Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci zástavní věřitelky GLOBESTAR s.r.o. se sídlem v Praze 4, Opatovská č. 1753/12, IČO 03046419, zastoupené Mgr. Karlem Fischerem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Kaprova č. 42/14, proti zástavní dlužnici K. R., narozené XY, bytem
XY, zastoupené JUDr. Evou Djačukovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, V
Olšinách č. 2300/75, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu Praha –
východ pod sp. zn. 34 C 153/2020, o dovolání zástavní dlužnice proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2021 č. j. 20 Co 41/2021-96, takto:
Dovolání zástavní dlužnice se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání zástavní dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2021 č. j. 20 Co 41/2021-96 není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr o tom, že bylo „doloženo, že byly
splněny podmínky, za kterých může být vyhověno návrhu na nařízení prodeje
zástavy“) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není
důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. K otázce rozsahu soudem posuzovaných skutečností v řízení o soudním prodeji
zástavy srov. při obdobné právní úpravě řízení o soudním prodeji zástavy v
ustanoveních § 200y – § 200za o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. 21 Cdo 3161/2006,
uveřejněné pod č. 58 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3973/2009, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4377/2009 nebo již ve vztahu
k právní úpravě řízení o soudním prodeji zástavy obsažené v ustanoveních § 353a
– 358 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (ve znění
pozdějších předpisů) – dále jen z. ř. s., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4421/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn.
21 Cdo 2155/2016, a v nich vyjádřený právní názor, že v řízení o
soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá
pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k
zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, že tyto rozhodné
skutečnosti nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny
najisto) a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo
jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných
důkazů alespoň jako pravděpodobné; soud v řízení o soudním prodeji zástavy při
zkoumání, zda bylo doloženo zástavní právo k zástavě a jím zajištěná
pohledávka, přihlíží též k důvodu neplatnosti smluv, avšak jen tehdy, vyšel-li
z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo, což znamená, že je z obsahu spisu
zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, nelze jej věrohodně zpochybnit
tvrzeními účastníků a nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným
tvrzením účastníků, neboť povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená
okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 z. ř. s., neumožňuje soudu provést dokazování k takovým sporným tvrzením (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011 sp. zn. 21 Cdo
2786/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo
3466/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2017 sp. zn. 21 Cdo
1809/2017), jinak se prostor pro uplatnění neplatnosti smluv vytvoří až ve
druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí
(exekučního řízení) prodejem zástavy, bude-li zástavním věřitelem podán návrh
na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) [k tomu srov. například právní
názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. 21 Cdo
3754/2009, uveřejněném pod č. 113 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, nebo
v již uvedeném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. 21 Cdo
4421/2015]. K otázce, zda za situace, kdy zástavní právo k pozemkům zajišťující pohledávky
ze smlouvy o úvěru platně nevzniklo na základě smlouvy o úvěru a zástavní
smlouvy, k zatížení pozemků zástavním právem mohlo dojít na základě smlouvy o
postoupení pohledávek ze smlouvy o úvěru, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 20. 4. 2020 sp. zn. 21 Cdo 1353/2019 a v něm uvedený závěr, že z ustanovení
§ 980 odst. 2, § 984 odst. 1 a § 7 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (ve
znění pozdějších předpisů) – dále jen „o. z.“, vyplývá, že nabýt věcné právo (a
takovým právem je i zástavní právo – srov. § 498 odst. 1 větu první o. z.) od
osoby, která je jako osoba oprávněná zapsaná ve veřejném seznamu, ačkoli podle
skutečného právního stavu osobou oprávněnou není, je možné jen v případě, že
nabývající osoba nabyla právo na základě úplatného právního jednání a v dobré
víře ve stav zápisů ve veřejném seznamu. Soulad zápisu ve veřejném seznamu se
skutečným právním stavem se, stejně jako dobrá víra, předpokládá, může však být
prokázán opak (tzv. vyvratitelná právní domněnka). Podle uvedeného rozhodnutí
ustanovení § 984 odst. 1 o. z.
je promítnutím zásady materiální publicity
veřejných seznamů v právním řádu, která umožňuje, aby za stanovených podmínek
došlo k nabytí práva od neoprávněného, tedy od osoby, která ačkoli je ve
veřejném seznamu zapsána jako osoba oprávněná, podle skutečného stavu věcí
osobou oprávněnou není. Právní úprava tu sleduje ochranu těch, kdo nabudou
věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby, která je podle stavu zápisů ve
veřejném seznamu oprávněna takové právo zřídit. Podmínkou takového nabytí práva
je úplatnost nabývacího právního jednání a dobrá víra nabyvatele v soulad
zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem (v to, že osoba zapsaná
ve veřejném seznamu jako oprávněná osoba je oprávněnou osobou i podle
skutečného právního stavu). Odvolací soud postupoval v souladu s uvedenými závěry soudní praxe, pokud v
řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy vyšel
z uvedené vyvratitelné právní domněnky o dobré víře nabyvatele (zástavní
věřitelky) v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem a
námitkami zástavní dlužnice, jimiž dobrou víru zástavní věřitelky
zpochybňovala, se nezabýval, neboť vzhledem k jejich povaze (vyžadující
provedení dokazování) se jimi lze zabývat až v rámci řízení o výkon rozhodnutí
(exekučního řízení) prodejem zástavy jako druhé fáze soudního prodeje zástavy,
bude-li zástavní věřitelkou podán návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí
(exekuce). Nejvyšší soud proto dovolání zástavní dlužnice podle ustanovení § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl. O nákladech řízení před dovolacím soudem nebylo rozhodováno s ohledem na závěry
vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 114/06,
podle nichž je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3
Listiny základních práv a svobod), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy
současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy rozhodnuto i o
nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o
nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího
řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním
prodeji zástavy rozhodnuto po právu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 68/16).