21 Cdo 982/2024-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce P. D., zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká č. 261/36, proti žalovanému Ústavu mezinárodních vztahů, v. v. i. se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Nerudova č. 257/3, IČO 48546054, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Škubalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova č. 26/2, o zrušení vytýkacích dopisů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 38/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2023, č. j. 23 Co 232/2023-76, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 662 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Škubala, advokáta se sídlem v Praze 1, Jáchymova č. 26/2.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 23 Co 232/2023-76, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
2. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
3. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
4. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. např. již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
5. Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje. Podstatou podaného dovolání jsou toliko výhrady dovolatele proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem i soudem prvního stupně, jež nadto spočívají pouze v opakování argumentace, kterou žalobce formuloval již v podané žalobě, resp. v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
6. Namítá-li tak dovolatel, že „vytýkací dopisy nejsou obsahově vytýkacími dopisy podle pracovního práva, ale listinami směřující k omezení základních lidských práv žalobce, a procesní forma vytýkacích dopisů je pouze zneužita k popsaným protiústavním cílům“, že se ze strany žalovaného jedná o „jasné zneužití pracovního práva k omezení svobody projevu konkrétního člověka, v daném případě žalobce“, domnívá-li se, že má žalobce „právo na to, aby dané listiny daného protiústavního obsahu přestaly proti němu právně existovat“, a že by proto tyto „protiprávní texty“ měly být soudem zrušeny, přičemž má za to, že „nelze připustit absolutní nepřezkoumatelnost obsahu vytýkacích dopisů jen z důvodu jejich názvu, když de facto nejsou vytýkacími dopisy (jsou jenom tak nazvány), protože se tím staví zaměstnavatel nedůvodně do nedůvodně výhodnější pozice“, vyjadřuje tím pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem (i soudem prvního stupně), který dospěl k závěru, že „faktické jednání nelze zrušit ani posuzovat jeho platnost, a to bez ohledu na okolnosti, za nichž bylo učiněno“ a že pouhý nesouhlas žalobce s obsahem vytýkacích dopisů, resp. s tím, že by vytýkané jednání představovalo porušení pracovní povinnosti, nemůže nic změnit na povaze vytýkacích dopisů jako faktického jednání, jelikož jimi „žalovaná jako zaměstnavatel upozornila žalobce na možnost výpovědi dle § 52 písm. g) zák. práce“ (bod 10 odůvodnění napadeného rozsudku). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry přitom k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a z judikatury Ústavního soudu srov. například usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
7. K založení přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
8. Dovolatel nadto zcela pomíjí, že rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, jak ostatně ve svém rozhodnutí správně poukazuje soud prvního stupně i odvolací soud (viz bod 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. bod 9 odůvodnění napadeného rozsudku), že písemné upozornění zaměstnance na možnost výpovědi není právním úkonem (nyní právním jednáním), neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly vznik, změnu nebo zánik práv a povinností účastníků (nyní smluvních stran) pracovněprávního vztahu; jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon nebo faktické jednání), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkon (nyní právní jednání) – pro výpověď z pracovního poměru z důvodu méně závažného porušování pracovní kázně (nyní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci) podle § 46 odst. 1 písm. f) [nyní podle § 52 písm. g) části věty za středníkem] zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3693/2012, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 3/2014, s. 103).
9. S ohledem na jeho povahu proto soudní praxe dovodila, že písemné upozornění na možnost výpovědi nelze přezkoumávat z hlediska jeho platnosti (srov. – za obdobné právní úpravy obsažené v předchozím zákoníku práce – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2431/2004); obdobně lze poukázat na ustálené závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu o tom, že soudy nejsou oprávněny přezkoumávat z hlediska jeho platnosti jiný faktický úkon (faktické jednání) – rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněného v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, s. 374, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1105/2001, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněného pod č. 54/2005 Sb. rozh. obč., a z recentní judikatury například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1244/2020, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1011/2023).
10. Závěr odvolacího soudu (viz bod 10 odůvodnění jeho rozsudku), že „faktické jednání nelze zrušit ani posuzovat jeho platnost“ a že „otázka, zda vytýkané jednání žalobce je či není porušením povinnosti by se … řešila v řízení o neplatnosti výpovědi v případě, že by žalovaná skutečně dala žalobci výpověď dle § 52 písm. g) zák. práce“, je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
11. Namítá-li dovolatel, že vytýkacími dopisy „bylo hrubě zasaženo do jeho osobnostních práv“, neboť „směřují jednoznačně k omezení svobody projevu žalobce“, že jejich obsah je „v rozporu s Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod“, že „bezdůvodně (nepravdivě) vážně zasahují do osobnosti zaměstnance“ a způsobují „účelovou a viditelnou osobní dehonestaci zaměstnance“, potom přehlíží, že ochranu osobnostních práv lze v soukromoprávní rovině uplatňovat odlišnými, odpovídajícími způsoby, jinými než jím zvolenými v projednávané věci (prostřednictvím podané žaloby na ochranu osobnosti). Ve všeobecné rovině platí, že dojde-li k neoprávněnému zásahu do osobnosti člověka, má poškozený právo se domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byly odstraněny následky tohoto zásahu (§ 82 odst. 1 o. z.), případně aby mu bylo podle § 2951 odst. 2 o. z. poskytnuto přiměřené zadostiučinění, které náleží v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2202/2021, uveřejněný pod č. 50/2024 Sb. rozh. obč.).
12. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2024
JUDr. Pavel Malý předseda senátu