USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce J. M., zastoupeného Mgr. Petrem Strejčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova č. 796/10, proti žalované 1) Plzeňská insolvenční v. o. s. se sídlem v Přešticích, Masarykovo náměstí č. 110, IČO 29092914, a žalovanému 2) JUDr. Zdeňku Zítkovi, soudnímu exekutorovi se sídlem exekutorského úřadu v Plzni, Palackého náměstí č. 740/28, IČO 70931194, o neplatnost veřejné dražby, o žalobě na obnovu řízení podané žalobcem proti rozsudku Okresního soudu Plzeň- sever ze dne 28. prosince 2020, č. j. 4 C 299/2019-98, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. srpna 2021, č. j. 18 Co 87/2021-168, vedené u Okresního soudu v Plzeň-sever pod sp. zn. 4 C 299/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. dubna 2024, č. j. 56 Co 11/2024-373, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 4. 2024, č. j. 56 Co 11/2024-373, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
2. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
3. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
4. Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje.
5. Námitky dovolatele [že „při projednávání žaloby na neplatnost dražby před prvoinstanční soudem dne 28.12.2020 nebyly připuštěny žádné důkazy, kterými chtěl žalobce prokázat, že pohledávka zajištěného věřitele byla co do výše podle § 410 odst. 5 popřena již před dražbou“, a to jak insolvenční správkyní, tak i dlužníkem J. M., že přes provedené popření pohledávky insolvenční správkyně 5. 9. 2018 dražbu provedla, i když měla dražbu odložit, že tím „bylo porušeno ustanovení insolvenčního zákona o zákonnosti celé dražby“, že „tyto skutečnosti chtěl žalobce J.
M. prokázat a doložit i se svědeckou výpovědí M., původního vyšetřovatele policie, jakož i čtením z usnesení VSPH č.j. 1VSPH2063/2016 B-48, ve kterém bylo na druhé straně uvedeno, že dlužník zaplatil zajištěnému věřiteli, a to i během insolvence za prvních pět let více než 30% ze zajištěné pohledávky“ (které soudce Okresního soudu Plzeň-sever odmítl provést a „krajský soud tak měl v původním jednání na neplatnost dražby namísto potvrzujícího rozsudku ze dne 25.8.2021 č.j. 18CO87/2021 vrátit svým rozhodnutím tuto původní žalobu na neplatnost dražby k doplnění důkazního řízení“), že zde jsou „nové skutečnosti, které mohou mít vliv na rozhodování dovolacího soudu, a které nemohly být v původním projednávání žaloby na neplatnost dražby uvedeny, neboť ještě nebyly známy“, že insolvenční správkyně tím, že dražbu provedla, „zabránila“ tomu, aby „zbývající výši pohledávky“ stanovil insolvenční soud] představují pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by jakkoliv formuloval, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak.
Přehlíží přitom, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28.
4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
6. Namítá-li dovolatel, že se z důvodu chyby „na straně informační kanceláře Krajského soudu, která 14 dní poté, co byla vydána změna termínu jednání, informovala žalobce J. M. o nařízení jednání v původně nařízeném termínu, tj. 10.4.2024, a to při osobní návštěvě žalobce infocentra dne 26.2.2024“, nemohl „řízení zúčastnit bez vlastního zavinění a nebyl řádně právně zastoupen“, pak uplatňuje tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání přitom může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
7. Závěr odvolacího soudu, že „skutečnosti a důkazy směřující k prokázání okolností nastalých po rozhodnutí o zamítnutí návrhu na neplatnost dražby“ by mohly „být důvodem pro povolení obnovy, pokud by mohly přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí, tj. byly-li by schopny původní, pro žalobce nepříznivé rozhodnutí, zvrátit“, avšak „vzhledem k tomu, že důvodem zamítnutí původní žaloby byla její opožděnost a nedostatek pasivní věcné legitimace, je zřejmé, že ani tento okruh žalobcem navržených důkazů nesplňuje podmínky § 228 odst. 1 o.
s. ř.“, je rovněž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3530/2007, odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1920/2009, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2001/2012, a z nich vyplývající závěr, že skutečnosti, rozhodnutí a důkazy jsou důvodem obnovy řízení podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jen tehdy, jestliže je účastník, který se domáhá obnovy, nemohl bez své viny použít v původním řízení (a jsou tedy pro účastníka ve srovnání s původním řízením nové) a jestliže pro něho mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci; skutečnosti a důkazy jsou pro účastníka nové v případě, že účastník, ačkoliv v době původního řízení objektivně vzato existovaly, je nemohl bez své viny použít, například proto, že o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil svou povinnost tvrzení].
Odvolací soud rovněž správně uzavřel, že podmínky pro povolení obnovy řízení podle § 228 odst. 1 o. s. ř. nesplňují „takové důkazy“, které „již (byly) v původním řízení navrženy, avšak nebyly z důvodu nadbytečnosti provedeny a návrh na jejich provedení byl zamítnut“, neboť se „jedná se o procesní postup soudu v původním řízení, který nemůže být předmětem přezkumu v řízení obnovujícím“ (srov. například usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 1973, sp. zn. 9 Co 468/73, uveřejněné pod č. 19/1975 Sb. rozh.
obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1303/2005, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 215/2013, a z nich vyplývající závěr, podle kterého byly-li důkazy účastníku již v původním řízení známy, nejedná se o způsobilý důvod k obnově řízení, ale o snahu směřující k nepřípustné reparaci pravomocného soudního rozhodnutí, a že nemožností použít skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy bez své viny v původním řízení je míněna nemožnost provést dokazování v soudním řízení anebo nemožnost označit či předložit tyto skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy účastníkem řízení vůči soudu a nejde tu o případy neprovedení možného dokazování soudem ohledně těch skutečností, rozhodnutí a důkazů, které byly účastníky řízení označeny, avšak soudem byly pokládány za nerozhodné, a proto k jejich dokazování nebylo přikročeno).
8. V části, ve které směřuje proti výroku usnesení odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil výrok usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
9. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 3. 2025
JUDr. Pavel Malý předseda senátu