USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně L. V., zastoupené JUDr. Vlastimilem Roubalem, advokátem se
sídlem v Přerově, Žerotínovo nám. 641/15, proti žalované B. F., zastoupené Mgr.
Jiřím Mikulenkou, advokátem se sídlem v Holešově, Palackého 193, o zřízení práv
odpovídajících věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp.
zn. 16 C 212/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně –
pobočky ve Zlíně ze dne 31. 10. 2017, č. j. 60 Co 108/2017-384,
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky
ve Zlíně ze dne 31. 10. 2017, č. j. 60 Co 108/2017-384, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně je vlastnicí domu na pozemku, zapsaného na listu vlastnictví;
žalovaná je vlastnicí domu na pozemku, zapsaného na listu vlastnictví, vše pro
katastrální území a obec R., u Katastrálního úřadu pro Z. kraj, Katastrální
pracoviště H. Žalobkyně podala k Okresnímu soudu v Kroměříži („soud prvního
stupně“) návrh na povolení nezbytné cesty přes pozemek žalované. Žalovaná
namítá, že část domu zasahuje na pozemek, ba dokonce, že nedošlo k rozdělení
domu, tedy že část domu, kde probíhaly stavební práce (nyní dům č. p.), není
samostatnou věcí v právním smyslu. K tomu též dodala, že domy nejsou v
samostatném vlastnictví účastnic, nýbrž v podílovém spoluvlastnictví.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 12. 2016, č. j. 16 C 212/2013-291
zřídil služebnosti stezky a cesty ve prospěch žalobkyně přes pozemek žalované
(výrok I.), vymezil rozsah služebnosti tak, že každý vlastník služebného
pozemku je povinen „strpět průjezd přes služební (správně: služebný) pozemek
jakýmikoli vozidly a právo chodit po služebním pozemku nebo se po něm
dopravovat lidskou silou a právo, aby po tomto jiní přicházeli k oprávněné
osobě a odcházeli od ní nebo se lidskou silou dopravovali.“ (výrok II.).
Stanovil jednorázovou náhradu za povolení nezbytné cesty 500,- Kč (výrok III.)
a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.).
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31.
10. 2017, č. j. 60 Co 108/2017-384, potvrdil výroky I. a II. rozsudku soudu
prvního stupně a změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že
stanovil jednorázovou náhradu za povolení nezbytné cesty ve výši 4 000,- Kč.
Rozhodl také o nákladech řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná („dovolatelka“) dovolání,
jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Tvrdí, že se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Společně s
dovoláním podala i návrh na odklad vykonatelnosti podle § 243 písm. a) o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a
proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. K námitce, že domy účastnic tvoří ve skutečnosti jedinou stavbu jako předmět
právních vztahů a žalobkyně tak není vlastnicí nemovitosti – domu, a není
aktivně legitimována k podání žaloby na zřízení práva cesty: Dovolatelka
namítá, že k reálnému rozdělení domu na dva samostatné domy nedošlo, neboť
stavební povolení vydané právnímu předchůdci žalobkyně se vztahovalo na
přístavbu k domu, nikoli k vytvoření nového domu, což je mimo jiné v rozporu s
tehdy účinným zákonem č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon). Tato část domu se nestala samostatnou věcí v právním smyslu,
a tedy nemohla být předmětem právních vztahů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1865/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000). Přípustnost dovolání výslovně nevymezuje, z
obsahu se však podává, že má být založena rozporem napadeného rozsudku s
uvedenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud však takový rozpor neshledává. Odvolací soud jasně odůvodnil
závěr, že jde ve věci o dvě samostatné stavby (nyní jako součásti pozemku), a
tento závěr opřel o skutečnosti, ze kterých vyplývá jejich vzájemná
samostatnost (viz str. 4 a násl. rozsudku). Pro posouzení, zda stavba je (v
dané věci byla v době zřízení) samostatnou věcí – předmětem soukromého práva, a
nikoliv součásti jiné stavby, je rozhodující její faktické provedení, nikoliv
obsah stavebního povolení (k tomu viz § 1 odst. 1 ve spojení s § 3030
občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., deklarující nezávislost uplatňování práva
soukromého na právu veřejném). Dovolací soud může úvahu soudů, učiněnou v nalézacím řízení, zda jde o
samostatnou věc či o její součást, přezkoumávat jen z toho hlediska, zda v
nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu
zjevně nepřiměřenou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22
Cdo 5113/2007). Odvolací soud vyšel ze zákonného kritéria – zabýval se otázkou,
zda stavby jsou na sobě nezávislé, a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená. Není
tu nic, co by dovolání činilo přípustným. Nad rámec uvedeného se dodává, že služebnost byla zřízena ve prospěch vlastníka
pozemku, nikoliv vlastníka domu (ten je součástí pozemku); to, že žalobkyně je
vlastnicí pozemku, žalovaná nepopírá. Z tohoto hlediska je řešení uvedené
otázky nadbytečné.
Obecně k podmínkám pro povolení (zřízení) nezbytné cesty:
Rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je konstitutivním rozhodnutím ve věci, ve
které právní úprava upravuje podmínky pro vznik práva jen rámcově a dává široký
prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti
umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve
věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a
nesmí být zjevně nepřiměřená [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 (uveřejněné pod č. C 8 610 v Souboru)]; dovolací
soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v
případě, že by byly zjevně nepřiměřené [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Právně významné zjištěné skutečnosti, které bylo nutno vzít do úvahy, jsou
tyto: Pozemky ve vlastnictví účastníků tvořily v minulosti jediný pozemek;
předchůdci účastnic (a předkové žalované) jej v roce 1979 nechali rozdělit na
dva pozemky, jeden ve vlastnictví F. (nyní pozemek žalované), druhý připadl
manželům V., a posléze J. V. jej prodal žalobkyni i se stavbou na něm zřízenou. Přístup na tento pozemek nebyl zajištěn již při dělení v roce 1979 (tehdy
ostatně zřízení věcného břemene nebylo ani možné), a tak nedostatek právně
zajištěného přístupu způsobili předchůdci účastníků – předkové žalované. Nicméně J. V. – svému strýci – žalovaná v přístupu nebránila; dotčená část
pozemku žalované, později zatížená právem nezbytné cesty, má výměru 4,5 m2 a
podle zjištění soudu žalovaná tuto část užívá minimálně a povolení cesty jí
způsobí zanedbatelnou újmu. Žalobkyně se při jednání o koupi pozemku a domu o
přístup nezajímala, prodávající ji však na nedostatek právně zajištěného
přístupu neupozornil. K námitkám, že odvolací soud se nevypořádal řádně s otázkou, zda žalobkyně si
nezpůsobila nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti:
Touto otázkou se dovolací soud opětovně zabýval; neopomenul zdůraznit povinnost
kupujícího zajímat se o to, zda nemovitost má spojení s veřejnou cestou, a
dodal, že aplikace § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. „může typově přicházet i v
situacích, kdy osoba nabývá nemovitou věc, aniž by k ní měla zajištěno spojení
veřejnou cestou, a její jednání lze považovat za hrubě nedbalé či úmyslné. Tato
obecná východiska je pak nutno vždy poměřovat okolnostmi konkrétního případu. Koupě nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou automaticky neznamená, že
nabyvatel nemá právo na povolení nezbytné cesty… K zamítnutí žaloby na povolení
nezbytné cesty lze proto přistoupit až na základě posouzení veškerých
konkrétních okolností případu, z nichž vyplyne jednoznačný závěr, že nabyvatel
nemovitosti v daném případě postupoval hrubě nedbale či dokonce úmyslně, v
důsledku čehož zabránil zřízení či existenci přístupu ke své nemovitosti“. Jinými slovy řečeno, soud bude moci žalobě vyhovět, jestliže nabyvatelovo
jednání nebylo úmyslné a nebylo hrubě nedbalé (prostá nedbalost zřízení
nezbytné cesty nevylučuje) - viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017,
sp. zn.
22 Cdo 5229/2016. Prodávající – právní předchůdce žalobkyně – měl k domu přístup, který mu
žalovaná z důvodu příbuzenství trpěla; to dovolatelka uznává. Na to, že jde o
pouhou výprosu, žalobkyni neupozornil. Nebylo zjištěno, že by žalobkyně během
předsmluvního jednání byla jiným způsobem seznámena se skutečností, že přístup
není zajištěn (např. že by ji během prohlídky domu někdo v přístupu bránil). Lze souhlasit s tím, že jednání žalobkyně při koupi nemovitosti bylo nedbalé,
nicméně závěr odvolacího soudu o tom, že nebylo hrubě nedbalé, není zjevně
nepřiměřený. K výši náhrady za zřízení nezbytné cesty: Podle zjištění odvolacího soudu je
pozemek žalobkyně zatížen cestou v rozsahu 4, 25 m2, cesta vede v samém cípu
zatíženého pozemku a byla takto dlouhodobě právním předchůdcem žalobkyně
užívána, žalovaná tuto část užívá minimálně a povolení cesty jí způsobí
zanedbatelnou újmu (str. 8 rozsudku); za této situace není úvaha odvolacího
soudu, který náhradu určil částkou 4 000 Kč, odpovídající čtyřicetinásobku
obvyklého ročního nájmu, zjevně nepřiměřená, a jeho rozhodnutí tak není v
rozporu s judikaturou dovolacího soudu. K rozsahu nezbytné cesty: V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada
projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to
i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního
stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná
skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolání neuplatněnou nezabýval,
nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2793/2009, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, Soudní rozhledy č. 12/2009). Odpovědnost za zjišťování skutkového stavu nesou strany, které tíží
povinnost tvrzení a důkazní břemeno (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1283/2010). „V občanském soudním řízení se uplatňuje
zásada projednací, podle které jsou účastníci řízení povinni tvrdit všechny pro
rozhodnutí významné skutečnosti (povinnost tvrzení); jsou též povinni plnit
důkazní povinnost, tedy označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Důsledkem
nesplnění těchto povinností je vynesení nepříznivého rozsudku pro účastníka,
který je nesplnil; soud sám není povinen po významných skutečnostech
pátrat“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo
1900/2005). To platí i v řízení o povolení nezbytné cesty. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ani při jednání před odvolacím
soudem žalovaná nenamítala, že povolený rozsah práva nezbytné cesty je zjevně
nepřiměřený; proto nelze nyní odvolacímu soudu vytýkat, že se touto otázkou
nezabýval. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Návrh na odklad
vykonatelnosti byl zamítnut, neboť vzhledem k nepřípustnosti dovolání je zjevně
nedůvodný.
Poučení:Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu