21 Nd 304/2024-727
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně K. M. spol. s r. o. v likvidaci se sídlem v Praze 1, Křižovnické náměstí č. 193/2, IČO 63990865, zastoupené Mgr. et Mgr. Janou Taschnerovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Slapská č. 131, proti žalovaným 1) A. M., a 2) V. B., o 18 024 790 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 71 Cm 27/2010, o návrhu na přikázání věci jinému soudu, takto:
Věc, vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 71 Cm 27/2010, se nepřikazuje Krajskému soudu v Brně.
Usnesením ze dne 19. 3. 2020, č. j. 12 Cmo 90/2018-615, Vrchní soud v Praze v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Hodanové a soudkyň Mgr. Mileny Filingerové a Mgr. Kateřiny Černé zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2018, č. j. 71 Cm 27/2010-565, a vrátil věc Městskému soudu v Praze jako soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podáním doručeným Městskému soudu v Praze dne 10. 10. 2022 žalovaný 2) vznesl námitku podjatosti senátu Vrchního soudu v Praze ve složení předsedkyně senátu JUDr.
Eva Hodanová a soudkyně Mgr. Milena Filingerová a Mgr. Kateřina Černá a současně navrhl, jednak podle ustanovení § 12 odst. 1 o. s. ř., aby věc byla delegována Krajskému soudu v Brně a v odvolacím řízení byl příslušný Vrchní soud v Olomouci, kdy důvodem návrhu byla námitka podjatosti senátu Vrchního soudu v Praze, jednak přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. za účelem „odstranění pochybnosti ohledně jistoty vydání spravedlivého rozhodnutí nestranným soudem“ z důvodu umožnění hospodárnějšího, rychlejšího a zejména po skutkové stránce spolehlivějšího a důkladnějšího projednání věci jiným než místně příslušným soudem, resp. přezkumu jiným než příslušným odvolacím soudem a naplnění práva žalovaných na spravedlivý proces, když jednotlivé senáty Vrchního soudu v Praze hodnotí stejné důkazy odlišně.
O námitce podjatosti soudkyň Vrchního soudu v Praze JUDr. Evy Hodanové, Mgr. Mileny Filingerové a Mgr. Kateřiny Černé, vznesené žalovaným 2) přípisem ze dne 10. 10. 2022 ve věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 12 Cmo 90/2018, rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 3. 2023, č. j. 25 Nd 23/2023-683, tak, že námitku podjatosti odmítl, a současně rozhodl, že věc se jinému soudu z důvodu nutnosti nepřikazuje. V odůvodnění tohoto usnesení závěrem konstatoval, že o návrhu na delegaci vhodnou podle § 12 odst. 2 o.
s. ř. bude možno rozhodnout až poté, co soud prvního stupně zajistí vyjádření ostatních účastníků k návrhu podle § 12 odst. 3 o. s. ř. a od navrhovatele vybere soudní poplatek za návrh na delegaci vhodnou podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. K výzvě soudu ze dne 14. 3. 2024 žalovaný 2) dne 19. 4. 2024 zaplatil soudní poplatek z návrhu na delegaci vhodnou. Žalobkyně u jednání soudu prvního stupně konaného dne 23. 1. 2024 uvedla, že s návrhem na přikázání věci jinému soudu, konkrétně Krajskému soudu v Brně, z důvodu vhodnosti nesouhlasí, považuje tento návrh za procesní obstrukci žalované strany, má za to, že není odůvodněn, a navrhuje jeho odmítnutí, resp. zamítnutí.
Žalovaný 1) na výzvu soudu ze dne 14. 5. 2024, aby se vyjádřil k návrhu žalovaného 2) na delegaci vhodnou, nereagoval. Podle ustanovení § 12 odst. 1 o. s. ř. nemůže-li příslušný soud o věci jednat, protože jeho soudci jsou vyloučeni (§ 14, § 15 odst. 2 a § 16a), musí být věc přikázána jinému soudu téhož stupně. Podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. může být věc přikázána jinému soudu téhož stupně také z důvodu vhodnosti. Podle ustanovení § 12 odst. 3 věty první o. s. ř.
o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší nebo zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má podle zákona věc projednat, je základní zásadou a že případná delegace této příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je nutno – právě proto, že jde o výjimku – vykládat restriktivně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15.
11. 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný pod č. 172/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod č. 3/2012 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 20 Nd 509/2020). Pokud by soud přikázal věc jinému soudu, aniž by pro to byly splněny podmínky, porušil by tím ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kde je stanoveno, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon.
Důvody pro přikázání věci jinému než příslušnému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do uvedeného ústavního principu (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 21 Nd 156/2015). Důvodem pro delegaci vhodnou podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. nemohou být okolnosti, které by mohly být důvodem k vyloučení soudce (soudců) podle ustanovení § 14 o. s. ř. Návrhu na přikázání věci z důvodu vhodnosti, založenému na tvrzeném vztahu soudce k účastníkům, jejich zástupcům nebo k projednávané věci, proto nemůže být vyhověno (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
10. 2008, sp. zn. 29 Nd 92/2008, ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 20 Nd 254/2012, ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 32 Nd 164/2013, nebo ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 21 Nd 699/2023). Důvodem pro delegaci vhodnou nemůže být ani vyjádřená nedůvěra k práci konkrétního soudu, ani to, že řízení u soudu probíhá způsobem, který neodpovídá představám účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 21 Nd 576/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 30 Nd 159/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
1. 2001, sp. zn. 4 Nd 10/2001). Tyto skutečnosti samy o sobě zákon nezohledňuje v úpravě místní příslušnosti, pro niž stanoví objektivní a jednoznačná pravidla v § 84 až § 89a o. s. ř., která nelze obcházet subjektivními názory účastníků. Je-li nedůvěra účastníka k soudu podložena skutečnostmi takové povahy a intenzity, že vyvolávají důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudců, pak je třeba postupovat podle ustanovení o vyloučení soudců (§ 14 a násl. o. s. ř.), neboť účastníci řízení mají právo se vyjádřit k osobám soudců, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout, a mohou uplatnit námitku jejich podjatosti (srov.
§
15a o. s. ř.); jsou-li vyloučeni všichni soudci příslušného soudu, je namístě delegace nutná (§ 12 odst. 1 o. s. ř.). Delegace vhodná podle § 12 odst. 2 o. s. ř. tedy z uvedených důvodů nepřichází v úvahu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 32 Nd 56/2018). Důvody přikázání věci jinému soudu uvedené žalovaným 2) nejsou způsobilé prolomit výše popsaný ústavní princip, protože žalovaný 2) neuplatňuje žádné okolnosti, na jejichž základě by bylo možné usuzovat, že by požadovaná delegace věci k jinému soudu mohla vést k hospodárnějšímu, rychlejšímu či po skutkové stránce spolehlivějšímu a důkladnějšímu projednání věci.
Takové okolnosti neplynou ani z obsahu spisu. Uvedený závěr platí tím spíše, když žalobkyně s návrhem na přikázání věci jinému soudu nesouhlasí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 21 Nd 369/2019, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. II. ÚS 4104/19, a nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 529/08, uveřejněný pod č. 55/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Pro úplnost lze uvést, že podle obsahu spisu Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20.
9. 2023, č. j. Nco 58/2023-706, rozhodl o námitce podjatosti soudce Městského soudu v Praze JUDr. Mgr. Petra Košíka, Ph.D., vznesené žalovaným 2) při jednání soudu prvního stupně konaném dne 24. 8. 2023, tak, že tento soudce není vyloučen z projednávání věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 71 Cm 27/2010. Nejsou tudíž naplněny předpoklady, za kterých může nadřízený soud rozhodnout o přikázání věci jinému soudu podle ustanovení § 12 odst. 1 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
8. 2016, sp. zn. 29 Nd 231/2016, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3994/16, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 20 Nd 245/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3272/17). Protože Nejvyšší soud v poměrech dané věci neshledal důvody pro přikázání věci jinému soudu podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. (ani podle ustanovení § 12 odst. 1 o.
s. ř.), rozhodl, že se věc k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Brně nepřikazuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 7. 2024
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu