21 Cdo 2630/2024-202
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobkyně S. M., zastoupené Mgr. Petrem Motyčkou, advokátem se sídlem v
Praze 4, Obrovského č. 2407, proti žalované PLATINUM NATURAL s. r. o. se sídlem
v Bystřanech – Světicích, Pražská č. 88, IČO 28722621, zastoupené JUDr. Bc.
Martinem Fejfárkem, LL.M., advokátem se sídlem v Mostě, Josefa Lady č. 2106/1,
o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a neplatnost okamžitého zrušení
pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 24 C
262/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 26. února 2024, č. j. 8 Co 12/2024-169, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá.
1. Dopisem ze dne 13. 6. 2022 (doručeným žalobkyni téhož dne v místě
jejího pracoviště) rozvázala žalovaná se žalobkyní pracovní poměr výpovědí
podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších
předpisů. Uvedenou výpověď žalovaná odůvodnila tím, že s ohledem na rozhodnutí
o organizačních změnách přijaté žalovanou dne 9. 6. 2022 došlo ke zrušení
pracovního místa „vedoucího IT oddělení“, které zastává žalobkyně.
2. V průběhu výpovědní doby, dopisem ze dne 27. 7. 2022 (doručeným
žalobkyni téhož dne), žalovaná s žalobkyní okamžitě zrušila pracovní poměr
podle § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů. Důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru se stalo
odcizení několika palet s krmivem, výrobní linky, váhy, stolů a dalšího
zařízení a vybavení ze skladových prostor žalované, jehož se dopustila
žalobkyně spolu s „dalšími osobami“, a nevrácení „pracovních pomůcek a
majetku“ (v písemnosti blíže specifikovaných) a „původní vložky s klíčem“ od
žalobkyní užívané kanceláře na základě výzvy žalované ze dne 28. 6. 2022.
3. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Teplicích dne 26. 9.
2022 domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne
27. 7. 2022 a neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 13. 6. 2022.
Žalobu odůvodnila tím, že pro žalovanou pracovala jako vedoucí IT oddělení na
základě pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2016. Vedle toho je žalobkyně minoritním
společníkem žalované s podílem o velikosti 49 % a do 13. 4. 2022 byla rovněž
jednatelkou žalované. Z funkce jednatele byla odvolána většinovým společníkem
M. M.; odvolání předcházely neshody žalobkyně s M., které vyvrcholily v jednání
o vypořádání podílů v jejich další společnosti XY. Důvody výpovědi z pracovního
poměru i okamžitého zrušení pracovního poměru „se nezakládají na skutečnosti,
resp. jsou silně účelové a vedené zcela zjevnou snahou o eliminaci působení
žalobkyně v rámci žalované“. S rozhodnutím o organizační změně nebyla žalobkyně
seznámena a má současně pochybnosti, zda takové rozhodnutí bylo skutečně
přijato. Argumentace v okamžitém zrušení pracovního poměru je rovněž smyšlená,
vytýkaného jednání se nedopustila. O tom, že „předmětné věci“ žalobkyně zamýšlí
odvést z provozovny, byl M. předem informován e-mailovou zprávou, žalobkyně
jako společník neměla důvod útočit na „svůj“ majetek (trestní oznámení M. bylo
policejním orgánem odmítnuto).
4. Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 18. 11. 2022, č. j. 24 C
262/2022-21, doručeným do datové schránky žalované dne 22. 11. 2022, žalovanou
podle § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), vyzval, aby se ve lhůtě 30 dnů ode
dne doručení usnesení písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě, která jí byla
doručena spolu s ním. Zároveň soud žalovanou tímto usnesením poučil o
následcích nesplnění výzvy vyplývajících z citovaného zákonného ustanovení (§
114b odst. 5 o. s. ř.).
5. Dne 27. 12. 2022 doručila žalovaná soudu prvního stupně vyjádření, v
němž uvedla, že důvodem pro nedodržení lhůty k vyjádření bylo náhlé onemocnění
syna jednatele žalované, jehož stav vyžadoval ode dne 21. 12. 2022 celodenní
nepřetržitou péči, což zároveň znemožnilo jednateli přístup do datové schránky
žalované, který je možný pouze v sídle žalované, a rovněž odeslání vyjádření
prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb. Nikdo ze zaměstnanců žalované
přístup do datové schránky nemá a druhý jednatel žalované nebyl vzhledem k
období vánočních svátků k dosažení. Žalovaná dále zpochybnila, že v daném
případě byly dány materiální předpoklady pro kvalifikovanou výzvu dle § 114b o.
s. ř., v důsledku čehož soud ani neměl vydat rozsudek pro uznání ve smyslu §
153a o. s. ř. Ve vyjádření následně uvedla též důvody, na jejichž základě
považuje žalobu za neopodstatněnou.
6. Okresní soud v Teplicích rozsudkem pro uznání ze dne 24. 5. 2023, č.
j. 24 C 262/2022-119, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně k
žalované, učiněné dopisem žalované ze dne 27. 7. 2022, je neplatné (výrok I),
určil, že rozvázání pracovního poměru žalobkyně k žalované, učiněné výpovědí
žalované ze dne 13. 6. 2022, je neplatné (výrok II), a uložil žalované
povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 23 386,26 Kč k
rukám „právního zástupce žalobkyně“ Mgr. Petra Motyčky (výrok III). Soud
prvního stupně v návaznosti na učiněnou kvalifikovanou výzvu podle § 114b o. s.
ř. a argumentaci žalované ve vyjádření uvedl, že „povaha sporu … nevylučuje
použití tohoto procesního institutu (viz rozhodnutí NS ČR 21 Cdo 1981/2016)“.
Při úvaze, zda žalovanou uváděný důvod (nemoc syna jednatele) představuje vážný
důvod, který žalované v podání vyjádření bránil, vzal v úvahu, že „žalovaná
měla v té době dva jednatele (M. M. a B. B.), z nichž každý byl oprávněn jednat
za společnost samostatně“, že „žalovaná minimálně od 15. 9. 2022 měla právní
zastoupení JUDr. Martinem Fejfárkem, LL.M. (viz vyrozumění OSZ ze dne 11. 10.
2022) a od 12. 7. 2022 Mgr. Janem Seidelem (viz protokol o jednání ve věci 24
Cm 77/2022 KS v Ústí n./L. ze dne 16. 11. 2022)“ a že „lhůta k podání vyjádření
běžela žalované již od 22. 11. 2022, přičemž důvod, který měl jednateli
žalované bránit podat vyjádření včas …, nastal až 21. 12. 2022“. Dospěl potom k
závěru, že „fikce uznání nároků žalobkyně nastala, neboť žalovaná se ve
stanovené lhůtě nevyjádřila a ani ve stanovené lhůtě nesdělila, jaký vážný
důvod jí ve vyjádření brání“; „nemoc syna jednatele, který od 21. 12. 2022
vyžadoval nepřetržitou péči, pak zcela jistě neznemožňovala jednateli M.
telefonicky kontaktovat druhou jednatelku či některého z právních zástupců
žalované“. Rozhodl proto „rozsudkem pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř.“
7. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne
26. 2. 2024, č. j. 8 Co 12/2024-169, rozsudek okresního soudu změnil tak, že
rozsudek pro uznání se nevydává. Odvolací soud poukázal, že „žalobkyně je stále
(menšinovou) společnicí žalované jako korporace, v minulosti byla rovněž
jednatelkou, z této funkce však byla odvolána a u Krajského soudu v Ústí nad
Labem bylo vedeno řízení o neplatnost odvolání žalobkyně z funkce jednatelky“,
že se přitom nejedná „o ojedinělý spor mezi společníky, neboť tito mají
majetkové podíly rovněž ve společnosti XY, že „žalovaná v souvislosti se svým
tvrzením o odcizení a nevrácení věcí podala na žalobkyni trestní oznámení“, že
„žalovaná podala dne 27. 10. 2022 proti žalobkyni u Okresního soudu v Mostě
žalobu na vydání předmětných věcí a u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn.
EPR 192232/2022 bylo rozhodováno elektronickým platebním rozkazem ze dne 26. 7.
2022 o nároku žalované vůči společnosti XY o finančním plnění ve výši 563
631,74 Kč s tím, že jde o související, faktický spor jednatelů žalované s další
korporací, ve které mají majetkové podíly“. Dovodil proto, že „žalovaná v
širším pojetí sporu účastníků rozhodně není pasivní, právní jednání žalované
směřující k ukončení pracovního poměru žalobkyně a následná žaloba na určení
neplatnosti ukončení pracovního poměru je fakticky pokračováním sporů žalobkyně
a žalované, respektive jednatelů žalované“. S ohledem na povahu sporu „se
použití kvalifikované výzvy dle § 114b o. s. ř. jeví jako problematické a mohlo
by následovat teprve v případě, pokud by žalovaná strana (zaměstnavatel)
nereagoval na prostou výzvu ohledně vyjádření k žalobě dle § 114a o. s. ř.“
Soudem prvního stupně odkazovaná judikatura „byla soudní praxí a především
judikaturou Ústavního soudu včetně Nejvyššího soudu překonána s tím, že použití
kvalifikované výzvy a s následným rozsudkem pro uznání je třeba zacházet velmi
citlivě, s přihlédnutím k obsahu žaloby a žalobnímu nároku a k celkovému
postoji žalované strany, který je navíc žalující stranou deklarován“ (odvolací
soud poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS
3207/20, a ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, a rozsudek Nejvyššího
soudu „ve věci sp. zn 28 Cdo 2401/2017“). Rozsudek soudu prvního stupně proto
změnil.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jímž
uvedené rozhodnutí napadá „v plném rozsahu“. Dovolatelka namítá, že odvolací
soud „nepřípustně zúžil použitelnost kvalifikované výzvy na případy, které
zákonná úprava (potažmo judikatura dovolacího soudu) nepředpokládá“; z
ustanovení § 114b o. s. ř. ani aktuální judikatury takový závěr nevyplývá a
odvolací soud se „nijak nevypořádal s argumentací, jíž Žalobkyně odůvodnila
rozsáhlost a složitost věci a okolností, které by musely být brány v potaz při
rozhodování o důvodnosti Žaloby“. Poukázala na závěry obsažené v rozsudcích
Nejvyššího soudu ze dne 16.3.2017, sp. zn. 21 Cdo 1981/2016, a ze dne
26.6.2017, sp. zn. 21 Cdo 5875/2016, jimž rozhodnutí odvolacího soudu odporuje.
Otázka, zda podmínkou vydání kvalifikované výzvy ve věci je vydání prosté výzvy
podle § 114a o. s. ř., přitom nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
řešena. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že došlo k
„prolomení fikce uznání nároku“. Zdůraznila, že „aktuální judikatura … převážně
staví na závěru, že k ‚neprolomení‘ fikce uznání nároku a vydání rozsudku pro
uznání nelze přistoupit za situace, že žalovaná strana ve lhůtě (i) vyvine
alespoň minimální úsilí ke sdělení nesouhlasu, anebo sice (ii) nereaguje,
nicméně prokáže objektivní důvod, který jí ve vyjádření bránil“. K tomu však u
žalované nedošlo, když „skutkové okolnosti případu naopak dokládají lhostejnost
vůči Výzvě a nároku Žalobkyně“. Žalovaná měla prokazatelnou možnost reagovat na
výzvu včas, a tedy předložit na svou obranu všechny rozhodné skutečnosti, čímž
by zabránila procesním následkům nedodržení lhůty dle kvalifikované výzvy.
Odvolací soud tak postupoval odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu,
když bez zohlednění konkrétních souvislostí (žalovaná měla v době výzvy dva
jednatele, byla v té době zastoupena právními zástupci, kteří ji zastupovali v
jiných souběžných řízeních, a neprokázala „objektivní vážný důvod“ u druhé
jednatelky, který by jí bránil vyhotovit a odeslat vyjádření) a přiléhající
judikatury dospěl k závěru, že došlo k prolomení fikce uznání nároku, a proto
nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Odvolacím soudem
akcentovaná judikatura na projednávaný případ nedopadá. Postupem odvolacího
soudu tak došlo k porušení ústavně zaručených práv žalobkyně. Na základě
uvedeného žalobkyně dovolacímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek odvolacího
soudu změnil tak, že se rozsudek okresního soudu potvrzuje.
9. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že „z jejího
pohledu je odůvodnění Rozsudku kvalitní, vyčerpávající a reaguje na všechny
podněty přednesené žalobkyní“, což blíže odůvodnila detailním rozporováním
argumentace žalobkyně v souvislosti s předloženými právními otázkami. Žalovaná
proto dovolacímu soudu navrhla, aby „dovolání žalobkyně odmítl, ev. zamítl“.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
11. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
12. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
13. Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je
při řešení otázky, zda byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro tzv. fikci
uznání podle § 153a odst. 3 ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř., v souladu s
ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod (dovolatelka jej netvrdí),
aby byla řešena jinak.
14. Při vydání rozsudku pro uznání podle § 114b a § 153a odst. 3 o. s.
ř. je třeba mít vždy na zřeteli, že tento institut, založený na právní fikci,
podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného a zejména jeho
práva rozporovat žalovaný nárok či tvrzení žalobce. Dovolací soud proto ve svém
rozhodování v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu ustáleně zastává
názor, podle kterého vydání rozsudku pro uznání na základě fikce předvídané §
114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. představuje institut, s nímž je nutné,
vzhledem k jeho potenci intenzivně zasáhnout do procesních práv žalovaného,
zacházet velmi citlivě. Ačkoli dikce citovaných ustanovení v zásadě neponechává
rozhodujícímu soudci prostor pro uvážení při jejich aplikaci, obecná pravidla
spravedlivého procesu a ústavní kautely pramenící z čl. 36 Listiny základních
práv a svobod musí být i v takovém případě respektovány, aby byla nejen
zachována rovnost stran soudního sporu, ale též přístup k soudu. Jelikož je
účelem fikce uznání žalobního nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. zvýšení
efektivity a zrychlení soudního řízení v případech, v nichž se žalovaný pokouší
o procesní obstrukce nebo je pasivní, obnáší zmíněná zdrženlivost při využívání
předmětného institutu především důkladné posouzení otázky, zda okolnosti
případu nenasvědčují tomu, že se o zaviněné zdržování postupu soudu či celkovou
pasivitu ze strany žalovaného nejedná. Je-li z chování účastníka, jenž jinak
není procesně nečinný a nemaří řádné projednání věci soudem, zřejmé, že se
žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace § 153a
odst. 3 o. s. ř. neslučitelnou se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád,
a tím i s principy spravedlivého procesu (srov. například rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015, ze dne 17. 12. 2018, sp.
zn. 26 Cdo 2632/2018, a ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019, popř. též
jeho usnesení ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2813/2020; srov. též nález
pléna Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, a dále rovněž
nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, ze dne 1. 8.
2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, a ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15).
15. Fikce uznání je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční
pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivá, a
proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok
žalobce uznal. K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji
výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně
jednoznačných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli
extenzivně, ale restriktivně (exceptiones non sunt extendendae, exceptiones
sunt strictissimae interpretationis). Naopak rozšiřující výklad je namístě tam,
kde jde právě o uplatnění ústavně zaručeného základního práva na přístup k
soudu a na soudní ochranu formou řádně vedeného soudního řízení (srov. např.
nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 3964/17, ze dne 18.
8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17, či ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15,
anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 9/2020).
16. Odvolací soud v souladu s uvedenými závěry dovodil (jak z odůvodnění
jeho rozhodnutí vyplývá), že na straně žalované se nejedná o případ lhostejné
či obstrukční pasivity, kdy z jejího chování lze dovozovat, že s žalobou
nesouhlasí a hodlá se jí bránit. Takový závěr má dostatečnou oporu v jeho
zjištění, že „žaloba na určení neplatnosti ukončení pracovního poměru je
fakticky pokračováním sporů žalobkyně a žalované, respektive jednatelů
žalované“, v nichž žalovaná není pasivní (srov. blíže shora bod 7), a ve
skutečnosti, že se žalovaná k žalobě – byť s pětidenním zpožděním – vyjádřila.
Jeho závěr o nesplnění předpokladů k vydání rozsudku pro fikci uznání podle §
153a odst. 3 ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. lze za těchto okolností
považovat za správný.
17. Zpochybňuje-li dovolatelka přiléhavost nálezů Ústavního soudu, na
které odvolací soud odkázal, s ohledem na odlišný skutkový stav, na kterém jsou
závěry těchto nálezů vystavěny, přehlíží, že ratio decidendi nálezů tkví právě
obecně v myšlence zdůrazněné v odstavcích 14 a 15 tohoto odůvodnění, a že v
obecném rámci jsou s ní závěry odvolacího soudu v souladu.
18. Za těchto okolností přípustnost dovolání nezakládá otázka splnění
podmínek pro vydání kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. v řízení
o neplatnost rozvázání pracovního poměru, neboť ani její nesprávné vyřešení
odvolacím soudem by na správnosti závěru o nesplnění předpokladů pro vydání
rozsudku pro fikci uznání nic nezměnilo; judikatura Nejvyššího soudu dospěla k
závěru, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku
současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že
jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže
obstojí důvod druhý (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp.
zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17/1998 v časopise Soudní judikatura,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003,
uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.).
20. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2025
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu