21 Cdo 2567/2024-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Tomešem Vytiskou, advokátem se sídlem v
Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí č. 1, proti žalované Centru sociálních
služeb Jindřichův Hradec, příspěvkové organizaci se sídlem v Jindřichově Hradci
II, Česká č. 1175, IČO 75011191, zastoupené JUDr. Jaromírem Bayerem, advokátem
se sídlem v Českých Budějovicích, Jeremiášova č. 1705/18, o neplatnost výpovědi
z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn.
4 C 119/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 21. března 2024, č. j. 19 Co 94/2024-112, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomeše
Vytisky, advokáta se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí č. 1.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 21. 3. 2024, č. j. 19 Co 94/2024-112, neobsahuje údaje o
tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a z
jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
záviselo (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
2. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
3. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již
nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou
nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i
důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a
také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího
soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo
5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit,
které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho
části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné
předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh.
obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013,
uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
4. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na
řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku
hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím
soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního
práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky
odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že
„dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o
způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno,
jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury
dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11.
2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti
dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena
jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení
(nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného
nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a
alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka
dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
5. Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje.
6. Odvolací soud na základě učiněných skutkových zjištění (bod 12
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) dospěl ke skutkovému závěru, že „zrušení
pracovní pozice vedoucího Sociálních služeb Česká dodatkem č. 2 účinným od 22.
7. 2022 bylo účelové“ a „za přiléhavý“ proto považoval odkaz na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2188/2022 [podle kterého
„v případě, že rozhodnutím zaměstnavatele byly od počátku sledovány jiné než
uvedené cíle a že tedy zaměstnavatel ve skutečnosti jen předstíral přijetí
organizačního opatření se záměrem zastřít své skutečné záměry, je třeba
dovodit, že rozhodnutí o organizační změně významné z hlediska ustanovení § 52
písm. c) zákoníku práce nebylo přijato“], a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.
10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4279/2017 [podle kterého „je výjimečně možné
přihlédnout k jiným okolnostem, než jaké tu byly v době výpovědi“, a to zejména
„tehdy bude-li zjištěno, že zaměstnavatel nepřistoupil k povinnosti vyplývající
z ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce s
cílem (záměrem) naplnit její účel, ale v rozporu s ustálenými dobrými mravy s
přímým úmyslem způsobit zaměstnanci újmu, a je-li proto třeba jeho jednání
hodnotit jako zneužití výkonu práva ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 občanského
zákoníku“]. Dovodil proto, že „rozhodnutí o organizační změně nebylo přijato,
pro rozpor s dobrými mravy k takovému rozhodnutí nelze přihlížet a je třeba
vycházet z toho, že pracovní místo vedoucího Sociálních služeb Česká u žalované
nadále existuje“, že „vzhledem k tomu, že toto pracovní místo není obsazeno a
odpovídá jak kvalifikaci, tak zdravotnímu stavu žalobce, mělo být žalobci ve
smyslu § 73a odst. 2 zák. práce nabídnuto“, a proto žalovaná svoji nabídkovou
povinnost nesplnila.
7. Námitky dovolatelky [zejména že „splnila svou nabídkovou povinnost ve
smyslu ust. § 73a odst. 2 zákoníku práce tím, že mu nabídla dvě existující
volné pracovní pozice (fyzioterapeuta a pracovníka v sociálních službách),
které žalovaný – správně žalobce, pozn. dovolacího soudu – (dne 3. 1. 2023)
odmítl“, že „není rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 21
Cdo 2188/2022, o který se odvolací soud při svém rozhodnutí opírá, pro
posuzovaný případ přiléhavé“, že „soudu nepřísluší přezkoumávat správnost
organizačních opatření přijatých žalovanou coby zaměstnavatelem z hlediska
jejího dalšího fungování“, resp. „zda jakákoli pracovní pozice, zde konkrétně
místo vedoucího Sociálních služeb Česká, je nezbytná či nikoli, jakým způsobem
má žalovaná řídit své vlastní organizační útvary, jaká má být organizační
struktura žalované, či zda je žalovaná schopná plnit své úkoly i po zrušení
jakékoli pracovní pozice“, že „soud svým konstatováním, že předmětná pracovní
pozice stále existuje, fakticky zakonzervoval tento stav ‚na věky věků‘, aniž
by se ohlížel na konkrétní potřeby žalované (dovolatele) a nepřípustně ji
omezil v jejích legálních dispozicích sledujících co nejefektivnější výkon její
činnosti“] představují pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím
soudem (s jeho závěry o nesplnění nabídkové povinnosti žalovanou), aniž by
jakkoliv formulovala, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a
znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení
představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou
rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak.
Přehlíží přitom, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či
polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích
námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání,
neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu
stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1.
2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn
vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá
dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a
Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí
dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup
(srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS
1092/15).
8. Další námitky žalované [že „pracovní pozice vedoucího Sociálních
služeb Česká byla legitimně zrušena dne 22. 7. 2022 poté, co tato pozice nebyla
obsazena od 1. 4. 2022 a ani následně – až do jejího zrušení, neboť u žalované
coby zaměstnavatele neexistovala reálná potřeba zachování takové pozice“, že
„důvody rozhodnutí žalované spočívající v přijetí organizačního opatření jsou
výslovně uvedeny v preambuli Rozhodnutí osoby pověřené vedením organizace č.
3/2022 ze dne 22. 7. 2022, z níž se podává, že rozhodnutí bylo vydáno na
základě vyhodnocení aktuálního stavu střediska Sociální služby Česká … a v
návaznosti na proběhlá výběrová řízení na vedoucí pracovní pozice v rámci
střediska Sociální služby Česká“, že „ke zrušení pracovní pozice vedoucího
Sociálních služeb Česká došlo téměř za tři měsíce po vypsání neúspěšného
výběrového řízení (a nikoliv krátce poté, co byl vypsán konkurz na obsazení
tohoto pracovního místa, jak nesprávně hodnotí odvolací soud)“, že „žalovaná
rozhodnutí osoby pověřené vedením organizace č. 3/2022 ze dne 22. 7. 2022
přijala … na základě vyhodnocení aktuálního stavu střediska Sociální služby
Česká a v návaznosti na proběhlá výběrová řízení na vedoucí pracovní pozice v
rámci střediska Sociální služby Česká“, že „pracovní pozice vedoucího
Sociálních služeb Česká byla tedy skutečně bez náhrady dne 22. 7. 2022
zrušena“] představují jen nepřípustnou polemiku se skutkovým závěrem odvolacího
soudu o tom, že „zrušení pracovní pozice vedoucího Sociálních služeb Česká
dodatkem č. 2 účinným od 22. 7. 2022 bylo účelové“.
9. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost
skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v
dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném
od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a
odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění
skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý
dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost
dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp.
zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp.
zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze
budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací
soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014
Sb. rozh. obč.).
10. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem
správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího
soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých
právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. rovněž nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění již zmíněného usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod
č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.
3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
11. Námitky žalované, že odvolací soud „na rozdíl od soudu prvního
stupně dospěl ze stejných skutkových zjištění soudu prvního stupně k opačnému
názoru než soud prvního stupně, aniž by důkazy zopakoval nebo je doplnil“, a že
odvolacím soudem uvedená odůvodnění jsou „nekonzistentní a nepřesvědčivá“,
nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle § 241a
odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou
vadu řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací
soud přihlédnout – jak vyplývá z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze
tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Tento předpoklad však v projednávané
věci – jak vyplývá z výše uvedeného – naplněn není. Přípustnost dovolání může
založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv
„pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018, nebo usnesení
Nejvyššího soudu dne 11. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2671/2022).
12. Z obsahu dovolání vyplývá, že je podáváno proti napadenému rozsudku
„v plném rozsahu“; v části, ve které dovolání směřuje proti výroku II o náhradě
nákladů řízení, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.,
podle něhož dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v
části týkající se výroku o nákladech řízení.
13. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu