21 Cdo 4279/2017-284
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobce D. H., zastoupeného JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se
sídlem v Praze 2, Čelakovského sady č. 433/10, proti žalované České republice –
Ústavu pro studium totalitních režimů se sídlem v Praze 3, Siwiecova č. 2428/2,
IČO 75112779, zastoupené Mgr. Evou Jandovou, advokátkou se sídlem v Táboře,
Tyršova č. 521, o neplatnost odvolání z pracovního místa a neplatnost výpovědi
z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C
122/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.
dubna 2017 č. j. 62 Co 64/2017-249, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku městského soudu v části, ve které byl
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. října 2016 č. j. 17 C
122/2013-200 ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19.
října 2016 č. j. 17 C 122/2013-200 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu
pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 10. 4. 2013 sdělila předsedkyně Rady Ústavu pro studium
totalitních režimů žalobci, že jej Rada odvolává z funkce ředitele Ústavu pro
studium totalitních režimů (dále též jen „Ústav“) dnem 10. 4. 2013. Dopisem ze
dne 12. 4. 2013 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního
poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 a § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť
žalobce byl dnem 10. 4. 2013 odvolán z funkce ředitele Ústavu a žalovaná nemá
pro žalobce vhodnou práci, která by odpovídala jeho zdravotnímu stavu a
kvalifikaci.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 16. 5. 2013
domáhal, aby bylo určeno, že uvedené odvolání žalobce z pracovního místa a
výpověď z pracovního poměru jsou neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl
na místo ředitele Ústavu jmenován rozhodnutím Rady Ústavu pro studium
totalitních režimů (dále též jen „Rada“) ze dne 12. 8. 2010 na dobu určitou od
16. 8. 2010 do 15. 8. 2015, že jeho odvolání z tohoto pracovního místa je
neplatným právním úkonem, neboť pro odvolání žalobce hlasovalo 5 z 6 členů
Rady, avšak 3 z těchto 5 členů nebyli do své funkce platně zvoleni, jelikož
byli v době zvolení stále ještě členy politických stran, a nemohli proto platně
hlasovat, že i v případě, kdy by tito členové byli zvoleni platně, je odvolání
žalobce neplatné pro „absenci uvedení relevantního důvodu odvolání“, že
odvolání, k němuž nebyly dány „věcné důvody“, má charakter politického
rozhodnutí, které je v rozporu se zákonem č. 181/2007 Sb., a že i kdyby bylo
odvolání žalobce platné, pracovní poměr byl rozvázán neplatně, neboť v okamžiku
odvolání žalobce z pracovního místa bylo u žalované neobsazeno více pracovních
míst, zejména místo mluvčího žalované, pro jehož obsazení měl žalobce
odpovídající kvalifikaci, avšak žalovaná mu toto místo v rozporu s ustanovením
§ 73a odst. 2 zákoníku práce nenabídla.
Žalovaná zejména namítala, že ve věci neplatnosti hlasování Rady není pasivně
legitimována, neboť volba členů Rady je zcela v kompetenci Senátu Parlamentu
České republiky, že odvolání žalobce nemůže být napadáno žalobou na určení
neplatnosti rozvázání pracovního poměru, neboť se nejedná o pracovněprávní
úkon, kterým by byl rozvázán pracovní poměr žalobce u žalované, a že zákonné
podmínky pro odvolání žalobce z funkce ředitele Ústavu byly splněny, neboť
ředitele Ústavu lze odvolat z jakéhokoli důvodu nebo bez uvedení důvodu.
Uvedla, že ke dni 11. 4. 2013 u žalované nebyla „jediná pracovní pozice“, která
by odpovídala zdravotnímu stavu a kvalifikaci žalobce. Pracovní místo tiskového
mluvčího bylo na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 11. 4. 2013 obsazeno P.
R. a žalobci nemohlo být nabídnuto, neboť ještě v den svého odvolání z
pracovního místa ředitele Ústavu „ostře kritizoval Radu a vedení Ústavu“ (od
tiskového mluvčího se přitom očekává, že bude vystupovat v souladu se zájmy
zaměstnavatele).
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 2. 5. 2014 č. j. 17 C 122/2013-86
opraveným usnesením ze dne 17. 10. 2014 č. j. 17 C 122/2013-127 vyhověl žalobě
a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 48 044
Kč k rukám advokáta JUDr. Michala Pacovského. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že k odvolání žalobce z funkce ředitele Ústavu došlo proto, že si Rada
„atrahovala pravomoci, které jí zákon nesvěřuje“ (úkolování ředitele,
požadování „právně nemožných řešení“, zasahování do personálních pravomocí
ředitele) a které navíc vykonávala způsobem, jímž došlo k porušení práva N. K.
na řádný výkon funkce člena Rady, a že proto odvolání žalobce z funkce ředitele
bylo „výrazem zneužití práva takové intenzity, že je na místě vyslovit
neplatnost tohoto aktu“. Z toho, že odvolání bylo shledáno neplatným, dovodil i
neplatnost výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku
práce.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2015 č. j. 62
Co 410/2014-149 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba na
určení neplatnosti odvolání žalobce z funkce ředitele dne 10. 4. 2013 zamítá, a
rozhodl, že ve výrocích o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a o
nákladech řízení se rozsudek zrušuje a věc se v uvedeném rozsahu vrací soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soudu
nepřísluší přezkoumávat platnost usnesení Senátu Parlamentu České republiky o
zvolení členů Rady, že Rada může ředitele odvolat kdykoli bez uvedení důvodu a
že v posuzovaném případě tak učinila na zasedání, k němuž byli všichni členové
řádně předvolaní a v jehož úvodu (v souladu s jednacím řádem Rady) byl na
program jednání tento bod zařazen. Uzavřel proto, že odvolání žalobce z funkce
ředitele žalované je platným právním úkonem, neboť nedošlo k porušení zákona č.
181/2007 Sb., ani jednacího řádu Rady, a že otázkou platnosti výpovědi z
pracovního poměru je nutné se v řízení dále zabývat, a to z hlediska ustanovení
§ 50 zákoníku práce a především z hlediska splnění nabídkové povinnosti ve
smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší
soud rozsudkem ze dne 27. 4. 2016 č. j. 21 Cdo 2480/2015-180 zamítl. Dovolací
soud vyšel z právní úpravy, podle které ředitel Ústavu, k jehož jmenování je
příslušná Rada, může být Radou ze svého místa odvolán [srov. § 9 odst. 1 písm.
b) zákona č. 181/2007 Sb.]. Vzhledem k tomu, že zákon č. 181/2007 Sb. (ani jiný
zvláštní právní předpis) nestanoví, že by se tak mohlo stát jen z určitých (v
zákoně vymezených) důvodů, může Rada ředitele Ústavu odvolat z jakéhokoli
důvodu nebo i bez uvedení důvodu. V posuzovaném případě se tak stalo
rozhodnutím Rady ze dne 10. 4. 2013 přijatým nadpoloviční většinou všech členů
Rady. Vzhledem k tomu, že žalobce mohl být z tohoto místa odvolán z jakéhokoli
důvodu nebo i bez uvedení důvodu, nemohla mít okolnost, že v dopise ze dne 10.
4. 2013 adresovaném žalobci předsedkyně Rady neuvedla důvod jeho odvolání, za
následek neplatnost tohoto právního úkonu a z hlediska posouzení jeho platnosti
nebyly významné ani důvody, které vedly jednotlivé členy Rady k tomu, že
hlasovali pro odvolání žalobce z uvedeného pracovního místa. Pro posouzení
platnosti odvolání žalobce z pracovního místa ředitele Ústavu je bez významu
též okolnost, zda jednotliví členové Rady splňovali podmínku neslučitelnosti
funkce člena Rady s členstvím v politické straně nebo v politickém hnutí (§ 7
odst. 6 věta druhá zákona č. 181/2007 Sb.), neboť splnění této podmínky
volitelnosti člena Rady může posuzovat jen Senát Parlamentu České republiky,
který je oprávněn volit členy Rady (§ 7 odst. 1 zákona č. 181/2007 Sb.) a který
člena Rady odvolá, jestliže přestane splňovat podmínku neslučitelnosti funkce
[srov. § 7 odst. 8 písm. a) zákona č. 181/2007 Sb.]. Vzhledem k tomu, že podle
zjištění soudů byli všichni členové Rady, kteří se účastnili hlasování o
odvolání žalobce z pracovního místa ředitele Ústavu, zvoleni Senátem Parlamentu
České republiky a že nebylo zjištěno, že by některý z nich byl ke dni tohoto
hlasování Senátem odvolán, vycházel odvolací soud správně z toho, že žalobce
byl v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 písm. b) zákona č. 181/2007 Sb. odvolán
Radou.
Obvodní soud pro Prahu 3 následně rozsudkem ze dne 19. 10. 2016 č. j. 17 C
122/2013-200 určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 12. 4. 2013 je
neplatná, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Vyšel ze zjištění, že ke dni 11. 4. 2013, kdy na základě odvolání z funkce
skončil výkon práce žalobce na pracovním místě vedoucího zaměstnance (ředitele
Ústavu), žalovaná (poté, co téhož dne uzavřela pracovní smlouvu na práci
tiskového mluvčího) disponovala 12,35 volnými pracovními místy, žádnou nabídku
na další zaměstnávání žalobci neučinila a zbavila jej tak možnosti rozhodnout
se, zdali některé z uvedených míst (na něž má kvalifikaci a která odpovídají
jeho zdravotnímu stavu) chce „pracovně vykonávat“. Soud prvního stupně proto
dospěl k závěru, že nebyla splněna hmotněprávní podmínka platnosti výpovědi z
pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé a § 52 písm. c)
zákoníku práce.
K odvolání obou účastníků (odvolání žalobce směřovalo jen proti výroku o
nákladech řízení) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2017 č. j. 62 Co
64/2017-249 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalované uložil povinnost
zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 776 Kč k rukám advokáta
JUDr. Michala Pacovského. Odvolací soud označil závěr soudu prvního stupně o
neplatnosti výpovědi z pracovního poměru z důvodu nesplnění nabídkové
povinnosti podle ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce žalovanou za
předčasný, neboť soud prvního stupně vůbec nezkoumal, zda pracovní místa, která
byla u žalované ke dni 12. 4. 2013 volná, odpovídají kvalifikaci žalobce a jeho
zdravotnímu stavu. Na druhé straně vzal za prokázáno, že žalovaná dne 11. 4.
2013 uzavřela pracovní poměr s P. R. na druh práce tiskový mluvčí, která
odpovídala kvalifikaci i zdravotnímu stavu žalobce. Žádné skutečnosti, ze
kterých by vyplývalo, že tato práce není pro žalobce vhodná z hlediska jeho
zdravotního stavu, v řízení najevo nevyšly. Žalobce má vysokoškolské vzdělání
humanitního směru (je absolventem B. fakulty P. v L.) a s prací tiskového
mluvčího má bohaté profesní zkušenosti, neboť v minulosti na nejrůznějších
úrovních u různých významných institucí zastával práci zahrnující kontakt s
veřejností, komunikace s médii a řídící pozice. Jednání žalované, která
následující den po odvolání žalobce z funkce ředitele uzavřela pracovní smlouvu
na práci tiskového mluvčího s P. R., podle odvolacího soudu představuje
zneužití práva a je v rozporu se základními zásadami pracovněprávních vztahů ve
smyslu § 1a písm. a) zákoníku práce, proto mu nelze poskytnout ochranu; je
totiž zřejmé, že uzavření pracovní smlouvy s P. R. na práci tiskového mluvčího
dne 11. 4. 2013 bylo motivováno snahou žalované vyhnout se splnění nabídkové
povinnosti vůči žalobci. Pokud žalovaná namítala, že žalobce po odvolání z
funkce „rozpoutal mediální kampaň proti žalované, médiím poskytoval rozhovory,
v nichž poukázal na politické tlaky a zájmy, které byly na jeho odvolání z této
funkce“, a „i když lze připustit, že funkce tiskového mluvčího předpokládá
určitou míru loajality tiskového mluvčího vůči zaměstnavateli, tak je nutno
uvést, že zákoník práce v tomto směru tuto skutečnost nezmiňuje jako předpoklad
pro to, aby zaměstnanci byla takováto práce nabídnuta“. Odvolací soud proto
uzavřel, že pokud žalovaná práci tiskového mluvčího žalobci nenabídla, porušila
nabídkovou povinnost podle ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce a fikce
nadbytečnosti podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce nenastala.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání směřující proti
oběma jeho výrokům. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že
porušila zákoník práce, nenabídla-li žalobci pracovní místo tiskového mluvčího,
neboť tato práce byla pro žalobce „absolutně nevhodná“. Žalobce ihned po svém
odvolání z funkce ředitele Ústavu veřejně v médiích deklaroval nesouhlas se
svým odvoláním. Již v den svého odvolání (10. 4. 2013) vystoupil v „televizním
vysílání ČT 24“, kde uvedl, že jeho odvolání bylo politicky motivované a
souviselo s navázáním některých členů Rady na politické strany a že to byla
právě Rada, kdo ústav destabilizoval. Dovolatelka považuje za zcela
nepřijatelné, aby jakýkoliv zaměstnanec veřejně vystupoval v neprospěch svého
zaměstnavatele, a má za to, že žalobce svými kritickými vystoupeními v médiích
porušil povinnost zaměstnance podle ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce a
interní předpisy zaměstnavatele (etický kodex a organizační řád Ústavu).
Považuje proto za vyloučené, aby žalobce den po svých soukromých vystoupeních,
ve kterých kritizoval Radu, začal zastávat funkci tiskového mluvčího a
vystupoval v médiích, tentokrát v pozici tiskového mluvčího Ústavu, kde by měl
prezentovat stanoviska Ústavu, jehož nejvyšším orgánem je právě Rada;
dovolatelka poukázala na to, že zaměstnanec má vůči zaměstnavateli určitou
povinnost loajality. Vzhledem k tomu, že těmito okolnostmi se soudy nezabývaly,
dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Uvedl, že ačkoliv s postupem
Rady při svém odvolání nesouhlasil, proti svému zaměstnavateli nikdy v médiích
nevystupoval. Jeho zaměstnavatelem byl Ústav, nikoliv Rada. Nejednal proto v
rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele ani neporušil jeho interní předpisy
(porušení interních předpisů dovolatelka dosud v řízení ani netvrdila). Závěry
žalované dovedené ad absurdum by negovaly užití ustanovení § 73a odst. 2
zákoníku práce, neboť podle nich by nesouhlas zaměstnance s odvoláním z funkce
automaticky znamenal porušení loajality vůči zaměstnavateli, který by potom
nebyl povinen nabídnout zaměstnanci zařazení na jinou funkci. Dovolání podle
žalobce ani „nesplňuje náležitosti dle relevantních ustanovení o. s. ř.“
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované buď odmítl, nebo zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci
bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 a napadený rozsudek byl vydán přede dnem
30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolání směřující proti výrokům o nákladech řízení dovolatelka jakkoliv
nezdůvodnila a ani neuvedla, čeho se domáhá. Z dovolání zde tedy nevyplývá
nejen dovolací důvod a důvody jeho přípustnosti, ale na základě jeho obsahu
nelze ani dovodit, zda nebyla naplněna výluka z přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. V části směřující proti výroku
rozsudku odvolacího soudu o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o
náhradě nákladů řízení a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě
nákladů odvolacího řízení proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle
ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobce byl
na dobu od 16. 8. 2010 do 15. 8. 2015 jmenován ředitelem Ústavu pro studium
totalitních režimů. Poté, co byl žalobce Radou Ústavu z uvedeného pracovního
místa ke dni 10. 4. 2013 odvolán, a před tím, než mu žalovanou byla dne 12. 4.
2013 doručena výpověď z pracovního poměru z důvodu podle ustanovení § 73a odst.
2 věty druhé a § 52 písm. c) zákoníku práce, žalovaná nenabídla žalobci změnu
jeho pracovního zařazení na jinou práci. Žalobci nebylo nabídnuto ani pracovní
místo tiskového mluvčího, na které žalovaná dne 11. 4. 2013 uzavřela pracovní
smlouvu s P. R.
Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo
jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, k jaké práci se váže nabídková
povinnost zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za
středníkem zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud
nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, je
dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že se žalobce
domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 12. 4. 2013 –
posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č.
585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007
Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č.
126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008
Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č.
427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011
Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č.
466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb. a č. 399/2012
Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 7. 2013 (dále jen „zák.
práce“), a subsidiárně (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále
jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce odvoláním nebo vzdáním se pracovního
místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; zaměstnavatel je povinen
tomuto zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u
zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a
kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji
zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně
platí, že je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c); odstupné poskytované
zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního
poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením
tohoto místa v důsledku organizační změny.
Ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce zakotvuje
tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, jejíž splnění je hmotněprávní
podmínkou platnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2
věty druhé a § 52 písm. c) zák. práce. Nabídková povinnost zaměstnavatele
představuje svou povahou „přímus“ zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu
směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně pracovního
poměru) ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce. Právní úprava tím sleduje
cíl, aby zaměstnavatel před tím, než podá výpověď z pracovního poměru, nabídl
zaměstnanci jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci s
ohledem na to, že k výpovědi z pracovního poměru má docházet z důvodů zpravidla
nezávislých na možnostech zaměstnance. Rozhodnutí, zda této nabídky bude
využito, závisí výlučně na zaměstnanci, který může tuto pracovní příležitost
odmítnout; přijme-li nabízenou práci, dojde tím ke změně pracovního poměru
ohledně dohodnutého druhu práce, popřípadě též místa výkonu práce, ve smyslu
ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce a potřeba rozvázání pracovního poměru tím
odpadá. V případě, že zaměstnavatel nemá takovou práci, která by odpovídala
zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance, nebo že zaměstnanec návrh na nové
pracovní zařazení nepřijme, nastává jednak překážka v práci na straně
zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce, jednak fikce výpovědního
důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Zákon tu vytváří fikci
nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat pracovní poměr,
aniž by bylo potřebné (možné) se při zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím,
zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k
rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů,
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jak to jinak ustanovení
§ 52 písm. c) zák. práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí
vyžaduje.
Povinnost zaměstnavatele navrhnout změnu dalšího pracovního zařazení
zaměstnance u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci ve
smyslu ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce
znamená, že se nevyžaduje, aby zaměstnavatel navrhoval zaměstnanci takové
pracovní zařazení, při němž by nebyla zcela využívána jeho dosažená
kvalifikace, a že se současně nesmí jednat o práci, k níž zaměstnanec nemá
potřebnou kvalifikaci a nemůže ji ani získat zaškolením nebo jinou průpravou (k
tomu srov. rovněž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2011 sp.
zn. 21 Cdo 4897/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015 sp. zn.
21 Cdo 4345/2014).
Podle závěrů soudní praxe se kvalifikací zaměstnance rozumí souhrn znalostí,
dovedností a odborných zkušeností, které zaměstnanec získal vzděláním a výkonem
odborné praxe a které jsou využitelné při výkonu jeho práce v pracovněprávních
vztazích (§ 1 zák. práce) [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016
sp. zn. 21 Cdo 2305/2015 a ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5567/2016, který
byl uveřejněn pod č. 101 v časopise Soudní judikatura, roč. 2018]. Ve vztahu ke
konkrétní práci potom kvalifikaci v uvedeném smyslu vymezují kvalifikační
předpoklady stanovené právními předpisy (obecně závaznými právními předpisy a
vnitřními předpisy zaměstnavatele).
Smyslu nabídkové povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení § 73a odst. 2 části
první věty za středníkem zák. práce neodpovídá, aby zaměstnanci byla navrhována
změna jeho dalšího pracovního zařazení na jinou práci, o níž je zřejmé, že – i
když jinak nabízená práce vyhovuje zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance
– na novém pracovním místě bude naplněn některý z výpovědních důvodů podle
ustanovení § 52 zák. práce. Zaměstnavatel proto není povinen nabízet
zaměstnanci výkon práce na takovém pracovním místě, na kterém by se stal
nadbytečný (srov. obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002 sp.
zn. 21 Cdo 60/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2004 sp. zn. 21 Cdo
149/2004 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015 sp. zn. 21 Cdo
759/2014). Nabídková povinnost zaměstnavatele se neváže ani k práci, k jejímuž
řádnému výkonu zaměstnanec bez zavinění zaměstnavatele nesplňuje (jiné než
kvalifikační) požadavky, které zaměstnavatel stanovil a které jsou vzhledem ke
konkrétním podmínkám výkonu práce u tohoto zaměstnavatele oprávněné a povahou
pracovních činností (objektivně vzato) ospravedlnitelné; to platí i pro
požadavky, které zaměstnavatelem nebyly vytýčeny, ale vyplývají z povahy
vykonávané práce nebo jsou z jiného důvodu obecně známé (samozřejmé).
Vzhledem k tomu, že splnění povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení § 73a
odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce je předpokladem pro podání
platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé a
§ 52 písm. c) zák. práce, soud podle stavu v době výpovědi (jejího doručení
druhému účastníku pracovního poměru) rovněž zásadně zkoumá to, zda
zaměstnavatel splnil vůči zaměstnanci tzv. nabídkovou povinnost (srov. též
právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 2
Cdon 829/97, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1998). Jen výjimečně je možné přihlédnout k jiným okolnostem,
než jaké tu byly v době výpovědi; podle ustálené judikatury soudů to přichází v
úvahu tehdy, bude-li zjištěno, že zaměstnavatel nepřistoupil k povinnosti
vyplývající z ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák.
práce s cílem (záměrem) naplnit její (výše zmíněný) účel, ale v rozporu s
ustálenými dobrými mravy s přímým úmyslem způsobit zaměstnanci újmu, a je-li
proto třeba jeho jednání hodnotit jako zneužití výkonu práva ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn
pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000); o takové jednání by mohlo
jít například tehdy, kdyby zaměstnavatel záměrně přistoupil k podání výpovědi
až poté, co u něj byla obsazena všechna pro zaměstnance vhodná volná pracovní
místa, která by mu mohl podle ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za
středníkem zák. práce nabídnout, a veden přímým úmyslem by tím vytvořil v době
výpovědi takový stav, který by mu umožňoval (jinak úspěšně) tvrdit, že nemůže
zaměstnance dále zaměstnávat, a mělo-li by současně jeho jednání přímý (hlavní)
cíl způsobit zaměstnanci rozvázáním pracovního poměru výpovědí újmu (srov. též
právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005 sp. zn. 21
Cdo 1573/2004, který byl uveřejněn pod č. 59 v časopise Soudní judikatura, roč.
2005).
V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – za
uvedené zneužití práva považoval postup žalované, která k výpovědi z pracovního
poměru s žalobcem přistoupila až poté, co dne 11. 4. 2013 uzavřela s P. R.
pracovní smlouvu na práci tiskového mluvčího, která by jinak musela být
nabídnuta žalobci, neboť odpovídala jeho zdravotnímu stavu i kvalifikaci. S
tímto závěrem odvolacího soudu za současného stavu řízení dovolací soud
nesouhlasí.
Je obecně známo, že zaměstnanec vykonávající práci tiskového mluvčího zajišťuje
jednotnou komunikaci zaměstnavatele s veřejností, zejména se sdělovacími
prostředky (tisk, rozhlas, televize, zpravodajské agentury a jiná média) a
přitom řídí nebo spoluvytváří mediální politiku zaměstnavatele. Tiskový mluvčí
tedy je (má být) mediální tváří zaměstnavatele, která formuluje a navenek
přesvědčivě prezentuje oficiální stanoviska a názory zaměstnavatele a vytváří
tak jeho obraz na veřejnosti. Ze samotné povahy této práce potom vyplývá
(samozřejmý) požadavek, aby ji vykonávala osoba, která není v otevřeném
(navenek prezentovaném) názorovém střetu, nebo dokonce sporu se
zaměstnavatelem; výkon práce tiskového mluvčího v tomto směru vyžaduje vyšší
míru loajality ve vztahu k zaměstnavateli, než kterou jsou povinni zachovávat
ostatní zaměstnanci. Vzhledem k uvedenému odvolací soud nepostupoval správně,
nezabýval-li se (s odůvodněním, že „zákoník práce v tomto směru tuto skutečnost
nezmiňuje jako předpoklad pro to, aby zaměstnanci byla takováto práce
nabídnuta“) procesní obranou žalované (obsaženou již ve vyjádření k žalobě)
založenou na tvrzení, že žalobci práce tiskového mluvčího nemohla být
nabídnuta, neboť ještě v den svého odvolání z pracovního místa ředitele Ústavu
v médiích „ostře kritizoval Radu i nové vedení Ústavu“, tedy tím, zda žalobce
dříve, než mu mohla být práce tiskového mluvčího nabídnuta, na základě svých
mediálních vystoupení bez zavinění zaměstnavatele uvedený požadavek k výkonu
této práce nepozbyl.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný.
Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 3) k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 10. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu