ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce P. H., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Krmáškem, advokátem se sídlem v
Ostravě – Svinově, U Rourovny č. 556/3, proti žalovanému Ing. Lukášovi
Vlašanému se sídlem v Táboře, Vančurova č. 2904, IČO 69813019, insolvenčnímu
správci dlužníka Flash Steel Power, a. s. se sídlem v Ostravě – Martinově,
Martinovská č. 3168/48, IČO 25861697, zastoupenému Mgr. Michalem Briaským,
advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 935/13, o určení
neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě
pod sp. zn. 26 C 93/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 9. února 2022, č. j. 16 Co 253/2021-145, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu v části výroku I,
v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23.
června 2021, č. j. 26 C 93/2021-95, ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti
výroku II rozsudku krajského soudu se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu se mění tak, že rozsudek Okresního soudu v
Ostravě ze dne 23. června 2021, č. j. 26 C 93/2021-95, se mění tak, že žaloba
na určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalovaného ze
dne 17. 2. 2020 z důvodu podle ustanovení § 52 písm. a) zákoníku práce je
neplatná, se zamítá.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního
stupně, náhrada nákladů odvolacího řízení a náhrada nákladů dovolacího řízení.
1. Dopisem ze dne 17. 2. 2020 žalovaný sdělil žalobci, že s ním
rozvazuje pracovní poměr výpovědí „dle ustanovení § 52 písm. a) zákona č.
262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů“, neboť usnesením
Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2019, č. j. XY, byl na „společnost“
prohlášen konkurs a usnesením téhož soudu ze dne 10. 12. 2019, č. j. XY, „bylo
rozhodnuto o ukončení provozu dlužníkova podniku“.
2. Žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 29. 6. 2020 se
žalobce domáhal určení, že „výpověď daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 17.
2. 2020 je neplatná“. Výpověď z pracovního poměru je podle žalobce neplatná,
neboť v důsledku pracovního úrazu ze dne 1. 11. 2018 žalobce pozbyl zdravotní
způsobilost konat dosavadní práci skladníka, a byly tak naplněny zákonné důvody
pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. d)
zákoníku práce.
3. Žalovaný namítal, že zaměstnavatel byl zrušen, tudíž nebyl schopen
přidělovat žalobci práci dle pracovní smlouvy a byl tak dán výpovědní důvod
podle § 52 písm. a) zákoníku práce. V době návratu žalobce z nemocenské „v
celém podniku žádná pracovní pozice již neexistovala“ a žalovanému nezbylo, než
dát žalobci výpověď z tohoto výpovědního důvodu.
4. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 6. 2021, č. j. 26 C
93/2021-95, určil, že „výpověď daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 17. 2.
2020 je neplatná“ (výrok I), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení 19 600 Kč k rukám advokáta Mgr. Zdeňka Krmáška (výrok
II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl zaměstnán „u
zaměstnavatele“ na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 3. 2015 jako skladník,
že dne 1. 11. 2018 žalobce utrpěl pracovní úraz, že v souvislosti s pracovním
úrazem byl žalobce posudkem o invaliditě ze dne 29. 10. 2019 uznán invalidním,
že dne 30. 11. 2020 byl vystaven lékařský posudek o zdravotní nezpůsobilosti
žalobce k výkonu práce skladníka od 2. 11. 2019, a to z důvodu následků
pracovního úrazu žalobce ze dne 1. 11. 2018, že usnesením Krajského soudu v
Ostravě ze dne 19. 2. 2019, č. j. XY, byl zjištěn úpadek „zaměstnavatele“ a
insolvenčním správcem ve věci byl ustanoven žalovaný, že usnesením Krajského
soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2019, č.j. XY byl na majetek „zaměstnavatele“
prohlášen konkurs, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2019,
č. j. XY, byl „ukončen provoz podniku zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 261
odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona“, a že dne 17. 2. 2020 zaslal žalovaný
„jako insolvenční správce zaměstnavatele“ žalobci výpověď z pracovního poměru z
důvodu zrušení podniku zaměstnavatele. Na základě takto zjištěného skutkového
stavu soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud se žalobce „poté, co mu
byla ukončena pracovní neschopnost, dostavil dne 1. 11. 2019 do zaměstnání, měl
jej zaměstnavatel ve smyslu … ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce
převést na jinou vhodnou práci anebo, neměl-li žalovaný pro žalobce k dispozici
jinou práci nebo nebyl-li ochoten převést zaměstnance na jinou práci, byl
žalovaný povinen rozvázat s žalobcem pracovní poměr pro ztrátu zdravotní
způsobilosti způsobené pracovním úrazem (ať již výpovědí nebo dohodou) ve
smyslu § 52 písm. d) zákoníku práce“. Uvedený výpovědní důvod nelze „nahrazovat
důvodem dle ust. § 52 písm. a) zákoníku práce“, neboť ke ztrátě způsobilosti
žalobce vykonávat dosavadní práci skladníka došlo dříve než ke zrušení
zaměstnavatele.
5. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 2.
2022, č. j. 16 Co 253/2021-145, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok
I) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího
řízení 6 776 Kč k rukám advokáta Mgr. Zdeňka Krmáška (výrok II). Odvolací soud
vyšel z úvahy, že těžiště právního posouzení projednávané věci spočívá na
otázce, zda v případě reálné konkurence dvou výpovědních důvodů má
zaměstnavatel volný výběr, o který z nich opře výpověď, nebo zda je
zaměstnavatel povinen některý z nich upřednostnit. S ohledem na závěry soudní
praxe (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1199/2002,
a ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2702/2011) potom za situace, kdy z
lékařského posudku vyplynulo, že žalobce nemohl pro následky pracovního úrazu
práci skladníka vykonávat od 2. 11. 2019, dovodil, že „nebylo možné dát žalobci
platnou výpověď podle ust. § 52 písm. a) zákoníku práce“, neboť byl povinen
převést ho na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a
pokud možno i jeho kvalifikaci [srov. § 41 odst. 1 písm. b) a § 41 odst. 6
zákoníku práce], nebo mu dát výpověď podle ustanovení § 52 písm. d) zákoníku
práce.
6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání,
kterým rozsudek napadl „v celém rozsahu“. Má za to, že rozhodnutí věci závisí
na posouzení, zda „došlo (případně kdy) k naplnění výpovědního důvodu dle § 52
písm. d) zákoníku práce, a pokud ano, jestli tato skutečnost může sama o sobě
způsobit neplatnost jinak bezvadné výpovědi udělené dle ustanovení § 52 písm.
a) zákoníku práce“. Nesouhlasí s tím, že v posuzovaném případě měl tento
výpovědní důvod upřednostnit před výpovědním důvodem podle ustanovení § 52
písm. a) zákoníku práce. Argumentace odvolacího soudu je zde v rozporu s
konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 2996/2007, 21 Cdo
3134/2019 či 21 Cdo 2098/2004), podle které „všechny zákonné důvody výpovědi ze
strany zaměstnavatele uvedené v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce jsou
postaveny na roveň a v jejich volbě (přichází-li v úvahu uplatnění více
výpovědních důvodů) není zaměstnavatel nijak omezen“ a „je zásadně věcí jeho
volby, zda vymezí důvod výpovědi jen tak, aby odpovídal pouze jedné skutkové
podstatě upravené ustanovením § 46 odst. 1 zák. práce, anebo aby pracovní poměr
rozvázal také z dalších důvodů, jejichž skutková podstata je v daném případě
rovněž naplněna“. Na projednávanou věc nelze aplikovat závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2702/2011, který se od
projednávané věci liší tím, že ve srovnávaném případě výpovědní důvod [podle §
52 písm. c) zákoníku práce] naplněn nebyl. Další odvolacím soudem odkazované
rozsudky (sp. zn. 21 Cdo 1199/2002 a 21 Cdo 395/2021) vycházejí z odlišného
skutkového stavu. Ve všech případech, na které odkazuje odvolací soud, měl
zaměstnavatel k dispozici lékařský posudek, který ho informoval o zdravotní
způsobilosti zaměstnance; teprve po vydání lékařských posudků „dochází k
aktivaci zákonných práv/povinností na straně zaměstnavatele“. Výpovědní důvod
podle ustanovení § 52 písm. d) zákoníku práce nebyl proto naplněn, neboť
lékařský posudek je zde nezbytnou podmínkou pro naplnění hypotézy právní normy,
a žalovaný nebyl ani povinen podle tohoto výpovědního důvodu postupovat.
Žalovaný proto uzavírá, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. a) zákoníku práce může být shledána neplatnou pouze tehdy, ukáže-li se,
že ke zrušení zaměstnavatele nedošlo, skutečnost, zda zaměstnanec pozbyl
zdravotní způsobilost konat dosavadní práci, je zde bezvýznamná. Dovolatel
proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Žalovaný rozsudek odvolacího soudu napadl „v celém rozsahu“, tedy i
v části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního
stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a ve výroku II o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Nejvyšší soud dovolání žalovaného v této části podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř.
není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení
[§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
11. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné –
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak
vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. –
nepodléhá), že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 3. 2015 pracoval
u zaměstnavatele Flash Steel Power, a. s. jako skladník. Usnesením Krajského
soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2019,č. j. XY, byl na majetek dlužníka Flash Steel
Power, a. s. prohlášen konkurs a usnesením téhož soudu ze dne 10. 12. 2019, č.
j. XY, byl ukončen provoz dlužníkova podniku Flash Steel Power, a. s. „dle §
261 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
insolvenčního zákona“. Ještě před prohlášením konkursu žalobce dne 1. 11. 2018
utrpěl pracovní úraz, posudkem o invaliditě ze dne 29. 10. 2019 byl žalobce pro
následky pracovního úrazu uznán invalidním a dne 30. 11. 2020 lékařka závodní
preventivní péče MUDr. Barbora Kosmáková ze stejného důvodu vystavila lékařský
posudek o zdravotní nezpůsobilosti žalobce k výkonu práce skladníka od 2. 11.
2019. Dne 17. 2. 2020 „zaslal“ žalovaný jako insolvenční správce zaměstnavatele
žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. a) zákoníku
práce z důvodu zrušení podniku zaměstnavatele.
12. Za tohoto skutkového stavu závisí rozhodnutí odvolacího soudu – mimo
jiné – na vyřešení otázky hmotného práva, zda je zaměstnavatel při použití
výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. a) zákoníku práce omezen
(limitován) současným naplněním důvodu výpovědi podle ustanovení § 52 písm. d)
zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že tuto otázku odvolací soud vyřešil v rozporu
s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru,
že dovolání žalovaného je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je v části směřující
proti výroku o věci samé opodstatněné.
14. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že
výpověď z pracovního poměru byla doručena žalobci dne 19. 2. 2020 – posuzovat
podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 5. 2020
(dále jen „zák. práce“ nebo „zákoník práce“).
15. Podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď, ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část.
16. Důvod uvedený v ustanovení § 52 písm. a) zák. práce patří [spolu s
důvody uvedenými v ustanovení § 52 písm. b) a písm. c) zák. práce] mezi tzv.
organizační důvody, pro které zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z
pracovního poměru, a které se od sebe odlišují podle toho, jaká organizační
změna u zaměstnavatele nastala. O důvod rozvázání pracovního poměru podle
ustanovení § 52 písm. a) zák. práce jde tehdy, ruší-li se zaměstnavatel nebo
jeho část, aniž by práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přešla podle
zákoníku práce nebo zvláštních právních předpisů na přejímajícího
zaměstnavatele. Dojde-li ke zrušení zaměstnavatele nebo jeho části, znamená to,
že zaměstnavatel v důsledku této organizační změny pozbyl možnost zaměstnance
dále zaměstnávat, neboť nemá (objektivně vzato) možnost mu přidělovat práci
podle pracovní smlouvy buď vůbec, nebo ve své zrušené části, v níž zaměstnanec
dosud pracoval (srov. – ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě –
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 727/96, uveřejněný
pod č. 34/1998 v časopise Soudní judikatura).
17. Podstatné pro naplnění předpokladů uvedeného výpovědního důvodu je
samotné zrušení zaměstnavatele nebo jeho části. Kdyby totiž zaměstnavatel pouze
pozbyl možnost přidělovat zaměstnanci působícímu v jeho části práci podle
pracovní smlouvy, aniž by zároveň došlo ke zrušení takové části zaměstnavatele,
byl by dán výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce pro
nadbytečnost zaměstnance vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele,
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
18. Zrušení zaměstnavatele nebo jeho části představuje takové opatření
zaměstnavatele, na základě kterého buď zaměstnavatel zcela přestane podnikat
(provozovat svůj obchodní závod) nebo vykonávat jiné činnosti, pro které dosud
zaměstnával fyzické osoby v pracovním poměru nebo jiném základním
pracovněprávním vztahu (aniž musí zaměstnavatel právnická osoba zaniknout),
anebo se takové opatření týká jen organizační jednotky, útvaru nebo jiné složky
zaměstnavatele, která vyvíjí v rámci zaměstnavatele relativně samostatnou
činnost, jíž se podílí na plnění úkolů (na předmětu činnosti) zaměstnavatele
samotného. Nemůže se tedy jednat o takové organizační opatření, jehož důsledkem
není, že zaměstnavatel nebo jeho část přestane zcela podnikat nebo vykonávat
jiné činnosti, pro které dosud zaměstnával fyzické osoby v pracovním nebo
obdobném poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 21
Cdo 191/2009, uveřejněný pod č. 133/2010 v časopise Soudní judikatura).
19. Ke zrušení zaměstnavatele dochází i rozhodnutím insolvenčního soudu
o ukončení provozu dlužníkova podniku (obchodního závodu) vydaným (na návrh
insolvenčního správce) podle ustanovení § 261 odst. 2 písm. b) zákona č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
20. Bylo-li proto v posuzovaném případě usnesením insolvenčního soudu ze
dne 10. 12. 2019 rozhodnuto o ukončení provozu podniku dlužníka Flash Steel
Power, a. s., došlo ke zrušení zaměstnavatele a výpovědní důvod podle
ustanovení § 52 písm. a) zák. práce byl naplněn; žalovaný pozbyl možnost
žalobce dále zaměstnávat, neboť nemá (objektivně vzato) možnost mu přidělovat
práci podle pracovní smlouvy.
21. Se závěrem odvolacího soudu, že při souběhu výpovědního důvodu podle
ustanovení § 52 písm. a) zák. práce a výpovědního důvodu podle ustanovení § 52
písm. d) zák. práce nelze se zaměstnancem platně pracovní poměr rozvázat
výpovědí podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce, dovolací soud nesouhlasí.
22. Výpověď z pracovního poměru je jedním ze způsobů skončení pracovního
poměru (srov. ustanovení § 48 zák. práce), který účastník pracovněprávního
vztahu uplatňuje jednostranným právním jednáním adresovaným druhému účastníku.
Zaměstnavatel je oproti zaměstnanci při použití tohoto způsobu skončení
pracovního poměru limitován tím, že může dát zaměstnanci výpověď jen z důvodů
výslovně stanovených v ustanovení § 52 zák. práce (srov. § 50 odst. 2 zák.
práce). Soudní praxe se ustálila na závěru, že všechny zákonné důvody výpovědi
ze strany zaměstnavatele uvedené v ustanovení § 52 zák. práce jsou postaveny na
roveň a v jejich volbě (přichází-li v úvahu uplatnění více výpovědních důvodů)
není zaměstnavatel nijak omezen; může uplatnit kterýkoliv z důvodů uvedených v
ustanovení § 52 zák. práce, jehož skutková podstata je v daném případě
naplněna. Protože zákoník práce (ani jiný právní předpis) v žádném ze svých
ustanovení nezakazuje, aby byl pracovní poměr rozvázán i z více než jednoho
důvodu, není ani vyloučeno, aby byla výpověď z pracovního poměru dána
zaměstnanci i z více důvodů uvedených v ustanovení § 52 zák. práce. Jestliže
tedy zaměstnavatel má možnost dát zaměstnanci výpověď z více důvodů uvedených v
ustanovení § 52 zák. práce (pro které eventuálně může ze smlouvy uzavřené mezi
zaměstnavatelem a zaměstnancem podle ustanovení § 51 odst. 1 věty třetí zák.
práce vyplývat odlišná výpovědní doba), je zásadně věcí jeho volby, zda vymezí
důvod výpovědi jen tak, aby odpovídal pouze jedné skutkové podstatě upravené
ustanovením § 52 zák. práce, anebo aby pracovní poměr rozvázal také z dalších
důvodů, jejichž skutková podstata je v daném případě rovněž naplněna (srov. –
ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě – rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2098/2004, uveřejněný pod č. 108/2005 v
časopise Soudní judikatura).
23. Z uvedeného vyplývá, že ani při současném naplnění důvodů výpovědi z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce a ustanovení § 52
písm. d) zák. práce není zaměstnavatel v jejich uplatnění nijak omezen
(limitován). S dotčeným zaměstnancem může zaměstnavatel pracovní poměr výpovědí
rozvázat z kteréhokoliv z uvedených důvodů, popř. může důvod výpovědi skutkově
vymezit tak, že bude odpovídat skutkové podstatě obou těchto důvodů.
24. Oporu pro opačný závěr nelze nalézat v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2702/2011, uveřejněném pod č. 32/2013 v
časopise Soudní judikatura. V něm vyslovený závěr, že i když zaměstnavatel
rozhodl o změně svých úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců
za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, je
výpověď z pracovního poměru daná podle § 52 písm. c) zák. práce neplatná,
jestliže zaměstnanec ještě před doručením výpovědi pozbyl ze zdravotních důvodů
způsobilost dále vykonávat dosavadní práci, nevychází z předpokladu, že
zdravotní důvody [důvody výpovědi podle ustanovení § 52 písm. d) a e) zák.
práce] mají přednost před organizačními důvody [důvody výpovědi podle
ustanovení § 52 písm. a) až c) zák. práce]. Dovolací soud zde dovodil
nenaplnění důvodu výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, neboť za
situace, kdy zaměstnavatel nemohl (objektivně vzato) přidělovat zaměstnankyni
práci podle pracovní smlouvy z důvodu její zdravotní nezpůsobilosti k práci
(vyslovené lékařským posudkem), nemohl následkem jeho rozhodnutí o organizační
změně spočívající ve zrušení pracovního místa zaměstnankyně nastat stav, kdy by
její práce nebyla pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, a mezi
nadbytečností zaměstnankyně a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně
tak není příčinná souvislost. V nyní posuzovaném případě však zdravotní
nezpůsobilost žalobce k práci na závěru o naplnění důvodu výpovědi podle
ustanovení § 52 písm. a) zák. práce nic nemění, protože vedle zdravotní
nezpůsobilosti žalobce k práci žalovaný nemůže (objektivně vzato) žalobci
přidělovat sjednanou práci též z důvodu zrušení zaměstnavatele; skutečnosti na
straně zaměstnance (tedy i zdravotní nezpůsobilost zaměstnance k práci) nejsou
(vzhledem k jeho povaze) překážkou naplnění důvodu výpovědi podle ustanovení §
52 písm. a) zák. práce.
25. Závěr o tom, že „nebylo možné dát žalobci platnou výpověď podle ust.
§ 52 písm. a) zákoníku práce“, odvolací soud nemohl úspěšně opírat ani o
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 21 Cdo 395/2021, který se
dovolatelem nastolenou otázkou nezabýval, řešil-li otázku obsahu pojmu
„skutečný důvod dohody o rozvázání pracovního poměru“ z hlediska naplnění
podmínek vzniku nároku na odstupné podle ustanovení § 67 odst. 2 zák. práce ve
výši dvanáctinásobku průměrného výdělku v případě rozvázání pracovního poměru
dohodou, a to navíc za situace, kdy zaměstnavatel ke dni dohody o rozvázání
pracovního poměru neměl objektivně jiný důvod k rozvázání pracovního poměru se
zaměstnancem. Obdobně tomu tak je i v případě odvolacím soudem odkazovaného
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1199/2002,
uveřejněného pod č. 60/2003 v časopise Soudní judikatura, který rovněž vychází
z jiného skutkového stavu věci a řeší otázku způsobilého důvodu rozvázání
pracovního poměru z hlediska příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a
ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Poukazuje-li v
souvislosti s uvedenými rozhodnutími dovolatel na povinnost zaměstnavatele
podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce převést zaměstnance, který
nemůže konat dosavadní práci pro pracovní úraz, nemoc z povolání nebo ohrožení
nemocí z povolání, na jinou vhodnou práci, popř. s ním rozvázat pracovní poměr
výpovědí z důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm. d) zák. práce nebo dohodou
z týchž důvodů, pak skutečnost, zda žalovaný ve vztahu k žalobci tuto povinnost
porušil, nebyla pro rozhodnutí věci [při možnosti rovného uplatnění výpovědních
důvodů podle ustanovení § 52 písm. a) a d) zák. práce] významná; případná
odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou porušením této povinnosti s
předmětem řízení v projednávané věci nesouvisí.
26. Protože právní posouzení věci, na němž dovoláním napadené rozhodnutí
spočívá, není správné a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné
o věci rozhodnout, Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu v části
výroku I o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak,
že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žaloba na určení, že výpověď z
pracovního poměru daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 17. 2. 2020 z důvodu
podle ustanovení § 52 písm. a) zákoníku práce je neplatná, se zamítá [§ 243d
odst. 1 písm. b), § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
27. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího
řízení a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a 2, § 142 odst. 1, § 150 a § 151 odst. 1 části věty před
středníkem o. s. ř. Úspěšnému žalovanému byla náhrada nákladů řízení odepřena s
ohledem na nepříznivé majetkové poměry žalobce, pro které mu bylo v řízení před
soudy přiznáno osvobození od soudních poplatků, jež jsou nepochybně ovlivněny
též ztrátou jeho zdravotní způsobilosti k výkonu dosavadní práce pro následky
pracovního úrazu (invalidita druhého stupně), a to za současného přihlédnutí ke
skutečnosti, že žaloba v projednávané věci nebyla (s ohledem na právní
složitost věci) ani zjevným zneužitím práva; za těchto okolností lze
spravedlivě požadovat, aby náklady řízení šly k tíži konkursní podstaty.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 8. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu