21 Cdo 893/2024-343
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobkyně Rail clinic s. r. o. se sídlem v Praze 1 – Malé Straně,
Kosárkovo nábřeží č. 127/1, IČO 05476577, zastoupené Mgr. Ing. Andreou
Kneiflovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Struze č. 1740/7, proti
žalovanému M. H., zastoupenému JUDr. Janem Nekolou, advokátem se sídlem v Praze
8, U Rustonky č. 714/1, o 250 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
v Karviné pod sp. zn. 25 C 157/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. října 2023, č. j. 16 Co 95/2023-310, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 11 616 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. Jana Nekoly, advokáta se sídlem v Praze 8, U Rustonky č. 714/1.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.
10. 2023, č. j. 16 Co 95/2023-310, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť
není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto
ustanovení.
2. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
3. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v dovolatelkou
předestřených otázkách [„zda lze sjednat dohodu o konkurenční doložce k ochraně
speciálních znalostí a dovedností, jež získal dělník či technik, jako brzdový
specialista, při výkonu svého vysoce specializovaného druhu vykonávané
práce“ (dále jen „otázka č. 1“), a „zda má účastník právo na zákonného
přísedícího i v případě, že zaměstnavatel tohoto zákonného přísedícího na
jednání soudu zaviněně nepustí“ (dále jen „otázka č. 2“)] v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky
byly posouzeny jinak.
K otázce č. 1
4. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4394/2010, uveřejněný pod
č. 145/2012 v časopise Soudní judikatura, ze dne 9. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo
5337/2017, uveřejněný pod č. 59/2020 v časopise Soudní judikatura, nebo ze dne
13. 12. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2955/2023) se ustálila na závěru, že předmětem
pracovněprávního vztahu z dohody, v níž se zaměstnanec zavazuje, že se po
určitou dobu po skončení pracovního poměru, nejdéle však po dobu jednoho roku,
zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla předmětem činnosti
zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, jsou práva a
povinnosti účastníků pracovněprávního vztahu zajišťující ochranu zaměstnavatele
po skončení pracovněprávního vztahu účastníků před výdělečnou činností
zaměstnance, která by měla vůči němu soutěžní povahu. Smysl a účel takového
ujednání spočívá zejména v tom, aby zaměstnavatel byl chráněn před únikem
informací ke konkurenčnímu podnikateli prostřednictvím zaměstnanců, kteří v
průběhu pracovního poměru u zaměstnavatele získávají informace, poznatky a
znalosti, které mají povahu obchodního tajemství nebo které jsou takového
charakteru, že jsou způsobilé zjednat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské
soutěži výraznou výhodu a tím závažným způsobem ztížit činnost zaměstnavatele.
5. Právní úprava (§ 310 odst. 2 zákoníku práce) proto stanoví, že
konkurenční doložku nelze uzavřít s každým zaměstnancem, ale jen se
zaměstnancem, u něhož to lze spravedlivě požadovat s ohledem na povahu
informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které
získal v zaměstnání u zaměstnavatele a jejichž využití při výdělečné činnosti
(ať již závislé, nebo nezávislé) po skončení pracovního poměru by mohlo
zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost. Splnění této podmínky
(nikoliv však, aby zaměstnanec uvedené informace, poznatky a znalosti získal
ještě před uzavřením dohody) je podmínkou platnosti konkurenční doložky (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4986/2010,
uveřejněný pod č. 35/2012 v časopise Soudní judikatura).
6. Splnění uvedené podmínky žalobkyně spatřovala v tom, že žalovaný
získal u žalobkyně znalost technologických postupů podle VPI modulu pro mobilní
servisy, což z něj dělá „neobyčejného“ dělnického pracovníka, neboť právě
znalost těchto postupů (školení na tyto postupy mu byla hrazena žalobkyní)
přináší případné konkurenci, která by si chtěla rovněž založit opravnu formou
mobilního servisu, konkurenční výhodu (srov. bod IV žaloby).
7. Soudy potom v projednávané věci vyšly ze skutkového zjištění, že
„Evropská příručka údržby VPI – zkráceně VPI-EMG – obsahuje v praxi ověřená
doporučení pro systém údržby, který lze použít v celé Evropě“, že firmy aby
„získaly přístup do veřejně přístupné (je k dispozici ke stažení na internetu)
VPI-EMG (Evropské příručky údržby VPI), musí si ji zakoupit, kdy za používání
VPI-EMG je účtován roční servisní poplatek, který je nutno zaplatit společnosti
VPI European Rail Service GmbH (VERS)“, že „sdílení VPI-EMG třetími stranami
není bez souhlasu společnosti VERS povoleno“, že „certifikaci VPI získává
společnost, která provádí opravy vagónů v Evropě, nikoliv však jednotliví
zaměstnanci“, že proto „pracovní postupy užívané u žalobkyně, s nimiž se
žalovaný setkal, jsou standardizované a veřejně známé pracovní postupy, podle
kterých může postupovat každý konkurent žalobkyně, který si VPI-EMG zakoupí“, a
„znalost těchto pracovních postupů tak nepředstavuje ani obchodní tajemství,
ani se nejedná o informace, poznatky či technologické postupy představující
výraznou konkurenční výhodu“, že „certifikace VPI znamená, že společnost držící
předmětný certifikát VPI dodržuje praktická doporučení a technologické postupy
vypracované soukromou společností VPI“, a „nejedná se tedy o informace,
poznatky či pracovní a technologické postupy, které by byly specifické pro
žalobkyni, byla by jejich autorkou (jako společnost VERS)“.
8. S ohledem na uvedená skutková zjištění odvolací soud postupoval v
souladu s ustálenými závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jestliže
uzavřel, že žalobkyně nemohla s žalovaným „platně uzavřít konkurenční doložku“;
odvolací soud se zde ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který dovodil,
že „žalovaný nezískal v souvislosti s výkonem práce u žalobkyně informace a
znalosti, jejichž využití by při výkonu konkurenční činnosti ve vztahu k
žalobci mohlo žalobkyni ztížit její podnikatelskou činnost vážným způsobem“, za
nichž by po žalovaném „bylo možné spravedlivě požadovat uzavření konkurenční
doložky“. Za situace, kdy technologické postupy VPI jsou přístupné každému
konkurentu žalobkyně, který si zakoupí Evropskou příručku údržby VPI, nemohou
představovat poznatky a znalosti, které jsou způsobilé zjednat konkurenčnímu
podnikateli žalobkyně v hospodářské soutěži výraznou výhodu a tím závažným
způsobem ztížit její činnost; tím méně potom mohl žalovaný poskytnout takovou
konkurenční výhodu svému novému zaměstnavateli (Vítkovickým železničním
opravnám, a. s.), jestliže tento byl podle skutkových zjištění soudů (srov. bod
5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně o bod 9 odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu) držitelem certifikátu VPI ještě před tím, než k němu žalovaný
„nastoupil do zaměstnání“.
9. Smyslem a účelem konkurenční doložky (jak vyplývá z bodu 4 odůvodnění
tohoto usnesení) je zabránit úniku informací, poznatků a znalostí pracovních a
technologických postupů způsobilých zjednat konkurenčnímu podnikateli v
hospodářské soutěži výraznou výhodu prostřednictvím zaměstnanců, nikoliv tedy
zabránit tomu, aby zaměstnanec, který jinak u zaměstnavatele nepřišel do styku
s takovými informacemi, poznatky a znalostmi, u nového zaměstnavatele využil
nabytých pracovních zkušeností (dovolatelka na ně poukazuje, pokud zdůrazňuje,
že „u opravy železničních vagónů jde o řemeslnou zručnost v kombinaci se
znalostí správné aplikace předepsaných postupů“). Odvolací soud k tomu v
odůvodnění svého rozsudku výstižně uvedl, že „předmětem ochrany zaměstnavatele
konkurenční doložkou také nemůže být manuální (řemeslná) zručnost zaměstnance,
jeho schopnosti (např. využití znalostí či zkušeností při výkonu práce),
protože se jedná o konkurenční výhodu zaměstnance na trhu práce, a nikoliv o
konkurenční výhodu zaměstnavatele“. Zkušenosti žalovaného, které získal u
žalobkyně při uplatňování technologických postupů VPI, proto nepředstavují
informace, poznatky nebo znalosti, před jejichž uplatněním u jiného
zaměstnavatele by se žalobkyně mohla bránit konkurenční doložkou.
10. Odvolací soud rovněž správně poznamenal, že smyslem a účelem
konkurenční doložky není ochrana nákladů, které žalovaná vynaložila na „školení
(kurzy) VPI-EMG“, která žalovaný absolvoval, neboť k tomu slouží „jiné právní
instituty“ (srov. § 234 a 235 zákoníku práce upravující kvalifikační dohody).
11. Poukazuje-li dovolatelka (prostřednictvím odkazu na nález Ústavního
soudu sp. zn. II. ÚS 3101/18) na své ústavní právo podnikat (tj. na zachování
rovnosti smluvních stran v jejich právu na svobodnou volbu povolání a právu
podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), pak přehlíží
nepochybně kogentní povahu ustanovení § 310 odst. 2 zákoníku práce v úpravě
okruhu zaměstnanců, s nimiž lze konkurenční doložku uzavřít, a skutečnost, že
stejné základní právo, jakož i právo získávat prostředky pro své životní
potřeby prací (srov. čl. 26 odst. 3 větu první Listiny základních práv a
svobod), náleží žalobci.
K otázce č. 2
12. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 3 Tdo 1324/2021, ze dne 17. 5.
2023, sp. zn. 8 Tdo 329/2023, nebo ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 8 Tdo 900/2023)
se ustálila na závěru, že v obecné rovině platí, že součástí základního práva
na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení
senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky,
jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod, patří především předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu včetně
zastupování ve vztahu k účastníkům řízení. Pokud příslušný senát stanovený
rozvrhem práce soudu projedná a rozhodne věc v jiném než určeném složení, může
se tak stát pouze tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených
soudců (přísedících) důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení
soudce (přísedícího) z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v
důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců
(přísedících) se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými
pravidly určenými rozvrhem práce (k uvedenému srov. rovněž například nálezy
Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/2003, ze dne 2. 6. 2011,
sp. zn. II. ÚS 3213/10, nebo ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15).
13. Z těchto judikaturních závěrů vyplývá, že ke změně v obsazení senátu
(změně osoby soudce nebo přísedícího) může dojít jen z opodstatněných důvodů,
které vylučují účelový postup, jenž by byl v rozporu se zásadou zákonného
soudce. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k takovým důvodům
řadí též pracovní vytížení, které přísedícímu znemožňuje účast na jednání soudu
(srov. shora uvedený odkaz na pracovní cestu). Za opodstatněný důvod ke změně v
obsazení senátu lze proto považovat též neuvolnění přísedícího jeho
zaměstnavatelem k výkonu veřejné funkce, jež v projednávané věci vedlo ke změně
v obsazení senátu (nahrazení přísedící R. Š. přísedící K. K.). S odvolacím
soudem lze souhlasit i v tom, že případné porušení povinnosti vyplývající z §
200 a 201 zákoníku práce zaměstnavatelem zde není významné, ledaže by tento
postupoval přímo se záměrem obsazení soudu ovlivnit (takové skutečnosti však v
projednávané věci z obsahu spisu nevyplývají a nejsou ani dovolatelkou tvrzeny).
14. Z hlediska nastolené otázky se tedy odvolací soud s námitkou
nesprávného obsazení soudu vypořádal správně, pokud uzavřel, že „neuvolnění
přísedící na zasedání okresního soudu splňuje podmínku, že se přísedící nemůže
zúčastnit rozhodování věci ve smyslu rozvrhu práce Okresního soudu v Karviné“.
15. Z obsahu dovolání vyplývá, že jím dovolatelka napadá „všechny
výroky“ rozsudku odvolacího soudu; ve výrocích II a III, jimiž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů řízení, proto není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř.
16. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2024
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu