21 Cdo 2567/2024-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Tomešem Vytiskou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí č. 1, proti žalované Centru sociálních služeb Jindřichův Hradec, příspěvkové organizaci se sídlem v Jindřichově Hradci II, Česká č. 1175, IČO 75011191, zastoupené JUDr. Jaromírem Bayerem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Jeremiášova č. 1705/18, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 119/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. března 2024, č. j. 19 Co 94/2024-112, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomeše Vytisky, advokáta se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí č. 1.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 3. 2024, č. j. 19 Co 94/2024-112, neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. záviselo (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
2. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
3. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
4. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
5. Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje.
6. Odvolací soud na základě učiněných skutkových zjištění (bod 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) dospěl ke skutkovému závěru, že „zrušení pracovní pozice vedoucího Sociálních služeb Česká dodatkem č. 2 účinným od 22. 7. 2022 bylo účelové“ a „za přiléhavý“ proto považoval odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2188/2022 [podle kterého „v případě, že rozhodnutím zaměstnavatele byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle a že tedy zaměstnavatel ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření se záměrem zastřít své skutečné záměry, je třeba dovodit, že rozhodnutí o organizační změně významné z hlediska ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce nebylo přijato“], a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.
10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4279/2017 [podle kterého „je výjimečně možné přihlédnout k jiným okolnostem, než jaké tu byly v době výpovědi“, a to zejména „tehdy bude-li zjištěno, že zaměstnavatel nepřistoupil k povinnosti vyplývající z ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce s cílem (záměrem) naplnit její účel, ale v rozporu s ustálenými dobrými mravy s přímým úmyslem způsobit zaměstnanci újmu, a je-li proto třeba jeho jednání hodnotit jako zneužití výkonu práva ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku“].
Dovodil proto, že „rozhodnutí o organizační změně nebylo přijato, pro rozpor s dobrými mravy k takovému rozhodnutí nelze přihlížet a je třeba vycházet z toho, že pracovní místo vedoucího Sociálních služeb Česká u žalované nadále existuje“, že „vzhledem k tomu, že toto pracovní místo není obsazeno a odpovídá jak kvalifikaci, tak zdravotnímu stavu žalobce, mělo být žalobci ve smyslu § 73a odst. 2 zák. práce nabídnuto“, a proto žalovaná svoji nabídkovou povinnost nesplnila.
7. Námitky dovolatelky [zejména že „splnila svou nabídkovou povinnost ve smyslu ust. § 73a odst. 2 zákoníku práce tím, že mu nabídla dvě existující volné pracovní pozice (fyzioterapeuta a pracovníka v sociálních službách), které žalovaný – správně žalobce, pozn. dovolacího soudu – (dne 3. 1. 2023) odmítl“, že „není rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2188/2022, o který se odvolací soud při svém rozhodnutí opírá, pro posuzovaný případ přiléhavé“, že „soudu nepřísluší přezkoumávat správnost organizačních opatření přijatých žalovanou coby zaměstnavatelem z hlediska jejího dalšího fungování“, resp. „zda jakákoli pracovní pozice, zde konkrétně místo vedoucího Sociálních služeb Česká, je nezbytná či nikoli, jakým způsobem má žalovaná řídit své vlastní organizační útvary, jaká má být organizační struktura žalované, či zda je žalovaná schopná plnit své úkoly i po zrušení jakékoli pracovní pozice“, že „soud svým konstatováním, že předmětná pracovní pozice stále existuje, fakticky zakonzervoval tento stav ‚na věky věků‘, aniž by se ohlížel na konkrétní potřeby žalované (dovolatele) a nepřípustně ji omezil v jejích legálních dispozicích sledujících co nejefektivnější výkon její činnosti“] představují pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem (s jeho závěry o nesplnění nabídkové povinnosti žalovanou), aniž by jakkoliv formulovala, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak.
Přehlíží přitom, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28.
4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
8. Další námitky žalované [že „pracovní pozice vedoucího Sociálních služeb Česká byla legitimně zrušena dne 22. 7. 2022 poté, co tato pozice nebyla obsazena od 1. 4. 2022 a ani následně – až do jejího zrušení, neboť u žalované coby zaměstnavatele neexistovala reálná potřeba zachování takové pozice“, že „důvody rozhodnutí žalované spočívající v přijetí organizačního opatření jsou výslovně uvedeny v preambuli Rozhodnutí osoby pověřené vedením organizace č. 3/2022 ze dne 22. 7. 2022, z níž se podává, že rozhodnutí bylo vydáno na základě vyhodnocení aktuálního stavu střediska Sociální služby Česká … a v návaznosti na proběhlá výběrová řízení na vedoucí pracovní pozice v rámci střediska Sociální služby Česká“, že „ke zrušení pracovní pozice vedoucího Sociálních služeb Česká došlo téměř za tři měsíce po vypsání neúspěšného výběrového řízení (a nikoliv krátce poté, co byl vypsán konkurz na obsazení tohoto pracovního místa, jak nesprávně hodnotí odvolací soud)“, že „žalovaná rozhodnutí osoby pověřené vedením organizace č. 3/2022 ze dne 22. 7. 2022 přijala … na základě vyhodnocení aktuálního stavu střediska Sociální služby Česká a v návaznosti na proběhlá výběrová řízení na vedoucí pracovní pozice v rámci střediska Sociální služby Česká“, že „pracovní pozice vedoucího Sociálních služeb Česká byla tedy skutečně bez náhrady dne 22. 7. 2022 zrušena“] představují jen nepřípustnou polemiku se skutkovým závěrem odvolacího soudu o tom, že „zrušení pracovní pozice vedoucího Sociálních služeb Česká dodatkem č. 2 účinným od 22. 7. 2022 bylo účelové“.
9. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
10. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. rovněž nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění již zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
11. Námitky žalované, že odvolací soud „na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl ze stejných skutkových zjištění soudu prvního stupně k opačnému názoru než soud prvního stupně, aniž by důkazy zopakoval nebo je doplnil“, a že odvolacím soudem uvedená odůvodnění jsou „nekonzistentní a nepřesvědčivá“, nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Tento předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu dne 11. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2671/2022).
12. Z obsahu dovolání vyplývá, že je podáváno proti napadenému rozsudku „v plném rozsahu“; v části, ve které dovolání směřuje proti výroku II o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
13. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Pavel Malý předseda senátu