21 Cdo 886/2023-1841
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní
věci žalobkyně H. S., zastoupené JUDr. Karlem Mateřánkou, advokátem se sídlem v
Plzni, Rooseveltova č. 10/9, proti žalovanému D.I. SEVEN, a. s., se sídlem v
Praze 1 – Novém Městě, Mikulandská č. 119/10, IČO 63077337, zastoupenému Mgr.
Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka č. 153, o
neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru, dohody o narovnání a zástavní
smlouvy, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 9 C 110/2017, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. listopadu
2022, č. j. 61 Co 226,227/2022-1812, takto:
Rozsudek krajského soudu, rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 29. června
2022, č. j. 9 C 110/2017-1768, a usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 29.
června 2022, č. j. 9 C 110/2017-1782, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
Plzeň-jih k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-jih dne 27. 3. 2017 domáhala, aby bylo určeno, že „dohoda o narovnání ze dne 6. 3. 2017
uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je neplatná“, že „zástavní smlouva ze dne
6. 3. 2017 uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je neplatná“ a že „rozvázání
pracovního poměru žalobkyně u žalovaného obsažené v dohodě o rozvázání
pracovního poměru ze dne 6. 3. 2017 je neplatné“. Žalobu zdůvodnila tím, že na
základě pracovní smlouvy ze dne 21. 10. 2004 se zavázala vykonávat pro
žalovaného práci uklízečky, že ujednaným místem výkonu práce byla obec
Chlumčany, kde práci pro žalovaného vykonávala „pro smluvního partnera
žalovaného, kterým je společnost LASSELSBERGER, s. r. o., mající v Chlumčanech
výrobní závod“, že výše uvedená právní jednání ze dne 6. 3. 2017 jsou všechna
absolutně neplatná, neboť žalobkyně byla „k podpisu výše uvedených právních
jednání ze strany žalovaného a jeho pracovníků donucena“, žalovaný na ni
vyvinul dne 6. 3. 2017 psychický nátlak, bylo jí tvrzeno, že měla žalovanému
způsobit jakousi blíže nespecifikovanou škodu, jejíž výši nebyl žalovaný
schopen přesně vyčíslit, ale odhadl ji na částku 1 500 000 Kč, žalobkyni bylo
tvrzeno, že jí způsobená škoda měla spočívat v žalovaným tvrzeném podvodném
jednání, kdy žalobkyně měla údajně podepisovat dohody o pracovních činnostech a
pracovní smlouvy za reálně neexistující osoby, žalobkyně měla též falšovat
výpisy z rejstříku trestů a právní jednání jakýchsi neexistujících osob, které
žalovaný nijak neupřesnil, a dále si měla nechat žalovaným vyplácet plnění za
neodvedenou práci těchto neexistujících osob v celkové výši přibližně 1 500 000
Kč. Žalovaný za značného psychického nátlaku vyvíjeného na žalobkyni, která
byla „držena v izolaci“, sdělil žalobkyni, že pokud okamžitě předmětná právní
jednání nepodepíše, bude to mít pro ni za následek trestní stíhání a následné
odsouzení. Žalobkyně si nebyla vědoma žádného jednání, které by žalovaný mohl
hodnotit jako jednání podvodné, ani toho, že by byla žalovanému způsobila nebo
vůbec mohla způsobit škodu, natož pak ve výši tvrzené žalovaným, avšak vzhledem
k dlouhotrvajícímu psychickému nátlaku zaměstnanců žalovaného nakonec tlaku
žalovaného podlehla a předmětná právní jednání ve stavu značného psychického
rozrušení podepsala, a to přesto, že již nebyla objektivně schopna rozpoznat
význam ani právní důsledky svého jednání. Uvedená právní jednání jsou pro
žalobkyni naprosto nevyvážená, nevýhodná a rovněž jejich obsah svědčí o tom, že
k tvrzené škodě na straně žalovaného, za niž by mohla být zaviněně odpovědná
žalobkyně, nedošlo a dojít ani nemohlo. Jednání žalovaného podle názoru
žalobkyně naplňuje znaky uvedené v ustanovení § 1796 občanského zákoníku a jako
takové je podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatné, a to i s
ohledem na ustanovení § 588 občanského zákoníku. Za situace, kdy žalobkyně
žalovanému ničeho nedlužila ani dlužit nemohla, je na jednání žalovaného třeba
nahlížet jako na jednání odporující dobrým mravům.
Přesto, že žalobkyně nároky
uplatňované žalovaným neuznává, z opatrnosti namítá jejich promlčení. Dohoda o
narovnání je neplatná rovněž proto, že je neurčitá a nesrozumitelná, neboť z
jejího obsahu nejenže není zřejmé, v čem měla spočívat škoda způsobená
žalobkyní, ale dokonce není ani zřejmé, jakým jednáním žalobkyně mělo k této
škodě dojít v konkrétních případech a kdy.
2. Žalovaný uvedl, že žalobkyně v rámci pracovního poměru, v němž
vykonávala pro žalovaného práci na pozici uklízečka, plnila funkci jakési
„vedoucí směny“ úklidu v objektu společnosti LASSELSBERGER, s. r. o., v
Chlumčanech, že vybírala osoby, které v „její“ směně budou provádět úklid,
předkládala žalovanému rejstříky trestů těchto osob, kopie občanských průkazů,
čísla účtů, na něž mají být zasílány mzdy, kdy na základě tohoto jednání
žalobkyně žalovaný podepisoval dokumenty zakládající pracovní poměr se třetími
osobami, případně dohody o provedení práce a dohody o pracovní činnosti, že
tuto činnost vykonávala žalobkyně pro žalovaného od 1. 11. 2004 do 6. 3. 2017,
že žalovaný zjistil, že se žalobkyně po dobu trvání pracovního poměru vůči němu
dopouštěla podvodného jednání, když neoprávněně podepisovala dohody o
pracovních činnostech, dohody o provedení práce a pracovní smlouvy za reálně
neexistující osoby, které měly být dodatečnou pracovní silou pro žalovaného,
falšovala výpisy z rejstříků trestů těchto osob a další právní jednání osob,
které měly pro žalovaného vykonávat činnost, kterou však nikdy reálně
nevykonaly. Žalovaný na základě zfalšovaných dokladů včetně kopií občanských
průkazů vytvořených žalobkyní a předávaných žalovanému uzavíral s těmito
osobami dohody, na základě nichž měly tyto osoby pro žalovaného vykonávat úklid
v objektu v Chlumčanech. Dále žalovaný za tyto osoby odváděl pojistné na
sociální a zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a
vyplácel těmto osobám mzdy, aniž by tyto osoby reálně pro žalovaného vykonávaly
jakoukoli činnost. Žalobkyně si dále nechávala vyplácet finanční plnění (mzdy)
ze strany žalovaného za uvedené osoby, které nikdy reálně neodvedly práci pro
žalovaného, na svůj bankovní účet a účty svých příbuzných či třetích osob.
Tímto svým jednáním žalobkyně způsobila žalovanému celkově škodu ve výši 3 565
175 Kč. Žalovaný nabídl žalobkyni řešení spočívající v rozvázání pracovního
poměru dohodou ke dni 6. 3. 2017 a řešení vzniklé škody, která ještě ke dni 6.
3. 2017 nebyla v plném rozsahu zjištěna, kdy „k tomuto dni prokazatelná škoda
činila 1 500 000 Kč“, uzavřením dohody o narovnání, v rámci které by se
žalobkyně zavázala uhradit dosud vyčíslenou škodu žalovanému a zároveň by tento
svůj dluh vůči žalovanému zajistila zástavním právem k nemovitosti zřízeným ve
prospěch žalovaného. Žalovaný „důrazně odmítá“, že by žalobkyni jakkoli nutil k
podpisu výše uvedených dohod. K žádnému psychickému nátlaku vůči žalobkyni
nedošlo a žalobkyně nakonec bez jakéhokoli nátlaku, dobrovolně a svobodně
podepsala dohodu o rozvázání pracovního poměru, zástavní smlouvu i dohodu o
narovnání.
3. Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 15. 1. 2020, č. j. 9 C
110/2017-1570, určil, že dohoda o narovnání, uzavřená mezi žalobkyní a
žalovaným dne 6. 3. 2017, je neplatná, určil, že zástavní smlouva, uzavřená
mezi žalobkyní a žalovaným dne 6. 3. 2017, je neplatná, zamítl žalobu o určení,
že rozvázání pracovního poměru žalobkyně a žalovaného dohodou ze dne 6. 3. 2017
je neplatné, rozhodl, že „žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení podle
ust. § 150 o. s. ř.“, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit státu na účet
Okresního soudu Plzeň-jih na náhradě nákladů řízení 495 Kč a žalovanému
povinnost zaplatit státu na účet Okresního soudu Plzeň-jih na náhradě nákladů
řízení 991 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně žalovanému
škodu, která by snížila jeho jmění, nezpůsobila, že žalovaný neprokázal, že by
se jeho jmění snížilo oproti době minulé, a o kolik, že je sice nesporné, že
mzda za některé osoby, které u žalovaného pracovaly v minulosti, byla žalobkyni
vyplácena na její účet, avšak úklidové práce byly odvedeny, žalobkyně tyto
osoby sama vyplácela, i když ne třeba celou částkou, jež jí byla poukázána na
účet, že lidé „však byli s finančními částkami spokojeni“ (alespoň soud
nezjistil, že by si někdo ze svědků stěžoval, že dostal mzdu v nižší částce,
než by mu ve skutečnosti náležela) a že si nestěžoval ani příjemce úklidových
služeb. „Smlouva o narovnání“, jíž se žalobkyně zavázala zaplatit žalovanému 1
500 000 Kč, je podle názoru soudu prvního stupně neplatná podle ustanovení §
580 odst. 1 občanského zákoníku, „neboť se příčí dobrým mravům“, protože bylo
zjištěno, že úklidové práce, které žalobkyně zajišťovala, byly provedeny a
vyplacením mezd jednotlivým osobám, ať již byly částečně fiktivní, žalovanému
nebyla způsobena škoda. Zástavní smlouva uzavřená mezi oběma účastníky dne 6.
3. 2017 je podle soudu prvního stupně rovněž neplatná podle ustanovení § 580
odst. 1 občanského zákoníku. Ohledně dohody o rozvázání pracovního poměru ze
dne 6. 3. 2017 však soud prvního stupně „nemohl rozhodnout jinak, než že
skončení pracovního poměru dohodou uznat za platné“. Nebylo prokázáno, že by na
žalobkyni byl vyvíjen nátlak, aby dohodu o skončení pracovního poměru
podepsala, ani nejde o jednání žalovaného, které by bylo v rozporu s dobrými
mravy.
4. K odvolání žalovaného (směřujícímu do výroků o věci samé, jimiž bylo
žalobě vyhověno, a do výroku o povinnosti žalovaného zaplatit náhradu nákladů
státu) a žalobkyně (směřujícímu do výroku o náhradě nákladů řízení mezi
účastníky) Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č. j. 61 Co
80/2020-1624, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé,
jimiž bylo žalobě vyhověno, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
náhradě nákladů řízení mezi účastníky tak, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení státu tak, že
žalovaný je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu Plzeň-jih na náhradě
nákladů řízení 1 486 Kč, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na
náhradě nákladů odvolacího řízení 35 332 Kč k rukám advokáta JUDr. Karla
Mateřánky. Skutková zjištění soudu prvního stupně odvolací soud shrnul tak, že
žalobkyně uzavírala s žalovaným pracovněprávní smlouvy jménem fiktivních osob
(respektive osob, jejichž údaje měla z minulé doby k dispozici), aniž by tyto
osoby práci skutečně vykonávaly, že práce však odvedena byla, odběratel si na
neprovedení práce „v zásadě“ nestěžoval, a že je zřejmé, že fakticky práci
prováděla žalobkyně, členové její rodiny nebo třetí osoby, které z
nejrůznějších důvodů nepožadovaly uzavření pracovní či jiné pracovněprávní
smlouvy. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33
Cdo 327/2012, odvolací soud poukázal na to, že podstatnou náležitostí dohody o
narovnání, nejedná-li se o narovnání generální, je určité vymezení sporného
práva či povinnosti, které jsou smluvními stranami narovnávány, a že navíc v
prostředí pracovněprávních vztahů platí, že jde-li o škodu způsobenou
zaměstnancem zaměstnavateli, je ve smyslu § 263 odst. 1 zákoníku práce
povinností zaměstnavatele výši požadované náhrady škody se zaměstnancem
projednat a písemně mu ji oznámit zpravidla nejpozději do jednoho měsíce ode
dne, kdy bylo zjištěno, že škoda vznikla a že je zaměstnanec povinen ji
nahradit. Odvolací soud dospěl k závěru, že už ze samotného textu předmětné
dohody o narovnání je zřejmé, že zaměstnavatel nevyčíslil zaměstnankyni výši
požadované škody, sám o ní dosud neměl jasno (použil výrazu cca 1 500 000
Kč), že z takové dohody o narovnání „není zřejmé, jakého konkrétního závazku se
narovnání týká“, „není zřejmé, jaký konkrétní závazek a v jaké výši by měl
zaniknout“, a že tato skutečnost „nemůže obstát ani z hlediska obecné úpravy v
občanském zákoníku, ani z hlediska zpřísněných požadavků zákoníku práce na
písemné oznámení škody zaměstnanci (tedy i nutně její písemnou specifikaci) a
projednání škody s ním“. Uzavřel proto, že „dohoda o narovnání je pro chybějící
podstatnou náležitost neplatná“ a že „současně neplatnost dohody o narovnání
způsobuje i neplatnost dohody o zřízení zástavního práva“ (na základě dohody o
narovnání nemohlo vzniknout právo, které by mělo být zajištěno zřízením
zástavního práva). 5. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 9. 2021, č. j. 21 Cdo 2954/2020-1653, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Poukázal na to, že závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn.
33 Cdo 327/2012, z nichž odvolací soud vycházel,
byly dovolacím soudem vysloveny ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“),
a že ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, podle něhož je třeba projednávanou věc posuzovat, nelze tyto závěry
(bez dalšího) přejímat. Dovolací soud dospěl k závěru, že zabýval-li se
odvolací soud dohodou účastníků ze dne 6. 3. 2017 nazvanou jako „dohoda o
narovnání“ (a otázkou její platnosti) pouze z pohledu ustanovení § 1903 a násl. občanského zákoníku upravujících dohodu o narovnání a dospěl-li k závěru, že z
„dohody o narovnání“ není zřejmé, jaký konkrétní závazek a v jaké výši by měl
zaniknout, aniž by projev vůle účastníků řízení nejprve podrobil výkladu
(interpretaci) podle pravidel vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556
občanského zákoníku, a neuvážil-li odvolací soud (dospěl-li k názoru, že
předmětná dohoda neobsahuje podstatné náležitosti dohody o narovnání), zda se
podle jejího obsahu nemůže jednat o jiný smluvní typ (např. o dohodu o způsobu
náhrady škody podle ustanovení § 263 odst. 2 zákoníku práce), popřípadě jiné
právní jednání upravené v části čtvrté občanského zákoníku, nebo o smlouvu
smíšenou anebo o smlouvu nepojmenovanou, je jeho právní posouzení věci neúplné,
a tudíž nesprávné. K poukazu odvolacího soudu na ustanovení § 263 odst. 1
zákoníku práce dovolací soud uvedl, že povinnost zaměstnavatele uvedená v tomto
ustanovení má jen pořádkovou povahu a že její splnění není podmínkou pro další
uplatňování nároku zaměstnavatele na náhradu škody ani pro uzavření dohody mezi
zaměstnancem a zaměstnavatelem o způsobu náhrady škody podle ustanovení § 263
odst. 2 zákoníku práce, že z obsahu dohody uzavřené mezi účastníky dne 6. 3.
2017 je zřejmá výše náhrady škody, kterou žalovaný po žalobkyni požaduje (1 500
000 Kč), a že na tom nic nemění okolnost, že v čl. II dohody se hovoří o tom,
že svým jednáním žalobkyně způsobila žalovanému škodu „cca ve výši 1 500 000
Kč“ (v čl. III dohody je současně uvedeno, že žalobkyně „uznává co do důvodu a
výše svůj dluh vůči zaměstnavateli ve výši 1 500 000 Kč“, že se tuto částku
zavazuje uhradit do 14 dnů od podpisu dohody a že „zbývající část škody, která
bude zaměstnavatelem vyčíslena do 14 dnů ode dne uzavření této dohody, se
zaměstnankyně zavazuje uhradit do 14 dnů ode dne, kdy bude zaměstnankyni
doručeno písemné vyčíslení škody ze strany zaměstnavatele“).
6. Krajský soud v Plzni poté usnesením ze dne 20. 12. 2021, č. j. 61 Co
80/2020-1675, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé,
jimiž bylo žalobě vyhověno, a ve výrocích o nákladech řízení a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že soudem prvního stupně
dosud nebyl zjištěn skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci.
Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že jednáním žalobkyně fakticky
žalovanému nebyla způsobena škoda, neboť úklidové práce provedeny byly, když
příjemce úklidových služeb si alespoň nestěžoval. Dovodil, že ze skutečnosti,
že žalobkyně uzavírala „jménem žalovaného“ pracovněprávní smlouvy s fiktivními
osobami a finanční plnění (mzdy) za tyto osoby si nechávala vyplácet na svůj
bankovní účet či účty svých příbuzných, případně dalších třetích osob, případně
existujícím zaměstnancům byla na mzdě (odměně) vyplacena jen nepatrná částka
oproti částce na zaměstnance vykázané a zbytek byl zaslán na účet žalobkyně či
s ní spřízněných osob, naopak „svědčí pro závěr opačný, tj. že žalovaným byla
na mzdách vyplacena vyšší částka, než která odpovídá skutečně vykonané práci, a
s tím souvisí i žalovaným nedůvodně provedené odvody pojistného na sociální a
zdravotní pojištění placeného zaměstnavatelem za zaměstnance v rozsahu, který
odpovídá nedůvodně vyplacené mzdě“. Podle názoru odvolacího soudu „je tak
nepochybné, že jednáním žalobkyně byla žalovanému způsobena škoda,“ a tomu
odpovídá i uzavření dohody ze dne 6. 3. 2017 nazvané jako „dohoda o narovnání“,
kterou odvolací soud „po opětovném zhodnocení s ohledem na její obsah“ posoudil
jako smlouvu (dohodu) smíšenou, a to dohodu o způsobu náhrady škody podle § 263
odst. 2 zákoníku práce a zároveň jako „dohodu o uznání dluhu“ podle § 2053
občanského zákoníku. Ve vztahu k námitce neplatnosti dohod uzavřených dne 6. 3.
2017 uplatněné žalobkyní s poukazem na okolnosti jejich uzavření odvolací soud
uvedl, že „v řízení nebyla prokázána neplatnost právního jednání“ (dohod
uzavřených mezi účastníky dne 6. 3. 2017) ve smyslu § 587 odst. 1 občanského
zákoníku. I když „dohodu o uznání dluhu“ odvolací soud „považuje za platně
uzavřenou“ a uznání dluhu představuje vyvratitelnou právní domněnku trvání
uznaného dluhu v okamžiku jeho uznání, odvolací soud „zatím neshledal podmínky
pro změnu rozsudku soudu prvního stupně“, neboť bylo-li před soudem prvního
stupně prokázáno, že úklidové práce v určitém rozsahu prováděny byly,
nepochybně za škodu nelze považovat celou žalovaným tvrzenou částku, ale „z
hlediska posouzení, zda žalobkyně skutečně mohla žalované způsobit škodu ve
výši 1 500 000 Kč (kterou žalobkyně uznala), je podstatné zjištění, zda
žalovaný skutečně na mzdách osobám uvedeným v odst. 5 odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně zaplatil tvrzenou částku 3 650 717 Kč, když v tomto směru soud
prvního stupně provedl dokazování jen v omezeném rozsahu a dokazování zaměřil
jen na platby provedené v letech 2014 až 2017“.
7. Okresní soud Plzeň-jih poté rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, č. j. 9 C
110/2017-1768, doplněným usnesením ze dne 29. 6. 2022, č. j. 9 C 110/2017-1782,
zamítl žalobu o určení, že dohoda o narovnání uzavřená mezi žalobkyní a
žalovaným ze dne 6. 3. 2017 je neplatná, a žalobu o určení, že zástavní smlouva
uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným dne 6. 3. 2017 je neplatná, a uložil
žalobkyni povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 343 465,75 Kč
k rukám advokáta Mgr. Jiřího Kokeše a státu na účet Okresního soudu Plzeň-jih 1
486 Kč. Vycházel (mimo jiné) ze zjištění, že žalovaný nedůslednou kontrolou
umožnil žalobkyni, která působila jako „jakási mistrová“, že měla „volnou ruku,
co se týká přijímání a nabírání zaměstnanců“, že žalobkyně postupně za některé
osoby uzavírala pracovní smlouvy či dohody o provedení práce, že někteří z nich
tam fakticky pracovali, ale jen nárazově, že žalovaná je vyplácela „nižší
částkou“, že mzdy za odvedenou práci chodily na účet žalobkyně, že některé
svědkyně uvedly, že jim žalobkyně vyplácela peníze, avšak že bylo zjištěno, že
„v nižší výši“, avšak „konkrétní částku rozdílu soud nezjistil“. Dohodu
označenou jako „dohoda o narovnání“ soud prvního stupně posoudil jako smlouvu
smíšenou – dohodu o způsobu náhrady škody podle § 263 odst. 2 zákoníku práce a
zároveň „dohodu o uznání dluhu“ podle § 2053 občanského zákoníku a uzavřel, že
obě dohody (jak uvedená smíšená smlouva, tak zástavní smlouva uzavřená mezi
účastníky dne 6. 3. 2017) jsou platnými právními jednáními. Soud prvního stupně
„po přehodnocení právního názoru“ dospěl k závěru, že žalobkyně žalovanému
škodu způsobila, snížila jeho jmění a snížil se mu zisk. Shodně s odvolacím
soudem uvedl, že zjištěné skutečnosti svědčí pro závěr, že žalovaným byla na
mzdách vyplacena vyšší částka, než která odpovídá skutečně vykonané práci, a s
tím souvisí i žalovaným nedůvodně provedené odvody pojistného na sociální a
zdravotní pojištění placeného zaměstnavatelem za zaměstnance v rozsahu, který
odpovídá nedůvodně vyplacené mzdě. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně
porušovala své povinnosti, uzavírala „za žalovaného“ pracovní smlouvy, dohody o
provedení práce a jiné, že na straně žalovaného byla zjištěna újma (škoda) od
roku 2004 až do roku 2017 ve výši 2 036 024 Kč (zbytečně vynaložené náklady na
mzdy, zdravotní a sociální pojištění za zaměstnance, kteří u žalovaného nikdy
nepracovali, nebo pracovali pouze v omezeném rozsahu), že mezi porušením
právních povinností žalobkyně a vznikem újmy na straně žalovaného je příčinná
souvislost a že „zavinění žalobkyně je nepochybné“.
8. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 11.
2022, č. j. 61 Co 226,227/2022-1812, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a
uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího
řízení 36 303,50 Kč k rukám advokáta Mgr. Jiřího Kokeše. Dovodil, že jednáním
žalobkyně (popsaným již v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) byla
žalovanému „zcela nepochybně“ způsobena majetková újma (škoda), neboť v
důsledku jednání žalobkyně vyplácel finanční plnění osobám, kterým tak povinen
činit nebyl. K námitce žalobkyně, že jejím jednáním žalovanému fakticky žádná
škoda způsobena být nemohla, neboť úklidové práce provedeny byly a příjemce
úklidových služeb si na jejich neprovádění nestěžoval, odvolací soud citoval
své argumenty a závěry uvedené již v odůvodnění jeho usnesení ze dne 20. 12.
2021, č. j. 61 Co 80/2020-1675, a dodal, že „především je podstatné, že pokud
by jednáním žalobkyně žádná majetková újma žalovanému nevznikla, jak se snaží
žalobkyně dovodit, potom není zřejmé, proč se neoprávněného jednání
spočívajícího ve vykazování odvedené práce na osoby, které práci nevykonávaly,
vůbec dopouštěla“. Za podstatné pro rozhodnutí ve věci odvolací soud označil
zjištění, že žalovaný nedůvodně vyplatil prostředky v částce 2 036 024 Kč, tj.
převyšující částku, kterou se zavázala žalobkyně žalovanému uhradit v dohodě
uzavřené dne 6. 3. 2017. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně,
že „obě dohody (smlouvy), tj. dohoda o narovnání i zástavní smlouva byly
uzavřeny platně“, a dodal, že dohoda o narovnání „nemá povahu lichvy dle §
1796“ a že „nebyla ani prokázána neplatnost právního jednání“ podle § 587 odst.
1 občanského zákoníku, kdy žalobkyně poukazovala na okolnosti uzavření dohod s
tím, že na ni měl žalovaný vyvíjet nátlak, držet ji v izolaci a vyhrožovat jí
trestním stíháním, neboť ve znaleckém posudku z oboru psychologie znalkyně Mgr.
Václava Tylová vycházela výhradně z tvrzení žalobkyně, „jiným způsobem
žalobkyně tvrzený nátlak na její osobu neprokazovala“ a „upozornění na hrozbu
trestního stíhání nelze považovat za bezprávní výhrůžku“. Za podstatné odvolací
soud považuje, že podpisy žalobkyně na obou dohodách byly úředně ověřeny na
Městském úřadě Stod. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně správně oba
žalobní návrhy zamítl, neboť „nebyla prokázána neplatnost právních jednání“.
9. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že v řízení před odvolacím soudem došlo k porušení ústavně zaručených
základních práv a svobod v souvislosti s hodnocením důkazů a zjišťováním
skutkového stavu. Vytýká odvolacímu soudu, že ve svém usnesení ze dne 20. 12. 2021, č. j. 61 Co 80/2020-1675, „činil skutkové závěry o vzniku škody
žalovanému, aniž by tyto své závěry opřel o provedené důkazy“, přičemž soud
prvního stupně byl následně vázán úvahami odvolacího soudu a taktéž (oproti
svému původnímu rozhodnutí) posléze uzavřel, že žalobkyně žalovanému škodu
způsobila, a uvedené zjištění pak „mělo vliv na závěr soudu o platnosti
uzavřené smlouvy“. Zdůrazňuje, že mzdové náklady za úklid vyplacené žalobkyni
nikdy nebyly (ani nemohly) být vyšší, než by žalovaný za úklid skutečně
uhradil, neboť zaměstnanci nebyli odměňování hodinově, ale každý zaměstnanec
měl přidělený určitý úsek a podle těchto úseků byli zaměstnanci odměňováni,
přičemž odměna za jednotlivé úseky byla stanovena podle minimální mzdy v
jednotlivých letech. Při provedení kompletního úklidu tak nebylo možné, aby
žalovaný za tento úklid kdykoli zaplatil pracovníkům více, než bylo dohodnuto,
neboť nejvyšší cena za úklid byla stanovena podle rozpočtu (tabulek). Žalobkyně
trvá na tom, že veškerá práce byla vždy odvedena a celý objekt byl vždy uklizen
a teprve v návaznosti na tuto skutečnost byla vždy mzda a odměna vypláceny
podle výkazů odvedené práce. Z hlediska vzniku škody je přitom podle mínění
žalobkyně zcela nevýznamné, zda bylo za úklid zaplaceno fiktivním osobám, nebo
osobám, které úklid fakticky provedly, neboť „někomu by žalovaný za úklid
zaplatit musel“. Žalobkyně je tedy přesvědčena, že žádná škoda žalovanému nikdy
nevznikla. Vytýká soudům, že neprovedly všechny jí navržené důkazy k výši
údajně vzniklé škody, která „ze strany žalovaného nebyla spočtena, ale pouze
odhadnuta“, a že jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Žalobkyně trvá na
tom, že podpis na „dohodě o narovnání“ ze dne 6. 3. 2017 učinila v návaznosti
na neadekvátní psychický nátlak ze strany žalovaného, a s poukazem na rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 23 Cdo 855/2013, namítá, že svědek J. F. při svém výslechu
jednoznačně potvrdil, že žalobkyně „měla na výběr buďto podepsat dokumenty,
jinak jí bylo sděleno, že na ni bude podáno trestní oznámení“, a že závěr
soudů, že okolnosti uzavření smlouvy nezpůsobily neplatnost takového právního
jednání, je za tohoto prokázaného skutkového stavu v rozporu s uvedenou
judikaturou Nejvyššího soudu vztahující se k bezprávným výhrůžkám. Žalobkyně má
rovněž za to, že jednotlivé důkazy jsou až v extrémním rozporu se závěry soudů
prvního a druhého stupně. Neplatnost „dohody o narovnání“ a zástavní smlouvy
lze podle jejího mínění shledat i s odkazem na § 1796 občanského zákoníku,
neboť žalobkyně podepsala dohodu v tísni, jako nezkušený právní laik, za
rozumové slabosti, v silném rozrušení a lehkomyslně a zároveň takto slíbila
žalovanému plnění, které by jinak neměla vůbec povinnost hradit.
10. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl. Má za
to, že žalobkyně v dovolání vychází ze svých vlastních skutkových tvrzení,
která se nezakládají na pravdě, že soudy se s takovými tvrzeními žalobkyně již
řádně vypořádaly, a že tak napadá skutková zjištění obecných soudů, což je jako
dovolací důvod nepřípustné.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
12. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
13. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
14. Podstatou dovolání žalobkyně v části, v níž zpochybňuje závěr soudů
obou stupňů, že jednáním žalobkyně byla žalovanému způsobena majetková újma
(škoda), neboť v důsledku jednání žalobkyně vyplácel finanční plnění osobám,
kterým tak povinen činit nebyl, a závěr soudů o výši škody vzniklé žalovanému,
je její nesouhlas se skutkovými zjištěními, na jejichž základě soudy v
projednávané věci k těmto závěrům dospěly (zejména se zjištěním, že žalovaným
byla na mzdách vyplacena vyšší částka, než která odpovídá skutečně vykonané
práci, s čímž souvisí i žalovaným nedůvodně provedené odvody pojistného na
sociální a zdravotní pojištění placeného zaměstnavatelem za zaměstnance v
rozsahu, který odpovídá nedůvodně vyplacené mzdě), a předestírání vlastních
skutkových závěrů, které soudy neučinily (zejména že „veškerá práce byla vždy
odvedena a celý objekt společnosti LASSELSBERGER s. r. o. byl vždy uklizen“,
přestože soudy obou stupňů dovodily, že skutečnost, že příjemce úklidových
služeb si na kvalitu jejich provádění nestěžoval, je nedostatečná pro závěr, že
úklidové práce byly prováděny ve sjednaném rozsahu). Jde tak o námitky, jimiž
žalobkyně uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení §
241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z
nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s.
ř.
15. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost
skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v
dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném
od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a
odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění
skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý
dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost
dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp.
zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp.
zn. 21 Cdo 3088/2020). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím
soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů
odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na
podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov.
například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29
Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29
Cdo 3829/2011).
16. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. pak rovněž nelze úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod
č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud na rozdíl od dovolatelky v
projednávané věci neshledal ani extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém
stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení
provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její
průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17.
12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5.
2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
17. Vytýká-li žalobkyně soudům, že neprovedly všechny jí navržené důkazy
k výši údajně vzniklé škody, pak přehlíží, že soud není povinen – jak vyplývá z
ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. – provést všechny účastníky navržené důkazy,
nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem
k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je
tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů
provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být
prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné
nebo které již byly prokázány jinými důkazy (srov. například usnesení bývalého
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, publikované ve
Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11.
1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn.
II. ÚS 56/95, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo
1850/2011). Soudy se v projednávané věci důkazními návrhy žalobkyně zabývaly a
řádně odůvodnily, proč žalobkyní navrhované důkazy neprovedly (srov. bod 70 in
fine odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 10 odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu).
18. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud ve svém usnesení ze dne 20.
12. 2021, č. j. 61 Co 80/2020-1675, v rozporu s judikaturou, na kterou
dovolatelka poukazuje, činil „skutkové závěry o vzniku škody žalovanému“, aniž
by tyto své závěry opřel o provedené důkazy, pak pomíjí, že uvedené usnesení
odvolacího soudu není podaným dovoláním napadeno a ani jím úspěšně napadeno být
nemůže, neboť proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání není přípustné
podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř., o čemž byla dovolatelka
odvolacím soudem řádně poučena.
19. Dovolatelka dále v dovolání namítá, že předmětná právní jednání jsou
neplatná podle § 1796 občanského zákoníku, podle něhož je neplatná smlouva, při
jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti,
rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či
poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém
nepoměru. Činí tak s odůvodněním, že „byla naplněna skutková podstata dle
tohoto ustanovení“, neboť žalobkyně „podepsala dohodu v tísni, jako nezkušený
právní laik, za rozumové slabosti, v silném rozrušení a lehkomyslně a zároveň
takto slíbila žalovanému plnění, které by jinak neměla vůbec povinnost hradit“.
Kromě toho, že odvolací soud nevzal za prokázaná tvrzení žalobkyně, že „dohodu“
podepsala v tísni, za rozumové slabosti, v silném rozrušení a lehkomyslně, a že
tedy žalobkyně rovněž v této části dovolání ve skutečnosti zpochybňuje skutková
zjištění soudů a předestírá své vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje
své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, žalobkyně v
dovolání ani neuvádí, v čem by v případě předmětných smluv (dohod), s ohledem
na charakter těchto právních jednání, podle jejího mínění mělo spočívat jí
tvrzené „naplnění skutkové podstaty“ tohoto ustanovení, zejména jeho druhé
části týkající se hrubého nepoměru „vzájemného plnění“ ve vztahu k „majetkové
hodnotě plnění slíbeného či poskytnutého žalobkyní“.
20. Dovolacímu soudu z této části dovolání ani není zřejmé, v čem
dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k
otázce posouzení neplatnosti předmětných právních jednání podle § 1796
občanského zákoníku. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý
dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné
(srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího
soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. v úvodu dovolání
nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp.
zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání žalobkyně tak v této části
neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
21. K námitkám dovolatelky, že rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně
nejsou řádně odůvodněna a že je lze označit za nepřezkoumatelná, pak dovolací
soud dodává, že judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho,
zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky
odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale
především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání
proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na
újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího
soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.).
22. Poměřováno těmito závěry dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ani jím potvrzené rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou
nepřezkoumatelná, jak namítá žalobkyně, neboť z jejich odůvodnění zřetelně a
srozumitelně plynou důvody, pro které nebylo žalobkyni vyhověno, a je patrné,
že nebránila dovolatelce v uplatnění jejích práv.
23. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo
jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jaké okolnosti jsou významné z
hlediska posouzení svobody vůle zaměstnance při (pracovně)právním jednání, a s
ní související otázky, za jakých podmínek jde o bezprávnou výhrůžku. Protože
při řešení těchto právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalobkyně proti rozsudku
odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
24. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
25. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, že právní jednání, určení jejichž neplatnosti se žalobkyně domáhá, byla
učiněna dne 6. 3. 2017 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění
pozdějších předpisů účinném do 31. 3. 2017 (dále jen „zák. práce“), a
subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2017 (dále též jen
„o. z.“).
26. Podle ustanovení § 551 o. z. o právní jednání nejde, chybí-li vůle
jednající osoby.
27. Podle ustanovení § 587 odst. 1 o. z. kdo byl k právnímu jednání
přinucen hrozbou tělesného nebo duševního násilí vyvolávající vzhledem k
významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem toho,
jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu, má právo namítnout neplatnost
právního jednání.
28. Z ustanovení § 551 o. z. vyplývá, že nezbytným pojmovým předpokladem
vzniku právního jednání je především svobodná a vážná vůle, jako psychický
vztah jednajícího subjektu k zamýšlenému (chtěnému) následku. Právní jednání
pak vzniká až tehdy, je-li takto utvořená vůle projevena určitým a
srozumitelným způsobem navenek a učiněna seznatelnou jiným osobám.
29. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že má-li právní
(pracovněprávní) jednání (navenek projevená vůle) účastníka právního vztahu
odpovídat jeho vlastní vůli, musí být výsledkem jeho vnitřního (duševního)
rozhodovacího procesu. Jen tehdy lze usuzovat na to, že vůle účastníka byla
svobodná. Vůle není svobodná, byla-li utvořena pod vlivem bezprávné výhrůžky
(psychického donucení, vis compulsiva), neboť vůle zde není projevem přání
jednajícího účastníka (pracovně)právního vztahu, ale jednající je přinucen ke
svému projevu vůle vzbuzením důvodné bázně (důvodného strachu). Právní jednání
zde sice vzniká (stává se existujícím, perfektním), avšak v důsledku
psychického donucení je neplatné. Naproti tomu fyzické násilí (fyzické
donucení, vis absoluta), při němž se v právním jednání neprojevuje vůle
jednajícího účastníka, ale ve skutečnosti vůle jiné osoby, způsobuje, že právní
jednání vůbec nevznikne, stává se zdánlivým, neboť zde chybí vůle jako jeden z
pojmových znaků právního jednání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018, uveřejněný pod č. 79/2020 Sb. rozh.
obč.).
30. Psychické donucení (nátlak) způsobuje, že vůle jednajícího je
deformována pod vlivem bezprávné výhrůžky, a tudíž není projevem přání
jednajícího účastníka právního (pracovněprávního) vztahu, ale jeho důvodné
obavy (důvodného strachu). Jednající osoba tak například uzavře smlouvu
(dohodu) podle pokynů druhého účastníka právního vztahu, kterou by nebýt
důvodné bázně (kupř. o svou osobu či osoby blízké, popř. o své majetkové,
ekonomické či jiné zájmy) za normálních poměrů neuzavřela. Každý psychický
nátlak (psychické donucení) ovšem nelze považovat za nepřípustný. O bezprávnou
výhrůžku jde tehdy, jestliže osoba vykonávající psychický nátlak hrozí něčím,
co není oprávněna učinit (např. hrozbou ublížení na zdraví, hrozbou značné
škody na majetku apod.), nebo vyhrožuje tím, co by sice byla oprávněna učinit,
avšak prostřednictvím výhrůžky si vynucuje něco, k čemu být použita nesmí
(např. jednajícímu je vyhrožováno, že musí uzavřít určitou smlouvu, jinak že
bude příslušným orgánům oznámen jako pachatel trestného činu, který skutečně
spáchal). Přitom není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné
výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí jít také o výhrůžku takového druhu a takové
intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu
jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň. Konečně musí být bezprávná výhrůžka
adresována tomu, jehož právní úkon (nyní právní jednání) se vynucuje, nebo
osobám jemu blízkým (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12.
1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96, uveřejněný pod č. 12/1999 v časopise Soudní
judikatura, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp.
zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněného pod č. 70/2011 Sb. rozh. obč.).
31. Hrozí-li však někdo tím, co je oprávněn provést a čím je oprávněn
hrozit za tím účelem, aby druhou stranu přiměl k určitému jednání, nejde o
bezprávnou výhrůžku, ale o oprávněný nátlak, který nemůže být důvodem
neplatnosti právního úkonu (nyní právního jednání) uzavřeného pod jeho vlivem
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo
808/2005); tak je tomu například v případě, kdy zaměstnavatel svůj návrh na
rozvázání pracovního poměru dohodou odůvodní tím, že podle jeho názoru jsou zde
důvody, pro které by mohl se zaměstnancem pracovní poměr zrušit okamžitě (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1332/2001).
Okolnosti vylučující svobodu vůle jednajícího musí mít přitom základ v
objektivně existujícím a působícím stavu, nestačí tedy, jestli si jejich
existenci jednající jen představuje, ale není-li pro ně objektivní důvod, a
současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že
jedná ke svému neprospěchu. Právní úkon (nyní právní jednání) donuceného
adresáta musí být v přímé souvislosti s bezprávnou výhrůžkou, jež pochází od
druhého subjektu právního úkonu (právního jednání), anebo od třetí osoby (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 29 Odo 409/2006,
uveřejněný pod č. 157/2009 v časopise Soudní judikatura). K uvedeným závěrům
sice dovolací soud dospěl za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, v
souvislosti s přijetím zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, však tyto
závěry na své aktuálnosti nijak nepozbyly a Nejvyšší soud se k nim přihlásil i
ve vztahu k právní úpravě účinné od 1. 1. 2014 (srov. například již zmíněný
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018).
32. Z ustanovení § 587 odst. 1 o. z. a jeho dikce „má právo namítnout
neplatnost právního jednání“ vyplývá, že občanský zákoník spojuje s bezprávnou
výhrůžkou následek v podobě relativní neplatnosti právního (pracovněprávního)
jednání; zde došlo ke změně oproti právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, která
s nesvobodou vůle (tedy i s bezprávnou výhrůžkou) spojovala absolutní
neplatnost pracovněprávního úkonu [srov. § 19 písm. a) zákoníku práce ve znění
účinném do 31. 12. 2013]. Nová právní úprava vychází z předpokladu, že ten, kdo
byl k právnímu jednání donucen, může mít (z různých důvodů) zájem na zachování
jeho právních účinků, a ponechává proto na jeho vůli, zda bude následky
právního jednání i přes jeho vady vázán, a vrací se tak – jak vyplývá i z
důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – k zásadě etsi
coactus tamen voluit (třebas donucen, přece jen to chtěl) a ponechává námitku
neplatnosti právního jednání na vůli osoby jednající pod donucením, neboť
donutit lze osobu i k tomu, aby jednala k svému prospěchu nebo k užitku osoby
sobě blízké. Právní podstata tzv. relativní neplatnosti spočívá v tom, že se
právní jednání považuje – navzdory vadě, kterou je postiženo – za platné, dokud
se neplatnosti nedovolá ten, kdo je k tomu oprávněn, a že se tedy v soudním
(nebo jiném) řízení k neplatnosti právního jednání nepřihlíží, nebude-li
uplatněna, i kdyby její důvod byl nepochybný, a vychází se z toho, že jde o
platné právní jednání; dovolal-li se neplatnosti ten, kdo je k tomu oprávněn,
nastává neplatnost právního jednání s účinky ex tunc (od počátku) [opětovně
srov. například odůvodnění výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.
12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018].
33. Závěr o tom, zda vůle jednajícího účastníka pracovněprávního vztahu
byla svobodná, je nutno posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem jednotlivého
případu a závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. V projednávané
věci žalobkyně poukazovala na okolnosti uzavření dohod s tím, že na ni měl
žalovaný vyvíjet nátlak, držet ji v izolaci a vyhrožovat jí trestním stíháním.
Z výslechu svědka J. F. bylo soudem prvního stupně (mimo jiné) „zjištěno“, že
svědek se domnívá, že po telefonickém rozhovoru žalobkyně nechtěla podepsat
„uznání škody“, a že s žalobkyní se jednalo tak, že „buď se bude chtít
dohodnout na skončení pracovního poměru, nebo se na ni podá trestní
oznámení“ (srov. bod 43 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Žalobkyně
pak při svém výslechu uvedla, že jí „vyhrožovali, že si půjde sednout a že
půjde na kriminálku“ a že jí pořád dokola měli opakovat, že „dokud nepodepíše,
že půjde do vězení, že neuvidí malého“ (srov. bod 44 odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně). Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku s uvedenými
námitkami žalobkyně týkajícími se nedostatku svobody její vůle nevypořádal.
Odvolací soud pak ve vztahu k těmto námitkám v odůvodnění svého rozsudku uvedl,
že „jak již odvolací soud uvedl v předchozím rozhodnutí po provedení důkazu
znaleckým posudkem z oboru psychologie Mgr. Václavy Tylové, předloženého soudu
prvního stupně, znalkyně vycházela výhradně z tvrzení žalobkyně“, že „jiným
způsobem žalobkyně tvrzený nátlak na její osobu neprokazovala“ a že „upozornění
na hrozbu trestního stíhání nelze považovat za bezprávní výhrůžku a především
odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považuje za podstatné, že
podpisy žalobkyně na obou dohodách byly úředně ověřeny na Městském úřadě Stod.“
34. Dovolatelce je třeba dát za pravdu, že soudy v projednávané věci
nevzaly v potaz (výše uvedenou) judikaturu dovolacího soudu vztahující se k
bezprávným výhrůžkám. Soud prvního stupně se námitkami žalobkyně vztahujícími
se k (jí tvrzené) nesvobodě její vůle při uzavírání předmětných smluv (dohod)
nezabýval vůbec, odvolací soud pak v bodě 11 odůvodnění svého rozsudku uvedl
pouze paušální závěr, že „upozornění na hrozbu trestního stíhání nelze
považovat za bezprávní výhrůžku“, aniž by se vypořádal s výše uvedeným
judikaturním závěrem, že o bezprávnou výhrůžku jde i tehdy, jestliže osoba
vykonávající psychický nátlak vyhrožuje tím, co by sice byla oprávněna učinit,
avšak prostřednictvím výhrůžky si vynucuje něco, k čemu být použita nesmí
(např. jednajícímu vyhrožuje, že oznámí jeho trestný čin, neučiní-li toto
příslušné právní jednání). Nepřihlédl přitom řádně ke všem okolnostem případu
[např. k žalobkyní namítané délce jednání mezi žalobkyní a žalovaným, které
podpisu předmětných dohod (smluv) předcházelo, a k dalším okolnostem tohoto
jednání popisovaným vyslechnutými svědky] a za „podstatnou“ z tohoto pohledu
naopak považoval skutečnost, že podpisy žalobkyně na obou dohodách byly úředně
ověřeny na Městském úřadě Stod, která však (sama o sobě) nevylučuje možnost, že
žalobkyně byla k těmto právním jednáním donucena (např. právě bezprávnou
výhrůžkou). Posouzení otázky svobody vůle žalobkyně je tak ze strany odvolacího
soudu neúplné, a tudíž nesprávné. Závěr odvolacího soudu, že předmětná právní
jednání nejsou neplatná podle § 587 odst. 1 o. z., proto (pro svou předčasnost)
nemůže obstát.
35. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu,
že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí (včetně
doplňujícího usnesení obsahujícího akcesorický výrok o nákladech řízení státu)
a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Plzeň-jih) k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
36. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu