21 Cdo 2602/2025-85
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Markem Cigánkem v právní věci oprávněné České republiky – Ministerstva vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, IČO 00007064, proti povinným 1) P. R., a 2) D. H., původně o žalobě pro zmatečnost podané povinnou M. R., zemřelou dne XX, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2021, č. j. 18 Co 34/2021-221, a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. září 2020, č. j. 21 E 14/2019-188, o dovolání povinného 1) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. srpna 2023, č. j. 5 Co 143/2023-MOP-56, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. května 2023, č. j. 18 Co 34/2021-MOP-52, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. května 2023, č. j. 18 Co 34/2021-MOP-52, se zastavuje. II. Řízení o dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. srpna 2023, č. j. 5 Co 143/2023-MOP-56, se zastavuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 8. 2023, č. j. 5 Co 143/2023-MOP-56, potvrdil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2023, č. j. 18 Co 34/2021-MOP-52, ve výroku I, kterým soud prvního stupně zastavil řízení o dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2022, č. j. 5 Co 154/2022-37 (výrok I), a změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku
II tak, že se o náhradě nákladů řízení nerozhoduje (výrok II). Potvrdil usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné, neboť dle § 241 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem, dle § 241b odst. 3 věty třetí o. s. ř. nebyl-li nedostatek podmínky uvedené v § 241 ani ve lhůtě určené ke splnění této podmínky odstraněn, předseda senátu soudu prvního stupně dovolací řízení zastaví. Povinná [právní předchůdce povinného 1) a povinné 2)], která nemá právnické vzdělání, podala předmětné dovolání, aniž by pro toto řízení byla zastoupena odpovídajícím zástupcem ve smyslu § 241 o. s. ř. a tuto překážku ani přes výzvu soudu neodstranila; v předmětném dovolacím řízení tak nelze pokračovat a soud prvního stupně řízení správně zastavil.
2. Obě usnesení (soudu prvního stupně i soudu odvolacího) napadl povinný 1) dovoláním, aniž byl zastoupen advokátem nebo doložil své právnické vzdělání. Spolu s dovoláním podal žádost o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta T. M. jeho zástupcem. Přípustnost dovolání založil na tom, že „se
jedná o nesprávné právní posouzení odvolacího soudu všech žalobních nároků a návrhů žalobce z důvodu svévolné, protiústavní a záměrně protiprávní aplikace relevantních procesních a hmotněprávních předpisů“. Namítl také porušení jeho základních a ústavně garantovaných práv „na přístup k soudu, na soudní ochranu, na nestranný soud, na výkon spravedlnosti a jiné v rozporu s judikaturou Ústavního soudu“, rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 888/2014, ze dne 25. 8.
2015, sp. zn. 22 Cdo 2770/2015, a ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 24 Cdo 4207/2018, a „skutkový deficit v rozhodnutí odvolacího soudu“. Napadená rozhodnutí označil za formalistická a nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů a pro „existenci tzv. opomenutých důkazů, kdy soudy ignorovaly právně rozhodné skutečnosti a dovolatelem uplatněnou judikaturu“. Ohledně „dovolacích námitek, důvodů a právní argumentace“ odkázal na obsah odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a všech písemných podání uplatněných v tomto řízení.
Navrhl zrušení obou napadených rozhodnutí a odklad jejich právní moci a vykonatelnosti.
3. Rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19.
5. 2023, č. j. 18 Co 34/2021-MOP-52, podle § 243b a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné pod č. 45/2000 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, uveřejněné pod č. 10/2001 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč.).
4. Jde-li o dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 8. 2023, č. j. 5 Co 143/2023-MOP-56, Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda se nejedná o výjimku z přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238 o. s. ř. Dovolací řízení, jehož zastavení bylo potvrzeno tímto dovoláním napadeným rozhodnutím, bylo zahájeno dovoláním podaným povinnou proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2022, č. j. 5 Co 154/2022-37 (dále jen „původní dovolání“), kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4.
7. 2022, č. j. 18 Co 34/2021-MOP-30, ve výroku I, kterým soud prvního stupně odmítl pro opožděnost odvolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022, č. j. 18 Co 34/2021-MOP-26, ve výroku II o náhradě nákladů řízení bylo změněno. Usnesením ze dne 2. 6. 2022, č. j. 18 Co 34/2021-MOP-26, Krajský soud nepřiznal povinné osvobození od soudních poplatků, přičemž žádost o osvobození od soudních poplatků podala povinná spolu se žalobou pro zmatečnost proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31.
března 2021, č. j. 18 Co 34/2021-221, a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. září 2020, č. j. 21 E 14/2019-188. Vzhledem k uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že nyní projednávané dovolání není, na rozdíl od původního dovolání, objektivně nepřípustné. Původní dovolání bylo podáno proti usnesení, proti němuž byla přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř., tudíž nebylo dle
§ 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. přípustné; proti rozhodnutí napadenému nyní projednávaným dovoláním však žaloba pro zmatečnost dle § 229 odst. 4 o. s. ř. přípustná není. Nejde ani o výjimku dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť původní řízení o žalobě pro zmatečnost podané povinnou proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2021, č. j. 18 Co 34/2021-221, a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. září 2020, č. j. 21 E 14/2019-188, bylo pravomocně zastaveno usnesením ze dne 9. 5. 2023, č. j. 5 Co 40/2023-50, kterým Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2023, č. j. 18 Co 34/2021-MOP-41.
5. Dovolací soud se dále zabýval splněním procesních podmínek dovolacího řízení.
6. K dovolatelem podané žádosti o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť ji považuje za zjevné zneužití procesního práva podle § 2 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2755/2020, či ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2425/2022). To plyne z dosavadního postupu dovolatele v projednávané věci (v níž podává opakovaně, mechanicky stále tytéž žádosti a tatáž podání), jakož i z obsahu samotného podání (dovolatel v zásadě stále dokola kopíruje svá podání, v žádosti neuvádí žádné konkrétní okolnosti, jež by dokládaly její důvodnost). Nejvyššímu soudu je z úřední činnosti známo, že obdobně dovolatel postupuje též v mnoha dalších řízeních. Jednání dovolatele lze považovat za obstrukční a sudičské (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1417/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1105/2022), takže i nyní podané dovolání je zřejmě bezúspěšným uplatněním práva, což představuje další důvod, pro který dovolatele nelze osvobodit od soudních poplatků (§ 138 odst. 1 o. s. ř.).
7. Při podání nyní posuzovaného dovolání nebyl dovolatel zastoupen advokátem, ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání (srov. § 241 o. s. ř.), nesplňuje tak podmínku povinného zastoupení pro dovolací řízení.
8. Jak se přitom podává z ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu, poučení o důsledcích nesplnění podmínky povinného zastoupení není nezbytné, jestliže byl účastník v minulosti opakovaně poučován o nutnosti povinného zastoupení a důsledcích jeho nesplnění. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým; srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13 (a v něm citovaná další usnesení), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3052/2014, ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3716/2015, ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3993/2016, či ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5291/2016.
9. Jelikož dovolatel nesplnil podmínku podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolací řízení podle § 241b odst. 2, § 243f odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s. ř. zastavil.
10. Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatel navíc nezaplatil soudní poplatek z dovolání. I když podle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 ICdo 6/2012), v daném případě dovolací soud k zaplacení soudního poplatku dovolatele již nevyzýval, neboť z jeho postoje v tomto i v dalších řízeních je zřejmé, že i této povinnosti si je vědom, avšak zjevně soudní poplatek platit nehodlá a pouze opakovaně podává neúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků.
11. K výše uvedenému odkazuje dovolací soud například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3174/2019, ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 26 Cdo 1843/2022, ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2425/2022, ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1100/2023, ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 29 Cdo 365/2023, ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1060/2024, ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 25 Cdo 266/2024, ze dne 5. 8. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1948/2024, nebo ze dne 27. 2. 2025, sp. zn. 30 Cdo 239/2025.
12. Vzhledem k tomu, že o dovolání bylo rozhodnuto bezprostředně, nebylo třeba samostatně rozhodovat o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadených rozhodnutí (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2025
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu