21 Cdo 518/2025-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobkyně H. Š., zastoupené Mgr. Michalem Nerudou, advokátem se sídlem v
Pardubicích, náměstí Československých legií č. 500, proti žalované Základní
škole a mateřské škole J. A. Komenského Brandýs nad Orlicí se sídlem v Brandýsu
nad Orlicí, Žerotínova č. 29, IČO 75015439, zastoupené Mgr. Monikou Skalovou,
advokátkou se sídlem v Praze 6, Na Hutích č. 661/9, o náhradu platu, vedené u
Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 17 C 45/2024, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 3. října 2024, č. j. 22 Co 145/2024-74, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 5 650,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr.
Moniky Skalové, advokátky se sídlem v Praze 6, Na Hutích č. 661/9.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Prostřednictvím otázek č. 1 a 3 dovolatelka nepřípustně zpochybňuje
skutkový závěr odvolacího soudu, že „žalovaný … vydal pokyn k testování
zaměstnanců a žalovaná (správně žalobkyně – pozn. dovolacího soudu) si tohoto
pokynu byla vědoma“ (bod 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a způsob,
jakým odvolací soud k tomuto skutkovému závěru dospěl [„z prohlášení žalované
(správně žalobkyně – pozn. dovolacího soudu), která od počátku tvrdí, že se
odmítla podrobit testu na přítomnost viru, což zaměstnavateli sdělila dopisem
ze dne 23. 4. 2021“].
2. Obdobně prostřednictvím otázky č. 2 žalobkyně zpochybňuje skutkový
závěr odvolacího soudu (vyplývající z odůvodnění napadeného rozsudku), že
žalobkyně byla (za situace, kdy dosud s ohledem na epidemii onemocnění COVID-19
vykonávala práci distančně z domova) v souvislosti s mimořádným opatřením
Ministerstva zdravotnictví ze dne 6. 4. 2021, č. j. MZDR 14592/2021-2/MIN/KAN
(dále jen „předmětné mimořádné opatření“) žalovanou vyzvána, aby práci
vykonávala ve sjednaném místě výkonu práce, tj. na pracovišti žalované [srov.
skutková zjištění, že žalobkyně „byla poučena o tom, že práci na pozici
učitelky může vykonávat na pracovišti zaměstnavatele pouze za předpokladu, že
podstoupila POC antigenní test na stanovení přítomnosti antigenu viru
SARS-CoV-2 nebo v prostorách zaměstnavatele, který zaměstnavatel určí, postoupí
preventivní antigenní test na stanovení přítomnosti antigenu viru
prostřednictvím testu poskytnutého jí zaměstnavatelem“ (bod 16 odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu), že „přidělení práce žalobkyni zabránilo pouze to,
že žalobkyně nebyla ochotna se za podmínek, které byly stanoveny zmíněným
mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví, které byly pro žalovaného
závazné, práci podle pracovní smlouvy konat“ (bod 17 odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu), jakož i v předchozím odstavci uvedené skutkové zjištění o
vydání pokynu žalovanou k testování zaměstnanců].
3. Dovolatelka pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v
řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním
režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je
ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke
zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k
dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou
založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že
při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné,
Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a
nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních
argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod
č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
4. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v
režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).1. 2. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory
mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani
znaky nepřípustné libovůle (zjevné svévole) při hodnocení důkazů, v důsledku
čehož by došlo k porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). O výjimečný případ, kdy
skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod
je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016,
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3679/2021, nebo
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1313/2022), se tak
v posuzovaném případě nejedná. 3. Skutkové zjištění o tom, že žalovaný vydal pokyn k testování
zaměstnanců a žalobkyně si tohoto pokynu „byla vědoma“, má spolehlivou oporu v
obsahu dopisu žalobkyně ze dne 23. 4. 2021, v němž žalobkyně žalované sděluje,
že se odmítá podrobit testování na přítomnost viru SARS-Cov-2. To stejné platí
též pro skutkový závěr, že žalobkyně byla žalovanou vyzvána k výkonu práce na
pracoviště žalované (srov. shora bod 4); žalobkyně ostatně ani v řízení
netvrdila, že práci z pracoviště žalované nevykonávala proto, že k tomu nebyla
žalovanou vyzvána, když už v žalobě uvedla, že žalovaná na její dopis ze dne
23. 4. 2021 „reagovala tak, že žalobkyni zamezila možnost vykonávat přímou
činnost prezenčním způsobem v prostorách žalované“. 4. Nedůvodná je tedy námitka, že „odvolací soud porušil ústavně zaručené
základní právo dovolatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních
práv a svobod“, neboť „v daném případě je dán extrémního rozpor mezi skutkovými
zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli
odvolacího soudu“. 5.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě se nejednalo o situaci, kdy
zaměstnanec přestal vykonávat sjednanou práci, protože mu ji zaměstnavatel
přestal přidělovat [dovolatelka sama potvrzuje, že „před 26.4.2021 …, stejně
jako všichni ostatní pedagogičtí pracovníci, vykonávala práci pro žalovanou
toliko na dálku (z domova)“], není na místě ani námitka o rozporu rozsudku
odvolacího soudu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo
3526/2015, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3310/2012. 6. Závěr odvolacího soudu o závaznosti předmětného mimořádného opatření
je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolací soudu, jež našla své
vyjádření v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 21 Cdo
3100/2023, v němž byly učiněny závěry ve vztahu k mimořádnému opatření
Ministerstva zdravotnictví ze dne 5. 3. 2021, č. j. MZDR 47828/2020-20/MIN/KAN,
jemuž svojí povahou předmětné mimořádné opatření odpovídá, a které proto najdou
svoje uplatnění též v projednávané věci. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku
formuloval závěr, že „dodržuje-li zaměstnavatel povinnosti podle mimořádného
opatření, naplňuje svoji povinnost dodržovat ostatní pracovní podmínky
stanovené právními předpisy [§ 38 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Pro zaměstnance
pak platí, že dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem
zaměstnance plynoucím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy
(zejména ustanoveními § 301 a § 302–304 zák. práce), pracovním řádem (§ 306
zák. práce), pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednalo-li se v posuzované věci o mimořádné opatření ukládající povinnosti
zaměstnancům při poskytování sociálních a zdravotních služeb (a pokyn
zaměstnavatele vydaný na jeho základě), pak v případě žalobkyně, jež byla
pracovníkem v sociálních službách, je zřejmý věcný (vnitřní účelový) vztah
uložené povinnosti k plnění jejích závazků plynoucích z pracovního poměru
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo
34/2023); šlo tak o povinnost žalobkyně vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k jí vykonávané práci.“1. 2. Rovněž mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 5. 3. 2021, č. j. MZDR 47828/2020-20/MIN/KAN, ukládalo – stejně jako předmětné
mimořádné opatření – povinnost ve stanovených intervalech provést preventivní
vyšetření na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2 prostřednictvím POC
(point of care1) antigenních testů, které muselo být provedeno u všech
zaměstnanců, kteří přicházejí do přímého kontaktu s pacienty nebo uživateli
sociálních služeb (povinnost se vztahovala na vymezené poskytovatele
zdravotnických služeb poskytujících dlouhodobou lůžkovou péči a poskytovatele
sociálních služeb). Návrh na zrušení tohoto mimořádného opatření odůvodněný
nesouhlasem navrhovatelů s povinností podrobit se preventivnímu vyšetření
Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j.
10 Ao
1/2021-148, ve kterém neshledal rozpor této povinnosti s Úmluvou o lidských
právech a Listinou základních práv a svobod. 3. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 4. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.