ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní
věci žalobkyně Chalgor Real, s. r. o. se sídlem v Praze 4, Jemnická č. 345/5,
IČO 07101333, zastoupené JUDr. PhDr. Petrem Podlahou, Ph.D., advokátem se
sídlem v Praze 1, Sněmovní č. 175/5, proti žalovaným 1) CPI – Land
Development, a. s. se sídlem v Praze 1, Vladislavova č. 1390/17, IČO 27232166,
zastoupené JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1,
Purkyňova č. 2121/3, 2) Zumiez – Černokostelecká 1623, s. r. o. se sídlem v
Brně, Příkop č. 834/4, IČO 24763993, zastoupené Mgr. Vojtěchem Hamanem,
advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí č. 110/64, a 3) Zumiez a. s.
se sídlem v Brně, Příkop č. 834/4, IČO 24756792, zastoupené Mgr. Vojtěchem
Hamanem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí č. 110/64, o určení,
že existuje zástavní právo k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Benešově pod
sp. zn. 11 C 135/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 17. ledna 2023, č. j. 27 Co 218/2022-908, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu v části výroku I. o
potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení,
jakož i ve výrocích II., III. a IV. se odmítá, jinak se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 21. 5. 2020 u Okresního soudu v
Benešově domáhala, aby bylo určeno, že zástavní právo zřízené v její prospěch
jako zástavního věřitele podle smlouvy o zřízení zástavního práva k
nemovitostem ze dne 26. 6. 2017 uzavřené mezi
žalovanou 2) jako zástavcem a žalovanou 3) jako zástavním věřitelem a smlouvy o
postoupení pohledávky ze dne 23. 5. 2019 uzavřené mezi žalovanou 3) jako
postupitelem a žalobkyní jako postupníkem k pozemkům v k. ú. XY zapsaným na LV
č. XY a pozemku v k. ú. XY zapsanému na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro
Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, k zajištění pohledávky v celkové
výši 36 712 368 Kč, právní účinky zástavního práva k 28. 6. 2017, existuje.
Uvedla, že dne 26. 6. 2017 uzavřela žalovaná 2) s žalovanou 3) smlouvu o úvěru,
na jejímž základě poskytla žalovaná 3) žalované 2) částku 36 712 368 Kč, že
úvěr byl zajištěn zástavním právem k nemovitostem na základě smlouvy ze dne 26.
6. 2017, že dne 23. 5. 2019 uzavřela žalovaná 3) jako postupitel a žalobkyně
jako postupník smlouvu o postoupení pohledávky (z uvedené smlouvy o úvěru ve
výši 36 921 131,38 Kč) za úplatu 36 921 131,38 Kč, kterou žalobkyně uhradila.
Žalobkyně se tak stala vlastníkem pohledávky se všemi právy s ní spojenými
(včetně zástavního práva k předmětným nemovitostem). Dne 7. 5. 2020 žalobkyně z
výpisu z katastru nemovitostí zjistila, že předmětné nemovitosti nabyla na
základě kupní smlouvy ze dne 21. 11. 2019 žalovaná 1), přičemž zástavní právo
zapsané k zastaveným nemovitostem bylo z katastru nemovitostí bez právního
důvodu vymazáno. Žalobkyně se domnívá, že je dotčena na svém právu zápisem
provedeným do veřejného seznamu bez právního důvodu ve prospěch jiného (výmazem
zástavního práva) podle ustanovení § 986 občanského zákoníku.
2. Žalovaná 1) navrhla žalobu zamítnout. Při jednání o uzavření kupní
smlouvy věděla o existenci zástavního práva, které bylo v katastru nemovitostí
zapsáno ve prospěch žalované 3), s prodávající [žalovanou 2)] jednaly o výmazu
zástavního práva a žalovaná 2) se zavázala ještě před podpisem kupní smlouvy
zajistit výmaz zástavního práva, což splnila. Žalovaná 1) tak koupila
nemovitosti již nezatížené zástavním právem v dobré víře. Osoba žalobkyně ve
vztahu k zástavnímu právu po dobu jeho trvání v katastru nemovitostí
nefigurovala. Žalobkyně nikdy neučinila žádný krok směřující k tomu, aby se
mohla vůči třetím osobám dovolávat svého postavení zástavního věřitele ze
zástavního práva zapsaného v katastru nemovitostí, což mohla učinit po uzavření
smlouvy o postoupení pohledávky.
3. Žalovaná 2) a 3) rovněž navrhovaly zamítnutí žaloby. Uvedly, že
úplata za postoupenou pohledávku, kterou žalobkyně poslala na účet žalované 3),
byla Policií ČR z důvodu podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů
z trestné činnosti zajištěna, a že žalovaná 3) tak nemohla s kupní cenou za
postoupenou pohledávku nakládat. Jednalo se o plnění s právní vadou a žalovaná
3) od smlouvy o postoupení pohledávky odstoupila dne 23. 10. 2019, odstoupení
bylo doručeno žalobkyni. Námitku neplatnosti odstoupení vznesla žalobkyně až
dne 15. 5. 2020. Žalovaná 2) byla informována, že vlastníkem uvedené pohledávky
se z důvodu odstoupení stala opět žalovaná 3), proto dne 22. 10. 2019 splnila
dluh žalované 3), která podala dne 25. 10. 2019 návrh na výmaz zástavního práva
k předmětným pozemkům, který byl proveden katastrálním úřadem s účinky ke dni
25. 10. 2019. Dne 21. 11. 2019 převedla žalovaná 2) na základě kupní smlouvy
vlastnické právo k předmětným pozemkům na žalovanou 1).
4. Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 11 C
135/2020-706, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně
zaplatit žalovaným 1), 2) a 3) náhradu nákladů řízení (výroky II. – IV.).
5. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1.
2023, č. j. 27 Co 218/2022-908, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok
I.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovaným 1), 2) a 3) náhradu
nákladů odvolacího řízení (výroky II. – IV.). Shodně se soudem prvního stupně
dospěl k závěru, že žalovaná 1) nabyla vlastnické právo k předmětným
nemovitostem kupní smlouvou uzavřenou s žalovanou 2) dne 21. 11. 2019 v dobré
víře za úplatu, přičemž v době nabytí vlastnictví na předmětných nemovitostech
nebylo v katastru nemovitostí zapsáno zástavní právo, že tedy byly splněny
všechny podmínky působení zásady materiální publicity ve smyslu ustanovení §
984 občanského zákoníku. Ze žádných žalobkyní označených důkazů nevyplývá, že
by žalovaná 1) nebyla v dobré víře, že nabývá nemovitosti nezatížené zástavním
právem. Žalobkyni nesvědčí ochrana podle ustanovení § 986 občanského zákoníku,
neboť nebyla osobou, v jejíž prospěch bylo zástavní právo ve veřejném seznamu
zapsáno, a tedy osobou dotčenou změnou tohoto zápisu. Posouzení, zda nastaly
účinky odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky, nemá pro posouzení věci
význam, neboť byly splněny ostatní podmínky podle ustanovení § 984 občanského
zákoníku [uzavření kupní smlouvy ze dne 21. 11. 2019, na základě níž došlo k
převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem zapsaným v katastru
nemovitostí z dosavadního vlastníka žalované 2) na žalovanou 1), a že kupní
smlouva byla úplatná, kupní cena byla sjednána za celý soubor nemovitých věcí,
včetně předmětných nemovitostí, ekvivalence kupní ceny byla doložena znaleckým
posudkem]. Ze zjištěných skutečností nevyplynulo, že by žalovaná 1) mohla mít
povědomí, že by předmětné nemovitosti mohly být zatíženy zástavním právem ve
prospěch žalobkyně, a nebyla vyvrácena dobrá víra žalované 1) v zápis v
katastru nemovitostí, že koupila předmětné nemovitosti bez zatížení zástavním
právem.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Má za to,
že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek, které dosud nebyly dovolacím
soudem vyřešeny nebo mají být posouzeny jinak, a to otázky „výkladu § 986 odst.
1 občanského zákoníku z hlediska aktivní věcné legitimace osoby, jejíž věcné
právo, které jí dle zákona náleží, bylo zapsané v katastru nemovitostí, ale
nikoliv ve prospěch této osoby“ a otázky „posuzování dobré víry u dvou obsahově
totožných právních jednání, ke kterým došlo během jednoho měsíce z důvodu na
straně údajného hodnověrného nabyvatele…při zohledňování specifik zástavního
práva jako zajišťovacího institutu a § 1880 odst. 1 občanského zákoníku“.
Žalobkyně nesouhlasí se závěry soudů, že v uvedeném případě jsou splněny
předpoklady aplikace § 984 občanského zákoníku, neboť nesprávně a nedostatečně
posoudily jejich naplnění. Odvolací soud se nezabýval otázkou (ne)platnosti
kupní smlouvy ze dne 21. 11. 2019 z důvodu neplatnosti převodu projektové
dokumentace, neurčitého ujednání o kupní ceně, okolností svědčících o
účelovosti a fiktivní povaze předmětné kupní smlouvy. Sjednané protiplnění
nebylo ekvivalentní a ve skutečnosti nebylo ani uhrazeno, bylo uhrazeno na oko,
fingovaně, účelem bylo toliko vyvést nemovitosti z majetku žalované 2) a
vyloučit tak práva žalobkyně, cena pozemků byla nastavena hluboko pod skutečnou
tržní cenou.
7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Dovoláním žalobkyně byl rozsudek odvolacího soudu napaden „v plném
rozsahu“, tedy i ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení; dovolání proti
těmto výrokům není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné;
dovolací soud v tomto rozsahu dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 11. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné –
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak
vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. –
nepodléhá), že žalovaná 3) jako věřitel a žalovaná 2) jako dlužník uzavřely dne
20. 6. 2017 smlouvu o úvěru, na základě které věřitel poskytl dlužníkovi částku
36 712 368 Kč za účelem koupě nemovitostí, pozemku parc. č. XY, jehož součástí
je rozestavěná stavba, pozemku parc. č. XY, jehož součástí je rozestavěná
stavba, pozemku parc. č. XY, vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY a obec XY, a
pozemku parc. č. XY, zapsaného na LV č. XY pro k. ú. XY a obec XY u
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen
„předmětné nemovitosti“). Dne 26. 6. 2017 žalovaná 3) jako zástavní věřitel a
žalovaná 2) jako zástavní dlužník uzavřely zástavní smlouvu k předmětným
nemovitostem, které žalovaná 2) nabyla do vlastnictví na základě kupní smlouvy
ze dne 20. 6. 2017, zástavní právo bylo zřízeno k zajištění úvěru s
příslušenstvím, statutárním orgánem žalovaných 2) a 3) byl M. Š. Smlouvou o
postoupení pohledávky ze dne 23. 5. 2019 byla pohledávka ze smlouvy o úvěru za
žalovanou 2) jako dlužníkem žalovanou 3) jako věřitelem a postupitelem
postoupena žalobkyni jako postupníkovi za úplatu ve výši 36 912 131,38 Kč,
která byla uhrazena. Postoupení pohledávky bylo žalované 2) oznámeno. K zápisu
žalobkyně jako zástavního věřitele do katastru nemovitostí nedošlo. Dne 23. 10. 2019 bylo žalobkyni oznámeno odstoupení žalované 3) od smlouvy o postoupení
pohledávky s odůvodněním, že žalované 3) nebyla uhrazena část kupní ceny za
postoupení pohledávky, neboť finanční prostředky byly na základě usnesení
Policie České republiky ze dne 11. 6. 2019 zablokovány na bankovním účtu. Na
základě platby ze dne 22. 10. 2019 žalované 2) žalované 3) ve výši 37 020 093
Kč představující dluh ze smlouvy o úvěru a prohlášení žalované 3) potvrzující
zánik zástavního práva zánikem zajištěné pohledávky ze dne 25. 10. 2019 k
předmětným nemovitostem, provedl katastrální úřad výmaz zapsaného zástavního
práva ve prospěch žalované 3), s právními účinky ke dni 25. 10. 2019. Dne 23. 10. 2019 byla mezi žalovanou 1) jako kupující a žalovanou 2) jako prodávající
uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byly pozemky zapsané na LV č. XY a
projektová dokumentace. Kupní cena nebyla v kupní smlouvě uvedena, byla
obsažena ve zvláštní dohodě o kupní ceně ve výši 119 000 000 Kč + DPH za
pozemky včetně rozestavených staveb a technické infrastruktury a 7 000 000 Kč +
DPH za projektovou dokumentaci, celkem ve výši 152 460 000 Kč. Dodatkem č. 1 ze
dne 25. 10. 2019 si strany sjednaly, že kupní cena zahrnuje rovněž kupní cenu
za pozemky zapsané na LV č. XY v k. ú. XY. Dne 24. 10.
2019 učinili účastníci
návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, katastrální úřad ale
upozornil účastníky, že návrhu nelze vyhovět, neboť kupní cena musí být
součástí kupní smlouvy. Účastníci smlouvy vzali dopisem ze dne 20. 11. 2019
návrh na vklad vlastnického práva pro žalovanou 1) zpět, vkladové řízení bylo
zastaveno usnesením ze dne 22. 11. 2019. Kupní smlouvou ze dne 21. 11. 2019
uzavřenou mezi žalovanou 1) jako kupující a žalovanou 2) jako prodávající došlo
k prodeji nemovitých věcí (předmětných nemovitostí a dalších pozemků) zapsaných
na LV č. XY pro k. ú. XY a na LV č. XY pro k. ú. XY, prodávající prohlásil
(mimo jiné), že pozemky nejsou zatíženy zástavním právem, součástí prodeje byla
i dokumentace, zejména projektová dokumentace, celková kupní cena byla sjednána
ve výši 152 460 000 Kč a byla převedena na účet žalované 2) dne 20. 12. 2019. Žalobkyně se žalobou podanou dne 21. 5. 2020 u Okresního soudu v Benešově
domáhá určení, že zástavní právo k předmětným pozemkům existuje.
12. Dovolání je přípustné pro řešení otázky hmotného práva, zda ochrana
podle ustanovení § 984 odst. 1 občanského zákoníku se týká i nabyvatele
vlastnického práva, který právo nabývá v důvěře v zápis v katastru nemovitostí,
podle něhož na nemovité věci nevázne zástavní právo, neboť uvedená otázka
nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech
vyřešena.
13. Dovolání není důvodné.
14. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, že žalobkyně se domáhá určení existence zástavního práva k nemovitosti
nabyté třetí osobou (osobou odlišnou od osoby zástavního dlužníka) podle
smlouvy ze dne 22. 11. 2019 – podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
ve znění pozdějších předpisů, účinném do dne 30. 6. 2020, dále jen „o. z.“ nebo
„občanský zákoník“.
15. Podle ustanovení 980 odst. 2 občanského zákoníku je-li právo k věci
zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se
skutečným právním stavem. Bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má
se za to, že neexistuje.
16. Podle ustanovení 984 odst. 1 občanského zákoníku není-li stav
zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí
zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře
od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době,
kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do
veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.
Podle odst. 2 cit. ustanovení pro nezbytnou cestu, výměnek a pro věcné
právo vznikající ze zákona bez zřetele na stav zápisů ve veřejném seznamu se
věta první odstavce 1 nepoužije.
17. Podle ustanovení § 986 odst.1 občanského zákoníku kdo tvrdí, že je
ve svém právu dotčen zápisem provedeným do veřejného seznamu bez právního
důvodu ve prospěch jiného, může se domáhat výmazu takového zápisu a žádat, aby
to bylo ve veřejném seznamu poznamenáno. Orgán, který veřejný seznam vede,
vymaže poznámku spornosti zápisu, nedoloží-li žadatel ani do dvou měsíců od
doručení žádosti, že své právo uplatnil u soudu.
18. Zástavní právo (jako právo věcné – srov. ustanovení § 498 odst. 1
věta první občanského zákoníku, a např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18. 2. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3061/2021) k věci zapsané ve veřejném seznamu
vzniká zápisem do tohoto seznamu, ledaže jiný právní předpis stanoví jinak (§
1316 o. z.).
19. Zástavní právo se zapisuje do části C listu vlastnictví jako právní
závada [srov. ustanovení § 23 odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 357/2013 Sb., o
katastru nemovitostí (katastrální vyhláška)]. U zástavního práva se (mimo jiné)
evidují údaje o zatížené nemovitosti, výše zajištěného dluhu, popřípadě podíl
věřitele na pohledávce vyjádřený zlomkem, procentem nebo výší části dluhu,
údaje o věřiteli, údaje o vlastníkovi spoluvlastnického podílu, který je
zástavním právem zatížen, v případě, kdy se zástavní právo vztahuje pouze ke
spoluvlastnickému podílu na nemovitosti, poslední den doby, na kterou bylo
právo sjednáno, pokud bylo sjednáno na omezenou dobu (srov. ustanovení § 17
odst. 1 katastrální vyhlášky).
20. Zákon s výmazem práva k věci z veřejného seznamu váže vznik domněnky
neexistence takového práva (srov. ustanovení § 980 odst. 2 věty druhé o. z.),
která je projevem materiální publicity veřejných seznamů, která je dále
rozvedena v ustanoveních § 984 a 985 o. z. Princip materiální publicity
znamená, že údaje zapsané ve veřejném seznamu jsou právně účinné navenek (vůči
třetím osobám) i v případě, že neodpovídají skutečnému stavu, jsou-li splněny
podmínky uplatnění principu materiální publicity (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1388/2007). Materiální
publicita se tedy chápe jako ochrana důvěry třetích osob ve správnost údajů
zapsaných ve veřejném seznamu a možnost odvozovat z ní určité právní následky
[srovnej např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2022, sp. zn.
22 Cdo 597/2022, ve vztahu k otázce důvěry k zápisu (ne)existence zatížení
věcným břemenem (služebností)].
21. Z uvedeného vyplývá, že ustanovení o materiální publicitě zápisů ve
veřejném seznamu chrání nejenom takového nabyvatele práva, který své právo
nabývá v důvěře v zápis ve veřejném seznamu o existenci tohoto práva u převodce
(a to i v případě posouzení existence zástavního práva postupitele v
souvislosti s postoupením pohledávky – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1353/2019), ale i takového nabyvatele
práva, který své právo nabývá v důvěře v zápis ve veřejném seznamu o
(ne)existenci takových právních závad, které se do veřejného seznamu zapisují.
22. Pakliže tedy v době uzavření kupní smlouvy mezi žalovanou 1) jako
kupující a žalovanou 2) jako prodávající dne 21. 11. 2019 bylo sporné zástavní
právo vymazáno z veřejného seznamu, a platilo tak, že se má za to, že
neexistovalo (srov. § 980 odst. 2 o. z.), chránila případná dobrá víra ve
správnost takového zápisu i nabyvatele vlastnického práva podle stavu zápisu ve
veřejném seznamu ke dni podání návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí;
jinak řečeno, dobrá víra nabyvatele vlastnického práva se vztahuje i ke
skutečnosti, že zástavní právo ke dni podání návrhu na vklad do veřejného
seznamu neexistovalo, a právní posouzení sporné a přípustnost dovolání
zakládající právní otázky odvolacím soudem je správné.
24. Judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že ustanovení § 984
odst. 1 občanského zákoníku je promítnutím zásady materiální publicity veřejných seznamů v právním řádu,
která umožňuje, aby za stanovených podmínek došlo k nabytí práva od
neoprávněného, tedy od osoby, která, ačkoli je ve veřejném seznamu zapsána jako
osoba oprávněná, podle skutečného stavu věcí osobou oprávněnou není. Právní
úprava tu sleduje ochranu těch, kteří nabydou věcné právo za úplatu v dobré
víře od osoby, která je podle stavu zápisů ve veřejném seznamu oprávněna takové
právo zřídit. Podmínkou takového nabytí práva je úplatnost nabývacího právního
jednání a dobrá víra nabyvatele v soulad zápisu ve veřejném seznamu se
skutečným právním stavem (v to, že osoba zapsaná ve veřejném seznamu jako
oprávněná osoba je oprávněnou osobou i podle skutečného právního stavu). Dobrá
víra je – obecně vzato – vnitřní přesvědčení osoby, že nejedná bezprávně. Jde o
psychický stav jednající osoby, který sám o sobě nemůže být předmětem
dokazování. Na dobrou víru lze usuzovat z konkrétních vnějších skutečností,
jejichž prostřednictvím se toto vnitřní přesvědčení projevuje navenek, a které
dokazovány být mohou. Otázku dobré víry je třeba posuzovat nejen ze
subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) smluvní strany, ale především se
zřetelem k objektivním okolnostem. Při hodnocení dobré víry nabyvatele věcného
práva v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu
ustanovení § 984 odst. 1 o. z. je vždy třeba brát v úvahu, zda smluvní strana
při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu
daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), neměla, popřípadě
nemohla mít důvodné pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve veřejném seznamu (v
katastru nemovitostí) odpovídají skutečnému právnímu stavu. Běžná (obvyklá)
opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její
povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že
stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je
vskutku v souladu se skutečným právním stavem, a že nedošlo ke změně oprávněné
osoby, aniž by se tato změna promítla ve veřejném seznamu. Požadavek na takové
ověřování souladu mezi zápisem ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem
by byl v rozporu s ustanovením § 980 odst. 2 o. z., které zakládá domněnku
souladu stavu zapsaného ve veřejném seznamu se skutečným stavem. Vyloučení
potřeby šetření skutečného právního stavu je ostatně smyslem materiální
publicity veřejných seznamů, vyjádřené zejména v ustanovení § 984 odst. 1 o. z. Uvedené však neplatí, jsou-li tu objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o
souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem. V
takovém případě naopak je na nabývající osobě, aby si ověřila (aktivně
zjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným stavem
(srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo
4540/2018, uveřejněný pod č. 106/2020 v časopise Soudní judikatura, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020, sp. zn.
21 Cdo 1353/2019, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 29 ICdo 145/2019). Má-li být
existence dobré víry ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z. vyvrácena, pak se
to musí stát skutečnostmi vyvracejícími přímo dobrou víru o stavu zapsaném ve
veřejném seznamu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 3644/19, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22
Cdo 2087/2020). Nejvyšší soud zpochybní úvahy odvolacího soudu o tom, zda
nabyvatel věcného práva byl v dobré víře ohledně souladu zápisu ve veřejném
seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z.,
jen za předpokladu, že by tyto úvahy byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně
odůvodněny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo
2087/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo
221/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo
688/2021).
25. V nálezu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 3644/19, Ústavní soud
vyložil, že ustanovení § 984 odst. 1 o. z. upravuje zásadu materiální publicity
veřejných seznamů, která umožňuje, aby při splnění zákonem stanovených podmínek
došlo k nabytí věcného práva od neoprávněného. Tím prolamuje zásadu nemo plus
iuris ad alium transfere potest quam ipse habet a posouvá hranice uplatnění
ústavního principu právní jistoty ve prospěch nabyvatelů v dobré víře. Nutným
důsledkem tohoto posunu je, že se naopak snižuje ochrana skutečných vlastníků,
na které mnohem důrazněji dopadá jedna ze základních zásad občanského práva –
vigilantibus iura scripta sunt, tedy zásada, že práva náležejí bdělým [obdobně
Vrzalová, Lenka, in Spáčil, Jiří a kol.: Občanský zákoník. III. díl Věcná práva
(§ 976-1474). 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, § 984].
26. V této věci bylo zjištěno, že byť v době uzavření první kupní
smlouvy dne 23. 10. 2019 bylo ještě v katastru nemovitostí zapsáno v části C
listu vlastnictví zástavní právo ve prospěch původního věřitele [žalované 3)],
zavázala se prodávající [žalovaná 2)], že dojde k jeho výmazu, což se skutečně
ke dni 24. 10. 2019 také stalo; v době uzavření druhé kupní smlouvy – poté, co
byl návrh na vklad práva podle první kupní smlouvy po upozornění katastrálního
úřadu na chyby v jejím obsahu vzat zpět a vkladové řízení bylo zastaveno – dne
21. 11. 2019 již bylo zástavní právo (v souladu se závazkem prodávající) z
části C příslušného listu vlastnictví vymazáno, neexistovaly objektivní
okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném
seznamu a skutečným právním stavem, a nelze tak dovodit povinnost nabyvatele,
aby si ověřil (aktivně zjišťoval), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu
se skutečným stavem.
27. Úvaha odvolacího soudu, na podkladě níž dospěl k závěru o dobré víře
žalované 1), tak není s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti (srov. body 34.
a 35 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) zcela zjevně nepřiměřená a je i
řádně odůvodněna.
28. Ostatně dovolatelka v dovolání (v části „IV. Splnění podmínek dle §
984 o. z. a dobrá víra“) zpochybňuje skutkové závěry nalézacích soudů, což také
výslovně zdůrazňuje, a současně provádí oproti nalézacím soudům odlišné
hodnocení dokazování, činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry, na
nichž pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení
věci. V této části tak není formulována žádná právní otázka, kterou by měl
Nejvyšší soud přezkoumat.
29. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy
nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je
totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a
proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k
dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou
založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Pro úplnost je nutné připomenout, že
při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné,
Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a
nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních
argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod
č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
30. Předestírá-li dovolatelka vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů
činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů
soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. pak rovněž nelze (ani v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1.
2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR
29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn.
IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp.
zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
31. Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy
nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z
obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla
vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního
soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017
Sbírky zákonů), nebo že by úvahy odvolacího soudu o tom, zda nabyvatel věcného
práva byl v dobré víře ohledně souladu zápisu ve veřejném seznamu se skutečným
právním stavem ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z., byly zjevně
nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny. Jak soud prvního stupně, tak i soud
odvolací se námitkami žalobkyně řádně zabývaly, v odůvodnění rozhodnutí
přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důkazů vycházely a které důkazy z hlediska
pravidel pro jejich hodnocení neobstály (srov. body 16. – 27, 28. odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně, resp. body 34. a 35. rozsudku odvolacího soudu).
Dovolací soud v postupu soudů zjevný rozpor s ustanovením § 132 o. s. ř.
neshledal. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do
základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12.
2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015,
sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016), se tak v posuzovaném případě nejedná.
32. Dovolatelka dále v této souvislosti namítla neplatnost kupní smlouvy
ze dne 21. 11. 2019, resp. že „právní jednání, na základě kterého bylo nabyto
právo, nebylo úplatné“ (body IV./A a IV./B obsahu dovolání).
33. Obsahem těchto námitek je obecná kritika rozhodnutí odvolacího
soudu. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení
přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si
není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž
spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků
řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád
vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních
náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015,
sp. zn. I. ÚS 1092/15). Žalobkyně v této části svého dovolání v rozporu s
požadavky ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezuje dovolací důvod (zde
konkrétní nesprávné posouzení, jehož se měl odvolací soud dopustit při výkladu
právního jednání) a ani neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, a proto v této části trpí dovolání vadami, pro které
nelze v řízení pokračovat.
34. Argumentace dovolatelky použitá v bodě IV. obsahu dovolání tak v
dalším rozsahu, než bylo rozebráno v bodech 18. – 22. tohoto odůvodnění,
přípustnost dovolání nezakládá.
35. K problematice aplikace ustanovení § 986 občanského zákoníku.
36. Námitka dovolatelky, že „jí svědčí právo na ochranu podle § 986 o.
z. proti zápisům provedeným bez právního důvodu, neboť se stala na základě
smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 23. 5. 2019 zástavním věřitelem ze
zástavní smlouvy, která byla zapsána do katastru nemovitostí ke dni 28. 6.
2017, když zástavní právo bylo z katastru nemovitostí neoprávněně vymazáno s
účinky ke dni 25. 10. 2019“, přípustnost dovolání nemůže založit, neboť uvedená
právní otázka na řešení věci nedopadá.
37. Judikatura je jednotná v závěru, že ochrana podle ustanovení § 986
o. z. se poskytuje pouze osobě, která byla k okamžiku provedení popíraného
zápisu ve veřejném seznamu zapsána jako osoba oprávněná z věcného práva
(lhostejno, zda z vlastnického nebo věcného práva k věci cizí), a v důsledku
provedení popíraného zápisu zcela přestala být osobou zapsanou ve veřejném
seznamu, nebo zapsanou sice nepřestala být, ale její zapsané věcné právo v
důsledku provedení popíraného zápisu získalo bez právního důvodu horší pořadí
nebo bylo jinak bez právního důvodu omezeno. Žalobce musí svou žalobu na výmaz
popíraného zápisu odvozovat od svého vlastního původně zapsaného věcného práva,
které mu náleží. Judikatura tak aprobovala závěry odborné literatury v tom, že
aktivní legitimaci má osoba, která „ve veřejném seznamu zapsána byla, a v
důsledku popíraného zápisu být zapsána přestala (tj. právo jí náležející bylo
vymazáno zcela nebo zapsáno ve prospěch jiné osoby), nebo došlo k omezení
jejího vlastnického práva zápisem věcného práva k věci cizí“ (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 197/2019, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 32/2022, který byl
uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/2023).
38. Jak bylo výše uvedeno, zásada materiální publicity veřejných seznamů
umožňuje, aby při splnění zákonem stanovených podmínek došlo k nabytí od
neoprávněného, a tím prolamuje zásadu nemo plus iuris ad alium transfere potest
quam ipse habet a posouvá hranice uplatnění ústavního principu právní jistoty
ve prospěch nabyvatelů v dobré víře. Nutným důsledkem tohoto posunu je, že se
naopak snižuje ochrana skutečných vlastníků, na které mnohem důrazněji dopadá
jedna ze základních zásad občanského práva – vigilantibus iura scripta sunt,
tedy zásada, že práva náležejí bdělým.
39. Jak vyplynulo ze skutkových zjištění soudů, žalobkyně nikdy nebyla
zapsána v katastru nemovitostí jako ta, kdož je oprávněna ze zástavního práva
jako zástavní věřitelka (srov. ustanovení § 17 odst. 1 katastrální vyhlášky),
nepodala návrh na zápis změny v osobě zástavního věřitele poté, co uzavřela
smlouvu o postoupení pohledávky zajištěné zástavním právem dne 23. 5. 2019, ani
neuplatnila žádné námitky proti odstoupení od uvedené smlouvy. Neučinila žádné
kroky, které by vedly k uvedení stavu katastru nemovitostí do souladu se stavem
skutečným, nedomáhala se ani záznamu poznámky rozepře ve smyslu § 985 o. z., a
tím se vystavila riziku dobrověrného nabytí původně zástavním právem zatížené
nemovitosti třetí osobou.
40. Pakliže však, jak vyplynulo z předchozího textu, se žalobkyně díky
důsledkům vyplývajícím z ustanovení § 980 odst. 2 o. z. a § 984 odst. 1 o. z.
nemůže domáhat realizace zástavního práva vůči dobrověrnému nabyvateli původně
zástavním právem zatížené nemovitosti, je úvaha o možné aplikaci ustanovení §
986 o. z. obsoletní.
41. Je-li dovolání přípustné, jako je tomu v posuzovaném případě,
dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelka namítá existenci závažných vad řízení, a to nepřihlédnutí k právně
významným skutečnostem a důkazům, které byly uplatněny do odvolacího řízení
podle názoru dovolatelky „v souladu s ustanovením § 205a odst. f) o. s.
ř.“ [správně § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř.) pozn. dovolacího soudu], a to v
bodě V. obsahu dovolání.
42. Ani tuto námitku neshledal dovolací soud důvodnou. Dovolatelka
přehlíží, že (jak již vyplývá z obsahu jejího dovolání – srov. bod V./2 obsahu
dovolání) argumentuje skutečnostmi, které nastaly před rozhodnutím soudu
prvního stupně, tedy že z vyjádření žalovaného 1) ze dne 18. 1. 2022 mělo
vyplynout, že ohledně koupě předmětných nemovitostí jednal R. Z. a že z výpisu
z účtu žalované 2) ke dni 20. 12. 2019 lze dovodit další závažné skutečnosti,
avšak z odvolání (ani dovolání) žalobkyně nelze dovodit důvody, pro které
nemohla tyto skutečnosti uplatnit již před soudem prvního stupně, ač nebyly
neznámy.
43. V dalším bodě (v bodě V.) dovolání žalobkyně obsahuje pouze skutkové
spekulace, které však, jak bylo uvedeno výše, přípustnost dovolání založit
nemohou.
44. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl
postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
dovolání žalobce podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve věci samé
zamítl.
45. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení
§ 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť
dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, a žalobkyně je proto povinna nahradit
žalovaným náklady potřebné k bránění práva. V dovolacím řízení však žalovaným
náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2024
JUDr. Marek Cigánek
předseda senátu