním jiný
význam než odvolací soud a zároveň přehlíží, že soudy v ní uváděných věcech
aplikovaly stejné obecné závěry, avšak vycházely z jiného skutkového stavu
(skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci. Ani tato námitka
přípustnost dovolání založit nemůže.
16. V části, v níž směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o
náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné
proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
17. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2025
JUDr. Marek Cigánek
předseda senátu